(Ne)šťastná náhoda

Radka zírala na obrazovku počítače naprosto rezignovaně. Sotva vnímala, co se kolem ní děje. Naštěstí po ní nikdo nic moc nechtěl, všichni chápali, že je na dně. Každý si už něčím takovým prošel. Ale věděla, že se musí dát dohromady co nejdřív. Přece nebudou zaměstnávat někoho, kdo nic nedělá.
Už to byly dva týdny, co se Michal vyboural. Víkend vždy strávila v nemocnici a přes týden volala Simoně. Všechno bylo pořád stejné, sice mu srůstaly kosti i vnitřní zranění se lepšila a modřiny po těle se ztratily, ale potvrdilo se také porušení míchy a Michal byl stále v kómatu.
Byl pátek. Asi tak za dvě hodinky budu u Michala, pomyslela si. Věděla, že on netuší, že je vedle něj, ale i tak se těšila, že ho bude moci vzít za ruku a mluvit na něj. I když byl kvůli zraněním a vší té lékařské technice skoro k nepoznání. Nejdřív pro ní bylo těžké Michala tak vidět, ale teď jí to pomáhalo. Jeho stav byl špatný, ale když vedle něj seděla, cítila aspoň tu trochu života, co v něm zbyla.

Když vešla do nemocničního pokoje, nikdo tam zrovna nebyl. „Ahoj zlatíčko“ řekla směrem k Michalovi. Sedla si na židli vedle jeho postele a pohladila ho po kousku tváře, který nebyl zakryt ani kyslíkovou maskou ani obvazy. Chvíli se na něj jen dívala a přála si, aby konečně otevřel oči. Nejsi v žádnym americkým filmu, napomenula se, jen tam se lidi probíraj, když se na ně usměješ.
Do pokoje vešla Simona.
„Ahoj Radko.“
„Ahoj. Změnilo se od včerejška něco?“
„Ne, vůbec nic. Ale doktor říkal, že po dvou týdnech je to pořád ještě jedna z těch lepších zpráv - jako že se nehorší, ale po měsíci už je i to špatně.“
„Už policjti zjistili, jak to vlastně bylo?“ zeptala se Radka.
Zatím byl Michalův případ dost nejasný. Na místě srážky zůstalo pět naprosto zdemolovaných aut.
„Jo, už jo. Ten chlap co ho podezírali, že to všechno zavinil, se nakonec přiznal.“
„Co tak najednou?“
„Čekal, co bude s jeho synem.“
Dva lidé z bouračky vyvázli jen s lehkými zraněními, jeden byl na místě mrtvý, Michal a syn viníka skončili v nemocnici s těžkými zraněními. Řidič sám neměl žádná zranění.
„Ten kluk včera umřel“ pokračovala Simona, „ten chlap už prostě neměl pro co žít, tak napsal dopis policii, že srážku způsobil on, protože jel moc rychle na náledí a-“
„A co?“
„A oběsil se.“
„Pane bože.“
„Jo, je to šílený, jednou moc spěcháš a zaplatíš za to životem ty, tvůj syn a jeden“ podívala se na Michala, „nebo možná dva nevinný a úplně neznámí lidi. - A podle toho co sem slyšela, tak ty dva co měli jen lehký zranění, prodělali dost velkej šok, takže začali navštěvovat psychiatra, aby se vyrovnali se vzpomínkou na ten příšernej zážitek a následný pohled na ty ostatní zraněný.“
„Ani se nedivím, když sem to zjistila- a pak viděla Michala, taky jsem byla zralá na psychiatra.“
Nastala chvíle ticha. Je to neuvěřitelné, pomyslela si Radka, Michal bude možná nadosmrti mrzák a oproti jiným z té havárky dopadne ještě dobře – tedy pokud to přežije.
„A co táta s mámou“ zeptala se Simony.
„Zvládaj to, i když jen ztěžka-hlavně máma, za ty dva týdny strašně zhubla. Nikdy se mi nechtělo věřit, že se člověk může během 14 dní změnit tak k nepoznání.“

Další týden, už třetí v té šílené nejistotě, nebyla Radka chodící tělo bez duše. Překonala otupělost, a aby nemusela neustále myslet na Michala, tak pracovala a pracovala. Když měla hotovou svoji práci, běhala ke kolegům, jestli nepotřebují pomoc apod. Pomáhalo jí to, aspoň občas se jí povedlo nemyslet pár minut v kuse na Michala.