Melodie - 10.díl

Cítila jsem jemný dotek ve vlasech. Snad vítr čechral moje dlouhé kadeře – pomyslela jsem si. Ale… co dělá vítr v mém pokoji? Prudce jsem otevřela oči a pak ucítila bolestný náraz. Praštila jsem se o Tedovo čelo. Překvapeně na mě koukal a pak jsme se oba hlasitě rozesmáli.
„Dobré ráno!“ vítal mě.
Protáhla jsem se a šťastně zívla. „Dobré…“ Trhla jsem sebou. „Dobré co?“
„Ráno!“ odpověděl nevzrušeně.
„Uff, tak to jsme v pěkným průšvihu!“
„Budou se o tebe strachovat?“ ptal se sklesle.
„Myslím, že ne!“
„Tak vidíš!“ Usmál se.
„Myslím, že mě mamka rovnou přizabije!“ řekla jsem poměrně klidným hlasem na to, že to byla v podstatě pravda.
Výraz mu okamžitě pohasl.
Promnula jsem si oči a snažila se probudit k životu. Vzpomínala jsem, co se včera stalo a co je dnes za den. To první se mi moc líbilo, s tím druhým už to bylo podstatně horší.
„Panebože, vždyť je pondělí, co škola?“ Zakryla jsem si ústa vyděšením.
„Neboj se, je přece státní svátek.“
Udiveně jsem na něj hleděla.
„Kde žiješ?“ Rozesmál se, aniž by věděl, jak velkou má pravdu.
„To je právě to!“ Dřepla jsem si zpátky na zem a koukala do dálky. Přitočil se ke mně blíž. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Zahříval mě jím a já cítila neskutečné teplo na spáncích.
„Nechceš toho nechat?“ zaprosila jsem.
„Proč?“
Neodpověděla jsem, vyložil si to jako souhlas a dál mě propaloval pohledem. Za chvíli jsem to už nemohla vydržet a začala se smát. On si mě však stále s netčeným a vážným pohledem prohlížel.
„Co je?“ zeptal se celý napjatý.
„Nic!“ Uklidnila jsem ho a přestala se smát.
„Odpustila jsi mi?“ Změnil náhle téma.
Střelila jsem po něm šokovaným pohledem. Co to má za hloupé otázky? Znovu jsem se zasmála. Jak je možné, že je nejistý. Zrovna on. Je přece tak dokonalý, opravdu je možné, aby si něčím nebyl jistý? Zakroutila jsem hlavou Opravdu jsem mu nerozuměla.
„Co zas?“ nechápal.
„Copak to není jasné? Navíc, vše bylo jinak, než jsme si mysleli. A vůbec, neříkal jsi, že na to zapomeneme?“ Byla jsem lehce rozladěná.
Chytil mě za ruku a já zavřela oči. Milovala jsem jeho dotyk, byl tak křehký, tak jemný, tak něžný, tak teplý,… Dodával mi odvahu a pocit bezpečí. A hlavně jsem si tak byla jistá jeho přítomností. Stiskla jsem jej intenzivněji a otevřela oči. Dívala jsem se na bílé kopretiny pohybující se sem a tam s příchodem čerstvého vzduchu. Dívala jsem se na ně s láskou. Vážila jsem si jich.
Stočil se ve směru mého pohledu, aby zjistil, co mě tak upoutalo.
„Máš ráda květiny, viď!“ Nebyla to otázka, snad si byl jistý.
Přikývla jsem a pořádně se nadechla vůně jara.
Zakroutil hlavou a podíval se na naše ruce.
„Neumím se v tobě vyznat!“ přiznal značně popuzený.
„Není to tak těžké!“ nesouhlasila jsem.
„Pomůžeš mi?“ Hladil mě po dlani.
Pokrčila jsem rameny. „Jedině, když ty pomůžeš mě!“ stanovila jsem podmínku.
„To se zdá být fér!“ Pokýval hlavou. A můj pohled utkvěl na jeho tváři. Říká se, že tvář je duší těla. Mimikou lze vyjádřit pocity, nebo to v jakém stavu je právě naše fyzická stránka. Přesto si myslím, že z tváře lze vyčíst mnohem víc. On mi to však nikdy nedovolí. Umí až příliš dobře maskovat to, o čem nechce, aby věděli i ostatní.
„Co čelo?“ Natáhla jsem se k jeho obličeji a po čele ho pohladila. Navzdory tomu, jak velká to byla rána, necítila jsem žádný náznak boule.
„No jo teď jsem si uvědomil jak moc to bolí. Ještě chvíli mě hlaď…“ Poťouchle se usmíval. Přála jsem si udělat přesný opak, ale nechtěla jsem se ho přestat dotýkat a tak jsem ho poslechla.
„Opět jsi v přesile!“ stěžovala jsem si.
