Melodie - 4.díl

Na zem se pomaloučku začala spouštět sametová modř, která zbarvovala ovzduší, na pozadí tmavých stromů, do temně černé. Svit měsíce – jenž se vyhoupl na oblohu – k nám dopadal skrze korunu stromu. V tu chvíli se Tedovy na ruce rozzářil stříbrný náramek. Ty nádherné hodinky, které nosil byly oproti té lesknoucí se kráse, obyčejné. Vydechla jsem úžasem a bezděky se dotkla jeho ruky. Ani jsem si svůj čin neuvědomovala. Pomaličku jsem otáčela jeho rukou ve své dlani, abych si mohla náramek prohlédnout ze všech stran. Prsty jsem se dotýkala jeho kůže. Cítila jsem jak se pod mým dotykem vypjal.
„Je nádherný!“ hlesla jsem.
Nic neříkal. Díval se na naše ruce a zhluboka dýchal. Zvedla jsem hlavu, abychom si byly tváří v tvář. Zamrkala jsem, snažíc se rozvířit tu oslňující auru kolem něj. Byla jsem jím naprosto okouzlená. Napětí mezi námi začínalo být neúnosné. Lehce jsem se od něj odklonila, ruku jsem však stále zaplétala do té jeho. Seděly jsme dlouho mlčky, než jsem si uvědomila, že už musím jít domů, nebo bude máma zbytečně šílet.
„Už musím jít!“ řekla jsem stroze. Přála jsem si zůstat, ale nešlo to. Tam dole pod stromem na nás na oba čekala realita. Naše ruce se však nechtěly pustit. Ne, to my jsme se nechtěli pustit.
Prosebně jsem se na něj podívala a on mě pochopil.
Seskočil bez sebemenší námahy a pak pomohl dolů i mně.
„Děkuju!“ Usmála jsem se na něj, když jsem konečně stála na nohou. Naše ruce se rozpletly a Ted si je strčil do kapes u bundy.
„Doprovodím tě!“ nabídl mi.
Přikývla jsem.
„Takže se zajímáš o umění?“ ptal se.
„Možná.“ Zasmála jsem se. „A ty?“
Rozkošnicky zavrtěl hlavou. „Zajímá mě hudba!“ podotkl.
„Vážně?“ Byla jsem nadšená. „A umíš hrát na nějaký nástroj?“
„Na klavír!“ Znejistěl a podrbal se na temeni hlavy.
„Páni, to je úžasné!“ Jásala jsem. Ted byl z mého chování značně vyvedený z míry. Což se dalo chápat, vezmu-li v potaz, že jsme ještě před chvílí seděli naprosto mlčky, ponořeni do přítomnosti sebe navzájem, a teď jsem zvýšila svůj hlas o několik oktáv v radosti. Zahrávala jsem si s naším tlakem. Buďto brzy klesne a nebo se vyhoupne do nevídané velikosti.
Jala jsem se tedy vysvětlování.
„Víš, předevčírem mě napadla taková melodie. Než jsem však přišla domů, vzpomněla jsem si už jen na úseky. Ale dnes jsem ji slyšela znovu. Napadlo mě, že by ji mohl někdo zahrát. Kdybych ti přinesla noty, zvládnul bys to?“
Usmál se. Byl potěšený, že se obracím právě na něj. „Mohl bych to zkusit!“ řekl a znovu se usmál.
Dívala jsem se na jeho tvář, jak tiše kráčel vedle mě. Mohla jsem si nyní všimnout, jak je vysoký. Téměř o hlavu vyšší, něž já. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Jak je možné, že je tu teď vedle mě, tak milý, tak dokonalý, tak… krásný. Bylo těžké tomu uvěřit, ale zároveň se tomu věřilo moc hezky.
Mezitím už jsme přišli před náš dům. Co teď? – ptala jsem se sama sebe v duchu. Absolutně jsem nevěděla, jak se zachovat. Ted se však zachoval jako správný gentleman. Usmál se, popřál mi dobrou noc a počkal až zajdu dovnitř. Naposledy jsem mu zamávala a pak zmizela za dveřmi domu.
Schody jsem brala po dvou a spěchala k oknu ve svém pokoji. Měla jsem štěstí. Na poslední okamžik jsem spatřila jeho tmavou siluetu, než zmizela v zatáčce za kmeny stromů.
Gentleman. Musela jsem se nad tímto americko-počeštěným slovem usmát. Je škoda, že nemáme český výraz pro vyjádření mužské galantnosti. Je škoda, že náš jazyk postupně odumírá a jeho krásu nahrazuje chaos anglického jazyka.

