Melodie - 7.díl

Tanec mě dokonale probral a tak jsem konečně měla možnost prohlédnout si výzdobu. Decentně uvázané stužky podél stromů se linuly kolem dokola a vytvářely tak jakési jeviště pro celou oslavu. Opodál stály dva stoly a polstrované židle. A nad našimi hlavami se pohupovalo nespočet žárovek, jejichž zář se odrážela na vodní hladině a kolem odrazu měsíce vypadaly jako hvězdy. Barvy byly laděny do krémové a zlaté. Vše působilo ladným a uceleným dojmem, jako by romanticky, avšak zdálo se to být přepychové.
Hudba pomalinku doznívala a tak mě táta doprovodil k ostatním. Všichni se náramně bavili. Byl to opravdu hezký večer. Náhle jsem si uvědomila, že nic není jiné, jako jsem si myslela dnes ráno. Jen to co se zdálo být zpočátku špatné, se nakonec ukázalo jako dobré.
Posadila jsem se na jednu z těch překrásných ručně vyřezávaných, dřevěných židlí a s úsměvem pozorovala svoji rodinu a přátele. Připadalo mi to až moc dokonalé na to, aby to byla pravda. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Chtěla jsem jim udělat radost a místo toho udělali radost oni mně. Nezbývalo mi tedy, než uznat, že jsou prostě lepší. Pousmála jsem se.
Melisa se nepozorovaně odtrhla z hloučku a přisedla si ke mně.
„Tak co tomu říkáš?“ Usmívala se.
„Nemůžu popadnout dech. Mám pocit, že stále sním!“ Zhluboka jsem se nadechla večerního vzduchu.
Usmála se a na okamžik se podívala stranou. Se zájmem jsem ji pozorovala.
„Děje se něco?“ ptala jsem se. Nedokázala jsem pochopit proč se najednou tváří tak vážně.
„Ne tak docela.“ řekla rozpačitě.
Tiše jsem seděla a čekala až se sama rozpovídá.
Znenadání mi pohlédla do očí. „Co ty a Ted?“ zeptala se lehce smutně.
Neuměla jsem si vysvětlit proč se na něj ptá. Ale dnes už mě nic nedokázalo nepřekvapit. Děje se nemožné a já prožívám sny. Tohle je tedy to nejmenší.
„Proč se na něj ptáš?“ Kroutila jsem nesouvisle hlavou. Zadívala jsem se jí do očí, snažíc se ji pochopit.
„No, doufala jsem, že jsi třeba změnila názor?“ Na konci věty zvýšila tóninu hlasu a zvedla ji do otázky.
„Ale Mel, tady nejde o mě. On chce být s ní!“
„Nechce!“ téměř vykřikla.
„Jak tohle víš?“ Najednou jsem byla rozrušená a všechna dobrá nálada opadla.
Provinile sklopila oči. „Dnes jsem se s ním potkala na ulici! Byl tak strašně smutný!“
„Cože? Mel, proboha, proč se do toho pleteš?“ Snažila jsem se mluvit potichu, abych na nás nepřitáhla pozornost, ale moc dobře to nešlo.
„Jsi moje sestra a chci, abys byla šťastná. Je to tak těžké pochopit?“ Oči se jí leskly. Uvědomila jsem si, že neudělala nic špatného. Nezasloužila si, abych s ní takhle mluvila.
„Ne, promiň. Ale slib mi, že to necháš být, ano?“ naléhala jsem.
„Proč si zbytečně ubližuješ?“
„Ale to přece není pravda!“ Výsměšně jsem se zasmála.
„Můžeš obelhat všechny kolem sebe, dokonce i mě a Teda a třeba ti to i uvěříme. Ale nelži sama sobě!“
Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou. Měla pravdu. Jako vždy, měla pravdu.
„Dobře, a co mám podle tebe dělat? On už si vybral, chápeš?“
„Ale Jol, nechce se mi věřit, že bys byla tak slepá!“ Kroutila nevěřícně hlavou.
„Jak to myslíš?“ ptala jsem se, značně rozhozená.
„Viděla jsi ho, jak se jednou objímal se Susan, nemám pravdu?“
Přikývla jsem
„Tak vidíš. Kde máš jistotu, že se k ní vrátil! Možná bys měla lidem více důvěřovat!“
Zase měla pravdu.
„Jol, on je nešťastný. Vůbec nechápe, co se stalo, tak si s ním alespoň promluv!“
„Ani nevíš, jak bych ráda. Ale já to nedokážu!“ Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho dnes potkala v obchodě. Raději jsem utekla, než si s ním promluvila. Už tenkrát, když jsem je viděla spolu, jsem věděla, že to nedokážu. Jsem zbabělec.
„Tak se o to aspoň pokus!“ Probodávala mě pohledem. Jako by to ani nebyla ta Melisa, kterou jsem znala. Ta, co se schovávala za svou sestru, než by dělala to, co chce ona sama. Nejistá a zakřiknutá, přesto tak čistá a pravdomluvná osoba. Nyní byla odvážná, sebevědomá,… lepší. Stále to však byla ta samá čistá a pravdomluvná Melisa. Měla bych se od ní učit.
Pohlížela jsem na ni s úctou. A po třetí si uvědomila, že má opět pravdu. Stále čekala, co odpovím. A já si uvědomila, že není důvod, proč to nezkusit.
Rozvířil se ve mně pocit štěstí, který jsem už tak dlouho nepocítila. Zatoužila jsem po něm. Chtěla jsem ho cítit znovu a znovu. A věděla jsem, že se mi to nepodaří, pokud nebudu s ním. Jen on ve mně dokázal něco podobného vyvolat.
Přikývla jsem.
Melisa radostně vyskočila a objala mě kolem ramen. Jásala a já s ní. Opravdu mám neuvěřitelné štěstí, že mám tak skvělou sestru. Který člověk by byl nešťastný z neštěstí někoho jiného a radostný z jeho radosti. Takových lidí je málo a já mám to štěstí, že jeden z nich je tu se mnou.

