Madeleine - 4.část

V příšeří pokoje se přerušovaně ozývaly melodické tóny klavíru. Erik právě začal zapisovat svůj nový nápad do notového archu, když tu jej vyrušilo náhlé zaklepání. Pootočil se, byla to Madeleine. Usmál se na ni a pak si všimnul, že dnes není sama, vedla za ruku nějaké malé dítě.
Překvapeně se na ni podíval. Když přišli blíže, chlapec při pohledu na něj vyděšeně ucouvl, zřejmě se zalekl jeho masky. Nepřekvapilo jej to a Madeleine také ne. Když sama poprvé spatřila daleko více, totiž skutečnou otcovu tvář, bylo jí zrovna tolik. Opravovali tenkrát stáje, a ona jej nečekaně přistihla, když na okamžik odložil masku a chtěl se omýt. Zprvu se také zalekla, ale pak se jej opatrně dotkla se slovy….“Bolí tě to?“. Zavrtěl hlavou a řekl tiše…. „Tohle ne, jen srdce, když se ode mne lidé kvůli tomu s hrůzou a odporem odvrací…..“ Tehdy ještě vůbec nic nechápala,až později, když jí vše vysvětlil…úplně vše… Právě v době, kdy se snažil zabránit, aby se vídala s Nicolasem….eh, zase na něj myslí….musí se od toho nějak odpoutat….

„Máme dnes vzácného malého hosta, jistě z něj budeš mít velkou radost, uvidíš…“ řekla Madeleine tajemně a postrčila chlapce dopředu.
„Hm, a čímpak je tolik vzácný, smím-li se zeptat…“ řekl Erik pobaveně a zahleděl se na toho roztomilého chlapce, který na něj stále vyjeveně zíral a pevně svíral v rukou vyřezávaného koníka.
„Když ti zazpívá, určitě pochopíš…“ usmála se.
Pak se obrátila na Adriena.
„Nu, slíbil jsi mi to, tak třeba co jsi zpíval, když jsme se poprvé viděli….Ave Maria….“pobídla jej.
Erik se usmál a začal tiše hrát tu nádhernou píseň. To co však po chvíli uslyšel, mu téměř vyrazilo dech. Po několika taktech klavír utichl a on se pomalu otočil. Chlapec zpíval dál úplně sám, nebylo třeba žádného doprovodu.Ten malý človíček s tváří cherubína jej zcela okouzlil. Každý tón byl tak čistý a průzračný, jako ranní kapka rosy, a ta dokonalost intonace…..již dlouho něco takového neslyšel, jako by se z nebe snesl svěží déšť na horkem vyprahlou zem.
To dítě mělo v hrdle hotový poklad.
Potřeboval však odborné vedení….jako kdysi Christina……a Erikovi se nyní nabízela příležitost vytvořit své nové dílo. Byl zcela ohromen a Madeleine jej spokojeně pozorovala. Za poslední dva roky se málokdy usmál, jako by v sobě nesl nějaké velké břímě. Chtěla jej hlavně potěšit a povedlo se jí to.
Poslala pak chlapce za Claire do kuchyně pro nějakou dobrotu.
„Tak co mu říkáš, už věříš, že je to vzácný host?“ zeptala se tiše. Erik jen mlčky přikývl.
„Odkud jsi ho přivedla?“
„Ze sirotčince. Matka prý byla sboristkou v Opeře v Paříži, Brigitte Morganová…loni však zemřela na zápal plic. Otce už také nemá, vlastně už nikoho“. Byli tak zabráni do hovoru, že ani nepostřehli příchod Christiny. Překvapeně k ním přistoupila.
„Copak je to za malého drobečka v kuchyni a proč hovoříte o Brigitte? Zpívala u nás ve sboru, před necelými dvěma lety ale odešla. Velmi dobře jsem ji znala, přátelily jsme se…“ zeptala se udiveně.
Madeleine rozpačitě pohlédla na otce. Ten se obrátil ke Christině a opatrně jí sdělil.
„Jistě tě to zarmoutí, ale ta žena je už rok mrtvá....to dítě je její syn, Madeleine jej přivezla
ze sirotčince….. je skvělý, dnes jsem slyšel zpívat malého anděla…….“.
Pomaličku se otevřely dveře a chlapec vešel dovnitř. Christina se rozrušeně obrátila, drobnými a nejistými krůčky se k ní pomaličku přiblížil.
Pak se k němu sklonila a dojatě si jej prohlížela, byl tolik podobný své matce.
„Jak se jmenuješ ?“
„Jsem Adrien, madame…..“ řekl stydlivě a pokukoval po Madeleine.
„Slyšela jsem, že moc krásně zpíváš….já také zpívám, ve velkém divadle….“ usmála se na něj a pohladila jej po vlasech. Zamrkal svýma velkýma modrýma očima a okamžitě si získal její srdce.
„Opravdu?“ zeptal se s velkým zájmem a zvědavě si ji prohlížel. Pak ale řekl smutně.
„Maminka také zpívala v divadle…ale teď jsem zůstal úplně sám. Tak si aspoň zpívám pro sebe,všechno co mne naučila a představuji si, že sedí u mne a drží mne za ruku…dnes jsem tady také zpíval, a umím toho ještě daleko více.“ Podíval se na Erika a usmál se na něj.
To už Christina nevydržela a přivinula jej k sobě. Po tvářích jí stékaly slzy. Rychle si je pak otřela, aby si toho nevšimnul a vzala jej za ruce. Něco ji právě napadlo, kdysi přece tak moc toužila ještě po jednom dítěti, ale nebylo jí to dopřáno. Byla to jen taková lehoučká myšlenka, která ji však příjemně zahřála u srdce. Ale prozatím si ji nechala jen pro sebe.
„Pojď, prohlédneme si zahradu, Justin ti ukáže koně a pak ti Madeleine připraví pokoj…“
Zářivě se na ni usmál.
„ A budeš tady ještě, až se ráno probudím?“
S úsměvem přikývla.

