Melodie - 1.díl

Stála jsem na špičkách a s úsměvem pozorovala vrcholky hor. Jejich ostré hroty se zabodávaly do blankytně modré oblohy, a otvory, které v ní zanechávaly, pronikalo světlo slunce.
Podívala jsem se dolů, pod hráz, na jejímž okraji jsem stála. Byla strmá a hluboká. Já však neměla strach. Od této chvíle bylo totiž všechno tady mým domovem.
Zaslechla jsem smích a bezstarostné hlasy mých sester, které každým jejich krokem sílily. Jedna z nich mě popadla za rameno a otočila směrem k nim. Druhá mě chytla za ruku. „Tak už pojď!“ volala Alex, pak se rozběhla a vlekla mě za sebou jako kačenku na provázku. Melisa běžela za námi. Vlasy nám poletovaly ve větru a sluneční paprsky pronikaly každým jejich pramínkem. Ta chvilka mi přišla dokonalá. Jen já a mé sestry. Začala jsem se smát s nimi.
Kdokoliv by nás teď potkal, musel by si myslet, že jsme se zbláznily. A nebo také ne. Třeba by se k nám přidal a začal se smát také. Vždyť jsme byly na tom nejslunnějším a snad i nejkrásnějším místě, jaké jsem si jen mohla pro náš nový život přát – v Ticinu.
Alex mě stále nepouštěla, jako by se bála, že se jí v neočekávaném okamžiku vytrhnu a poběžím na opačnou stranu.
„Kam tak spěcháme?“ ptala jsem se, lapajíc po dechu.
„Přece poznat lidi!“ odpověděla mi se stále se zvětšujícím úsměvem na rtech.
Ano, typická Alex – pomyslela jsem si. Při vidině kluků a zábavy by se klidně přetrhla. Zato naše nejmladší sestra Melisa byla raději sama. Přesto však ochotně vyrážela všude tam, kam si jen Alex pomyslela. A já stála někde mezi nimi. Alex byla z nás tří nejstarší, mnoho věcí jsem se od ní tedy mohla přiučit, stejně jako od Melisy, která zase byla z nás tří nejrozumnější.
Přibrzdila jsem a lapila Melisu, podle Alexiina vzoru, za ruku. Běžely jsme tak všechny tři společně. Já uprostřed, tak jako vždy. Znovu jsme se rozesmály a běžely pořád dál a dál. Písek nám křupal pod nohama a teniskami jsme ho rozvířily až do poloviny našich těl. Zastavili jsme se až u brány vedoucí do dětského parku.
„Tak tady chceš poznat nové tváře?“ popichovala jsem svoji nejstarší sestru, která měla namířeno k houpačkám.
„Jen počkej!“ Šibalsky se usmála a táhla nás dál.
Pak se zastavila a vítězoslavně ukázala na skupinku postávající u ohně.
„Není trochu brzo na táborák?“ ptala se Melisa a já jí dala za pravdu.
Alex se na nás jen otráveně podívala a pokračovala v cestě za nimi. Ani horko, které odtamtud přímo sálalo ji zřejmě neodradilo. Dychtivě se proplétala mezi skluzavkami vstříc novým zážitkům.
S Melisou jsme se za ní dívaly. Viděla jsem na ní, že nechce opustit ani jednu z nás. Já bych šla nejraději domů, pomoci mámě s vybalováním věcí, ale Alex se nehodlala vzdálit, byť jen na krok, od zábavy, která ji tu podle všeho čekala. Bylo tedy na mně, abych se přizpůsobila. Povzdychla jsem si a vyšla v Alexiiných stopách směrem ke skupince. Melisa se usmála, vědoma si toho, že dnes nemusí mezi svými sestrami volit. Někdy mi její povaha téměř vyrážela dech. Jednou by přece mohla dělat to, co sama chce. Ale taková ona není, raději udělá šťastným někoho jiného.
Vlastně mám štěstí, že je mojí sestrou – pomyslela jsem si, objala ji kolem ramen a nadále kráčela po jejím boku. Alex se mezitím stihla spřátelit s ostatními. Vesele na nás při tom mávala a pobízela, abychom šly blíž.
„Tak tohle jsou mé dokonalé sestřičky. Jolana,“ Ukázala prstem na moji osobu. „a Melisa.“ Stočila pohled k naší nesmělé sestře. Usmála jsem se a s nakloněnou hlavou trochu šaškovsky zamávala. Všichni se rozesmáli.
„A tohle jsou…“ Na chvilku zaváhala. Nejspíš si je všechny ještě nepamatovala. Jeden z kluků se taktně zvedl z lavičky a postupně nám představil jednotlivé členy tohoto odpoledního táboráku. Pak nám společně pokynuli, abychom si zabraly nějaké místo.
