Melodie - 6.díl

Dny volně plynuly. Vše se zdálo být stejné, ale ve skutečnosti bylo vše jiné. Alex neustále vyrážela s partou někam za zábavou. Melisa se dala dohromady s Michaelem a byla s ním každou volnou chvilku a maminka se věnovala práci. Každá jsme žily svým životem, ale večer jsme se vždy sešly u stolu v kuchyni a povídaly si. Milovala jsem tyhle chvíle, kdy nezáleželo na ničem jiném, než na tom, že jsme spolu.
Tátovi jsem odpustila a o víkendu jsem se s ním měla, po tom dlouhém odloučení, setkat. Mezitím jsem se starala o zahradu. Dělalo mi nesmírnou radost, jak mi pod rukama rostly překrásné květiny nejrůznějších barev a vůni a s trochou štěstí jsem se dočkala i menších ovocných plodů. Zatím jich nebylo moc, jen pár angreštů a jahod. Přesto jsem měla jedinečný pocit, že jsem k něčemu užitečná. A ve volných chvílích, kdy jsem neměla moc učení, jsem pak kreslila a četla.
S Tedem jsme se míjeli. Potkávali jsme se jen na hodinách Dějin umění a tam jsem zažívala ty nejtěžší chvíle. Po ledovém, téměř mrazivém pozdravu, jsme se na sebe ani nepodívali. Chovali jsme se jako mučedníci. Oba jsme trpěli, přesto jsme se to nesnažili změnit. Bylo těžké smířit se s tím, jak hloupě to všechno dopadlo. A věřila jsem, že i jemu to není jedno. Nebo jsem v to alespoň doufala.
I přesto všechno jsem si ale ani na chvilku nepřipadala sama. Naopak. Měla jsem pocit, že mám všude kolem sebe někoho, komu na mě záleží, kdo se o mě zajímá. A nebylo to ze soucitu, nikdo totiž o ničem nevěděl. Požádala jsem Melisu, aby nikomu nic neříkala. Věděla jsem, že jí můžu věřit a byla jsem za to neskutečně ráda.
Najednou jsem dostala chuť jim ukázat, jak moc si jich cením. Byla jsem zrovna sama doma a tak mě napadlo, že něco upeču. Sladká chuť člověka pohladí a potěší. Věděla jsem, že koláčem ani jedna z nich nepohrdne a navíc je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat.
Vytáhla jsem ze šuplíku ručně psanou maminčinu kuchařku, sedla si ke kuchyňskému stolu a začala listovat. Postupně jsem se dostávala k posledním stránkám a stále nevěděla, co udělat. Nic se mi nezamlouvalo. Pak jsem si ale uvědomila, že ani tak nezáleží na tom, co udělám, jako na tom, že to dělám pro ně. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro jablečný závin. V jednoduchosti je síla – říkala jsem si. Navíc tuto pochoutku z listového těsta jsem měla moc ráda a ostatní také. Avšak když jsem hledala příslušné ingredience, chybělo mi právě listové těsto. A jelikož jsem se na závin postupně začínala těšit, rozhodla jsem se, že si pro něj skočím do obchodu. V rychlosti jsem si převlékla tričko ušpiněné od hlíny, jak jsem vysazovala nové rostlinky. Vzala jsem si peněženku a vyběhla ven. Doufala jsem, že se tam neženu zbytečně a těsto tam najdu. Je totiž pravda, že s potravinami a vlastně i ostatním zbožím na tom nebyl místní obchod nejlépe.
„Dobrý den!“ pozdravila jsem prodavačky u pokladen. Zrovna se bavily o nějakém televizním seriálu, jehož název jsem slyšela poprvé. Odpovědí mi bylo jen jejich kývnutí.
„Bezva!“ povzdychla jsem si a přestala jim věnovat pozornost. Chodila jsem mezi regály, ale těsto nikde. Zabočila jsem do poslední uličky a omylem jsem shodila sušenky z poličky na zem. Chtěla jsem se k nim sehnout, ale něčí ruka je zvedla dřív, než jsem vůbec stihla zareagovat. Omámeně jsem vzhlédla a přestala dýchat. Srdce se mi rozbušilo a místnost jako by zmizela. Byl tu jen prázdný prostor a v něm my dva.
„Tede?“ vyhrkla jsem.
Usmál se, ale nebyl to smích z radosti, vlastně jsem ho nedokázala pojmenovat, nechápala jsem proč se usmívá. Ani proč tu stojí naproti mně a podává mi ty pitomý sušenky, které to celé způsobily. Vzala jsem si je, otočila se a chystala se odejít. On mě však chytil na ruku a otočil zpátky k sobě.
„C-co to děláš?“ ptala jsem se zmateně a mnula si zápěstí, na kterém se červeně vybarvil stisk jeho prstů. Všiml si toho. „Promiň!“ Podíval se smutně na moji ruku. Vůbec jsem mu nerozuměla. Jen jsem se na něj nechápavě dívala.
„Promiň za všechno!“ řekl a do jeho očí se vrátila ona bolest, kterou jsem znala už z dřívějška.
