Melodie - 2.díl

„Ahoj!“ pozdravila jsem toho ztrápeného chlapce a posadila se vedle něj. Koutkem oka se na mě podíval a kývl hlavou.
Vytáhla jsem si z tašky poznámkový sešit a dvě propisky – jednu červenou a druhou modrou. Pečlivě jsem si zaznamenávala výklad pana Pruckla, když vyprávěl o renesančních malířích. Toto období jsem milovala ze všech nejvíc. Snad proto, že z něj vzešli ti největší umělci, jako byl Giotto, Verrocchio, Botticelli, Leonardo da Vinci, Bramante, Michelangelo, Rafael a mnoho dalších.
Vždy jsem toužila navštívit Toskánsko, kde Leonardo maloval a strávil podstatnou část života. A pak také Paříž, jelikož Francie byla po značnou dobu da Vinciho domovem. Jedině Francouzi ho totiž za svého života uznávali, zatímco v rodném Vinci jím opovrhovali.
Z přemýšlení mě vytrhl profesor, který se mě ptal na největší Leonardovo dílo. Jistě chtěl slyšet, že jím byl obraz Poslední večeře, ale podle mě tomu bylo jinak.
„Bezpochyby jsou to jeho traktáty a anatomické náčrty,“ odpověděla jsem, aniž bych zaváhala.
Pan Pruckl se usmál. „Proč si to myslíte?“ zeptal se se značnou dávkou sarkasmu.
„Řada lidí se domnívá, že Michelangelo Leonarda navždy předčil svojí nástěnnou malbou v Sixtinské kapli. Ale Leonardo v té době pracoval po nocích a sám v tmavých komorách, kde kousek po kousku zkoumal každou část lidského těla. Jako první tak přinesl světu cenné poznatky do zdravotnictví. Kdo tedy byl lidstvu více ku prospěchu?“ optala jsem se spíše řečnicky.
Učitel se usmál a zatleskal. „Přesvědčila jste mě, Jolano!“ řekl a pak pokračoval ve svém výkladu.
Všimla jsem si Tedova zpytavého pohledu, jenž upíral na moji tvář. Záměrně jsem se však neotáčela.
Když zazvonilo, všichni se vyřítili ven. Pomalu jsem si sesbírala své věci a odcházela rovnou na další hodinu, jelikož mi bylo jasné, že budu nějakou chvíli hledat učebnu. Mrzelo mě, že jsem nemohla být se sestrami, cítila bych se mnohem lépe.
Na chodbě jsem si všimla, jak se ten vysoký chlapec ze včerejška – mám pocit, že se jmenoval Michael – ptá Teda, co se to s ním děje. Ted byl značně rozladěný a ruce tiskl v pěst tak silně, až mu pod kůží průsvítaly bílé klouby.
„Rozešel jsem se se Susan." řekl a rozevřel dlaně. Jeho hlas zněl lítostivě a tesklivě. Celý se třásl. Pak si mě všiml a podíval se na mě. Rychle jsem se otočila a spěchala pryč.
Tohle jsem neměla dělat, neměla jsem je poslouchat – vyčítala jsem si, ale už bylo pozdě litovat.
Další hodiny proběhly více méně podobně jako ta první. Přesto jsem úlevou vydechla, když školní den skončil. Obě sestry už na mě čekaly na parkovišti.
„Tak jak bylo na jevišti?“ ptala se mě Alex vesele.
Pousmála jsem se. „Jo, šlo to.“ opověděla jsem zdánlivě ledabyle. „A co vy?“ opětovala jsem její otázku.
„Bezva!“ vykřikla Alex a Melisa se jen střídmě usmála. Bylo na ní vidět, že z toho nemá tak velkou radost, jako naše sestra.
„Tak vyrážíme, děvčata.“ zvolala Alex.
Nastoupila jsem do zadní části auta a nechala se uspávat ubíhající krajinou. Opřela jsem si hlavu o sedadlo a zavřela oči. Naslouchala jsem jejich hlasům, povídaly si o dnešním odpoledni u vody, které nás čekalo, a na které jsem úplně zapomněla. Bylo by však hloupé rušit slib, a tak mi nezbývalo, než jít. Povzdychla jsem si a sesunula se po opěradle níž.

„Pospěš Jol!“ volala na mě Alex.
„Trochu jsem se zpozdila. Jděte napřed, já přijdu později.“
„Tak to ani náhodou!“ zamítla ihned.
