Melodie - 11.díl

Seděly jsme u stolu v kuchyni a jedly oběd. Bylo slyšet jen tlumené mlaskání a cinkání stříbrných příborů o talíře. S přehnanou pečlivostí jsem vkládala jedno sousto za druhým do pusy, až se mi začala nebezpečně plnit. Samou nervozitou jsem zapomínala polykat. Zatím co jsem žmoulala tu kopu jídla v ústech, obezřetně jsem pozorovala mámu. Tvářila se úplně normálně. Nevěnovala mi jediný pohled, s chutí sledovala bramborovou kaši před sebou a postupně nabírala její kousky na vidličku. Alex se na mě zpytavě podívala. Rychle jsem se sklonila a napodobila maminčino mžourání do plného talíře. Tím jsem ji však neuklidnila, dupla mi na nohu a nepříčetně se na mě podívala. Obličej se mi zkřivil do bolestného úšklebku. Nechápavě jsem na ni pohlédla. Snažila jsem se jí telepaticky zeptat na to, co jsem provedla, ale ona moje myšlenkové vlny ignorovala. Naštvaně jsem se od ní odvrátila. Melisa těkala pohledem od mamky ke mně a pak zas hned k Alex. Nejspíš ničemu nerozuměla. Což vypovídalo o tom, že Alex opravdu mlčela. Děkovně jsem se na ni podívala a ona jen mrkla a dál už mi nevěnovala pozornost. Usmála jsem se.
Polkla jsem poslední sousto a chystala se mamce říct o Tedovi. Chtěla jsem, aby věděla, že mám teď kamaráda?, přítele?, nevím… Ale tak nějak jsem byla přesvědčená o tom, že bych jí to říct měla, pokud chci aby náš kamarádský vztah pokračoval a nepřetočil se v typické rodičovství, plné rozporů mezi námi dvěma.
Odkašlala jsem si. „Víš mami…“ začala jsem neurčitě a v tu samou chvíli mi Alex dupla mnohem větší silou na nohu. Tentokrát už jsem se neudržela a vyjekla bolestí. Za tohle mi Alex na noze zůstala a pohybem, připomínajícím zašlapávání cigarety, mi na ní intenzivně kroutila špičkou boty.
Bolestně jsem se na ni podívala. Svraštila jsem čelo a snažila se vyčíst něco z jejích očí. Najednou se usmála a sundala ze mě tu svou ohromně těžkou hnátu. Oddychla jsem si. Úplně jsem zapomněla, že jsem předtím začala mluvit na mámu a ta se na nás teď nechápavě koukala.
„Copak jsi chtěla?“ zajímala se.
Melisa ji vzala za ruku a odtáhla od stolu se slovy: „Holky si chtějí o něčem promluvit, necháme je tu a ty mi pomůžeš vybrat oblečení do divadla, ano?“ Mluvila tak přesvědčivě, že se maminka nezmohla na jediné slovo a jako poslušný beránek kráčela společně s ní do Melisina pokoje. Dívala jsem se za nimi, dokud nezmizely nad schody. Pak jsem znovu střelila pohledem k Alex.
„Ještě bych chtěla někdy chodit, víš!“ utrhla jsem se na ni a zvedla bolavou nohu na židli. Párkrát jsem přejela prsty po nártu a když jsem se přesvědčila, že mi jej nerozdrtila, dala jsem ji zase dolů.
„Promiň, ale tys byla tak odhodlaná jí to říct, že jsem neviděla jiný důvod, jak tě zastavit.“ řekla spíš pro svoji obhajobu.
„Alex, ale já přece nedělám nic zakázaného. Ted je můj… kamarád. Můžu jí snad o něm říct…“ Chtěla jsem pokračovat, ale Alex mi skočila do řeči.