Usmála jsem se a šla zpátky dolů. Byla jsem tak rychlá, že se chudák mamka nezmohla ani na slovo.
„Ahoj!“ zdravila jsem je, když jsem sestupovala ze schodů. Alex a Melisa si mě pobaveně měřily, zatím co mamka byla značně šokována a zaskočena. Takže nás nejspíš viděly z okna. Ale nic se přece nestalo, tak co vyvádějí?
„Broučku, neřekla jsi mi, že máš… přítele!“ Lapala po dechu maminka.
Alex se okamžitě rozesmála a Melisa si rozpačitě upila čaje, aby mohla na chvilku skrýt obličej za velkým hrnkem. Nejspíš nevěděla jak reagovat.
Při pohledu na ně jsem jen těžko zadržovala smích.
„Alex, vůbec nechápu, proč se směješ! A ty mami nedělej ukvapené závěry. Ted není můj přítel. Ještě, že tu jsi ty.“ Objala jsem Melisu a šla si uvařit čaj.
Alex i máma na mě nechápavě zírali, zatím co Melisa si je pobaveně prohlížela. Spiklenecky jsme na sebe mrkly.
Maminka otevřela pusu a chtěla něco namítnout, já jsem ji však nenechala.
„Dobrou!“ Na oko dotčeně jsem vydupala po schodech do svého pokoje a jakmile jsem za sebou zavřela, začala jsem se smát. Ne, že by bylo něco směšného na tom, kdyby byl Ted můj přítel, ale na maminčin a Alexiin výraz se prostě nedalo reagovat jinak.
Vzala jsem si čisté pyžamo a zamířila do koupelny. Zamkla jsem se, abych zabránila případnému vtržení některé z mých rodinných příslušnic dovnitř. Byla jsem si totiž naprosto jistá tím, že by toho byly schopné. Musím uznat, že se s nimi nenudím. Mohla bych být naštvaná za to, že narušují mé soukromí a sledují mě z okna, za to že mi máma nedůvěřuje nebo za to, že si Alex myslí, že není možné, abych si někoho našla. Ale nebyla jsem. Nešlo se na ně zlobit.
Vstoupila jsem do sprchového koutu a pustila na sebe teplou vodu. Jemné kapičky mě hladily po kůži a já se naprosto uvolnila. V uších mi znovu zazněla ta krásná melodie. Ještě pořád jsem si ji pamatovala. Teď už jsem věděla, že ji nezapomenu. Na chvilku jsem však zaváhala, jestli se bude líbit i Tedovi. Nemohl by přece hrát něco o čem by nebyl sám přesvědčený. Ale slíbil, že se pokusí a to mi stačí.
Za dveřmi koupelny se už začínala tvořit fronta a tak mi nezbývalo, než zastavit příjemné kapky vody, dopadající na mé tělo a vystoupit z opojné vyhřáté místnosti do studené chodby.
„No konečně!“ okomentovala můj příchod Alex. V duchu jsem se usmála, že jsem jí to alespoň trochu, i když nevědomky, oplatila. Vypadala opravdu rozladěně z toho, že musí čekat.
Ve společnosti myšlenek jsem se vrátila do svého pokoje.
Někdy není jednoduché žít ve společnosti tolika žen. Možná někdy pochopím, že to bylo i na tátu moc. Ale nezapomenu na to, že hlavním důvodem, proč od nás odešel byla ani ne dvacetiletá holka. Tímhle u mě dost klesl. Snad bych pochopila i to, že se zamiloval do někoho jiného, ale ne tohle. Tady nejde o lásku, jen o fyzickou touhu. Nemůže přece milovat někoho, kdo je jen o dva roky starší, než jeho dcera. A vyměnit někoho, koho zná celý život za někoho, kterého potkal před pár měsíci někde v baru. Opustil mámu, i když má na krku tři puberťačky. Ne, takhle se zodpovědní lidé nechovají. A já tátu vždy považovala za zodpovědného. Byl v mnoha věcech mým vzorem, ale nyní mě zklamal natolik, že bude ještě hodně obtížné se s tím srovnat. A bude trvat dlouho, než se rozhodnu se s ním opět vidět. Ale třeba mi to ulehčí a nebude už o mě stát. Zatím tomu vše nasvědčuje.
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře.
„Dále!“ vybízela jsem svoji návštěvu.
Dveře se pomalu otevřely a ve futrech stála Melisa. „Můžu dál?“ ptala se.
„No jasně!“ Usmála jsem se na ni.
Vstoupila dovnitř a dveře za sebou zavřela. Obě jsem se posadily na postel. Čekala jsem, že se začne vyptávat na Teda, ale neudělala to. Byla vždy mnohem duchaplnější, než Alex a máma. Zvláštní, že zrovna ony, jsou takové, i když jsou z nás nejstarší. My s Melisou jsme od sebe byly jen o několik měsíců.
„Víš, chtěla jsem si s tebou popovídat o jednom mém kamarádovi!“ vysvětlila a lehce zčervenala. I v nocí potemnělém pokoji jsem si nemohla nevšimnout jejích žhnoucích tváří.
„No jasně, povídej!“ vybízela jsem ji.
Výraz se jí náhle vyjasnil. Byla... šťastná. Usmívala se.
„Jde o Michaela. Víš, on… líbí se mi!“ přiznala se.
Pousmála jsem se.
Nikdy by mě nenapadlo, že se s něčím takovým svěří, zvláště pak mě.
„Michael je fajn. V čem je problém?“
„Netuším, co si o mě myslí!“ vyhrkla nervózně.
Musela jsem se usmát, nad tím, co ji trápí.
„Nepotřebuješ to vědět, Meli. To vyplyne samo. Poznáš, co cítí, když budete spolu!“ Prstem jsem jí zvedla bradu a podívala se jí do očí.
„Jsi hrozně fajn holka. Musel by být slepý, aby to neviděl. A ani v tomhle případě si tím nejsem jistá!“
Rozesmála se a tváře jí opět zčervenaly.
„Copak ty to nevidíš?“
„Co?“ nechápala.
„To, jak skvělá jsi!“
Zavrtěla záporně hlavou a mě ihned došlo odkud pramení její nejistota.
„Alex je fajn, ale někdy ji nesmíš brát vážně.“
Překvapeně ke mě vzhlédla.
„Meli, ty jsi snad mnohem lepší. Vždycky jsem obdivovala to, jaká jsi. Přece máš svoji hlavu, ne?“
Přikývla.
„Tak běž za ním a buď sama sebou. Byl by blázen, kdyby tě nechal odejít!“
Najednou mi padla kolem krku a pořádně mě objala.
„Ty jsi tak… tak úžasná, Jol!“
„Nepřeháněj, prosím tě!“ Smála jsem se.
„Mám tě fakt ráda!“ řekla a já věděla, že mluví pravdu.
„Vždyť já tebe taky!“

