Madeleine - 1.část

Sézanne, jaro roku 1890

Měsíc květen se pomalu přiblížil ke svému konci. Příroda byla v plném květu, po pěšině kolem lesa cválala na koni prostovlasá dívka, byla to Madeleine Gaudierová. Bílá blůza ostře kontrastovala s jemnou lehce opálenou pletí, její štíhlá, téměř chlapecká postava v jezdeckých kalhotách a holínkách dokonale splývala s ladnými pohyby mladé černé klisny. Najednou se zastavily, dívka lehce seskočila na zem, zasunula malý bičík za sedlo a urovnala si neposednou hřívu tmavých dlouhých vlasů. Z nedalekého křoví polekaně vyskočil divoký zajíc, klisna se znepokojeně pohnula a nervózně odfrkla. Přidržela ji za uzdu a pohladila po šíji, pak ji něžně políbila na bílou skvrnku na čele,která připomínala sněhovou vločku. Jako by obě patřily k sobě, od první chvíle, kdy klisna přišla na svět. Otec měl k ní zvláštní pouto, zachránil ji v ten nešťastný den,kdy zemřela máma a úzkostlivě ji střežil. Když však po týdnu pošla Gladys, neodmyslitelnou součástí dívčina života se stala plechová láhev s dudlíkem. Když mnohokrát usnula únavou ve slámě u hříběte, Erik jí vždy v náruči starostlivě odnášel domů. Nelitovala však, výsledkem její péče byla tato krásná slečna s ebenovou srstí.
„Klid, Audrey, pššš, to nic, to je v pořádku….“
Kůň se konečně uklidnil, dívka usedla do trávy
a spokojeně si vydechla.

Konečně. Před týdnem úspěšně dokončila konzervatoř, věděla, že nyní ji bude čekat pouze a jen samá dřina v baletním souboru Opery Garniére, ale ve svých osmnácti letech si nepřipouštěla žádné větší problémy. Na ty hrozné události před dvěma lety již téměř přestala myslet. Balet zbožňovala, stejně tak, jako Meg, která byla sice velmi přísná,ale právě její neústupnost a preciznost Madeleine dovedla až k dnešní dokonalosti. Byla na dobré cestě stát se primabalerínou.
Ráda viděla, když se Erik pyšnil jejími úspěchy, jeho spokojenost pro ni byla nade vše. Navíc si získala respekt u dívek, protože se nějak dozvěděly,"kdo" je vlastně její otec, a to nebylo vůbec na škodu.
Sice si občas potají něco špitaly, sem tam také tiše padlo slovo „Fantom“, ale ona to velkoryse přehlížela, usmívala se tomu. Připadaly jí jako hloupé ustrašené děti a tohle byla přece už dávná minulost. Vycházela ale s nimi navzdory své tvrdohlavé povaze docela dobře, až na jednu….Céline Varénsovou. Vadila jí její namyšlenost, stejně jako její vyumělkované zlaté lokny, se kterýma si stále provokativně pohrávala. Uměla hovořit pouze o módě a večírcích, s kolika chlapci koketovala…. ale tanec?...Hm, žádná sláva. Možná tohle byl hlavní důvod jejich vzájemné nevraživosti. A také, že Madeleine jízlivě oslovovala „komteso“, to asi kvůli Nicolasovi. Když na ni občas vikomt po zkoušce čekával, stále se před ním všelijak nakrucovala. Nesnášela ji.

