Melodie - 8.díl

Našlapovala jsem do mokré trávy a plátěnými teniskami mi prosakovala voda. Šla jsem pomalu, nevadilo mi, že na mě prší. Naopak. Směle jsem vzhlédla k nebi a nechala si na obličej dopadat studené kapky. Narážely do mé kůže a pak dopadaly mezi kamínky ne zem. Šla jsem pořád dál a přemýšlela nad tím, co šlechtí člověka. Nevěděla jsem proč, ale ani se na to nesnažila přijít. Snad to souviselo s mojí hrdostí, která zůstala viset společně s nadějí, někde tam nad řekou. Možná byla ta řeka plněna mojí duší, do které kdysi dávno patřila i láska. Byla jsem přesvědčená o tom, že dokážu milovat, ale nebyla jsem si jistá tím, zda někdo miluje mě. Jasně, máma mě každý den obdarovává tou nejčistší mateřskou láskou. Alex a Melisa, mě mají rády jako sestru. Táta, jako dceru. Michael, jako kamarádku a Ted? Ted mě rád nemá…
Pokud jsem doteď měla jakousi malou, nepatrnou naději – něco jako kapka slzy v dešti – teď nadobro zmizela. Zatím co já trčím tady, Ted si právě vesele trajdá někde se Susan.
„Tady už nemám co dělat!“ zašeptala jsem kamsi do dálky a rozběhla se pryč. Déšť sílil a bubnoval mi do zad. Utíkala jsem po celou dobu, než jsem konečně doběhla před náš dům. Vztekle jsem otevřela dveře a vší silou za sebou zabouchla. Vzápětí jsem si však uvědomila, jak velká to byla chyba, jelikož jsem na sebe strhla veškerou pozornost.
„Jol, jsi to ty?“ ozvala se z kuchyně máma.
Pořádně jsem se nadechla, ve snaze mluvit co nejvíc klidně, aby nikdo nic nepoznal.
„Jo mami, jsem to já!“
„Kde jsi byla?“
Přesně podle mého očekávání. Výslechu se tedy nejspíš nevyhnu.
„U řeky!“ řekla jsem pravdu a dál přešlapovala na chodbě, předstírajíc, že se vyzouvám, abych se nemusela dívat nikomu do očí. Máma to však vyřešila za mě a rázem stála přede mnou.
„Co se stalo, broučku?“ ptala se starostlivě.
„Proč myslíš, že se něco stalo?“ Pokoušela jsem se o nenucený výraz. „Nic se nestalo!“ dodala jsem ještě.
„Potom tedy nechápu, proč se snažíš rozbít ty nebohé dveře!“
„Venku je vítr!“ vykrucovala jsem se a svedla to na přírodu.
Konečně jsem ze sebe sundala všechno to mokré oblečení, mohla jsem tedy opustit výslechové centrum, avšak to se v momentě přesouvalo za mnou do pokoje.
„Mami prosím, nic se nestalo! Necháš mě převléknout se?“ Podívala jsem se na ni prosebně.
„Nevyhneš se tomu!“ řekla a rázným krokem odešla z pokoje.
Vydechla jsem úlevou, když jsem byla konečně zase sama. Dřepla jsem si na zem, opírajíc se o dveře a z kapsy vytáhla mobil. Znovu jsem si přečetla zprávu. Četla jsem ji pořád dokola, snažíc se přijít na to, proč to udělal. Co jsem provedla, že mi takhle splácí? Chtěla jsem mu napsat, co si o něm myslím, ale neudělala jsem to. Nejspíš by mi to stejně nepomohlo a proč se chovat tak jako on, to přece nemusím. Já i on víme jak to je. Možná mi ani nemusí být líto, jak to dopadlo. Po tom všem bych ho snad ani nechtěla. Srdce to teď sice vidí jinak, ale to přejde – přesvědčovala jsem se.
Někdo zaklepal na dveře. Leknutím jsem nadskočila.
