Popelář nebo kosmonaut 1

,,Sám jsem se hodil do vody,abych plaval." Pomyslím si.Jedu do školy vlakem.Cesta od nás mi trvá dobrý tři hodiny.Tenhle čas vždycky využívám k přemýšlení.Je to zvláštní, v devátý třídě se rozhodujete, jakou cestičkou života se dáte.Nejhorší na tom je, že v deváté třídě je pro vás důležitější cestička v účesu.A dneska jsem ve druháku, tak už je to vlastně jedno.Studuju policejní akademii.Už od malička jsem si nepřál nic jiného.Když teda pominu období kosmonauta, popeláře, nebo jinejch vydlabanejch plánů.Ovšem nemůžu si stěžovat že by se mi něco nesplnilo.Doma je to jeden velkej vesmír.Cože? ,,Že tam nelítaj věci vzduchem?" To byste se divili.Když se naši hádaj je to vážně pecka.A popelář?To jsem hned ze dou důvodů.Ten první? Náš dům připomíná trošku smetiště, neboť táta na všechno říká ,,Co když se to bude hodit?" Vždycky nenápadně se segrou chodime a vyhazujem co se dá, jinak bysme se v tom bordelu mohli rochnit jako hroši v blátě.To jsme odbočili.Jdeme na ten druhej důvod.Jako popelář si připadám když sbírám střepy své lásky.Teď vám nebudu povídat o tom jaká je ani jak vypadá.Představte si že držíte zrcátko.Spadne vám, a vy, protože je vaše nejoblíbenější se snažíte dosbírat všechny střepy.A potom když to tak lepím tak koukám že se mi to ještě víc rozpadá pod rukama.Teď jste mohli vidět jak přemýšlim.Jednoduše jako pako.Od doby co jsem poznal Silvu, je všechno jinak.
V Hulíně přestupuju do dalšího vlaku.Táhnu tašku a jsem rád, že jdu.Máma mi nabalila jídla, jak kdybych fakt letěl do kosmu.Ve vlaku zase vidím ty samé ksichty.Jsem ve druháku a už teď bych nejradši vystřelil na Mars.Týdny a týdny jsou na chlup stejný.Venku už je tma.Převážnou část cesty mám zasebou.Na nádraží potkám Najmyho.To je spolubydlící.Přibližně stejný smolař jako já.Taky celkem normální kluk.Ale vzhledem k tomu, že slovo normální je relativní pojem, myslete si,co chcete.Časem ho poznáte.
,,Tak co Silva?" Vyhrkne na mě,jen co se pozdravíme.
,,Nic co by?" Odpovím zpruzele.
,,Něco doma?" Optá se a nejspíš zjišťuje příčinu mé posrané nálady.
,,Nech to bejt kámo." Plácnu ho po rameni.
,,Ty vole já byl o víkendu pařit, no řeknu ti, ty kundy tam, to byl mazec." Jen zvednu oči v sloup, neboť Najmy vypráví s takovou vervou, že o těch kundách ví celý vlak.Ač je to divný, zvedne mi to náladu.Večer už si v posteli raději nasadím sluchátka.Za vděk vezmu Chinasky a jejich Drobnou paralelu, se kterou se učím už rok a něco žít.Je to zvláštní, Silva leží o pár pokojů dál a já za ní nemůžu.Tak rád bych ji zase poškádlil, nebo se jen tupě díval do jejích očí.Samozřejmně by mě nesměla vidět.Bych si potom připadal jako blbec.S divným prázdnem a nechutí v puse usínám.