„Omyl, to ty jsi v přesile!“ Tiše zasténal pod dotykem mojí ruky.
Něžný vítr se kolem nás prohnal. Otřásla jsem se a Ted mě objal paží, cítila jsem jeho teplo. Najednou se mi zadíval do očí a tiše vydechl. Jako by nad něčím úpěnlivě přemýšlel.
„Víš tenkrát, když ses mě ptala, proč jsem byl pořád tak… zatrpklý!“ začal a ve mně se rozlil náhlý pocit naděje. Snad mi dnes dovolí číst z jeho tváře, nebo mi dokonce bude sám předčítat. Nadskočila jsem radostí.
„Řekla bych spíš nešťastný!“ opravila jsem ho s úsměvem a znovu se zaposlouchala do jeho laskavého hlasu.
„Dobře, tak nešťastný. Bylo to proto, že se můj brácha vyboural!“ Na chvilku se odmlčel a dal mi tak nějaký čas na vstřebání informací.
„Ale neboj, je na živu!“ uklidňoval mě, když si všimnul mého výrazu.
„Oh, Tede!“ Konejšivě jsem ho hladila po zádech. „Jak se to stalo?“ ptala jsem se. Byla jsem neskutečně ráda za to, že se mi rozhodl říct pravdu. A tak jsem na něj nechtěla spěchat, ale moc dobře to nešlo. Tohle jsem ani v nejmenším nečekala.
„Jezdí závodně Rally!“ vysvětlil. „Nezvládl zatáčku, byla to těžká nehoda.“ Řekl a opřel si hlavu do dlaní. Stále se mu o tom špatně mluvilo. Snad jako by chtěl plakat.
„Nemusíš teď nic říkat!“ šeptala jsem. Nechtěla jsem, aby byl nešťastný. Za to nestála ani ta hloupá zvědavost.
„Ne, to je dobré!“ zavrtěl hlavou a jal se pokračování.
Jeho hlas byl krásný jako vždy, avšak proplétaný smutkem.
„V tu samou chvíli mi volala Susan. Řekla mi, že je to důležité a trvala na tom, abych přijel, i přes to všechno, co se ten den stalo. Nasedl jsem do auta a jel za ní. Vyčetla mi, že už na ni nemám čas a pak mě obvinila z toho, že ji podvádím. Neměl jsem chuť se s ní hádat a tak jsem raději odešel. Týden se mi neozvala a pak jsem ji viděl s někým jiným. Hájila se tím, že měla dojem, že to mezi námi skončilo. Souhlasil jsem. Nechtěl jsem, aby náš vztah pokračoval. Tehdy mi neustále volala a psala. Neodpovídal jsem jí. Vyvrcholilo to tím, že mě sledovala až domů, ten večer jsem se s ní pohádal u řeky. Prosil jsem ji, aby odešla. Ale ona mě začala vydírat tím, že pokud ji opustím, zabije se, a podobnými nesmysly.“
Zakroutil nad tím vším hlavou, jako by si přál, aby nic z toho nebyla pravda. Dívala jsem se na jeho růžovou tvář a řasy, jimiž míhal nahoru a dolů, snad měl těžká víčka nebo ho k tomu nutily slzy. Ne, neplakej! – chtěla jsem vykřiknout. Ale mlčela jsem. Chytala jsem se každé možnosti, která by mu pomohla k úlevě a tou slzy zajisté byly. Chtěla jsem vidět jeho smích, jeho tak strašně vzácný a krásný smích.
Nic jsem neříkala, nebylo to třeba. Chtěl se mi svěřit a to udělal. Jediné, co ode mě čekal bylo vyslechnutí a pochopení. A to jsem si tolik přála mu dát už od chvíle, kdy jsem ho viděla poprvé. Konečně jsem mohla, umožnil mi to, dal mi možnost mu pomoci. Byla jsem nesmírně ráda za to, že se mi sám od sebe svěřil. Pomohl mi pochopit to, co cítí. Poznala jsem důvod jeho chování. Vážila jsem si jeho důvěry.
„Teď je nejspíš řada na mě, viď?“ Vstřícně jsem se usmála, ale popravdě jsem se mu – alespoň prozatím nechtěla svěřovat. Nebyla jsem si jistá, zda by chtěl slyšet o Mattovi, tátovi a o mém předešlém životě, který v podstatě ani není zajímavý. Bylo to však ode mě nespravedlivé. Svěřil se mi a tak bych měla i já.
Obdaroval mě úsměvem a tak jako vždy se zachoval jako gentleman. „Nemusíš, jestli se na to necítíš. Já jen, chtěl jsem, aby si to věděla. Proto jsem se ti svěřil!“ Obočí měl zdvižené, jak se mě snažil přesvědčit.
„Děkuju!“ hlesla jsem a zadívala se do jeho dokonalých, pravdou obestřených očí.