------

Otevřela jsem jedno oko a zamžourala do slunce, které se mermomocí prodíralo skrze okno do mého pokoje. Přehodila jsem si přes hlavu polštář, ve snaze se před ním schovat. Ono se však nevzdávalo a i látku brzy prosvítilo. Sakra, to nemá na práci nic důležitějšího, než si se mnou hrát na schovávanou? Slunce je přece velice významná část vesmíru, tak proč tu ztrácí čas se mnou? Bez něj bychom sice zemřeli, přesto jsem si jistá tím, že bych to bez něj – alespoň teď po ránu – zvládla.
Vzpomněla jsem si na včerejší večer a začala se usmívat, pohltila mě euforie a po celém těle mě začala šimrat nervozita z toho, že můžu ten chlad mezi mnou a Tedem změnit. Pak však radost uvadla, jelikož jsem si uvědomila, že je sobota. Budu tedy muset s organizací osudu počkat celé dva dny. Jsem mrzout – pomyslela jsem si. Kdokoli jiný by vyměnil za dva dny odpočinku bůh ví co. Otázkou je, zda by ten dotyčný vyměnil i lásku… Jasně, že ne. Takže mám právo být mrzutá.
Z nesmyslných úvah mě vytrhl zvuk mobilu, jenž mě upozorňoval na příchozí zprávu. Neochotně jsem se vysoukala z peřin a zamířila ke stolu. Jenomže ve chvíli, kdy jsem ho zvedla, zapípal ještě hrůzněji, než před tím a na displeji se objevilo varování, že se co nevidět vybije. Než jsem však stačila cokoli udělat, rozhodl se nepřemáhat a jednoduše přepnul do režimu spánku. „Sakra!“ vřískala jsem a snažila se najít nabíječku. Hned, jak se mi to podařilo, zapojila jsem ho do zásuvky. Trvalo dlouho, než se uráčil opět fungovat.
A když se konečně rozsvítil, rychle jsem otevřela novou zprávu.