„Hele, Melisa se dala dohromady s Michaelem a téměř vůbec nemá na mámu čas, já zas pořád lítám někde venku. Představa, že ztratí i tebe, by pro ni byla zničující!“
Vypskla jsem. „Posloucháš se vůbec? Mluvíš jako někdo… někdo úplně jiný. Já na ni přece stále budu mít čas. Navíc tím, že jí to neřeknu, jí nepomůžu. Jelikož se s Tedem budu vídat pořád stejně.“
Povzdychla si. „Alespoň pro zatím jí nic neříkej, ano?“ žadonila.
„No tak jo, ale je to hloupé.“ Vstala jsem od stolu a začala sbírat špinavé nádobí. Alex mezitím nepozorovaně odešla. To se dalo čekat, typická Alex. Jakmile hrozí, že by snad měla pracovat, okamžitě zmizí. Byla jsem však ráda, že jsem sama a můžu přemýšlet.
Naskládala jsem ušpiněné talíře do dřezu a pustila na ně horkou vodu. Nepřítomně jsem hleděla na páru, která ze dřezu stoupala, a v hlavě se vracela k tomu, co mi právě řekla. Já tomu vůbec nerozumím. Nejdřív se až přehnaně snaží, abych byla s Tedem a když s ním jsem, řekne mi ať to před mámou tajím a to ke všemu pro její dobro. Jak si mám tohle vyložit? Proč mám pořád pocit, že někdo ví víc, než já. Neustále se něco děje a já se v tom ztrácím, protože mi to všichni pořád jen zatajují. A já svou nevědomost pak odskáču rozdrcením kostí na noze. Tohle opravdu není fér.
Pára mezitím vystoupala až k mému obličeji a tím mě probrala. Vzpamatovala jsem a rychle otočila kohoutkem, protože hrozilo, že nás vytopím. Smočila jsem ruce v teplé vodě a vydrhla nádobí. Pak jsem jej usušila a lesknoucí se talíře a skleničky schovala do skříňky nad sebou.
Umyla jsem si ruce od jaru a chystala se ven. Když mám dnes volno, tak ho přeci nebudu trávit doma a to ke všemu s tak pomateným obecenstvem, které mě na každém kroku sleduje a vyčítá mi mé chyby. Tak dělám chyby. No a? Jsou to moje chyby a já se z nich učím. Proč mě tedy jednoduše nenechají je žít?
Obula jsem si tenisky, vlasy zapletla do jakéhosi neurčitého tvaru, jenž mi odhaloval šíji, a vyšla ven. Slunce už svítilo. Podívala jsem se na hodinky, bylo něco málo po poledni. A na to, že jsem právě dojedla a celou noc jsem spala na tvrdé zemi, jsem se cítila neskutečně odpočatě a energeticky. Vlastně mám spoustu času, co bych tedy mohla dělat? Myslím, že vím… Usmála jsem se a rozběhla se k řece.

Sledovala jsem třpytky na hladině neúprosně lákající vody. Nemohla jsem odolat. Svlékla jsem si oblečení a jen ve spodním prádle skočila do vody. Nahoře byla sice vyhřátá od sluníčka, ale dole byla pěkně studená. Mně to však nevadilo. Plavala jsem podél mola a užívala si příjemného chladu, který mi umožňoval otevřeně myslet. Spirála mého života se právě zastavila v tom nejvyšším možném bodě a já tak byla neskutečně šťastná.
Zkřížila jsem ruce na dřevěném můstku a opřela si o ně hlavu, při čemž tělo jsem stále nechávala ve vodě. Odhrnula jsem si z tváře pramen mokrých vlasů a dovolila slunečním paprskům, aby mě hladily po tváři. S očima zavřenýma jsem pak vychutnávala onu pohodu všedně – nevšedního dne. Náhle jsem na tváři ucítila mnohem intenzivnější pohlazení, než bylo to od sluníčka. Ale jelikož jsem byla v jakémsi polospánku, nějak mi ucházely podrobnosti. To ostatně celkem pořád a ve všem, nesnažila jsem se tedy otevírat oči. Pak jsem však slyšela zvonivý smích, ve kterém se ukrýval ten nejkrásnější hlas, jaký znám.
