Melodie - 5.díl

Rozklepaly se mi ruce i rty. Z očí mi pomalinku začaly stékat slzy, i když jsem si uvědomovala, že jsem ve třídě a co nevidět přijdou ostatní. Nebylo by zrovna příjemné, kdyby mě takto viděli. Přemýšlela jsem, co můžu dělat. Mám tu zůstat a celou hodinu sedět vedle něho, předstírat úsměv a přesvědčovat spíše sama sebe, než kohokoli jiného, že se nic nestalo? Ne, tohle nedokážu.
Stála jsem nehybně na kraji třídy a dívala se směrem ke koši, kam před chviličkou zahučela i ta poslední naděje, která mě doteď dělala šťastnou. Pak jsem uslyšela smích a bezstarostně klevetící spolužáky, jak vchází do třídy. Otočila jsem se zády k nimi, aby neviděly třpytící se potůčky slz na mých tvářích. Když opustili vchodovou část místnosti, sebrala jsem zbytek svých sil a co nejrychleji vyběhla ven. Dívala jsem se do země, abych měla jistotu, že už nic podobného neuvidím. Že neuvidím Teda a Susan. Běžela jsem pořád dál a jen na poslední chvíli uhýbala nohám, které jediné jsem mohla se skloněnou hlavou vidět. Jakmile jsem se dostala na parkoviště, zastavila jsem se. Všichni už byli ve třídách a tak jsem tu byla sama. Sesunula jsem se po okraji omítky k zemi a tentokrát se už nebránila slzám ani čemukoli jinému, co by mi přineslo úlevu. Nebyla jsem schopná myslet. A tak jsem nedělala nic. Nechala jsem si teplé slzy sklouzávat do dlaní složených v klíně. Přivírala jsem oči a používala víčka jako stěrače na předním skle u auta, snažíc se z očí vyhnat všechnu vodu, která mi bránila ve výhledu.
Trvalo dlouho, než se pláč utišil a přinesl s sebou onu očekávanou úlevu. Mysl se mi začínala vyjasňovat. Nejradši bych odtud utekla, ale pak bych musela dohánět látku a to kvůli němu nehodlám. Nehledě na to, že by se to nelíbilo ani mámě a představa, že jí vysvětluji důvod mé absence, se mi nezamlouvala. Jediná možnost, jak z této situace vyjít poměrně bez dalších úhon – kterých už se na mě stejně napáchalo víc, než dost – je počkat, až zazvoní na konec první hodiny a do školy se vrátit. Věděla jsem, že další hodinu už s ním společnou nemám. Měla jsem pocit, že jsem se vyplakala dostatečně a tak by ani nemuselo hrozit případné prozrazení citů. Nechci, aby mě někdo litoval. Nechci, aby se to kdokoli dozvěděl. Jediné, co chci je, aby už tenhle zatracený den skončil.
Konečně se rozdrnčel zvonek a jeho nepříjemný zvuk ohlásil konec hodiny. Postavila jsem se na nohy, stále se opírajíc o zeď. Naposledy jsem se nadechla a vešla dovnitř. Nikdo si mě nevšímal, což mi přinášelo novou úlevu. Třeba nebude tak těžké to tu přežít, pokud se mě nikdo nebude na nic vyptávat. Horší to však bude u oběda, kde se potkám se sestrami. Pochybovala jsem o tom, že si snad Alex povšimne, že nejsem v pořádku, ale Melisa je nesmírně vnímavá. Nenechá to jen tak. Možná se před nimi budu moct chvilku přetvařovat, ale nevydržím to dlouho. A pokud někde zahlédnu Teda, oční kanálky se mi opět naplní vodou, napříč tomu, jak dlouho jsem teď brečela. Ne, na oběd dnes prostě jít nemůžu.
Kráčela jsem pokud možno, co nejméně viditelně po nekonečně dlouhé chodbě, než jsem konečně došla před učebnu Literatury. Znovu jsem se plně nadechla a vešla dovnitř. Byla jsem tam první, takže jsem si mohla vybrat místo, na kterém budu následujících čtyřicet pět minut sedět. Nejspíš bych se znovu poddala vnitřní bolesti, kdyby do třídy nevešel pan Crowl. Usmál se na mě. Pozdravila jsem ho vyhaslým hlasem a znovu se roztřeseně nadechla.