Melisa stále vypadala nejistě, a tak jsem si sedla vedle ní. Za chvilku se o nás většina přestala zajímat a vrátili se k původnímu programu. Společně domlouvali odpoledne, které by chtěli strávit u vody a srdečně nás zvali. Alex okamžitě přikývla a ostatní se otočili k nám.
„A co vy?“ ptal se ten vysoký kluk, jenž nám představoval své přátele.
Podívala jsem se na Melisu. „Ty rozhodni.“ vybídla jsem ji s úsměvem.
Byla v rozpacích, když si všimla, že na ni všichni koukají.
„Nemusíme jít jestli nechceš.“ řekla jsem a přátelsky na ni mrkla, aby se trochu uvolnila.
„Ale ne, to je dobrý, půjdu ráda.“ řekla, pokoušejíc se o úsměv.
„Tak fajn,“ Usmála jsem se a stočila svůj pohled k ostatním. „půjdeme.“
„Bezva!“ vykřikl někdo z hloučku.
Z oblohy se postupně začala snášet tmavá modř, pohlcující barvy okolo nás. Vzduch se ochladil a oheň, který byl doteď spíše otravný, se proměnil v milou společnost.
Byla jsem unavená a v myšlenkách jsem si lehala do teplé postele. Zatoužila jsem po samotě a tak jsem všem oznámila, že už půjdu. Melisa se mezitím spřátelila s milou dívkou a společně si povídaly o škole. Alex zas líčila naše původní bydliště. Zdálo se, že se všichni dobře baví, a tak jim naštěstí nevadilo, že odcházím.
Šla jsem pomalu. Neměla jsem, kam spěchat. Noc byla teplá, na to jsem nebyla zvyklá. Dřív jsem bydlela ve Vídni, nebe tam bylo po většinu času zamračené a poměrně často pršelo. Tady bylo přes den naopak nesnesitelné horko, i když byl teprve březen. Myslím, že se mi tu bude líbit – pomyslela jsem si.
Vítr mi čechral dlouhé vlasy a rozrážel je do všech stran. Na chvilku jsem se zastavila u řeky a pozorovala měsícem osvětlené hřebeny tmavých vln. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a v té chvíli se mi koutky úst zvedly do úsměvu.
Najednou mi v hlavě zazněly tóny jakési melodie. Byla překrásná a ladila s pohybem líných vln. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Zmocnila se mě nepřekonatelná touha se vody dotknout. Klekla jsem si tedy do trávy a položila dlaň na hladinu. Jemně jsem jí pádlovala tam a zpátky, když v tom jsem uslyšela tlumené hlasy. Nerozuměla jsem jim, ale postupně se stávaly zřetelnějšími.
„Tede, vrať se.“ prosil zoufalý hlas nějaké dívky.
Ohlédla jsem se a spatřila nejasné obrysy dvou lidí.
„Ne Susan, jdi pryč.“ Hlas chlapce byl bolestný a rozrušený.
Tohle bych neměla slyšet.
Rychle jsem se zvedla a odcházela, aby měli ti dva soukromí. Pevně jsem doufala, že se to mezi nimi udobří. Ráda bych jim v tom pomohla, ale nebylo to v mých silách.

Vystoupala jsem na prostornou verandu a sedla si na poslední schod, hned vedle vrtkavého zábradlí. Za sebou jsem uslyšela tiché zavrzání dveří a nejisté kroky, jimiž se ke mně přibližovala má matka. Sedla si vedle mě a pokorně se dívala do té neutuchající krásy před námi. Objala mě kolem ramen a přitiskla k sobě. Lehce mě políbila do vlasů. Asi bych si teď měla připadat jako malé dítě, ale místo toho jsem se cítila v bezpečí. Měla jsem maminku ráda, i když mi někdy připadalo, že to ona je dítětem a já se o ni starám, avšak právě v takových chvílích, jako byla tahle, jsem si uvědomila, že to tak není.
Bylo na ní vidět, že se cítí provinile, kvůli našemu stěhování, ale já to tak nebrala.
„Myslím, že se nám tu bude líbit.“ řekla jsem a podívala se na ni.
Ta slova v ní rozvířila radost, a v očích jí roztančily jiskřičky. Ano, opravdu vypadala jako dítě, ale snad právě proto jsem ji měla tak moc ráda. Bylo zvláštní, jak odlišné jsme všechny byly, a přesto jsme spolu více méně dobře vycházely, nebo spíš právě proto. Skvěle jsme se tak mohly doplňovat a navzájem se od sebe učit. Dalo by se dokonce říct, že bychom se už jedna bez druhé neobešly.
„Dobrou mami.“ Lípla jsem jí pusu na tvář a vstala.
„Dobrou.“ Usmála se.
