Melodie - 3.díl

Seděla jsem na kuchyňské židli, jednou rukou jsem si objala kolena a v té druhé držela hrníček ovocného čaje. Dívala jsem se z okna a pozorovala ptáčky, jak sbírají kousíčky vlhké hlíny do zobáčku a jeden po druhém je skládají na sebe. Nejspíš jim bude trvat ještě dva dny, než hnízdo postaví. A pak přijde nějaký člověk, shodí ho na zem, a oni budou muset začít znovu. Přesto nám však nepřestanou zpříjemňovat život svým zpěvem. Příroda nikdy neoplácí, to jen my lidé jsme takoví.
„Na co myslíš?“ ptal se mě starostlivý hlas mé matky.
Na okamžik jsem se k ní otočila, a hned se zas pohledem vrátila k oknu.
„Vlastně nad ničím.“ zalhala jsem.
„Tak tedy můžeme vyrazit.“ řekla nadšeně.
„Jasně!“ Naposledy jsem se napila a pak ji následovala k autu.
Napříč tomu, že byla máma pro každou špatnost, bála se řídit, a tak si nikdy neudělala ani řidičák. Musela jsem tedy pro dnešek převzít kontrolu nad vozem já sama. Nijak zvlášť mi to nevadilo, ale spolujezdce jsem občas mohla rozčilovat tím, že jsem nikdy nepřekročila svůj rychlostní limit, jímž byla devadesátka.
„Příští odbočka bude vpravo.“ upozorňovala mě máma, mezitím co se dívala do mapy. Jen jsem přikývla a zařadila trojku.
„Teda Jolčo, řídíš jako opilec!“ kárala mě.
„Proč? Co se ti nezdá?“ Usmívala jsem se.
„Kdybys tu potkala auto, srazily byste se.“
„Neboj mami, ta zatáčka byla přehledná, dalo se to projet na trojku.“ uklidňovala jsem ji, avšak neúspěšně.
„Nehodlám kupovat nové auto.“
„Nebudeš muset, mami.“ Usmála jsem se.
Zbytek jízdy proběhl už relativně v klidu, pominu-li maminčino vřískání, kterým mě upozorňovala na bažanty na silnici.Vždy jsem se jen pousmála a dál nic neříkala.
Zastavila jsem na rohu ulice a vystoupila z auta, zatímco se máma neúspěšně pokoušela složit mapu do původního stavu. Znovu jsem se usmála.
„Ukaž!“ Vzala jsem jí mapu z ruky a poskládala ji do úhledného čtverečku. Obdivně se na mě podívala a pak také vystoupila.
Přešly jsme přes silnici a zamířily do nádherného parku, který nás přímo vybízel k tomu, abychom do něj vkročily. Procházely jsme krásnou zahradou mezi zelenými tújemi, dokud se před námi neotevřelo menší nádvoří. Vypadalo to tu jako v nějaké pohádce z barokního prostředí.
„Páni!“ užasla jsem.
„Ano, je to tu krásné. Škoda, že nejely i holky.“
„Mají teď trochu jiné starosti.“ Usmála jsem se. „A pak, nestěžovala sis náhodou včera, že tě zanedbávám? Teď jsme spolu a ty bys radši někoho jiného.“ Zatvářila jsem se naoko uraženě.
„Tak se hned nečerti.“ Smála se maminka a objala mě kolem ramen.
Náš vztah byl vždy více méně přátelský. Na svojí matce jsem obdivovala, jak dokázala sloučit neslučitelné, a tak byl náš vztah navíc dokonale vyvážený. Krom své dětské povahy dokázala být přátelská, zábavná, ale i starostlivá, takže jsem se na ni mohla s čímkoli obrátit, aniž bych se bála, že nebude stát na mojí straně.

Otevřela jsem dveře malého obchůdku a zvoneček, jenž nad nimi visel, oznámil prodavači náš příchod. Vstoupila jsem dovnitř jako první a hned za mnou máma.
„Dobrý den!“ pozdravily jsme téměř zároveň staříka v zeleném, vytahaném svetru, přes který měl uvázanou zástěru. Byla už značně špinavá od hlíny, ale jinak vypadal docela mile.
Usmál se na nás. „Vítejte! Jak vám mohu pomoci?“ ptal se a rukou nám ukazoval směrem k zadním dveřím, jež vedli na dvůr, kde se nacházely květiny.
Vybrala jsem si několik Voděnek a Lilií, abych trochu oživila chmuru, která obklopovala můj pokoj. Brzy budu muset něco udělat i s jeho vybavením a špinavě bílou omítkou. Přece jen bych se cítila lépe, kdybych kolem sebe měla trochu více barev. Ano, barvy by mohly být mojí pravou terapií – pomyslela jsem si a usmála se.
Společně jsme pak ještě vybraly nějaké ovocné stromky a převislé Muškáty na naši zahradu, zaplatily, a vrátily se zpět domů.

„Nazdar děvčata!“ vítala nás Alex. Zrovna si s Melisou házela přes síť u našeho domu.
„Ahoj holky!“ zdravila je opětovně máma a následně je požádalo o pomoc. Společně jsme pak vynesly květiny i stromky na dvůr. Ty svoje jsem však odnesla nahoru do svého pokoje.
Vyběhla jsem schody a vešla dovnitř. Byl pořád stejně chmurný.
Lilii jsem postavila na bílý konferenční stolek a ten jsem odsunula k oknu, aby měla dostatek světla. Voděnku jsem pak položila na můj pracovní stůl. Jelikož nepotřebovala mnoho světla ani vody. A ač se to zdá neuvěřitelné, pokoj opravdu ožil.
Zběžně jsem mrkla na hodinky, ukazovaly něco málo kolem čtvrté hodiny. Cesta nám zabrala poměrně hodně času. Vytáhla jsem tedy učení a systematicky jej rozložila na stůl. Nejprve jsem vypočítala úkol do matematiky a pak ještě přiřadila náčrtky ke správným Goniometrickým funkcím. Úkoly, které jsem měla odevzdat až za týden jsem urovnala na hromádku na levé straně stolu, a na jeho pravou stranu jsem naskládala sešity z předmětů, ve kterých mě čekala zkouška. Ale protože jsem věděla, že zítra mi žádný test nehrozí, rozhodla jsem se jít projít.