Dnes, u reky, v sedm. Zalezi jen na tobe,
jestli prijdes, ale pokud ano, budu moc rad.
Ted

Dočetla jsem poslední řádek a pocítila závrať, udělala jsem krok do zadu, snažíc se přiblížit k posteli a posadit se. Avšak našlápla jsem velice nešikovně a s třaskotem dopadla na zem. Jindy bych se nejspíš zatvářila ještě víc mrzutě, teď jsem se však místo toho začala hlasitě smát.
Když jsem se pak znovu podívala na těch pár řádků, zjihla jsem. To všechno ale nakonec vystřídala nejistota. A já se začala sama sebe ptát, odkud vzal mé číslo? Pokud vím, tak jediný komu jsem ho dala byl Michael, protože teď tak trochu patří do rodiny.
Najednou ke mně zpoza dveří dolehl smích Alex a později i Melisy. Jasně, Melisa s ním přece včera mluvila, mohla mu ho dát tedy ona. Na okamžik jsem se rozzlobila, že rozdává mé číslo, ale pak jsem pocítila vděčnost.
Vyhnala jsem z hlavy i ty poslední obavy a začala se těšit.
Pak jsem se sesbírala ze země a vyšla na chodbu, abych zjistila, čemu se tak smějí.
Obě měly na vlasech kusy pěny a mokrá trička.
„Co se to tu…“ V okamžiku, kdy jsem vstoupila na chodbu, mi ujela noha a já se dnes už podruhé zřítila k zemi. Tím jsem dala za vznik dalšímu hurónskému smíchu těch dvou. Podepřela jsem se rukama a chtěla vstát, ale dlaně mi uklouzly. Nechápavě jsem se podívala k zemi a v tu chvíli mi to všechno došlo. Válela jsem se v nechutné vrstvě oleje do koupele. Pohlédla jsem před sebe a obě v rukou svíraly poloprázdné lahvičky od šamponu.
Když si všimly, že nevypadám zrovna pobaveně, přišly mi na pomoc. Místo toho ale skončily na zemi i ony. Alex mi přitom zalehla nohu. Zasténala jsem bolestí.
Chtěla jsem jim vynadat, ale pohled na ně, jak se snaží vstát, mě rozesmál. V tu ránu se rozesmály i ony.
„Jste jako malé!“ začala jsem je se smíchem kárat a při tom jsem se snažila co nejvznešeněji vstát. Nedařilo se.
„Co tu vy tři děláte?“ Objevil se ve dveřích ospalý táta.
„Tati, jsi naše jediná záchrana!“ zvolaly jsme téměř zároveň.
Táta se usmál. „Jste horší, než my kluci!“ Pobaveně kroutil hlavou a postupně nás začal zvedat.
„Díky, tati!“ Lípla jsem mu pusu na tvář. Pohladil mě po rameni a pak se zadíval na tu spoušť.
„Raději to tu ukliďte dřív, než se vzbudí máma!“
„Dobrý nápad!“ přitakala Melisa. „Ty ale nemusíš, Jol!“ podívala se na mě usměvavě.
„Kdepak, jedu v tom s vámi!“ řekla jsem rozhodně a vzala do ruky mop.
Smály jsem se ještě dobrou půlhodinu, než se to stalo neúnosné a my se musely uklidnit.

Celý den jsme trávili společně na zahradě a povídali si o všem možném. Na tátovi bylo vidět, že je opravdu šťastný. A já byla nucena si připustit, že když žil s námi, nebyl ani zdaleka radostný.
Pohledem jsem zapátrala směrem k mamince. Neustále se smála a její oči hýřily štěstím, stejně tak jako tátovy. Možná jsem se opravdu spletla. Měla jsem to nechat na nich a nikoho neodsuzovat.
Byla jsem ráda, že teď už je to za námi. Koneckonců stále je to můj táta a moje máma. A dohromady jsou pro mě i mé sestry rodiče, i když jsou teď každý někde jinde.
Čas však plynul příliš rychle, blížil se večer a s ním i tátovo odjetí.