Naposledy jsem se za ní ohlédla, seděla nepohnutě a dívala se před sebe. Bylo mi jí líto. Nenáviděla jsem tátu za to, co udělal, ale opět nebylo v mých silách, abych jí pomohla. Připadala jsem si najednou strašně neschopná.
Stlačila jsem kliku, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Vyběhla jsem po schodech a zamířila do svého pokoje. Byl holý a prázdný. Ze stolu jsem vzala dřevěnou truhličku a sedla si na okenní parapet. Byl dost široký, aby se mi na něm sedělo pohodlně.
Dívala jsem se skrze koruny stromů na měsíc a v mysli se pokoušela znovu naladit tu krásnou melodii. Avšak už se mi nevybavovala tak zřetelně. Zaznamenala jsem si jen úryvky, které jsem si z ní stále ještě pamatovala.
Pak jsem otevřela dřevěnou truhličku. Přehrabovala jsem se všemi těmi vzpomínkami na můj dosavadní život, dokud jsem nenarazila na fotku, kterou jsem hledala. Byl na ní Matt. Dřív jsme na ní byly oba, jenomže pak jsem musela odjet. Sem, do Ticina. Bylo už pozdě a my si uvědomili, že na sebe nemáme jinou památku, než tu v srdci. Měli jsme jen jednu jedinou fotku. Roztrhli jsme ji a každý si vzal jednu polovinu. Ta fotka ho dokonale vystihovala, byl na ní přesně takový, jako vždy. Usměvavý a plný života. Byla jsem nesmírně šťastná za to, že si ho smím pamatovat zrovna takového. Přesto se mi do očí vřinuly slzy a pak volně spadávaly na jeho tvář. Nikdo o něm nevěděl. Nemohla jsem se tedy o svém trápení nikomu svěřit.
Zaslechla jsem kroky přicházejících sester. V tu chvíli jsem byla nesmírně ráda, že mám svůj pokoj a nemusím stírat slzy v předstíraném štěstí.

Druhý den ráno

„Děvčata, vstávejte. Dnes je váš první školní den.“ budila nás rozjařeně máma. Povzdychla jsem si. Nikam se mi nechtělo, ale když jsem si uvědomila, že nejdu sama, vstávalo se mi mnohem lépe.
Koupelna byla na tak obrovský dům jen jedna, tudíž jsme se všechny potkaly u zrcadla. Nakonec jsem upustila od možnosti, že bych se snad k němu mohla někdy dostat. Vyčistila jsem si zuby, umyla obličej a co nejrychleji odtamtud upadla, než by mě v tom stísněném prostoru umačkaly.
Oblékla jsem si černé kraťasy, které mi volně spadávaly k bokům a k nim červené tričko s krajkou.
Když se pak koupelna konečně uvolnila, šla jsem se učesat. Hřebínkem jsem párkrát zlehka projela vlasy a hlavou pohodila dolů a nahoru, aby byl účes nadýchanější.
Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle, popadla batoh a seběhla na verandu. Melisa už byla také hotová. Byla z nás všech nejsvědomitější, ale nebylo jí to nic platné, když pak na nás stejně čekala.
„Ahoj mami!“ volaly jsme společně, když jsme nasedaly do auta.
Napříč své divoké povaze řídila Alex zodpovědně, a tak jsme jí tuto funkci s radostí přenechaly.
Když jsme dorazily před školu, všichni se po nás dívali a něco si mezi sebou šuškali. Pravděpodobně sem někdo nový zavítal jen málokdy. Počet studentů mě však docela překvapil. Bylo jich tu opravdu hodně.
Později jsem zjistila, že mám první hodinu jinde, než Alex a Melisa. Jen nerada jsem se s nimi rozloučila.
Přestože jsem neměla s konverzací nejmenší problémy, byla jsem teď trochu nervózní. Už několikrát se mi ale osvědčil pozitivní přístup, a tak jsem do třídy napochodovala s úsměvem na rtech. Vyučující už stál před studenty a když mě spatřil, vřele se usmál. S jeho přívětivostí jsem se trochu uklidnila.
„Tak tohle je Jolana. Vaše nová spolužačka. Doufám, že jí v těžkých začátcích pomůžete.“ Představil mě celé třídě a ruku mi položil na záda. Trochu mi to připomnělo tátu, znovu jsem znejistěla.
„Ahoj!“ Usmála jsem se na své spolužáky a přikrčila kolena do princeznovského poklonu. Ráda jsem šaškovala v takových chvílích a většinou to fungovalo. Ani tahle situace nebyla výjimkou, všichni se uvolněně zasmáli. Dokonce i učitel se k nim přidal.
„Budeš sedět vedle Teda.“ řekl a ukázal na volné místo vedle nějakého kluka. Seděl s hlavou skloněnou, ramena měl shrbená. Vypadal utrápeně. Ráda bych mu nějak pomohla, ale opět jsem nevěděla jak.