„Někam jdeš?“ volala na mě máma, když slyšela burácející kroky ze schodů.
„Ano!“ řekla jsem usměvavým tónem. „Vrátím se brzy.“ Nepustila jsem ji k námitkám a rychle vyběhla z domu. Avšak cestou jsem si uvědomila, že nevím, kam jít. Jediné místo, které jsem tu bezpečně znala, bylo to u řeky. Nakonec jsem tedy zamířila právě tam.
Sedla jsem si pod strom, který mě zastínil skloněnými větvemi a v hlavě se mi opět vybavila ta známá melodie, avšak s tím rozdílem, že tentokrát jsem ji slyšela celou. V duchu jsem se proklínala, že jsem si sebou nevzala kus papíru, abych si ji mohla zaznamenat. Věděla jsem, že než přijdu domů, znovu ji zapomenu.
Pak mě napadlo, že by mohla být, stejně jako barvy také dobrou terapií. Neumím sice hrát na žádný nástroj, přestože znám noty – vždy mě nesmírně lákaly a tak jsem se je jednoduše naučila. Ale až ji napíšu, mohla bych ji předat někomu, kdo by ji zahrát uměl.
„Ahoj!“ Zaslechla jsem najednou chlapecký hlas, který se mi vmísil do skladby. Zmateně jsem se otočila k jeho zdroji a celá jsem zkoprněla. Stál nade mnou Ted a nakláněl se se šibalským úsměvem ve tváři.
„Tede?“ vyhrkla jsem.
Usmál se ještě víc a jeho tváře se napínaly do červena.
„Smím si přisednout?“ zeptal se najednou vážněji.
Jen jsem přikývla a dál si ho prohlížela, oslněna jeho krásou.
Sedl si, teď už bez úsměvu, a se zájmem v očích si mě prohlížel. Znejistěla jsem a rychle se odvrátila.
„Co tu děláš, takhle sama?“ ptal se.
Uchichtla jsem se. Přišel přeci stejně tak sám, jako já.
„Jsem ráda sama.“ Pokrčila jsem rameny.
Výraz v tváři mu trochu pohasl, jako by si nebyl jistý, zda mi jeho přítomnost nevadí. Trochu se nadzvedl.
Rychle jsem ho chytila za ruku. „Tak jsem to nemyslela.“ hlesla jsem.
Znovu se usmál. Rozhodla jsem se mu tedy odpovědět.
„Neznám jiná místa, proto chodím sem.“
„Aha!“ řekl pouze a zadíval se do vln.
Sledovala jsem, jak mu vítr čechrá chloupky na nohách. Seděl nepohnutě, oči upřené před sebe. Zašmátral rukou za sebe a vytrhl ze země kus trávy, kterou pak rozsypával kolem sebe. Všude bylo překrásné ticho, bylo slyšet jen slabé šplouchání vody a šelest listí ve větru.
Pak ale naši dokonalou chvilku potrhaly hlasy, které se k nám z dálky přibližovaly. Ted se na mě podíval. Jeho oči, jako by se mě na něco ptaly, prosily o souhlas. Přikývla jsem. Chytil mě tedy za ruku a unášel na opačnou stranu od hlasů. Přešly jsem na druhý konec řeky, kde nás mezi stromy už nikdo nemohl vidět.
Vyhoupl se na větev a po kmeni stromu vyšplhal nahoru. Pak na mě spiklenecky mrkl. Rázně jsem zavrtěla hlavou. Na strom mě nikdo nedostane – pomyslela jsem si. Ted se však nehodlal vzdát. Vyslal ke mně pohled, kterému jsem prostě nedokázala odolat, a nabídl mi ruku. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ji přijala. „Jsi ve výhodě.“ mumlala jsem téměř neslyšně. Zatímco jeho zbraní byl pohled, já neměla zbraň žádnou.
Znovu se usmál.
Jen co mi pomohl se dostat nahoru, posadila jsem se vedle něho. Stále se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že se někdy tvářil tak ztrápeně, jako ještě včera ráno ve škole.
„Jak…“ Nevěděla jsem, jak zformulovat otázku. Sklonila jsem hlavu a podívala se pod sebe. Byla jsem trochu nervózní z výšek a tak jsem se rychle podívala zpátky nahoru. V tu chvíli se naše pohledy střetly.
„Jak to, že jsi teď tak… tak veselý?“ dokončila jsem započatou otázku.
Smutně se pousmál. „Všimla sis toho, viď?“ Stiskl čelisti tak silně, až se mu za ušima vyrýsovaly malé bouličky. Nespouštěla jsem z něj oči.
Nadechl se, jako by potlačoval pláč. Nozdry se mu rozšířily a on zaťal jednu pěst. Pak se podíval zpátky na mě, najednou zjihl.
„Bylo toho na mě v jednu chvíli moc.“ řekl prostě. V jeho slovech však zněla hořkost a bolest, která dozajista nepramenila pouze z rozchodu s dívkou. Byla jsem si však jistá, že kdyby sám chtěl, řekl by mi to, a tak jsem dál nevyzvídala. Neměla jsem k tomu důvod. Hlavně, že je teď tady. Se mnou.