Záporně jsem pokývala hlavou. Potřebovala jsem si urovnat rozházené myšlenky. Zavřela jsem oči. „Za co se omlouváš, Tede?“ S pečlivostí jsem vyslovila jeho jméno a oči nechávala zvřené. Nic neříkal. Čekal. Pořádně jsem se nadechla a oči otevřela. Byl ode mě jen maličký kousíček. Trochu jsem zpanikařila a poodstoupila o krok do zadu. Zpytavě jsem na něj pohlédla. Chtěla jsem slyšet jeho odpověď.
Podíval se stranou a hned zase ke mně. Skousl si rty a nervózně tikal očima.
„Musel jsem nejspíš udělat něco hrozného, když se se mnou odmítáš bavit. A tak se ti omlouvám, ať jde o cokoliv!“ Jeho hlas byl stejně bolestný, jako jeho pohled. Úplně jsem pookřála. Nechtěla jsem mu ubližovat. A to jsem podle všeho dělala. Opravdu vypadal, že ho situace mrzí. Někde hluboko uvnitř jsem se zaradovala. Takže jsem se v něm přece jen nespletla. Na druhou stranu, co má znamenat, že neví, co udělal? Dělá si ze mě legraci? Nebyla jsem schopná odpovědět klidně a věděla jsem, že pokud tu zůstanu, nedopadne to dobře. A jeden z nás, nebo dokonce oba pak budeme litovat našich činů.
„Promiň!“ hlesla jsem a utíkala pryč. Pak jsem si uvědomila, že mám v rukou pořád ty sušenky. Rychle jsem je tedy zaplatila a vyběhla ven.
Nadávala jsem jak špaček celou cestu. Sotva jsem se začínala smiřovat se skutečností a onou nehezkou realitou, opět se objeví a veškerou moji snahu podkopne. Tohle není fér.
Sedla jsem si na levičku podél parku, ke které jsem zrovna došla. Podívala jsem se na sušenky a sáček rozbalila. Neříkala jsem snad, že sladká chuť člověka pohladí a potěší?
Vytáhla jsem zlatý čtvereček a kousla do něj. V tu chvíli se mi na tričko sesypalo tisíce malých drobečků. Nevadilo mi to. Nebyla jsem si ani jistá tím, co by mi po tom všem ještě mohlo vadit. Nicméně, ať jsem jich snědla kolik jsem chtěla, stále nepřicházela útěcha ani pohlazení.
Zanedlouho se začalo smrákat a po kůži mě pohladil svit měsíce. Neochotně jsem se postavila na nohy a kráčela potemnělou ulicí. No, to to hezky dopadlo – pomyslela jsem si. Z buchty nakonec nebude nic. A ze společně strávených chvil s holkami nejspíš také ne. Asi bude nejlepší, když jim nebudu moc na očích, dozajista bych jim zkazila náladu.
Najednou jsem před sebou spatřila dvě osoby. Čím víc jsem se přibližovala, poznávala jsem v nich Melisu a… Teda? Vyloučeno! Melisa si právě užívá společných chvil s Michaelem a Ted bůhví kde. Zamrkala jsem, abych si pročistila oči. Kroutila jsem nad sebou hlavou. Začínám být paranoidní nebo ztrácím zrak. Těžko říct, co je horší.
Naštěstí jsem se konečně dostala pře dům a mohla se před tím vším schovat. Jsem zbabělec. Ale to vlastně oproti tomu všemu, nic není. Vešla jsem dovnitř a zamkla. Vyběhla jsem do svého pokoje a jako smyslů zbavená padla na postel. Těžce jsem oddychovala a tělo bylo najednou příliš těžké. Což je celkem pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem spořádala všechny sušenky úplně sama. Dobře mi tak. Připadala jsem si jako otesánek. Pomalu jsem zavřela oči a…

„Hej,“ slyšela jsem, jako by z povzdálí. Zamručela jsem. V tu chvíli mě něco dloublo do ramene. „Vstávej!“ přikazoval mi ten hlas. Další dloubnutí.
Otevřela jsem oči a následně mi došlo, že jsem spala. Pak jsem si uvědomila, že mě bolí rameno.
„Au!“ zasyčela jsem a pohladila si rozbolavělou paži.
„Promiň!“ omlouvala se Melisa.
„Co tu děláš?“ Mžourala jsem do tmy. Byla jsem ještě ospalá a smysly očividně spaly úplně. A tak mi ucházely souvislosti.
„Budím tě!“ řekla vesele.
„Proč?“ Zněla jsem dost nevrle. Byla jsem unavená a chtěla jsem spát.
„Pojď a uvidíš!“ Nenechala se odbýt. Měla ohromnou radost.
„Promiň, Meli, ale jsi v pořádku?“ Dramaticky jsem si zaťukala na čelo. Vše nasvědčovalo tomu, že je minimálně půlnoc.
„V naprostém!“ odpověděla nevzrušeně.
