(Ne)šťastná náhoda

Čas spokojeně plynul a stejně spokojeně plynul i život Radky a Michala. Ale toho dne byla Radka vytočená na nejvyšší míru. Michal odjel na služební cestu, byl už skoro večer a on se ještě neozval. Střídali se u ní výbuchy hněvu a strachu. Nejdřív ji děsila představa, jak ji Michal podvádí. Představa neznámé blondýny s obrovskými silikony ji přiváděla k šílenství. Ale druhá představa byla ještě děsivější. V té Michala vídala celého zkrvaveného.
Když už to bylo k nevydržení, zvedla telefon a zavolala jeho sestře Simoně.
„Ahoj“ ozvala se, její hlas zněl divně.
„Ahoj, prosím tě, ozval se ti Michal? Nevíš o něm něco?“
„Jo. - Chtěla jsem ti to dát vědět, ale pořád jsem se nemohla odhodlat, volali rodičům-z nemocnice. Michal se vyboural, leží v nemocnici v Motole.“
Jako ve snu se s ní rozloučila, ani se nezeptala, jak to s ním vypadá. Neměla na to sílu. Až příliš se bála odpovědi.
Ale skutečnosti nemohla utéci, jakmile se trochu vzpamatovala, začala se shánět, jak by se do nemocnice dostala. Znovu se jí ozvala Simona, jela s rodiči a chtěla se jí zeptat, jestli nechce jet s nimi. Okamžitě nabídku přijala, aniž by si uvědomila, že jeho rodiče nikdy neviděla.

K nim do auta nastoupila s tichým pozdravem, na nic jiného se nevzmohla. Ani teď se nedokázala zeptat, co se mu stalo. Ale Simona jakoby jí četla myšlenky, řekla: „Co mu přesně je nevím, ale je prý hodně pomlácenej a polámanej.“
Do nemocnice vcházela s hrůznými představami. Chvíli čekali, než přišel primář.
„Dobrý den“ pozdravil je, „vy jste rodina Michala Tichého?“
„Ano.“
„Bohužel vám musím sdělit, že jeho zranění jsou opravdu vážná. O život už se bát nemusíme-samozřejmě za předpokladu, že nenastanou žádné komplikace, ale kromě tří zlomených žeber, pravé nohy, levé ruky a otřesu mozku má zasaženou i páteř, ještě nevíme nakolik, ale následky se nadají vyloučit. Taky jsme mu při operaci museli vzít část levé ledviny a navíc prodělal plícní embolii. Leží u nás na áru, nikdo k němu zatím nemůžeme pustit, jeho stav je příliš vážný.“
„Ani mi k němu nemůžeme?“ zeptala se Michalova máma.
„Ne, zatím ani vy. Můžete se na něj maximálně podívat přes sklo.“
Jeho máma v tu chvíli vypadala, že omdlí. Konec konců, Radka na tom nebyla o nic líp. Vůbec netušila, co ji při pohledu na Michala čeká. Bylo to hrozné, horší než ji vůbec mohlo napadnout. Kdyby nevěděla, že na té posteli za sklem je Michal, ani by ho nepoznala. Na obličeji měl nasazenou kyslíkovou masku, z paží mu vedly hadičky a přístroje kolem něj pořád blikaly. Kromě toho měl po těle spousty modřin-i po obličeji, sádra na noze a na ruce už jí v tom všem přišly jako naprosté nicotnosti.
„Pane bože“ zavzlykala paní Tichá, „Míšo…“
Na víc už se nevzmohla, byla naprosto zdrcená. Primář se sestřičkou je všechny ostražitě hlídali, jestli nepotřebují pomoc, na jejich oddělení se stávalo často, že někdo omdlel nebo od nich odcházel rovnou na psychiatrii pro antidepresiva.
„Říkal jste, že pokud nenastanou komplikace, tak se o jeho život obávat nemusíme, ale mluvil jste taky o páteři, co je s ní?“
„Má zlomených několik obratlů, ty samotné pohyblivost neohrožují, ale obáváme se, že mu skříply míchu a to už je vážné. Zatím však nevíme jak je zranění rozsáhlé.“
„Takže možná nebude chodit?“ ozvala se Radka.
„Možná nebude moci chodit, možná bude chodit a možná se nebude moci pohybovat vůbec nebo skoro vůbec“ odpověděl smutně primář.