„Ještě jsem neměl příležitost se vás zeptat, jak se vám tu líbí, slečno Vandomová!“ řekl omluvně a s úsměvem vyčkával na moji odpověď. Nevěděla jsem zda mám být ráda, že se o to jako jediný učitel zajímá, nebo si přát, aby si mě teď raději nevšímal.
„Když řeknu, že venku svítí sluníčko, postačí vám to jako odpověď?“
Rozesmál se. „Tam, kde jste bydlela předtím nesvítilo?“
„Ne tolik, jako tady!“ řekla jsem smutně. Miluji slunce, ale kdykoliv se teď na něj podívám, vzpomenu si na Teda a to není dobré. Všechno mi ho bude připomínat. Povzdychla jsem si.
„A vaše sestry jsou také spokojené?“ optal se po chvíli.
„Myslím, že ano!“ Přikývla jsem a usmála se. Najednou jsem nemusela předstírat, chtěla jsem se usmát. Pan Crowl byl opravdu milý.
„Tak to jsem rád!“ znovu se usmál a já také.
„Kdybyste snad potřebovala vy nebo vaše sestry s čímkoli pomoct, obraťte se na mě. Rád vám pomůžu!“
„Děkuju, moc si toho vážíme!“ řekla jsem a do třídy začali vcházet studenti. Klid, který vycházel z jeho osoby a naplňoval mě příjemným pocitem štěstí, najednou vyprchal a mě se opět rozbušilo srdce. Znovu jsem se nadechla.
Takhle jsem postupovala celý den, do té doby, než konečně přišel konec vyučování. Počkala jsem před učebnou Španělštiny, dokud z ní nevyšly Alex a Melisa. Usmály se, když mě spatřily.
„Já si dám zeleninovou polévku!“ oznamovala Melisa a Alex znechuceně nakrabatila obličej.
„Nechápu, jak to můžeš jíst. To já si dám pizzu!“ řekla a v očích se jí zalesklo.
„A co si dáš ty?“ ptala se mě vesele Melisa, když ke mně došly.
„Já… já dnes na oběd vůbec nepůjdu…“
„Proč?“ ptala se mě Alex obratem.
„Dostala jsem další učení. Pojedu domů a pustím se do toho!“ Usmála jsem se. Bylo to neskutečně náročné a nakonec to působilo úplně opačným dojmem. Měla jsem pocit, že z toho úsměvu vychází víc lítosti, než se do něj vůbec může vejít.
Melisa, podle mého očekávání ihned zpozorovala, že se něco děje, zatím co Alex si prohlížela svoji manikúru.
„A jak se dostaneš domů?“ zeptala se Melisa starostlivě.
„Pojedu autobusem!“
Nevypadala, že by ji tahle má odpověď uspokojila nebo dokonce uklidnila, ale nepustila jsem ji k námitkám. Bolest se totiž opět stávala nesnesitelnou a kdybych tam zůstala jen o vteřinku déle, nejspíš by to celé prasklo. A to jsem nechtěla. I ony mají svých starostí dost, tak proč jim to dělat ještě těžší.
Zběžně jsem jim zamávala a spěchala ven. U dveří jsem se naposledy ohlédla. Melisa se za mnou dívala, v očích nečitelný výraz. Byla jsem si jistá, že to jen tak nenechá.

