(Ne)šťastná náhoda

Byl opět pátek, ale byl úplně jiný. Radka celý den cítila, že se něco musí stát. Nevěděla, jestli to bude dobré nebo špatné, ale věděla, že se něco stane. Ten pocit začal už ve snu, ale za nic na světě si nemohla vzpomenout, co se ve snu dělo.
Že má pravdu, se jí potvrdilo v okamžiku, kdy uviděla Simonu.
„Ahoj“ křičela na ní z dáli.
„Ahoj“ odvětila, „co se stalo? Probral se?“
„Ne, to ne. Alespoň zatím ne, ale k ránu mu začala stoupat mozková aktivita, takže si myslíme a hlavně doufáme, že se brzo probere.“
Na nic jinýho už nečekala a rozeběhla se k jeho pokoji.
Byl to tak, jak Simona říkala, mozková aktivita se zvýšila, ale stále zůstával v bezvědomí. Všichni seděli nebo přecházeli po pokoji jako vždy, ale přece to bylo jiné. Minuty se zdáli delší, mnohem delší než obvykle. Byly to minuty plné nejistoty, očekávání, strachu, naděje. Každou chvíli se tam objevil doktor nebo sestra. Všichni čekali, co se stane.
A stalo se. Byla už skoro noc, když Michal konečně otevřel oči a obdařil je nechápavým pohledem. Netušil, proč se k němu všichni hned seběhli se slzami v očích. Proč tu vůbec všichni jsou? A kde to vůbec jsme?
„Michale? Vnímáte mě?“ zeptal se doktor.
„Jo“ řekl tichounce Michal, „co se děje?“
„Teď už vlastně nic, teď už se budete jen uzdravovat. Nechám vás o samotě.“
„Ahoj“ řekl všem.
„Ahoj“ odpověděli.
Chvíli na ně ještě koukal a pak se zeptal: „Měl jsem bouračku?“
„Ano“odpověděla Radka.
„Pamatuješ si to?“ zeptala se Simona.
„Jenom matně. – Nechci vás urazit, ale všichni vypadáte příšerně.“
„Ale pořád vypadáme líp než ty“ zasmál se táta.
Prohlédl si znovu jejich utahané obličeje.
„Jak dlouho tady jsem?“
„Tři týdny.“
„Tak to už tu schůzku vážně nestihnu.“
Teď už se rozesmáli všichni.
Máma ho vzala za ruku, sevřel ji a šťastně se na ni usmál. Po chvíli se ale jeho úsměv ztratil a vystřídal ho výraz leknutí, strachu, nejistoty…
„Děje se něco?“
„Michale?“
Rychle zavolali doktora.
„Stalo se něco?“ zeptal se, „Michale, děje se něco?“
Pochopil, co se stalo okamžitě, jak uviděl výraz jeho obličeje. Věděl, že to přijde, znal ten výraz moc dobře.
„Ne, to ne. Že to není pravda?“ zeptal se s úzkostí v hlase.
„Jestli myslíte to, že nemůžete pohnout nohama“ ujistil se doktor, „tak to-alespoň prozatím-pravda je. Jestli to tak zůstane i dál, to se uvidí až po čase, teď to nejsem schopen říct.“ Chvíli ještě zůstal pohledem u Michala a pak odešel. Michal na chvíli zavřel oči, aby se s tou zprávou aspoň trochu smířil. Poté co je otevřel, všechny objal.
Netrvalo dlouho a řekl: „Já půjdu na chvíli spát.“
„Dobře“ usmála se na něj jeho máma, „přijdeme ráno, ano?“
Přikývl.
„Tak zatím ahoj“ řekla ještě a dala mu pusu na tvář.
Táta a Simona ho objali. Radka ho také objala a dala mu pusu. První pusu po takové době, napadlo ji.
„Hezky se vyspi“ řekla.
„Ty taky.“
Usnul, jakmile se zavřely dveře.

Přes víkendy Radka přespávala v bytě Michalových rodičů. Bydleli v něm už sami, Michal a Simona se oba dva už odstěhovali. Simona vždy spala ve svém dřívějším dětském pokoji a Radka spala v Michalově.
Z jeho výbavy tam zbyla postel, šatní skříň, psací stůl s židlí a křeslo. Na stěnách ještě viselo několik plakátů a fotek. Byla tady ráda, sice na Michala myslela ještě víc, ale měla pocit, jakoby tam byl s ní, protože to byl on, kdo zdobil stěny, sedával u stolu a spal v téhle posteli.
Dnes tady ale vydržet nemohla, byla tak šťastná…Potřebovala s někým být. Šla tedy za Simonou. Zaklepala.
„Jo“ ozvalo se.
„Nerušim?“ zeptala se.
„Jasně že ne.“
„Mohla bych dneska v noci zůstat u tebe? Já dneska sama neusnu.“
„Klidně. Taky budu ráda, že nebudu usínat sama.“
Nakonec usnula docela rychle, ten náhlý nával štěstí ji úplně vyčerpal.