Melodie - 12.díl

V šoku jsem upustila všechny letáčky na zem. Které po svém dopadu upozornily ty dvě na moji přítomnost. Dveře se rozletěly. Vzhlédla jsem od země, a přestala sbírat zelené papíry.
„Co tu sakra děláš?“ křičela nasupeně Susan.
Šok postupně začala nahrazovat zlost. Odhodlaně jsem se postavila a podívala se jí do očí.
„Mrcho!“ vyletělo ze mě, aniž bych si to předem rozmyslela.
Údivem otevřela pusu a s nečitelným výrazem si mě prohlížela, rukama se přitom držela za své boky, aby tak dala najevo, kdo je ve vedení. Ale mýlila se. Tuhle nepoctivou hru, kterou započala, rozhodně nevyhraje.
Zpoza jejích zad najednou vykoukla i ta druhá dívka, v očích měla jakýsi nesouhlas, snad jí byla celá tahle situace nepříjemná – pomyslela jsem si. Ale pak jsem si uvědomila, jak moc se pletu.
„Tak tohle si na Susan nedovoluj!“ bránila ji dětinsky s nakrčenou bradou.
Já jí však nevěnovala ani špetku pozornosti, stále jsem Susan propalovala vražedným pohledem. Přivřela jsem oči. „Jak… jak jen můžeš být tak zlá!“ Kroutila jsem nevěřícně hlavou. Všechno mi to najednou přišlo líto.
„Zlá?“ Uchechtla se ironicky. „Já nejsem zlá, jen chci zpět, co je moje!“
„Aha, a za to tvoje považuješ Teda?“
„Jo, máš s tím nějakej problém?“ Naklonila se do předu a čím dál víc dávala najevo svoji autoritu.
„Vůbec žádnej,“ odpověděla jsem klidně, čímž jsem ji vyvedla z míry. „ale jeho to určitě bude zajímat!“ pokračovala jsem.
Opět na mě koukala s pusou dokořán.
„Chceš mu to snad prásknout?“ ptala se rádoby lhostejně, v jejím hlase se však zračila nejistota a strach z případného prozrazení. Věděla moc dobře, že by se to Tedovi nelíbilo. Avšak já neměla důvod mu to říct. On už si přece vybral, tak proč bych tu s nimi měla ztrácet čas.
„Ne!“ odpověděla jsem klidně.
Rázem se uklidnila, to jí ale nebránilo v tom, aby na mě začala chrlit další a další nadávky. Přestalo mě bavit tam s nimi stát a nechat se ponižovat. Tohle jsem opravdu neměla zapotřebí.
„Víš co, jdi se bodnout!“ Otočila jsem se na podpatku a nechala za sebou ty dvě i se všemi letáčky povalujícími se pod jejich nohama.
Výraz Susan přitom ani trochu nepřipomínal vítězství. V duchu jsem se usmála.

Stále ještě trochu podrážděná jsem vešla do třídy.
„Kde jste byla?“ ptal se mě rozzlobeně pan Pruckl.
„Moc se omlouvám, paní Starlová mě požádala o pomoc se soutěží.“ Sklopila jsem oči, aby si nikdo nevšiml, jak se cítím. Neměla jsem sice důvod se znepokojovat. Věděla jsem, co Ted cítí. Ale připadala jsem si ponížená, zrazená. Nikdy bych nevěřila, že bude někdo tak strašně vypočítavý a proradný. Celé mi to připomíná hodně špatnou telenovelu.
„Ach tak,“ odvětil profesor. „posaďte se na své místo a otevřete si učebnici na straně…“
Přestala jsem ho vnímat a jako duch se posadila vedle Teda. Okamžitě zpozoroval, že něco není v pořádku a starostlivě si mě prohlížel. Ani jednou jsem se na něj nepodívala, svezla jsem se po židli níž, ve snaze se před tím vším schovat. Ruce jsem měla natažené na lavici a svírala v prstech její druhý okraj. Nechala jsem zavřené oči, aniž bych se snažila dávat pozor a vnímat učitelův výklad.
Najednou mi Ted postupně uvolnil prsty z hrany stolu. Nebránila jsem se, ale oči nechávala zavřené. Vzal mou ruku do dlaní.
„Co se stalo?“ ptal se.
Otevřela jsem oči. To co jsem viděla mě však překvapilo. Třída byla prázdná. Vůbec jsem si nevšimla, že hodina už skončila, dokonce jsem neslyšela – jindy tak hlasité – vyprávění rozjařených spolužáků, co se hrnuly ven z učebny. Naprosto zklamaně jsem se mu podívala do očí. A pak ho jednoduše objala. Potřebovala jsem cítit jeho oporu a nabít tak ztracenou harmonii. Byl dokonale překvapený, nejspíš se mu to ale líbilo, jelikož si mě – po tom, co se vzpamatoval – k sobě přitáhl ještě o něco víc. Takhle nějak to vypadá v harmonickém stavu, nemám pravdu? Pochopení a porozumění i bez zbytečných slov. Jsme tedy od této chvíle pár? Útěšně mě hladil po zádech a mnou projel záchvěv štěstí. Škoda jen, že pro jedno štěstí se musí na druhé straně objevit závist. Možná je to ale potřeba, aby byl život vyvážený. To však nic nemění na tom, že mě to mrzí.
Na žebrech jsem cítila pohyb jeho srdce a nechala se jím ukolébat do úplné pohody.