Nastoupila jsem do autobusu. Byl téměř prázdný, jen v jeho zadní části sedělo pár společensky unavených lidí. Značně zanedbaný muž s nepřítomným pohledem, lehce nakloněný do uličky. Jeho výraz byl bolestný. Rozuměla jsem mu tak jako nikdy. Pravděpodobně bych si ho dřív ani nevšimla, ale teď mi ho bylo líto. Kdo způsobil to, že je teď tady a vypadá takto? Může za to sám? Propadl snad alkoholu a opustil kvůli němu vše co mu bylo drahé? Nebo mu ublížil někdo jiný natolik, že už neměl sílu ani chuť se vzchopit a jít dál?
Sedla jsem si na sedačku v té nejvíce opuštěné části vozidla a poddala se tomu, čemu jsem se celý den tak urputně bránila. Ramena se mi třásla s příchodem dalších a dalších slz. Nedokázala jsem pochopit, proč mě to až tolik zasáhlo. Bylo přece od začátku nad slunce jasné, že to štěstí nebude trvat dlouho. Vyprchalo snad už v okamžiku, kdy jsme seskočili ze stromu zpátky na zem, do reality, ve které jsme každý byli někde jinde. Minulost je podstatná a vlivná část bytí. Do té mojí patřil Matt a do té jeho Susan. Možná jsem neměla právo se na něj zlobit. A zlobila jsem se na něj vůbec? Ne. Zlobila jsem se tedy na sebe? Ne. Přece není špatné něčemu věřit. Tak proč bych se měla zlobit. Každý jsme si to prostě jen vyložili jinak. Proč to ale tolik bolí? A co vlastně bolí. To, že se objímal s někým jiným a pošpinil tak všechno, co se včera stalo? Ne, bylo to přece jen objetí a to nemůže způsobit tolik škody. Tak co tedy? Pocit zrady? Skutečně se dá říct, že mě zradil? Ne, to ne. To je moc kruté obvinění, pokud má rád někoho jiného. V tom by mi dal zapravdu i sám Erben, jehož jedinečné dílo Kytice bylo na nepřiměřeném trestu za malé provinění založeno.
Snad mě jen mrzí, že tu planou naději, jenž ve mně včera večer vzplanula, tak rychle uhasil. Bolest odezní a já se na něj přestanu zlobit. Ne hned, ale někdy přece.

Krajina ubíhající za oknem se pomalinku začínala měnit v můj domov. Zvláštní, jak rychle jsem si přivykla. Není to jen fráze, opravdu cítím, že je to můj domov. I přes to všechno, co se stalo, jsem tu šťastnější, než ve Vídni. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, už kvůli tomu, že ve Vídni jsem měla Matta. Možná mi ale právě Ted ukázal cestu. Třeba to nebyl on, kdo ve mně vyvolal štěstí, možná tu byl jen pro to, aby mě i sobě ukázal cestu. Ale tomu se mi nechtělo věřit. Myslela jsem si, že za tím stojí víc. Ano, lidé se pletou, ale plete se i srdce?

Vyhopsala jsem z autobusu a dívala se jak odjíždí. Kam až dojede, než ten muž vystoupí? Vystoupí vůbec někdy?
Otočila jsem se a vykročila směrem k našemu domu. Od hlavní silnice to k nám bylo jen několik pár metrů a tři zatáčky. Byla jsem tam za pět minut. Věděla jsem, že je máma v práci a tak budu mít dům sama pro sebe, alespoň do doby, než přijedou sestry. Oběd jim nebude trvat déle než hodinu. Chtěla jsem tu chvíli samoty prodloužit a tak jsem se rozhodla, že půjdu ven. Holky tu podle všeho budou co nevidět a já jsem si jistá, že Melisa se bude vyptávat.
Odložila jsem si věci v pokoji a ze skříně vytáhla mikinu, jelikož venku foukal vítr. A pak už jsem spěchala pryč. Nevěděla jsem kam to běžím. Chtěla jsem být prostě daleko od všeho. Jen já a vítr. Jindy bych možná zamířila k řece, kterou jsem si tolik oblíbila, ale teď by mi tam vše jen připomínalo Teda. Kde se tedy nachází místo, ve kterém by byl jediným společníkem vítr? Na kopci. Na lících se mi zrodil upřímný úsměv.

