Philippe-10.díl

Christina de Chagny po zkoušce v divadle čekala nervózně u Meg na Antoinette Giryovou.
Doma se s vypětím sil snažila vše utajit před Eugénií, tohle se nesmí nikdy dozvědět, ohrozilo by to vážně její zdraví. Úspěšně se také vyhýbala Philippovým pokusům o usmíření.
Avšak své pěstounce se svěřit musela, šlo přece o muže, kterého obě zbožňovaly, každá však jiným způsobem. Nastínila jí své obavy, které byly opravdu na místě, Antoinette jí kladla na srdce, že musí bezpodmínečně odjet za Erikem, nyní už totiž věděly, kam a proč Nicolas tak spěchal. Snad ho nenapadlo mu cokoliv říci, při této myšlence se Christina zachvěla…….
K večeru již byla na místě, nejdříve pokárala svého syna za jeho neuvážený odjezd, on ji však ujistil, že se svěřil pouze Madeleine. Když však nahlédla do světnice, byla prázdná.
Pak dovnitř vešel Gustave, rozčileně na něj vyhrkla.
„Kde je Erik, neviděl jste ho?“
„Ale ano madame, ihned po obědě mne požádal, abych mu připravil bryčku, že musí nutně odjet do Paříže, snad kvůli nějaké obchodní záležitosti.“
„Ach tak, počkáme tedy na něj, snad se brzy vrátí…“ řekla rozechvělým hlasem. Snažila se nedat nic najevo,ale její duši sevřela bezmezná úzkost…..
.....
V hospodě U stříbrné podkovy bylo toho večera velmi rušno. V tomto doupěti, nacházejícím se v jednom z domů na břehu Seiny, se scházela veškerá spodina pařížské společnosti.
Damien, smířen se svým nedávným neúspěchem, popíjel zde se svými kumpány a oddával se prosté zábavě a bezstarostné hře v kostky. Jeho život mu vždy připadal jako plavba na vratké loďce po rozbouřeném moři. Od útlého dětství se musel starat sám o sebe, osud se s ním vůbec nemazlil. Jeho matka, která jej po narození zanechala na schodech v jedné chudinské čtvrti, mu do vínku darovala jen bídu a beznaděj. Vyrůstal v prachu a špíně ulice, mezi zloději a tuláky. Z hloubi jeho prázdné duše mu vyvěrala touha se mstít, všem těm, kteří nepoznali útrapy vyvrhele společnosti.
Brzy si svými činy získal respekt, ale také nesmazatelnou pověst……….
Jeho kočičí ostražitost jej najednou upozornila na jakýsi podezřelý tmavý stín, který se mihnul za oknem hospody, nějaká vysoká postava jej ve tmě zřejmě pozorovala, když se pohnula, jako by se v místě, kde tušil obličej, něco zalesklo. Pak zmizela. Možná se mu to jen zdálo,pomyslel si, a za chvíli na to již zapomněl.
Po půlnoci se rozloučil a vyšel ven z hospody. Listopadový chlad mu lezl dotěrně pod kůži, zachumlal se zimomřivě do svého otrhaného kabátu a vrávoravě se vydal směrem k řece.
Po chvíli však na výmolu upadl a s nadávkami se snažil neohrabaně zvednout. Najednou se nad ním zjevila tmavá postava v černém plášti, tiše a hrozivě jako nějaký obrovský noční pták. Vytřeštil oči a zalapal po dechu, pak už jen ucítil, jak se mu kolem krku pevně stahuje smyčka.Dusil se, divoce sebou zmítal, ale marně. Za chvíli jej obklopila milosrdná tma……
.....
Honosný dům na Ile Saint Louis byl druhého dne večer plný zámožných hostů. Patřil baronovi Le Montaine a jednou týdně se zde všichni scházeli v pánském klubu při pokru.
Philippe zamyšleně vstoupil do zakouřené místnosti a hledal očima Vincenta.
Seděl u protějšího stolu.
„Vítejte příteli, dlouho jsem Vás zde neviděl, už jste na tom trochu lépe? A co Christina, nedělá po tom, co se dozvěděla, nějaké potíže?“ zeptal se jej Vincent šeptem.
Philippe jen mlčky zavrtěl hlavou, neměl chuť se více svěřovat o svém posledním rozhovoru s ní.
„Věděl jsem od začátku, že budou problémy, neměli jsme se do toho vůbec pouštět, na tu otrhanou pakáž není vůbec spolehnutí…a vy se hleďte dát co nejdříve do pořádku, někteří Vaši věřitelé se už obracejí znepokojeně na mne, budete se asi muset bohužel smířit s tím, že Vám Christina už nikdy nebude patřit…ten muž bude, jak vy říkáte, skutečně jako ďábel, Damienovi
jen tak někdo z jeho spárů ještě neutekl...“ konstatoval Vincent.
Philippe si jen zlostně odfrknul a pak odvětil.
„Hm, smířit se…to je právě to, co zatím nedokáži…mám dnes chuť se pořádně opít, příteli..“
Vincent se na něj o obavami zahleděl, všimnul si, že v poslední době to bylo příliš často, pak dodal.
„Mimochodem, už jste slyšel, že dnes brzy ráno vylovili ze Seiny četníci mrtvolu nějakého muže? Raymond mne o tom již informoval, byl to s největší pravděpodobností Damien…někdo jej uškrtil provazem a hodil do vody jako kočku….“
„Skutečně? Dostal jen co mu patří, zřejmě jsem nebyl sám, koho nestoudně vydíral..“
Philippe se snažil o lhostejný tón, ale když zvedl ze stolu sklenici, třásla se mu ruka. Svůj slib však dodržel a zanedlouho byl již notně opilý a zvedl se k odchodu. Vincent mu nabídl doprovod, ale rázně odmítl. Rozhodl se, že půjde raději pěšky, potřeboval čerstvý vzduch. Když zašel za roh ulice, jediná lampa zde jen velmi slabě osvětlovala cestu, musel dávat pozor, aby neklopýtl. Zastavil se, aby si zapálil doutník a všimnul si, že v podloubí jednoho domu se pohnul nějaký stín. Zamrazilo jej a zavolal do tmy.
„Je tam někdo? Tak ozvěte se, k sakru!“
Jeho hlas se nesl ozvěnou, ale nikdo neodpovídal.
Pokrčil tedy rameny a vykročil do tmy. Najednou jej někdo zezadu popadl kolem krku. Byl to nějaký černě oděný muž. V tom okamžiku si všimnul dlouhého pláště a v jeho druhé ruce zahlédl ebenovou vycházkovou hůlku.
S hrůzou se začal bránit a rukou zavadil o něco hladkého a chladného na jeho obličeji. Obrátil se a ustrnul, protože toho muže poznal… V tom z hůlky vystřelila ostrá dlouhá čepel a hladce vnikla do jeho těla…v zápase o holý život ještě stačil muži z obličeje strhnout masku. Když se o něj pokoušely mdloby a padal k zemi, poslední, co na tomto světě Philippe uviděl, byla hrůzně znetvořená tvář…tvář anděla pomsty…tvář
jeho smrti…..

