Vlek - kapitola 1

Je tu naprostá mlha. Nelze rozeznat, kde končí sněhobílý sníh a kde začíná sněhobílé nebe mlhou zabalené. V nemotorných bagančatech v podobě tmavomodrých lyžařských bot se brodím tunami nadýchaného sněhu. Boří se pod mými nohami a snaží se po nich vyšplhat až k mým kolenům. S tím bílým svinstvem se letos opravdu roztrhl pytel. Ale bože dej za ty dary, lepší oceány sněhu než zima na blátě. Vlastně bych měl být rád, vždyť kolikrát jsem si přál, aby jednou napadlo sněhu až po pas. Pravda, byl jsem tehdá ještě dítě a těšil jsem se na sněhové hrátky, neboli na válení se ve sněhu, dokud má kombinéza neprosákne až do posledního kousku. Teď už jsem dospělý a takové počínání by mi mohlo docela lehce vynést pozvánku do cvokhauzu, ale přesto se dá sníh docela dobře využít. Vždyť jsem na horách, tak co bych tu dělal jiného, než jezdil po svahu jako magor nahoru a dolů až do zbláznění? Vlastně vůbec nevím, proč si stěžuju. Sjezdovky budou vzorně upravené, pěkně vlnkované od rolby, dostatek sněhu zamezí zrádným kamínkům a trávám, které se s oblibou derou nahoru, aby mi poškodili skluznici, a počasí se dá také vystát. Pravda, je šest stupňů pod nulou, ale v mém zeleném overalu si připadám téměř jako na Bahamách, takž ať si nebe mrzne klidně dál, mně to nevadí. Proklatá je jenom ta blbá mlha. Mám sice antifogové brýle, v kterých mimochodem vypadám jako naprostý debil, ale ani ty mě od té šedosti úplně nezachrání. Ale víceméně se to počasí dá vystát. Je to přece lepší než nějaké vichřice či déšť. Je tu vlastně ještě jedna nepříjemnost. Ty kupy napadeného sněhu obalily vrchy hor tak, že hrozí největší riziko lavinového nebezpečí. Co to znamená? Že většina výše položených sjezdovek není vůbec otevřená. Až na jednu. Až na černou sjezdovku Vlčí stráně. Jdu na to, jdu k vleku.


Je to dvojsedačka, která viditelně hodně pamatuje. Roztrhané sedátka, stěsněné odkládače na lyže, žádné plexisklo, které by člověka chránilo před sněhem, zimou a větrem, a kolena se tak tak vlezou pod ocelovou zábranu proti pádu. Rukavice si odložím na vedlejší sedátko, abych si otřel brýle, které se mi zamlžily. Druhé sedátko je totiž prázdné. Přijel jsem sem sám. Bez nikoho. S nikým. Chápejte, jsem vytížený maloobchodník, který nemá ani pomyšlení na pojmy jako rodina, manželka, děti. Od rána do večera sedím v klaustrofobním obchůdečku s gramofoními deskami a vyřizuji faktury, smlouvy a snažím se udržovat mezi deskami nějaký řád. Toto je první dovolená po třech letech. Ani nevím, jestli mezitím má živnost nezkrachuje. Ale už jsem potřeboval vypadnout. Víte, už mi to pomalu lezlo na mozek. Ve snech byla jenom samá čísla, mluvili na mě Mozart a Ludvík Beethowen a v hlavě mi pořád zněla jenom jedna melodie, Na modrém Dunaji. To pro mě bylo znamení. Vypadni! Vypadni a to hodně daleko, nebo se z tebe stane cvok!, říkal jsem si. Proto jsem odjel sem, na štíty Vlčích hor. Doufal jsem, že mě horský vítr vyžene z hlavy ty melodie a že snad i vypadnu z té byrokratické monotónosti. A teď tady sedím na tom vleku a proplouvám mlhou do ještě větší mlhy. Co mě čeká? Já nevím. Nejspíš si několikrát sjedu ten kopec, a pak zase nasednu do svého minicoopera a odjedu zpět. Ale věřím, že dnešek mě zachrání, že dneska se něco stane. Už teď mně buší srdce. To ticho. Ten sníh. Ten studený vítr šlehající do tváře. Jakoby mi říkal, že toto je pravý život, nikoli zaprášený obchůdek plný stresu a vyřizování. Líbí se mi tu...