Sedla jsem si ke stolu a zaznamenala si co nejpřesněji celou melodii. Už teď jsem se nemohla dočkat, až ji Tedovi předám.
Najednou jsem si uvědomila, že už se nepotřebuji dívat na Mattovu fotku, jako jsem to dělávala každý večer. Nic to nemění na tom, že ho mám stále ve svém srdci, tak jako tomu bude už asi napořád. Ale teď už vím, že není proč se trápit. Jsem si jistá tím, že ho budu mít vždycky stejně ráda, ale také tím, že on nemusí být jediným člověkem, kterého budu v srdci mít.
Přešla jsem k oknu a vytáhla fotku a obrázek krajiny, dala jsem je vedle sebe a dívala se na ně. Najednou jsem si uvědomila, že pro mě mají stejnou cenu. Ano, krajina, která mi připomínala Teda, ve mně rozvířila pocit štěstí. Tak jako to donedávna neuměl nikdo jiný, než Matt.
Najednou jsem se začala těšit, až ho znovu uvidím. Nadskočila jsem radostí při představě, že to bude už zítra.

------

Celé ráno jsem byla jako na jehlách. Nedokázala jsem chvilku posedět. Nemohla jsem se nasnídat, žaludek jako by se mi přetočil. To nadšení včera večer nejspíš způsobilo jeho rotaci. Celou dobu jsem si představovala, co řeknu až ho uvidím. Takhle nejistě jsem se ještě nikdy necítila. Často jsem bývala nervózní, ale vždy jsem si byla jistá sama sebou. Tentokrát ne. Byla jsem připravená skoro půl hodiny předem, jak jsem nemohla dospat.
Nervózně jsem přešlapovala na verandě a odpočítávala zbylé minuty, než se ve dveřích konečně objevily Alex a Melisa. Maminka na nás mávala z okna. Rychle jsem si nastoupila na své místo v zadní části vozu, snažíc se schovat před jejich pohledem, aby na mě snad nepoznaly, že nejsem tak úplně ve své kůži. Daly by si všechno dohromady a pak už bych se před jejich uštěpačným smíchem nikam neschovala.

Na parkovišti před školou jsem se s nimi rychle rozloučila a spěchala do třídy, doufajíc, že už tam bude.
Vběhla jsem vchodovými dveřmi na školní chodbu tak rychle, div jsem někoho nevzala s sebou. Musela jsem se svému pošetilému chování zasmát. Proč jsem byla tak nervózní? Je možné, že bych se teď styděla, po včerejším souznění našich duší? Vyloučeno. To bych se do té třídy tak nehnala. Prostě jsem se na něj těšila a zároveň jsem byla nervózní z toho, že bych mohla něco pokazit. Ne, tohle mi není podobné.
Bývala bych byla ve svých úvahách pokračovala, ale to, co jsem právě viděla, mi vzalo dech a přimrazilo na místě. Mysl mi vypověděla a nohy se zastavily. Nebyla jsem schopna pohybu ani slov. Dívala jsem se před sebe na objímající se dvojici, Teda a Susan.
Celou místnost pohltilo jakoby žalostné ticho, trhající uši, do kterého se nabodával tlukot srdce, tak hlasitý, až jsem se bála, že ohluchnu. Lidé kolem mě se však chovali úplně normálně, což mě utvrdilo v tom, že nic podobného neslyší.
Pak jsem ucítila náraz, který mě uvolnil z transu. Ohlédla jsem se. Nějaký student do mě z neopatrnosti vrazil. Omlouval se, ale já mu byla vděčná, že mě vysvobodil z toho příšerného hluku.
Zavřela jsem oči a když jsem je znovu otevřela, uviděla jsem sestry, jak vchází dovnitř. Rychle jsem vběhla do třídy. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděly.

Uvědomila jsem si, že v ruce stále žmoulám papírek s noty. Zmačkala jsem ho a hodila na druhý konec třídy do koše. Trefila jsem se.