„Tede?“ vydechla jsem překvapeně.
„Jo… ehm…“ koktal, což mě donutilo konečně otevřít oči. Ihned se usmál.
„Víš, docela by mě zajímalo, proč vždycky, když mě uvidíš vyjekneš moje jméno. To jsem vážně tak škaredej?“ Zatvářil se naoko zklamaně.
Naklonila jsem hlavu na stranu a začala si ho se zájmem prohlížet.
Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to nebude ten pravý důvod!“ Ušklíbla jsem se. Copak je možné, aby byl škaredý? Ani náhodou.
Oba jsme se navzájem prohlíželi, když v tom jsem si uvědomila, že mám na sobě jen spodní prádlo. Rychle jsem se pustila a zahučela pod vodu. Teprve, až jsem byla po krk schovaná, cítila jsem se klidnější. Když mu to došlo, začal se smát.
„Nedíval jsem se!“ řekl naprosto klidně, jako by to pro něj bylo běžné, mít před sebou téměř nahou holku. Zvážněl a zadíval se kamsi do dálky. Vzhlížela jsem k němu a viděla jeho tvář ze spodu. Byl mnohem vznešenější, než kdy jindy. Polkla jsem. Sakra, kdy s tím otupováním mých smyslů přestane? Neustále mě uvádí do rozpaků. A on si myslí, že je škaredý. Zavrtěla jsem úsměvně hlavou.
„Takže, co tu děláš?“ zeptala jsem se, když mě studená voda znovu přinutila klidně myslet. Trochu mě pobavila představa, že nás napadlo to samé. Poslední dobou se to totiž stávalo nějak často. Nejdřív jsme se oba dva, aniž bychom to plánovali, sešli tady pod stromem, pak jsme oba, nezávisle na sobě, vylezli na stejný kopec, na kterým jsme pak společně trávili večer, stejně jako tehdy na tom stromě a teď tohle. To se zdá být poněkud podezřelé.
„Vlastně jsem si chtěl taky zaplavat!“ řekl nevzrušeně a začal si sundávat tričko. Znovu jsem nervózně polkla, tentokrát ale tak hlasitě, že to prostě musel slyšet. Smotal oděv do podivné hroudy a hodil jej za sebe. Při pohledu na jeho dokonalou hruď, kterou už jsem měla možnost vidět tenkrát, když jsme se tu sešli všichni, se mi zatajil dech. Vzpomněla jsem si na jeho oslňující pohled a smyslnou chůzi, doplněnou rozhalenou košilí. Tehdy jsem také ztratila dech. Teď, když na sobě neměl ani tu košili, bylo to ještě horší.
Hbitým pohybem si začal sundávat i rifle, začínalo mi být poněkud horko. Rychle jsem si dala ruku před oči a otočila se.
„Provokatére!“ rozčilovala jsem se. On však neodpovídal.
Najednou se hladina vody pohnula a já ucítila jeho dech na mých zádech. Zařekla jsem se ale, že se neotočím. To ho nejspíš moc netrápilo, zahučel pod vodou a najednou vyplaval přede mnou. Pohodil hlavou, vlasy se mu odlepily od čela a nahodily mě. Reflexivně jsem zavřela oči. Pořádně jsem se nadechla. „Tos neměla dělat!“ řekla jsem výhružně a on se pořád jen potutelně usmíval. Spojila jsem obě ruce a se vší silou se opřela do hladiny, čímž jsem ji poslala proti němu. Pod vlnou vody se otřásl. Nečekal to. Zaradovala jsem se a pak se co nejrychleji schovala pod vodu, jelikož mi bylo jasné, že to nenechá bez odezvy. Po chvilce mi ale začal docházet kyslík a tak jsem musela poklidné útočiště vyměnit za nebezpečné prostředí plné čerstvého vzduchu. Vynořila jsem se z pod hladiny a v tu ránu mě Ted objal ohromnou silou. Byla jsem zmatená, měla jsem za to, že mi bude chtít podlý čin oplatit a on mě teď místo toho svírá v náručí a co hůř, mně se to moc líbí. Zaúpěla jsem, vědoma si toho, že opět zvítězil. Díval se mi do očí a rychle oddechoval. Ani jsem se nepohnula. Pak přitiskl své rty na mé.