„Neboj se,“ Zasmála jsem se. „slibuju, že přijdu.“
„No tak dobře.“ souhlasila nakonec. Vrhla na mě varovný pohled, kterým mi dávala najevo, že když nepřijdu, nějak mi ublíží. Zachichotala jsem se.
Přistoupila jsem k oknu a dívala se, jak odcházejí směrem k řece, kde jsem včera zaslechla onu hádku těch dvou mladých lidí. Neznala jsem je a nikdy předtím jsem je ještě neviděla, ani na společném táboráku nebyli, i když se s ostatními pravděpodobně znají. Alespoň Ted, když se dnes ráno bavil s Michaelem, se s nimi znát musí.
Oblékla jsem si plavky a na ně kraťasy, které jsem na sobě měla ve škole. Znovu jsem si rozčesala vlasy, do batůžku sbalila mobil, pití a psací potřeby, a vyrazila za ostatními.
Měla jsem už podstatně lepší náladu, když jsem došla k řece.
„Ahoj!“ vítal mě Michael a přestal se patřičně soustředit, Alex zaujala post útočníka a shodila ho do vln. Všichni se začali hořečnatě smát.
Tři dívky, které jsem si pamatovala ještě ze včerejška stály v hloučku a něčemu se chichotaly. Trochu jsem znejistěla, ale po chvíli jsem tomu přestala věnovat pozornost. Opodál seděla v trávě ještě Susan. Matně jsem si vybavovala její zlatavé vlasy, když se tu včera dohadovala s Tedem. Seděla teď sama. Nezdála se však být stejně zkroušená jako dnes ve škole Ted. Všimla si mého pohledu. Rychle jsem se tedy otočila a rozprostřela na zemi prostěradlo. Pohodlně jsem se usadila, tak abych viděla na vodu, a zároveň mohla nerušeně kreslit. Z tašky jsem vytáhla přírodní papír a začala ořezávat tužku. Když ostatní zpozorovali, co mám v úmyslu dělat, ihned to zamítli.
„Polož to a pojď za námi.“ volala na mě Alex.
Usmála jsem se na ni a bez špetky vzrušení záporně pokývala hlavou.
„Ale no tak…“ přidal se k ní jeden z mladíků.
Pak jsem si všimla, jak mezi nimi nervózně přešlapuje i Melisa. Povzdychla jsem si.
„Nejspíš nemám jinou možnost, viďte?“ rezignovala jsem.
„Ne, to nemáš.“ ujistil mě Michael.
Odložila jsem kreslení a stoupla si. Najednou jsem si všimla přicházející postavy. Ležérní krok, doplněný elegantně sportovním oblečením. Rozhalená košile odhalovala ostře řezanou mladíkovu hruď. Na zápěstí se mu vyjímaly široké hodinky s černým páskem. Oříškové vlasy mu poskakovaly do rytmu chůze a medové oči se na slunci přímo kouzelně leskly. Zamrkala jsem a jen ztěžka popadala dech. Ted můj zkoumavý pohled zachytil. Rychle jsem sklopila oči, abych se neprozradila.
„Tak pospěš!“ volali na mě od vody.
Svlékla jsem si oblečení a opatrně našlapovala bosýma nohama na tvrdý písek.
„Ahoj Tede!“ zdravily ho dívky v hloučku a provokativně se na něj usmívaly. Nepřítomně jim kývl na pozdrav, na okamžik svůj zrak stočil k vodě a pak se znovu podíval na mě. V tu chvíli jsem špatně našlápla na okraji můstku a zřítila se do vody.
Když jsem konečně vyplavala, všichni se smáli a tleskali. Mysleli si, že jsem je chtěla pobavit a do vody jsem tak nešikovně skočila schválně. Tahle teorie mi však připadala ještě směšnější. Copak by tohle někdo dělal? – ptala jsem se sama sebe. Přesto jsem jim to nevyvracela.
Letmo jsem se podívala Tedovým směrem, seděl teď sám, nedaleko od mojí deky a tvářil se snad ještě víc nešťastně, než ve škole. Vůbec jsem tomu nerozuměla, vždyť to byl on, kdo se se Susan včera rozešel, tak proč se teď tolik trápil?
Zakázala jsem si na to myslet.