….Erik dorazil domů až brzy k ránu, ještě chvíli zamyšleně stál opřený o římsu vyhaslého krbu a pak si všimnul, že ze světnice vyšla rozespalá Christina. Zapálila lampu, zvolna se k ní pootočil, sundal si masku a protřel si oči, které vypadaly velmi unaveně. To gesto jí napovědělo, že tato situace je velmi vyjímečná, něco nebylo v pořádku. Všimla si krvavého šrámu na jeho levé tváři.
Přistoupila k němu a tiše se zeptala.
„Kde jsi celé ty dva dny byl? Chci to prosím vědět, ať je to cokoliv….“
Jen mlčky zavrtěl hlavou, všimla si, jak zhluboka a těžce dýchá, jako by uvnitř sebe s něčím bojoval. Byl jako doutnající vulkán, jež se chystá vybuchnout. S hrůzou vše pochopila. Něco strašného se stalo a on se s tím snažil vyrovnat. Pak najednou odhodil plášť a prudce ji objal. Překvapila ji jeho bolestně drsná touha, s jakou se jí pak zmocnil, ale rozechvěle se mu poddala, vycházela mu oddaně vstříc a on to vyhladověle přijímal, neměla vůbec sílu se jakkoliv bránit…..
Když pak jako po vysilujícím a zároveň uklidňujícím běhu oddychoval v její náručí, bezmocně vnímala jeho pevné a majetnické objetí. Již nemohla usnout a brzy její oči úzkostně přivítaly první ranní úsvit….
.....
V tom obrovském množství smutečních hostů hledal Vincent de Gaulle hraběnku de Chagny, aby ji pozdravil. Byl hluboce zarmoucen. Vzpomněl si na ten děsivý údiv, když tehdy v ranních novinách četl zprávu o loupežné vraždě hraběte Philippa de Chagny v nočních ulicích Paříže. Obviněn byl nějaký tulák, který se nad jeho bezvládným tělem skláněl a vytahoval mu z kapsy peněženku, zrovna v okamžiku, když kolem procházel četník…Vincent ve skrytu duše ale cítil, že ve skutečnosti bylo vše úplně jinak….takový hrozný konec….svým způsobem se cítil vinen, že také on má na všem svůj podíl, protože mu nedokázal tenkrát vymluvit jeho šílený nápad…
Těžko bylo někoho za tento čin soudit, sám si nyní připadal jako nějaký prašivý pes…

….In Nomine patris, et Filii, et Spiritus Sancti…“ hlas kněze pomalu dozněl v chladném podzimním vzduchu, zdálky bylo slyšet kostelní zvony. Lidé se zvolna začali rozcházet a přáli Eugénii de Chagny upřímnou soustrast.
Christina pomalu zavřela kovové dveře rodinné hrobky a lehce pohladila mramorovou desku na zdi, na níž byla zlatým písmem vyryta jména….Edmond….Raoul…Philippe…. Jediný mužský potomek byl nyní její syn, ale po tom, co jí tehdy svěřila vévodkyně, věděla, že poslední kapka
krve Chagnyů se dnes rozplynula za těmito chladnými zdmi…….
Na tváři se jí rozpustily první letošní sněhové vločky, pokoušela se odhadnout své nynější pocity….možná to byla i lítost, ale v neposlední řadě úleva, že už nebude další důvod,doufala, že tohle byl poslední hrozný čin, kterého se dopustil muž, jehož po celý svůj život tak nesmírně milovala a jemuž byla rozhodnuta vše bez výčitek prominout. Pak na svém rameni ucítila něčí ruku, probrala se ze zamyšlení…byla to Antoinette Giryová.
Obě ženy se navzájem zahleděly do očí…v tom tichém souznění bylo obsaženo vše, co obě měly ve svém srdci…pravda, poznání… a také odpuštění…….
Pomalu došly k vévodkyni, která seděla opodál na vozíčku a mezitím osaměla. Christina se k ní naklonila, pohladila ji, přikryla ji plédem a zahleděla se jí chápavě do očí….byl v nich nesmírný hluboký smutek matky, která přežila své syny, ale zároveň také jiskřička naděje, že není na světě ještě tak docela sama.
Pak se společně vydaly na cestu domů…tři křehké ženy, jejichž život byl podivným způsobem poznamenán osudem muže, který bude již navždy spojován se jménem, jež se kdysi dávno lidé báli jen vyslovit…. Fantom….