dEMOnstrace - 23.kapitola

Co si budeme namlouvat. Jsem produkt. První věta na počátku vyprávění (Masturbuji už jen tak.) byla prachobyčejným marketingem.
Čtyři fáze tržní životnosti produktu: Uvedení.
Dále: Růst.
Zralost.
Nakonec: Pokles.
U fáze zralost má produkt největší výnosnost pro producenta.
Uvedení produktu, hotové nervy! Chytne se? Najde si zákazníky?
Našel si čtenáře?
V bulharském městě Plovdiv vyměnil čtyřiapadesátiletý manžel svou ženu za kozu.
S manželčiným souhlasem.
Lavička v parku. S Natálii. Vypravovala příhody z dětství. Možná jsem cíťa. Ale co už. Představa milované polovičky jako rozverného dítěte, beroucí matce lodičky proporcionálně přirovnatelné ke dvěma křižníkům, mě dojala.
Představa malé rozpustilky naklánějící se nad umyvadlo.
Políbila zrcadlo. A zanechala obtisk matčiny rtěnky.
Natálka čekající s otcem na ostrůvku uprostřed cesty. Otec v jedné ruce drží dceřinu titěrnou ručku, v druhé cigaretu. Čekání na zelenou zkracují tanečními kroky. Přitom celou dobu dává pozor, aby nepopálil svou jedinou dceru.
V tu chvíli mi bylo teskně. Truchlivě. Ztracený čas, který jsme mohli strávit spolu. Kolik krásných chvil nám dvěma bylo upřeno, když jsme nevyrůstali vedle sebe.
Překračuji poslední schod prvního patra dělnického paneláčku. Podlaha křepčí zvukem lámajících se lázeňských oplatků. Nesu kytici. Na zádech batoh.
Když jsem chodíval do zájmového kroužku, osmnáctiletý vedoucí posílal své dívce zamilované textové zprávy v angličtině. Neměla mobil a tak mu nezbývalo nic jiného, než psát na číslo její matky. Proč nám jen s Natálii nebylo umožněno prožít stejné dobrodružství?
Byla by v tom trocha disidentství.
Představa objevování rozdílností dětských těl v zátiší letního křoví.
Kdo v mých řečech hledá pedofilní narážky, nebyl nikdy zamilovaný.
Touha uždibovat ze štěstí zářící v očích lásky, když ji podáte pitomou pampelišku. Někdo jen o své dívce snů sní. Já si ke svému snu mohl přičichnout, přivinout. Pozvat jej na teplou čokoládu.
Přikrýt jej peřinou a pevně se k němu přitisknout.
Nejednou jsem se pozastavil nad tím proč mi nikdy neřekla: Miluji tě. Přestože její činy vypovídaly o tom, že by mě mohla milovat. Proč se občas najde partner, který po konci předešlého vztahu vyhasne? Myšleno v kontextu vyjadřování citů k tomu druhému.
Až nakonec. Jednou. „Miluji tě.“
Měl jsem noční můru, že chrním na posteli a mám noční můru. K pousmání, že… V tom snu jsem cítil přítomnost někoho dalšího. Podařilo se mi mluvit ze spaní. Vzbuď mě prosím, žadonil jsem ve snu.
V dnešní noční můře hledím do zrcadla. Nepoznával jsem se. Jak z hlenů vytvarovaná hmota přetáhnutá přes rozmašírovanou lebku. Pěst patřící odrazu v zrcadle se napřáhla a úderem roztříštila sklo. Střepy probodly mé oči.
Vyl jsem bolestí.
Domov dělají lidé, ne věci.
Život je čekání na polibek z lásky. Můj život se scvrkl na čekání až budu s láskou. Prosté. Lehké na pochopení. Lidské.
Kráčím chodbou ztrouchnivělého bytu dělnického paneláčku.
Ještě před začátkem mého vyprávění, mi na mobil přišla textová zpráva s jednoduchým: Ahoj. Vzápětí na mobil přišla fotka. O které jsem byl skálopevně přesvědčený, že už nikdy nespatří světlo světa. Jako celá řada dalších. Či spíše video, ze kterého byly fotky pořízené. Loutkář se evidentně ve školním věku rozhodl, že si na svou vraždu nechá památku a pedofilovu videokazetu nezlikvidoval. Hrozil, že pokud nesplním jeho požadavky, o všem zpraví Natálii.
Na prvním stupni základní školy jsem ve vyučovacích hodinách drtil patou papuče vlašské ořechy.