„Páni!“ ujelo mi, když se vzdálil, stále mě však nepouštěl.
Usmál se hned, jakmile si všiml mého naprosto zmateného výrazu.
„Promiň!“ omlouval se. Už zase, zase se chval jako gentleman.
Dala jsem mu prst před ústa. Nechtěla jsem, aby teď mluvil. Je sice gentleman, ale pořád je to Ted. Beze slova se ke mně přiblížil a znovu mě políbil.

Druhý den ve škole

„Slečno Jolano, mohla bych vás o něco poprosit?“ ptala se mě neuvěřitelně milým hlasem paní Starlová – která nás učí základům přírodních věd – když mě potkala na chodbě.
„Ano!“ vyhrkla jsem.
„Skvělé,“ zaradovala se. „mohla byste prosím roznést tyto letáčky po škole? Stačí, když sem tam nějaký připíchnete na nástěnku, aby se žáci dozvěděli o recyklační soutěži!“
„Jistě, ráda…“ Vzala jsem si zelené letáčky a špendlíky, které mi podávala, a jala se úkolu.
„Děkuji, jste hodná!“ Vřele se usmála a vešla do svého kabinetu.
Prohlížela jsem si přední stranu soutěže, když v tom mě někdo chytil za loket a otočil proti sobě.
„Tede?“ Byla jsem vyplašená.
Protočil oči a zasmál se. „Přestaneš mě prosím vítat tímhle způsobem?“ žádal mě a koutky úst měl stále stočené nahoru.
„Pokusím se!“ Lehce jsem zčervenala.
„Co to máš?“ Naklonil se nad hromádku letáků v mé ruce a znovu se usmál.
„Paní Starlová si nedá pokoj, viď?“ škádlil.
„Náhodou, mě se to zdá, jako dobrý nápad. Mohli bychom přece udělat něco pro životní prostředí. Zapojíme se?“ nabídla jsem a rozzářila se.
„Ale Jol…“
„Prosím!“ Zazubila jsem se.
„Tak fajn…“ Chtěl říct ještě něco, ale já ho nenechala. Lehce se naklonil, jako by mi chtěl dát pusu…
„Uvidíme se po škole, teď mám práci!“ Zašklebila jsem se a vydala se na opačnou stranu chodby. Překvapeně za mnou koukal. Stále nakloněný, jak se snažil se ke mně přiblížit, ale nestihl to. Pobaveně jsem se otočila a dál už se věnovala rozvěšování letáčků.

Procházela jsem zrovna kolem otevřených dveří na dívčí záchody, když jsem odtamtud zaslechla povědomý hlas. Bylo mi to divné, protože hodina už dávno začala a tak by měli být všichni ve třídách. Zastavila jsem se. Připnula jsem další letáček na nástěnku a chtěla odejít, jelikož se mi příčilo poslouchat něčí rozhovor, přestože měly být dávno ve třídě. Pak jsem, ale uslyšela něco, co mě donutilo zůstat…
„Musíme něco vymyslet. Zřejmě ji neodradilo ani obětí ani osamocený rande.“ říkal ten hlas. Zněl znechuceně. Otevřela jsem pusu údivem.
„Jasně Susan, já ti pomůžu!“ přitakával mladý dívčí hlas.
„Však on se ke mně Ted vrátí.“ řekla Susan.