Madeleine pohodila zpupně hlavou a zahleděla se na kvítky sedmikrásek v trávě. Brzy také pokvetou u nich na zahradě i první růže. Gustave byl skvělý, vypěstoval úžasné odrůdy. Nejkrásnější byla ta s bledě okrovými lístky, jejichž konce zdobily rudé skvrnky, jako kapičky krve….ty nosila vždy mámě na hrob……a ty červené, s mohutnými květy a temně zelenými listy, byly pro Christinu. Vždy když měla přijet, musela jich být ve váze velká kytice, otec na to kladl velký důraz. Jedna růže ale vždy ležela stranou, nikdy nechápala proč, bude se někdy muset zeptat Christiny. Hodně také přemýšlela o jejích zvláštním vztahu, proč žili každý zvlášť? Přitom v každém jejich slovu, doteku či pohledu bylo tolik lásky a něhy, že se jí nad tím až zatajoval dech. Zrovna tak jako nad jejich životním příběhem, který byl tak krásný a tajemný. Sama se přistihla, že občas na otce žárlí, když je uviděla v něžném objetí, ale pak se tomu vždy jen usmála. Christinu měla moc ráda, vycházely spolu velice dobře, byla jí velkou oporou a otci také. Zbožňovala ji.

Také nyní prožívala velkou lásku, zvláštní, s Nicolasem se znala již tak dlouho, ale až nyní poznala,že jejich předtím spíše přátelský vztah se pro ni změnil v něco zcela jiného,nového, plného rozechvělého očekávání….Nicolas však byl v poslední době nějak jiný, zamlklejší.
…..Pak zamyšleně vytáhla zpod blůzky složený arch papíru a z kapsy jezdeckých kalhot tenký uhel. Zjistila, že se v ní skrývá ještě jeden talent….malování…..a otec ji v tom rád podporoval, mnohé ji také naučil…výsledkem byly drobné skicy, většinou zvířata, ale také portréty. Jako třeba tenhle. Opatrně jej rozevřela a z archu se na ni díval pohledný světlovlasý mladík…ještě maličko doladila jeho rysy, ruku ji také vedla něžná náklonnost, to nepopírala, …..vikomt Nicolas de Chagny……zahleděla se na obrázek a ze snění ji vytrhla Audrey, rozpustile ji šťouchala do ramene a pokoušela se jí zuby sebrat arch papíru. Tak tohle ne, zasmála se Madeleine.
Zvony ve vsi jí připomněly, že je nejvyšší čas se vrátit, než přijede otec. Dnes si opět jeho oblíbenou klisnu půjčila bez svolení a Erik to viděl velmi nerad…Láskyplně složila a uschovala obrázek, a tu si všimla, že od cesty se k ní blíží vysoká chlapecká postava…Justin!
Byl to synovec jejich hospodyně Claire, Gustavovy ženy, občas vypomáhal u nich na statku a ustavičně si ji zvědavě prohlížel. Znervózňovalo ji to. Maličko se zamračila, určitě ji opět sledoval! Napřímila se a zlostně se na něj podívala, odzbrojil ji však svým bělostným úsměvem v hezké snědé tváři. Jeho tmavé oči ji zaujaly, byly jako trnky. Trochu se začervenala, plaše opětovala úsměv a pak se vyhoupla na koně a tryskem ujížděla směrem k domu. Letmo nakoukla do pokoje a pak spěchala do stáje.Stihla to právě včas, sotva odstrojila a otřela Audrey, uslyšela příjíždět bryčku. Tiše proklouzla zadem do domu, aby se mohla rychle převléci. Když vycházela z pokoje, slyšela už z kuchyně tetu Claire.
„Jaký byl den, Eriku, oběd bude za okamžik, ještě počkáme na "Madeleine". Její jméno významně zdůraznila….To už dívka vběhla za nimi a padla jako by nic otci kolem krku. Pak si ale všimla, že se na ni Claire nějak podivně usmívá. Brzy pochopila. Došlo jí, že tetě dnes slíbila pomáhat v kuchyni,ale místo toho se skoro celé dopoledne proháněla na koni. Ta jí nenápadně ukázala ukrytý jezdecký bičík, který Madeleine ve spěchu nechala ležet na lavici u dveří.
Tak, to by bylo….jen byla zvědavá, co si na ni Claire přichystá dnes…nebylo třeba se příliš domýšlet, slabě povzdechla a beznadějně se zahleděla na obrovskou hromadu nádobí…..