Předchozí majitel bytu v dělnickém paneláčku nechal ladem vycpané ptáky. A že jich je požehnaně. Něco málo se válí po zemi ze spadaných polic. Většinou rozcupované krysami se snahou najít živou tkáň. Jedná krysa se nejspíš udusila skleněným okem patřící…snad krkavci?
Natáliiny stavy smutku byly heřmánky na mé bolavé oči. Krásná. Byla krásná, když smutnila. Zranitelná jak otevřená zlomenina. Když ji matka vyhnala, našla u mě útočiště. Na bytě jsem najednou nebyl sám. Samota na člověka doléhá zákeřně, hlavně, když ví, že ho v danou chvíli nikdo neutěší. Byla chyba se nastěhovat na onen privát. Majitelka mi pronajala jeden ze dvou pokojů. S tím, že v něm budu bydlet sám. Co oči nevidí, srdce nebolí, vysvětloval jsem Natálii, proč nebude vadit, když se ke mně nastěhuje.
Potřebovala mě.
A já ji.
Je mnohem jednoduší vylévat si bolavou dušičku, když si díky empatii ten druhý umí představit, co vám je. Jakmile jsem ji, ale ze všeho dostal, vykašlala se na mě. Byl jsem pro ní příliš depresivní.
Pesimistický.
S nulovou vyhlídkou na uzdravení. Síťované tílko vycházející z módy. Červí dírou pohlcující světlo před jejíma očima. Zbytečný jako koňské spřežení v novodobém vojenství.
Opustila mě.
Přestože stále vedle mě usínala.
Vidíte, Loutkář přišel s křížkem po funuse. Nemusel ji nic ukazovat. Prevít přišel o své eso v rukávu. Onehda jsem seděl na převrhnutém kmeni a řval jak děcko, kterému banda starších spolužáků nadělila monokl na každém oku. Celkem se i divím, že kapky slz dopadající na lesní podrost nevylákaly žížaly. Začala chodit se svým bývalým.
Prý kamarád.
Příliš žárlivý, říkala mi. Spíše by se hodilo říct předvídavý.
S čím jsem ale vůbec nepočítal, že Loutkář v běsu naštvaností, přepošle úryvek z videa mé matce… Ze začátku spílala jaký nejsem nevděčný spratek. Světe div se, odpustila mi. Tak jako matky omlouvají své dítka-násilníky. Nestojím o její odpuštění. CHCI, aby mě nenáviděla.
Zasloužím si to.
Ono s nadsázkou lze říct, že doby povinné školní docházky byly bohaté na zajímavé okamžiky. Dost nevybíravě si mě slovně dobíral mnohem starší kluk se svým kumpánem na protějším chodníku. Se odhodlanou důstojnosti se mi na ruce svěšené podél těla vykouzlil prostředníček. Nezůstal nepovšimnut… Stačila rána do obličeje a zhroutil jsem se v pláč na chodník. Kluci byly fuč. Sehnula se ke mně mladá paní.
Černé brýle.
Šik šátek přes vlasy. Otřela mi tvář. Obličej si moc nepamatuji.
Dva kopečky zmrzliny.
„Na,“ vybídla mě k přijetí zmrzliny. Neposlechl jsem. Cítil jsem se neskutečně trapně. Umanutě jsem se postavil a pomalu od ní ustupoval. Hřbetem ruky utíral snople.
Kretén.
Takto bych se skromně charakterizoval.
Nejspíš poslední věc co na svobodě viděla byl nevděčný spratek. Brzdy černého auta se zatemněnými skly zakřepčily jak nakopnuté kačeny. Chytli ji za vlasy a vtáhli dovnitř. Černé brýle. Spadly na cestu.
Pravé oko měla ošklivě napuchlé.
Černé brýle. Sebral jsem je z vozovky a pádil domů. Pokaždé když mi je hrozně, nasadím si je, aby mi bylo ještě hůř.
Tragikomické.
Sára se nemýlila, když tvrdila, že ji kamarádi navštěvovali ryze ze sebedonucení. I já.
Poprvé na výstavě pro nevidomé. Podruhé u sochy se zplihlým penisem, na který mi nasazovala zakrvavený kondom. Potřetí jsem ji zcela náhodou potkal u Sáry. Natálie byla její sestřenice přes koleno. Původně bydlela v centru města. Než se odstěhovala s matkou do barabizny po stařence. V dětství městské holčičky byl opuštěný dělnický paneláček dějištěm jejích her. Pouze dvěma lidem dovolila, aby ji do něj doprovodili.