Stoupala jsem postupně lesní cestou. Stromy s každým krokem řídly a já se pomaličku ocitala na samém vrcholku. Slunce tu bylo mnohem silnější a hladilo mě po kůži. A vítr, který zde nemírnily žádné stromy ani domy, také nabíral na intenzitě. Přesto jsem se tu cítila báječně. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Nic než já, slunce a vzduch. Velkoryse jsem se nadechla.
Uvědomila jsem si, že mi úsměv stále ještě nezmizel. Třeba tu opravdu získám potřebnou energii a pak si budu moct s Melisou klidně popovídat. Přála bych si, abych si mohla popovídat i sním, ale jsem si jistá, že to nebude v mých silách a on o to nejspíš ani nestojí.
Najednou se mi slily jednotlivé okamžiky dohromady a vytvořily spolu dokonalý příběh. Nedokázala jsem pochopit, že jsem na to nepřišla už dřív. Celou dobu byl nešťastný, protože se Susan rozešel a pak zničehonic byl zase šťastný, a důvod? Dali se dohromady.
Do očí mi opět vhrkly slzy, nerozuměla jsem jim.
Proč jen jsem jim to nedokázala přát? Přece nejsem taková. Přece nejsem závistivá, nebo ano? Asi ano, jsem. Závidím Susan, že objímal ji a ne mě. Možná jsem si ho nezasloužila.

------

Seděla jsem ve svém pokoji a dívala se na měsíc, tak jako jsem to dělávala vždycky. Dnes se mi zdál jiný. Ale ne, to já byla jiná.
Někdo mě chytil za rameno. Cukla jsem sebou.
„Klid, to jsem já!“ zaslechla jsem Melisin hlas. Vyvolal ve mně záchvěv vzpomínek na dnešní den ve škole a tak už po několikáté mi do očí vhrkly slzy. Nebránila jsem se jim, přesto, že jsem nebyla sama. Snad poprvé jsem dala své city najevo i před někým jiným. Alespoň pokud šlo o ty bolestivé.
Žalostně se na mě podívala.
„Co se stalo, Jol?“ ptala se tak milým hlasem, že jsem si po chvíli nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Ale stále čekala na odpověď. Tu jsem jí však dát nemohla. Zadívala se mi do očí a hledala v nich odpovědi.
„Kde jsi byla první hodinu!“ zeptala se poněkud vážněji.
Takže to ví. Dalo se to čekat, ale přece jen jsem nepřestávala doufat, že to před ní utajím. Neměla jsem sílu se jí ptát, jak se to dozvěděla. Stále jsem jen hleděla do jejích očí, oslněna jejich upřímností.
„Ted mi to řekl! Ptal se kde jsi byla!“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku, opravdu byla tak vnímavá.
Ted? Ted se jí ptal, kde jsem byla? Proč? Proč ho to zajímá?
Pláč se mi spustil ještě víc.
Melisa mě hladila po ruce a s tolika utrpením v očích se na mě dívala.
„Promiň!“ hlesla jsem.
„To nic!“ řekla a objala mě kolem ramen.
Trvalo dlouho, než pláč opět odezněl. Vždycky nakonec odezní. Bez ohledu na to, jak je bolest velká.
„Řekneš mi, co se stalo?“ ptala se.
Přikývla jsem a všechno jí pověděla. Ulevilo se mi. Chvíli si mě zkoumavě prohlížela, než odpověděla.
„Ty ho máš ráda, viď?“ položila tu nejzákladnější otázku. A mě došlo, že má pravdu.
Znovu jsem přikývla a vodopád slz se vrátil.
Jak je možné, že ho mám ráda, když ho neznám. Pouhé tři dny k tomu přece nestačí. Ještě včera jsem obviňovala tátu, že se dokázal zamilovat během půl roku a já to dokázala během tří dnů. Kdo z nás je horší? Nikdo by nebyl, není špatné se zamilovat. Ale já jsem pokrytec. Nenáviděla jsem ho za to a on možná nemohl a nechtěl jinak, třeba se s ní cítí šťastnější. Opravdu je to tak špatné, chtít být šťastný? Ne. Táta si to zaslouží a máma taky. Oni oba. Mnohem víc, než já.
Utřela jsem si poslední slzy hřbetem ruky a podívala se na měsíc. Byl zase stejný jako dřív.