I přes mlhu je z vleku krásný výhled. Ty panorama. Z mlhy, jako z oceánu, se na chvíli vynoří štít hory, a pak se zase potopí v mlžném moři, jako delfín, který vyskočí, nadechne se a zase zmizí v hlubinách vod. Do výstupu zbývá ještě takových pět minut. Pod sebou vidím klikatící se sjezdovku, která vypadá jako nestvůrný had plazící se po hřebenech. Jak dlouho už jsem nestál na lyžích? Ta byrokracie mě málem udusila zaživa. Nejhorší na tom je, že to vidím až teď, až jsem jí utekl zpod ruk. Kdybych se neodhodlal k tomuto kroku, asi bych se nechal úplně dobrovolně sám sebou zabít. A přitom lék je tak jednoduchý, jen si sbalit kufry a odjet. Alespoň na jeden den, to stačí, to stačí. Dýchám z plných plic. Spása. Miluji vás, hory! Jsem jako dítě. Být teď dole ve sněhu, tak se v něm vymáchám až do morku kosti. Ať si mě klidně zavřou! Já jsem šťastný... .Nesmím zapomenout vystoupit. Sundat lyže v podpěr, zvednout ocelovou bariéru, odrazit se hůlkami, ohnout hlavu, aby mě vlek náhodou nepraštil, a vjet na sjezdovku.


Z kapesní kapsy vytahuji placatku a připíjím si na první sjezd. Na zdraví! Rum zahřeje. Ještě jednou si otírám oranžové skla brýli, pak si navlékám rukavice a opatrně se vydávám po svahu. Vršek je úzký, takže nutí všechny lyžaře dělat obloučky na stejných místech, což už teď z rána vytvořilo nepříjemné hroudy sněhu. Snažím se jim vyhnout. Objíždím je podél jejich obvodů, stejně jako všichni přede mnou, a doufám, že další úseky budou sjížditelnější. Také že ano. Hned po tom příšerném kopečku, za zatáčkou, se přede mnou otevírá lehce černě laděný svah, který je pastvou pro mé oči. Zvlněný povrch od rolby, uhlazený, čitelný. Jdu na to. Oblouček za obloučkem jsem stále sebejistější. Připadám si jako v mládí, kdy mé sjezdy byly jako symfonie, tak lehké, přesné, jisté. Možná tehdy jsem zjistil svou vášeň pro všechny ty klasiky. Možná tehdy mě napadlo založit si obchod s gramofoními deskami. Ale no tak, teď o tom přece nebudu přemýšlet! Užívej si přírody. Užívej si lyžování. Na nic jiného nemysli, na žádné symfonie. Oblouček za obloučkem jsem stále jistější a rychlejší. Už se ani nesnažím přibrzďovat. Cítím, jak se hrany zařezávají do sněhu. To je pocit. To vzrušení! Kdy naposledy jsem něco takového cítil? Už si ani nevzpomínám. Huhúúú! Wow! Řvu z plných plic. Přeji si, aby ta sjezdovka neměla konce. Ostatní lyžaři se kolem mě jen míhají, jako stromy, když jedu po dálnici. Znovu jsem se narodil! Jak jsem bez toho mohl tak dlouho žít? Byl to skvělý nápad vyjet si na hory. Huhúúú!


Pod sebou již vidím dvojsedačku. Blížím se ke konci. Černý svah se pomalu mění na modrý dojezd, a tak povoluji kolena a nechávám se zcela unášet lyžemi. Srdce mi buší. Adrenalin klesá, ale v krvi ho mám stále hodně. A v myšlenkách zřejmě taky. Prudce zabrzdím, až nahodím nějakou slečnu ve frontě na dvojsedačku.
,,Pardon.“ omluvím se jí popadaje dech. Neodpoví, jen si mě změří pohledem. No nevadí. Zařazuji se za ní a čekám, až fronta přede mnou zmizí. Postupuje rychle. Za chvíli jsem u turniketu. Přikládám ruku ke čtečce, a ta mě pouští dále. Zdá se, že tentokrát sám nepojedu. Vedle mě stojí ona nahozená slečna. Dvojsedačka se blíží, nabírá naše těla a míří do výše do mlh...