Když Erik osaměl, dlouho ještě seděl u klavíru a prsty jemně přejížděl po klávesách. Přemýšlel o tom malém chlapci, který mu tak nečekaně vstoupil do života. Byl své dceři velmi vděčný za tento vzácný dárek, pomůže mu to aspoň zahnat tíživé myšlenky, které jej v poslední době tolik pronásledovaly. Nějak vycítil, že Christina tuší, co se ve skutečnosti tenkrát Philippovi de Chagny té hrozné noci stalo…A stále si nebyl jistý tím, zda mu již odpustila……
Ač se tomu bránil, hlavou mu bleskla vzpomínka na jeho ponuré dětství…..také všichni obdivovali jeho zpěv, který dokázal rozplakat nejedno lidské oko.
Ale to bylo vše, dál už byla jen prázdnota a utrpení. Jeho nevinné dětské srdce zůstalo navždy pohřbeno v Saint-Martin-de Boscherville….
Osud tohoto chlapce byl také smutný,on ale dostal do vínku kromě hlasu ještě krásnou tvář, pro kterou jej všichni milovali….zejména jeho matka, o niž tak nespravedlivě brzy přišel, ale o jejíž lásku nemusel nikdy zoufale bojovat……
*****
Madeleine spokojeně vyšla před dům. Nečekala, že ten její náhlý nápad potěší tolik lidí najednou. Byla mile překvapená zejména reakcí Christiny. Začala tušit, že se v příštích měsících výrazně změní život její rodiny…tehdy ji vůbec nenapadlo, jak blízko je k pravdě, a že to nebude jen Adrienovou zásluhou…
V tom zamyšlení za rohem domu nechtěně vrazila do Justina, který byl právě na odchodu domů.
Zavrávorala a on ji rychle objal, aby neupadla. Usmál se na ni svým bělostným úsměvem.
„Čím jsem si to zasloužil, držet v náruči krásnou vílu se smaragdovýma očima?“
Pobaveně se zasmála, poprvé neměla chuť se na něj obořit za jeho troufalost. Byla zmatená.
Zadíval se jí do očí a pomalu přiblížil své rty k jejím, v poslední chvíli však uhnula, jen se jimi zlehka otřel o její tvář. Po jeho doteku jí tělem projelo lehké příjemné mrazení, které s Nicolasem
nikdy nepoznala. Překvapilo ji to.
Rozpačitě se snažila dostat z jeho objetí, nakonec se jí to ale podařilo. Spěšně se rozloučila a rychle běžela chystat pokoj pro jejich malého hosta……..