dEMOnstrace - poslední kapitola

Výňatek z videozáznamu.
Petr si dává záležet, aby nenarušil linku rozsypané soli u futer. Kompletně vyrabovaný pokoj. Kdysi snášející dětský pláč. Vybledlé miminkovské tapety. Na mnoha místech schlipující. Navlhlé. Plesnivějící.
Sůl je na parapetech.
Kdesi se dočetl, že linka soli znemožňuje vstup duchů do domu. Linka soli kamkoliv, kde se naskýtá možnost přístupu zvenčí. Okna. Dveře. Natálii se myšlenka zalíbila.
Šišu.
Vodní dýmka. Společně ji s Natálii kouřívali. V obláčcích dýmu byla bezstarostnost,
takříkajíc bezprostřednost.
Zaujímá až nepřirozeně rovný postoj. Rovná záda. Kouká před sebe. Snaha vypadat vyrovnaně,
mokré dlaně.
Na bytě poslouchal operní árie,
v ústech suchá prérie.
Drží krásnou kytici,
nemohl si ji odříci.
V hlavě hraje kapelník,
kytice a sladký trdelník,
usmyslel si, že přece jen nebude troškařit. Do rohu postavil kameru. Aby byla svědkem jejich návratu. Z rendezvous si dělá veliké plány.
Petr je floutek,
tenký jak proutek.
Jako kdyby v tiramisu,
měl trochu kanabisu.
Naivka. Snílek. Klučina děsící se prázdného místa vedle sebe. Nejraději chodí shrbený, rovný postoj je jen póza. Rád se k Natálii poutá. Snad nedojde k nedorozumění, je v něm kousek holky. Ubrečené,
EMOtivně zaopatřené.
Srdce mu pro Natálii tlouká. Co bez ní? Bloumá. Do rohu pokoje si mě dal, aby zážitek zachoval. Abych zaznamenala pořádný polibek.
„Ahoj,“ dámy a pánové, Natálie ve dveřích,
kněz by uskutečnil řádný hřích,
pro pouhý dotek tváří. Petr předvádí ten svůj úsměv. Trochu ostýchavý. Víceméně chlapecky bezúhonný.
Samou radostí mlčí. Kdo? Přece Petr. Udělá krok. Natálie krok vzad. Předá alespoň kytici. Petr utrápené kouká na trdelník.
K paneláčku šel pěšky, poslouchal kompilaci Lyrik derby,
v očích maloval kompaktní erby.
Promlouvají. K sobě.
„Petře, já-„
Bohužel klesl na úroveň žebrající pseudodámy. Skuhrá. Krouhá sebeúctu jak hlávku zelí. Slibuje. Snaží se ji všemožně přechytračit. A tím ji získat zpátky. Navrhnout neodmítnutelné.
Žalostný kýbl krysích sraček. Kdo?
No Petr přece!
„Přestaň už,“ rozkřičí se. „Kamera? Proč si tu dal kameru? Vážně nejsi v pořádku.“
Zaklesnuti k sobě, čestují se polibky. Sune se do ni pomalu. Ve stoje. Natálie se opírá o parapet okna. Rukou shrnuje linku soli. Raději si nic neuvědomuje, jen vzdychá. Špulí rty. Petra se pánvi dotýká.
Po sexu z lítosti od sebe Petra odežene. S gestem: Běž.
V překladu: Táhni do prdele.
Petr ji spílá. Oba pláčou,
přestože spolu rádi skáčou.
Petr rozzuřeně odchází. Trdelník leží na podlaze. Však krysy si s ním poradí. Spořádají ho na posezení.
Natálie přijde ke mně. Kouká mi do objektivu. Odfrkne. Párkrát vykročí tam a pak zase tu. Uprostřed pokoje zlostně máchne rukama.
Co to?
Hrozný lomoz, do konektoru rdousivý rachot. Zvuk dopadajícího kaskadéra na haldu lepenkových krabic. Ba víc! Natáliin hlasitý výkřik,
nenásleduje ejakulát, výstřik.
Hysterický křik. Plný překvapení. S Natálii ležíme o patro níže. V propadlišti podlahy. Propadl se pod námi strop. Petr přešlapuje nad námi. Volá. Doprošuje se Natáliiny odpovědi.
Je to rychtyk.
Natálie se napíchla. Poslední povzdech,
další člověk sešel ze světa, zdech.

Současnost.
Zdá-li se vám člověk složitou a těžko pochopitelnou osobností, je to tím, že jej nechcete pořádně poznat. Poslechnout si jeho problémy. Obavy.
Nechce se vám čekat, až naběhne stránka v teletextu.
Doposud se mi k tobě nepodařilo dostat. K tvému zuboženému tělu. Zkoušel jsem to i ze spodního patra. Bezvýsledně.
Je to mezi námi složité. Věřte mi.
Nejsem si jistý, zda spolu chodíme.
Jediné co jsem mohl udělat, bylo naházet krysí jed kolem tvého těla.
Místy si ohlodaná.
Pro mě stále půvabná. Všude otupující aróma zapálených vonných tyčinek. I přesto je tvé tlející tělo všude cítit.
I přes vůni Vánoční pohoda.
Natálie, můj adresát dopisů zapálených kuchyňským plynovým sporákem.
Z batohu vylovím zelený polštářek. Deku. Od úst mi jde pára. Kytici ti házím vstříc, Natálko. Už přes měsíc zde ležíš. Uvelebím se zde, snad proti tomu nic nenamítneš. Odeženu kohokoli, kdo mi tě bude chtít vzít.
U žádný další Loutkář nebude!
Překvapivě se nenašla osoba, která by jevila zájem o tvůj osud. Měla si v povaze se naštvat a dlouho se nikomu neozvat.
Lidi si zvykli.
Nebrat tě v potaz, kdykoliv si jim chtěla dát kolem krku provaz.
V tureckém sedu, objímám zelený polštářek,
u nohou Loutkářovu pistoli, kdo by to řek.
Kolem pasu,
drcen nohou ďasu.
Je mi zima. Zanedbal jsem jídlo. Lehnu na bok. Aniž bys si mi zmizela z očí. Omotaný tenkou dekou, třesu se v mrazu,
na obličeji trocha mazu.
Pocit? Jsem přece se svou milovanou. Netřeba přirovnání. Pláču štěstím.
Mať v piči, jak sa na to pozerajú druhý. Viz text hip hopové skupiny H16.
Hrozná zima. Snad ji zaženu spánkem…