Po chvilce už jsem měla toho bezduchého šlapání vody dost, a tak jsem vylezla na břeh. Chtěla jsem se vrátit zpět na svoji deku, ale teď když tam seděl on, mi to bylo hloupé. Jeho nepřítomný výraz mě však utvrdil v tom, že si mě nejspíš ani nevšimne. Prošla jsem kolem něj téměř po špičkách a posadila se na svoji deku.
Neubránila jsem se pohledu na něj. Něco mě na něm vábilo neuvěřitelnou silou. Také se na mě podíval. Jeho výraz byl neskutečně bolestný a či se mu leskly.
Cítila jsem, že musím něco udělat.
Nadechla jsem se. „Nechceš si sednout na deku? Ta zem je dost špinavá.“ nabídla jsem, snažíc se o lhostejný tón, aby si to nevyložil nějak jinak. Podívala jsem se na jeho krásné oblečení, byla by škoda jej hned zničit. Všiml si, jak ho pozoruji.
Usmál se, beze slova přešel blíž a usadil se na druhý konec deky.
Vzala jsem si blok a pečlivě se zadívala do krajiny, hledajíc srdce kompozice. Byla jsem si vědoma jeho pohledu. Díval se na mě a snažil se pochopit, co právě dělám. Začala jsem kroužit tužkou po papíře, aniž bych ji zbytečně kontrolovala. Dívala jsem se spíše před sebe a snažila se zachytit všechny druhy kontrastu, které se v krajině nacházely, tedy stín, polostín a světlo. Nesoustředila jsem se na nic jiného, než na obrázek před sebou, a vnímala jen tiché šplouchání vody a smích z povzdálí.
„Byla jsi dobrá.“ řekl tiše.
Podívala jsem se na něj s nechápavým výrazem. Propaloval mě svýma očima, jejichž pohledu jsem ani teď nerozuměla.
„Jak to myslíš?“
„Dnes ve škole.“ Usmál se. „Pruckl neměl slov. To už se dlouho nikomu nepodařilo.“ řekl uznale.
„Dík!“ Opětovala jsem mu úsměv.
„Mimochodem, jsem Ted.“ Stále se usmívajíc mi podal ruku. V jeho očích se však stále zračila bolest.
„Jolana.“ představila jsem se a stiskla nabízenou dlaň.

Domem se linula sladká vůně. Odložila jsem si batůžek u schodů a šla za mámou do kuchyně. Zrovna zdobila palačinky smetanou a jahodovou polevou, a při tom si prozpěvovala jakousi písničku, kterou jsem ovšem neznala.
„Ahoj mami!“
„Ahoj zlato!“ Opatrně mě objala, jako by se bála, že mě ušpiní od polevy. „Jak bylo u vody?“ ptala se.
„Báječně!“ odpověděla jsem a na kraťoučký okamžik se v myšlenkách vrátila k řece.
„A holky?“
„Ještě chvilku tam zůstaly.“
„Aha!“ řekla jen a dál už se nevyptávala.
„Dáš si?“ Ukázala prstem na talířek, na němž ležely zlatavé palačinky.
„Myslím, že neodolám.“ souhlasila jsem.
Maminka mezitím položila dvě roličky na červený talíř, který mi pak podala.
„Děkuju!“ Usmála jsem se na ni a spěchala do svého pokoje.
„Nejsi teď nějak často sama?“ volala za mnou poněkud dotčeně.
„Promiň mami, zítra ti to vynahradím, ano?“
„No tak dobře.“ řekla lehce uraženě, přesto jsem v jejím hlase slyšela radost.

Sedla jsem si na parapet a vytáhla z batohu dnešní kresbu. Pamatovala jsem si každičký tah, který jsem na ní provedla. Připomínala mi tu kouzelnou chvíli, kdy jsme oba mlčky seděli na dece vedle sebe.
Natáhla jsem se pro truhličku, kterou jsem včera nechala ležet na okně, a vytáhla z ní Mattovu fotku.
Dnes jsem neměla chuť plakat. Neměla jsem ani důvod, byla jsem najednou šťastná.
„Škoda, že tu nemůžeš být se mnou.“ řekla jsem s očima upřenýma na usmívající se tvář na obrázku.
„Třeba to tu opravdu nebude tak špatné. Zdá se, že jsou všichni moc milí.“ Usmála jsem se.
„Mám tě ve svém srdci.“ řekla jsem ještě, než jsem fotku i obrázek krajiny schovala zpátky do truhličky.