„Tak proč po mě chceš, abych někam chodila. Je půlnoc.“
„No a? Tak už vylez!“
Pochopila jsem, že nemám na výběr. Nevstanu-li dobrovolně, budu z postele odvlečena a to se mi moc nelíbilo. Posadila jsem se na okraj a rozjímala. A když se mi konečně podařilo udržet víčka nahoře déle než půl vteřiny, postavila jsem se na nohy.
Melisa mě okamžitě popadla za ruku a táhla pryč z pokoje.
„Kam to jdeme?“ ptala jsem se zoufale.
„Nebuď netrpělivá!“ mračila se.
„A kde je máma a Alex?“ Bylo mi divné, že už tu nejsou. Dům byl tmavý a zel prázdnotou. Absolutně jsem nechápala, co se to tu děje.
„Neboj se, hned je uvidíš!“
„Fajn!“ vydechla jsem a dál už se na nic nevyptávala.

Přes kamenitou cestu se mi neběželo zrovna hezky. Zakopávala jsem při každém kroku a začínala jsem být nervózní. Všechno mi to připomínalo nepovedený sen, který se mě snažit zničit nebo alespoň na nějaký čas odrovnat. Ale proč? Co jsem provedla? Je to kvůli těm sušenkám? Nešťastně jsem pohlédla na nafouknuté břicho, přes které jsem neviděla ani na vlastní nohy. Snad to do rána splaskne – doufala jsem a začala silně litovat, že jsem ty sušenky vůbec jedla.
Nebyla jsem schopná rozumně myslet a dost mě to vytáčelo. Chtěla jsem brečet, jako jsem to dělávala v posledních chvílích často, ale zakázala jsem si to.
Najednou se Melisa zastavila. Promnula jsem si oči, abych lépe viděla. Asi opravdu budu potřebovat brýle – pomyslela jsem si. Pomalu jsem je otevřela a zvedla hlavu. Spatřila jsem nekonečné množství zářivek, které se odrážely na hladině vody. Až teď jsme si uvědomila, že stojíme u řeky. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Opět jsem ničemu nerozuměla. Nejspíš nebyl dobrý nápad mě sem brát, když jediné, co mě teď zajímalo byl spánek.
Najednou někdo vystoupil ze křoví. Polekaně jsem uskočila. Pak jsem ale poznala, že to byla maminka a hned za ní Alex a babička a Michael s celou partou a… táta. Nevěřícně jsem na ně koukala. Ale nenapadlo mě nic, co by to vysvětlovalo.
„Co se děje?“ kroutila jsem užasle hlavou.
Maminka ke mně přiskočila, objala mě kolem ramen tak pevně, až jsem málem ztratila dech. Políbala mě na čelo. „Všechno nejlepší!“ Blahopřála mi.
„C-cože?“ koktala jsem.
„Ale zlatíčko, snad jsi nezapomněla, že máš narozeniny?“ Usmívala se na mě.
Narozeniny? Proboha, jak jsem na to mohla zapomenout? Co jsem celé ty dny dělala? Kolik dní vůbec uteklo? Nevím! Od té doby, co to se mnou a s Tedem dopadlo takhle, jsem přestala vnímat čas. Opravdu mám narozeniny? Je mi tedy devatenáct? To je neuvěřitelné…
Unaveně jsem vydechla. Nyní už jsem se slzám nebránila. Maminka mě pohladila po vlasech a ustoupila. Hned po ní přihopsala Alex.
„Všechno nejlepší ty naše kočko!“ Třásla mi s rukou.
„Díky Alex!“ Objala jsem ji. Dlouho jsem ji nepouštěla.
„Nepřeháněj!“ Smála se a vymanila se z mého sevření.
„Hlavně hodně zdraví!“ přála mi babička.
„Ach babi, děkuju, jak ses sem dostala?“ kroutila jsem překvapeně hlavou. Byla jsem zaskočená a dojatá. Stále ještě jsem ničemu z toho nemohla uvěřit.
„Jsem babička, přece si nenechám ujít tak významný okamžik!“ Usmála se tajuplně, jako by si schovávala nějaké to „babičkovské tajemství“.
„Mám tě ráda!“

Když mi potřásli rukou všichni kamarádi, přišel na řadu táta. Málem se mi podlomila kolena. To mi však nebránilo v tom, abych se proti němu rozeběhla a padla mu kolem krku. Teď už mi netekly jen slzy, natvrdo jsem se rozbrečela.
„Je mi to líto tati!“ hlesla jsem.
„Mě taky, princezno“
Rozesmála jsem se. „Je mi devatenáct tati. Už nejsem princezna!“
„Pro mě ano!“
Společně jsme se zasmáli.
Z povzdálí najednou začala hrát hudba.
„Smím prosit?“ zeptal se.
„Ale jistě!“ Znovu jsem se rozesmála.
Mám takové štěstí. No jen řekněte, kdo má tolik milujících lidí kolem sebe?
Opřela jsem si hlavu o tátovo rameno a cítila se nesmírně šťastná. Znovu jsem si připadala jako ve snu, ne však takovém, který mě chce zničit, ale v té nejkrásnější možné pohádce.