„Mami prosím!“ zaúpěla jsem.
„To jsem já!“ ozval se podstatně mladší hlas a já v něm poznala Alex.
„Co se děje?“ ptala jsem se nechápavě. Ještě se nestalo, aby za mnou Alex přišla sama od sebe.
„Pustíš mě dovnitř, nebo si budeme povídat přes dveře?“ odvětila nevrle.
Sesbírala jsem se ze země a pustila ji dovnitř. Chvíli se rozhlížela po pokoji a nakonec se posadila na míč. Pousmála jsem se.
„Tak co jsi potřebovala?“ vybízela jsem ji k pokračování.
Otočila se ke mně a pozorně si mě prohlížela.
„Co pořád blbneš, Jol?“ řekla naprosto vážně.
„Cože?“ Nechápala jsem ji.
„Proč prostě nechceš být šťastná?“
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze si utříbit myšlenky.
„Děláš si ze mě legraci, Alex? Protože jestli jo, tak teď není vhodná chvíle.“ Nasupeně jsem otevřela dveře, naznačujíc, že by měla odejít. Klidně vstala a dveře zavřela.
„Tak jinak!“ pronesla a na chvíli se zamyslela. Jako by nevěděla, jak se má bavit se sestrou.
„Jol,“ Mluvila tiše a útěšně. „nám na tobě záleží a ty si neustále ubližuješ!“
„Já ti nerozumím, Alex!“ Smutně jsem na ni pohlédla a posadila se na postel.
„Proč si tam nešla?“ zeptala se.
„Kam?“
„Ted tu byl asi před hodinou, celý zmáčený. Čekal tam na tebe snad hodinu!“ Byla nevrlá.
Znovu jsem ničemu z toho nerozuměla. Postupně jsem si začínala myslet, že snad žiji někde úplně jinde, než všichni ostatní. Někde na opuštěném stromě, mimo realitu, na který občas vyleze ještě někdo, zasáhne do mého života, zanechá v něm stopy a pak z něj zase seskočí.
„Jak to myslíš, že na mě čekal? To já čekala na něj!“ Poprvé za dnešní den se mi do očí začaly hrnout slzy. Pomalu už jsem si začínala zvykat, že se objevují často a v nejméně vhodné okamžiky. Přesto jsem měla pocit, že na ně mám právo.
Teď se pro změnu zatvářila nechápavě Alex. Urputně se snažila na něco přijít, ale očividně jí to moc nešlo. Zavrtěla hlavou a podívala se zpátky ke mně.
„Co vy dva pořád vyvádíte?“
„Já nevím!“ hlesla jsem.
„Kde jsi tedy byla?“
„U řeky!“ Podala jsem jí mobil se zprávou. Přečetla si ji a rozhořčeně, aniž by něco řekla, odešla z pokoje. Nesnažila jsem se přijít na to, co měla v plánu dělat. Byla jsem z toho všeho unavená.
Položila jsem se na postel a nechala samovolně doznívat pláč. Venku už pomalinku přestávalo pršet a já se úplně uklidnila. Soustředila jsem se jen na dýchání. Poslouchala jsem vzduch, jež mi proudil do plic a z plic, ale nic jsem neslyšela. Nicméně to neslo uklidňující a velice opojný efekt. Přesto jsem nedokázala své myšlenky udržet, znovu se vydaly tím špatným směrem. A já začala uvažovat nad Alexiinými a Melisinými slovy. Proč se mermomocí snaží, abych byla šťastná? Oni obě šťastné jsou, proč se tedy nestarají o sebe. Neustále mě obviňují, že si snad ubližuji naschvál. Ale to přece není pravda. Já jsem k té pitomé řece šla, i když jsem nemusela, a on tam nebyl. Co po mně víc chtějí? Mám mu po tom všem padnout kolem krku? Opravdu si myslí, že bych pak byla šťastná?