„Tak se tu mějte, vy moje holky!“ Objal nás všechny dohromady. Maminka stála opřená opodál ve dveřích. Na rozloučenou si s ním podala pouze ruku. Chápala jsem ji.
„Ty taky, tati. Brzy se uvidíme, viď?“ ptala se Melisa.
„To víte, že jo!“ Usmál se a pustil nás.
Dívala jsem se jak odchází a na poslední chvíli vyběhla za ním.
„Tati, počkej!“ volala jsem.
Zařadil znovu neutrál a čekal až k němu doběhnu.
S otazníkem v očích se mi podíval do tváře.
„Jen chci, abys věděl, že mi nevadí, když sebou příště vezmeš i Karolínu!“
Zjihl a obličej se mu vyhladil.
„Ale, Jol, to přece nemusíš…“
Přerušila jsem ho. „Ne tati, já… ráda bych ji poznala!“ Usmála jsem se.
Táta vystoupil z auta a objal mě.
„Jsi úžasná!“
Zasmála jsem se. „To já přece vím!“ řekla jsem s našpulenou pusou a zatvářila se namyšleně. Rukou jsem si začala mávat před obličejem, ve snaze napodobit jí vějíř. Snažila jsem se vypadat co nejvíc nafoukaně.
Začal se smát a já sním. No jo, taková asi holt nikdy nebudu – pomyslela jsem si. A zalilo mě zklamání, že nejsem moc dobrá herečka, když mi to neuvěřil ani táta.
Naposledy zamával, napodruhé nastoupil do auta a když odjížděl, schoval ho písčitý prach, jenž zvířily pneumatiky. A jakmile dopadlo i poslední zrníčko písku zpátky na zem, byl pryč. Povzdychla jsem si.
„Co takhle udělat mejdan? Jen my čtyři!“ volala radostně máma, když jsme vešly dovnitř, ve snaze zlepšit nám náladu.
Provinile jsem sklopila hlavu. „Víš mami, já už něco mám!“
Zklamaně na mě pohlédla. „Co může být zábavnější, než tohle?“ ptala se vážně a pak si uvědomila, jak hloupě to vyznělo. Vědoma si toho, že pro holky v našem věku jsou mnohem zajímavější věci, než domácí mejdan. Já však zastávala jiný názor, přestože teď jsem toužila po přítomnosti někoho jiného.
„Nic!“ snažila jsem se jí vrátit úsměv. „Samozřejmě, že nic není lepší, než tohle, ale bohužel už jsem s někým domluvená!“
Smutně pokývala hlavou na znamení toho, že to chápe.
„Dík mami…“ Narychlo jsem ji objala a spěchala se nahoru převléct.

Šla jsem pomalu. Měla jsem totiž ještě patnáct minut k dobru a jelikož bylo chladno, nechtěla jsem tam čekat příliš dlouho. Cesta k mé smůle však trvala jen chvilku a tak jsem došla na smluvené místo o třináct minut dříve. Sedla jsem si pod strom, jako tenkrát, a dívala se na racky jak poletují těsně nad hladinou vody a bříšky se jí dotýkají. Jejich dokonalé pohyby mě naprosto uchvátily. Ta chvíle by mohla být dokonalá, kdyby tu se mnou byl Ted. Jenomže minuty plynuly jako voda a Ted stále nikde. Utěšovala jsem se tím, že čas mi připadá dlouhý, protože jsem tu byla už tak brzy. Stále jsem věřila, že vykoukne zpod větví stromu, tak jako tenkrát. Že mě překvapí, tak jako vždy. Ale nepřicházel.
Z mračen nade mnou se náhle začaly spouštět stužky vody. Studené kapky deště mi stékaly po obličeji a smívaly z mé tváře i ten poslední kousek úsměvu.
Seděla jsem tam neskutečně dlouho, než jsem si uvědomila, že čekání nic nezmění na tom, že se tu neobjeví.