Opatrně jsem odmykala dveře a následně je co nejtišeji otevřela. Pomalinku jsem vstoupila do chodby a skousla si ret, ve snaze zadržet dech. Doufala jsem, že by snad ještě nemusely být vzhůru, alespoň máma. Zběžně jsem mrkla do kuchyně, k mému štěstí byla prázdná. Téměř po špičkách jsem vyběhla schody a schovala se do svého pokoje. Když v tom se dveře rozletěly. Leknutím jsem sebou škubla.
„Alex?“ vyhrkla jsem. „Co tu proboha děláš?“
„Ššš!“ Dávala si prst před rty a zároveň přivírala dveře.
Mezitím jsem přešla k oknu a zadívala se kamsi do dálky. Byla jsem lehce rozmrzelá. Snad se mi už začalo stýskat po Tedovi nebo jsem měla zlost, že mě tu Alex takhle načapala Ne, však na ni, spíše na sebe samu. Styděla jsem se za své hloupé a ubohé chování. Po včerejší noci, bych se nemohla divit, kdyby mi máma přestala věřit. Jasně, je mi devatenáct, to mě však neomlouvá. Chovám se jako děcko.
„Tak co?“ vyzvídala rozjařená Alex s úsměvem roztaženým po celé délce obličeje.
„Co co?“
„No co…“ Koulela očima. „Líbali jste se?“
„Alex!“ okřikla jsem ji káravě.
„Takže líbali…“ Byla štěstím bez sebe.
„Ne!“ zchladila jsem ji
„Cože?“ Zněla zklamaně. „On ti ani nedal pusu?“ Překvapeně otevřela ústa.
„Něco mnohem lepšího!“ Přivřela jsem oči a snažila se znít co nejvíc smyslně.
Okamžitě se rozesmála a já s ní.
„Co ale může být lepšího…?“ Namítala po chvíli.
Zasnila jsem se. Co může být lepšího? Jeho dotyk, jeho něžný dech, jímž mě hladil po tváři, jeho hebká kůže, jeho mramorově hladké čelo, jeho jemné vlasy, jeho plné rty, jeho medově zlaté oči, jeho ruce, jeho vůně… ON.
Najednou jsem se cítila jako v sedmém nebi, zapomněla jsem na všechno zlé. Nic nebylo důležité, jen my dva.
„Hej!“ mávala mi pobaveně rukou před obličejem Alex.
„Co?“ Vzpamatovala jsem se.
„No jo, tak teď už je mi to jasný!“ Začala se hlasitě smát.
„Ššš!“ napodobila jsem ji.
„Je to snad tajný?“ Dělala si ze mě legraci. Hodila jsem po ní polštářem. Její smích se ale ještě zesílil.
„Už ti nikdy nic neřeknu!“ naštvaně jsem zkřížila ruce na prsou.
„To ani nemusíš. Vždyť se na sebe podívej, jsi jako sluníčko. Jen slepý by nic nepoznal.“ Smála se dál.
„Vážně je to tak vidět?“ Znejistěla jsem. Pokud si toho všimla Alex – jindy velice nevšímavý tvor – pak to nebude těžké ani pro mamku.
„To si piš!“
„Co s tím?“ ptala jsem se zoufale.
Čekala jsem, že mi poradí nebo pomůže, ale ona se pořád jen smála.
„Alex!“ okřikla jsem ji. „Mohla bys s tím laskavě přestat?“ žádala jsem ji nevrle.
„No jo!“ řekla mezi dalším výbuchem smíchu
„Jsi hrozná!“ zhodnotila jsem ji.
„No a?“ ptala se nevzrušeně.
Protočila jsem oči a pohlédla z okna. Znovu se mi na rtech vyrýsoval úsměv, když jsem si vzpomněla na Teda. Což ovšem ztěžuje situaci. Jak to jen před mámou utajím? A co když jí prostě řeknu pravdu? Přece jí nemusím lhát o něčem takovém. Jasně, není to nic špatného, řeknu jí to. Chci k ní být fér a ona tak bude mít možnost se na to psychicky připravit. A na co vlastně?
„Máš kluka!“ vyjekla Alex nevěřícně po chvilce.
„Padej!“ Hodila jsem po ní dalším polštářem.
„Ty snad nemáš radost?“ Zněla překvapeně.
Rezignovaně jsem si povzdechla. „Jasně že mám. Ale Ted není můj kluk!“
„Jo? A co teda?“ ptala se výsměšně.
„On… on… já… já nevím…“
„Tak já tě tu nechám filosofovat. Myslím, že teď tě nedonutím myslet ani, kdybys sama chtěla.“ Potichu se zvedla ze země a s neutuchajícím smíchem odkráčela z pokoje, zatímco já sledovala to krásné ráno a probouzející se krajinu.
Ještě jednou nakoukla zpoza dveří. „Užij si to!“ řekla přejícně a usmála se na mě.