Druhý den ráno

Samota už mi začínala lézt na nervy a já zatoužila po něčí společnosti. Nechtěla jsem si povídat, stačilo by mít někoho vedle sebe. Vstala jsem z postele a vydala se dolů, doufajíc, že tam někoho najdu. Opatrně jsem sešla ze schodů. Kuchyň byla prázdná, podívala jsem se tedy za roh do obývacího pokoje. Maminka ležela na pohovce a tiše oddechovala, spala. Přišla jsem k ní a zakryla ji dekou. Pak jsem se vrátila zpět do kuchyně a zapnula varnou konvici.
Dostala jsem chuť na kafe. Tentokrát už by mi obyčejný čaj nestačil.
Sedla jsem si na své oblíbené místo k oknu.
Přestože už dávno nepršelo, ptáčci se schovávaly. Podívala jsem se daleko za obzor. Někde v dálce jsem spatřila pravidelný, barevný půlkruh, duha se rozpínala po celé délce korun stromů. Znovu jsem užasla nad dokonalostí přírody. Kdyby chtěl někdo vytvořit tak obrovský oblouk barev, dozajista by se mu to nepodařilo. Usmála jsem se a upila toho oříškově hnědého nápoje.
Ze schodů se po chvíli přiřítila Melisa a hned v závěsu i Alex. Když mě uviděly, jako by zkoprněly.
Natočila jsem hlavu na stranu. „Děje se něco?“ ptala jsem se.
„NE!“ vykřikly naráz.
Cukla jsem sebou.
„Totiž… všechno je v pohodě!“ uklidňovala mě Melisa. Zněla ale dost nejistě.
Bylo mi jasné, že nic není v pohodě, ale neměla jsem náladu to z nich páčit. Ať si to klidně nechají pro sebe, když chtějí. Znechuceně jsem se od nich otočila a jala se obdivování přírodních jevů.
„A jak ses vyspala? Nechceš třeba udělat snídani?“ nabízela mi horlivě Alex a to už mi bylo naprosto jasné, že něco není v pořádku.
„Tak dost, vyklopte to. Co se stalo?“
Melisa hodila po Alex vražedným pohledem, snad jako by jí vyčítala, že na mě mluví, a ona jen pokrčila rameny. Byla jsem totálně zmatená. Tvářila jsem se však naprosto neústupně, nezbývalo jim, než jít s pravdou ven.
„Fajn, byly jsme za Tedem!“ přiznala Melisa.
Málem jsem se polila.
„To myslíte vážně. Sakra, já už nevím, jak vám říct, abyste toho nechaly!“
Obě provinile sklopily oči, připraveny na svůj trest. Jenomže já na ně nechtěla křičet. Oni za to nemůžou.
Vstala jsem ze židle a přišla k nim.
„Holky, já vím, že se mi snažíte pomoct, ale je to zbytečné! Mel, vždyť jsi mi slíbila, že už se do toho nebudeš plést. Doufám, že teď už jste se poučily?“
„Ale ty jsi byla tak nešťastná. A on taky. Chtěly jsme něco udělat. Kdyby jen nebyl takový hlupák, prostě jsme se neudržely a šly mu vynadat!“
„Proboha, co dalšího jste ještě udělaly?“ ptala jsem se bezmocně.
„To je všechno!“ řekla Alex a Melisa po ní opět střelila nehezkým pohledem.
Neměla jsem sílu říkat něco dalšího a tak jsem odešla do svého pokoje. Zatím co ony tam stály jak pecky a koukaly do země. Kroutila jsem nad nimi hlavou.

Otevřela jsem okno, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Vzala jsem si dřevěnou truhličku a sedla si s ní na postel. Přehlédla jsem Mattovu fotku i obrázek krajiny. Schovala jsem je pod deku, abych na ně neviděla, a vytáhla odtamtud úryvek z Nezvalových Básní noci – Edison.

Šli jsme ruku v ruce oba zachráněni
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
za město kde počínaly Košíře
z dálky mávaly nám noční vějíře
nad kiosky smutku tance alkoholů
šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Snad jsem tomu hazardnímu hráči podobná – pomyslela jsem si.
V té chvíli něco vletělo do pokoje ohromnou rychlostí. Vyděšeně jsem se podívala směrem k oknu. Bylo ticho. Střelila jsem pohledem zpátky k té věci. Byl to malý kamínek ovázaný papírem. Vzala jsem ho a otáčela jím v dlani. Pak kamínek vypadl na zem a mně v rukou zůstal pouze papír. Opatrně jsem ho rozložila. Byl zmačkaný a písmenka byla tím pádem neforemná, dal se však přečíst...

Žiješ ve tmě a tvé oči si na ni po čase zvyknou. Když to však nejmíň čekáš, přijde světlo. Je nepříjemné a vtírá se do každého koutu tmy, ve které žiješ. Chceš ho vypudit, ale nejde to. A když si pak uvědomíš, že bez něj už nemůžeš žít, zmizí. Proč? Protože sis jej nevážil.
Tvé sestry měly pravdu, jsem idiot. Ale pokud mi můžeš odpustit, vrať se prosím a vysvoboď mě z té tmy.

Ted

Dočetla jsem a ani nevím proč, vyhlédla jsem z okna. Stál tam a čekal. Čekal jenom na mě.
„Máš pravdu, jsi idiot!“ Zasmála jsem se.
Když mě uslyšel, okamžitě vzhlédl, výraz v jeho očích byl najednou radostný.
„Odpustíš mi?“
„Budu si to muset rozmyslet.“
Na čele se mu vyrýsovala vráska, přemýšlel. Pak zvedl ukazováček.
„Počkej!“ přikázal a zmizel za roh.
Nechápavě jsem se za ním dívala.