Mě a své první dětské lásce.
Spolu pod umyvadlo schovali fosforeskující postavičku. S ukrytým zakódovaným psaníčkem. Žárlím na její prví lásku.
Měl jsem jí být já.
Spolu jsme měli vymyslet své tajné písmo.
Než jsem vůbec vkročil do dělnického paneláčku, zastavila mě stará cikánka. Řekla si o peníze. Nedokážu racionálně vysvětlit proč, ale dal jsem ji dvě sta. Aniž bych se nad činem zamyslel.
Pocit divoce roztočeného při hře na slepou bábu.
Požádal jsem o navrácení peněz. Beze řečí mi je vrátila a odešla. Beze slov.
Loutkář neměl život z marcipánu. Byl z děcáku. Naší první obětí byl bývalý ředitel onoho děcáku. Měl podnikavého ducha. V Loutkářovi shledal talent. Krásnou tvářičku.
Bývalá spolužačka-bezdomovkyně nevyrůstala v bavlnce.
Cesty osudu je svedli k sobě. Loutkáře a bývalou spolužačku,
nedostali ani kačku,
chtěli řehtačku,
slyšeli sekačku,
když je šukali do zadečku.
Loutkářova V jako Vendeta spočívala v likvidaci všech zúčastněných při jeho dětském zneužívání. Zabít kohokoliv, kdo s tím měl co do činění. Neřekl mi, jaký osud čeká mě. Nekomentoval to. Přestože jsem se ho ptal.
Měl se v plánu zabít.
Jakmile své předsevzetí splní.
Jednou mě vyčůránek sledoval až dělnickému paneláčku. Počkal až zase odejdu a sám se šel kouknout. No, hra nabrala otáčky a dostal mě kam chtěl.
Měl mě v hrsti.
Bývalá spolužačka-bezdomovkyně měla utéct z města!
KRÁVA!
Stálo mě hodně sil ji v Loutkářově domě přesvědčit o svých dobrých úmyslech.
Hnedka po navlečení kalhot,
sex s ní? Hot!
Rychle se v prostředí adaptovala. Věděla, kde najít kuchyňský nůž. Vyhrožovala mi zabitím.
Nakonec uvěřila.
Při útěku z Loutkářova domu jsme nedaleko narazili na zmrzlou bezdomovkyni. Mrtvou. Oblékli jsme ji oblečení bývalé spolužačky. Včetně dokladů.
Benzínové výpary.
Škrtli sirkou.
Loutkář mi kupodivu uvěřil. Upálil jsem ji pro tebe, řekl jsem. Byl nešťastný z blízkostí jeho domu. Ale pochvaloval si mé nasazení. Bývalá spolužačka se měla zdejchnout z města. Nikdy by ji nenašel.
Pro jistotu jsem ji koupil hrob.
Na počátku vyprávění jsem vás ponoukal k aktivaci fantazie. Chtěl jsem od vás obraz mého vzezření. Dovolte mi mores a la profi malíř. Klidně přeskočte.
Nakreslím sám sebe.
Prázdné plátno neposkvrněného života. Medvídek opřený o nohu proutěné židle. Kouká do vysokého zrcadla. V místě levého očka křížkový šev. Před židlí stolek. S černým psacím strojem,
německým mám dojem.
Neposkvrněnost plátna je tutam. Na židli nahá postava starce. Zrcadlo odráží cokoli jen ne svraštělého starce. Neexistuje pro zrcadlo,
že by přelomené pádlo?
Zežloutlá pergamenová pokožka ztéká směrem k podlaze. Jak povislá ňadra. Mrtvolně křehké prsty s dlouhými polámanými nehty cvakají na černém psacím stroji. Zahleněné důlky bez očí. Chomáče prošedivělého obočí. Vlasy najdete stěží,
co mi na srdci leží?
Nehlasně rozevřené rty spojené vlásky slin. Ze starcova hrudníku směrem k papíru v psacím stroji směřuje spřežení lokomotivy s krvácejícím srdcem na přídi. Chodidla s chlupatými palci dřepí v čpavé louži. Ve které jsou vrstevnice. Jako když na vodní pokrývku dopadne kamínek,
bezútěšnost nerozhřeje plamínek.
Procházím opuštěným bytem. Vkráčím do místnosti s propadlou podlahou. Zde máme s Natálii…
…rendezvous.