Tedovi jsem nic neřekla, přesně, jak jsem slíbila. A tak mě udivilo, když jsem ho po vyučování zahlédla před školou, jak se baví se Susan. Vše jsem viděla pouze z dálky. Přesto jsem si ale nemohla nevšimnou, jak je rozčílený. Snažil se svůj vztek maskovat klidnějším hlasem, ale moc se mu to nedařilo.
„Vážně sis myslela, že po tomhle tě budu chtít zpět?“ Škňuřil oči, ve tváři výsměšný úšklebek.
Susan sklopila oči a prohlížela si naleštěné špičky svých bot. Tvářila se provinile.
Všichni se zastavovali a otáčeli směrem k nim, v naději, že by snad mohli získat nový žhavý drb. Já jsem ale veškerou svoji pozornost věnovala těm dvěma. Susan vypadala opravdu nešťastně. Někdo by možná řekl, že si to zasloužila, ale není to tak úplně pravda. Nikdo si nezaslouží být nešťastný. Uvědomila si, že prohrála a teď třeba lituje toho, co provedla. Má přece právo dostat novou šanci. Kdybych se tu neobjevila, nezachovala by se tak a kdo ví, snad by pořád byla s Tedem…
Naposledy jsem se něj podívala. Ano, byl dokonalý, stejně jako ona. Přece jen se k sobě hodí. Měla bych je nechat být. Nejspíš si nejsme s Tedem souzeni.
Nasadila jsem si kšiltovku a rozběhla se na opačnou stranu, směrem od nich.

------

Seděla jsem v pyžamových kalhotách a tílku na pohovce, a jedla zmrzku. Přepínala jsem z jednoho kanálu na druhý a nepřítomně sledovala televizní obrazovku plnou barev. Obraz mi přišel zmatený, jako by celý film nedával smysl, ani jejich slovům jsem nedokázala rozumět. Nedávala jsem to však za vinu hercům. Byla to moje chyba. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit.
Najednou jsem zaslechla zvonek. Neochotně jsem odložila misku zmrzliny a šla otevřít. Za dveřmi stál on. Podlomila se mi kolena.
„Tede?“
Zatvářil se dotčeně. „Něco jsi mi slíbila!“ Usmál se.
Přešla jsem to bez povšimnutí, a dál na něj vyjeveně koukala.
„Kam jsi mi po škole utekla?“ zeptal se smutně, na tvářích měl ale stále ten krásný úsměv.
Skousla jsem si spodní ret a sklopila oči. Nervózně jsem podupávala nohou a opírala se o hranu dveří. Zatím co on se mě snažil pochopit.
„Můžu jít alespoň dál?“ Pozval se k nám domů, když mu došlo, že budu ještě asi pěkně dlouhou chvíli mlčet. Němě jsem přikývla a poodstoupila ode dveří, aby mohl vejít. Prstem jsem ukázala na levé dveře vedoucí přes kuchyň do obýváku. Tiše vešel a se zájmem se rozhlížel.
„Dáš si?“ nabízela jsem mu kelímek rozjezené zmrzliny. Pravda, nevypadala moc lákavě, ale byla dobrá. K mému překvapení přikývl, a tak jsem mu ji podala a z kuchyně pak ještě přinesla čistou lžíci.
Posadili jsme se vedle sebe na pohovku. Nervózně si mě prohlížel a mně došlo, že nejsem zrovna vhodně oblečená.
„Omluvíš mě?“ zeptala jsem se, ale už nečekala na odpověď. Rychle jsem vyběhla nahoru a oblékla si mikinu.
Když jsem se vracela, všimla jsem si, že drží v rukou naše rodinné album a něčemu se pochechtává. Ani nevím proč, zastavila jsem se a tiše pozorovala jeho tvář, naslouchajíc jeho smíchu. Nechtěla jsem se ničeho z toho vzdát. Srdce mi říkalo bojuj a rozum zas přesný opak. Pak se Ted otočil a znovu se na mě zářivě usmál. Nervózně jsem přenesla váhu na pravou nohu a vyšla vpřed. Sedla jsem si vedle něho a podívala se na fotku, které se zrovna smál. Byla jsem na ní já, což se koneckonců dalo předpokládat, kdo jiný by ho tak pobavil, než moje maličkost? Uznávám, že občas se i já sama musím sobě zasmát. Na druhou stranu je fajn, že v něm nevyvolávám třeba pláč. Znovu jsem se zasmála, tentokrát snad štěstím.
Na fotce jsem zrovna seděla na koruně stromu a vítězoslavně se shlížela k fotografovi – tátovi. No jo, asi do mého života stromy patřily už od samého začátku, tak nějak jsem s nimi spjata. I když se na ně teď trošičku bojím lézt. Jen, když byl Ted se mnou, strach jsem překonala. Vlastně jsem s ním překonala úplně všeho. Chci s ním být, ale ne za cenu toho, že jsem ho někomu ukradla. Řeknu-li to takhle zjednodušeně.
Nedechla jsem se a Ted se ke mně okamžitě otočil. Pohlédl mi do tváře tak kouzelně, že jsem musela stočit pohled jinam, abych si to celé nerozmyslela.
„Tede, já myslím, že jsme se asi rozhodli špatně…“ Hrdlo se mi sevřelo. Bylo těžké vyslovovat slova, která jsem vůbec nechtěla. Nejradši bych mu padla kolem krku a už nikdy ho nenechala odejít. Nechtěla jsem, aby se vrátil do tmy a já zůstala obyčejným světlem, které nesvítí. Jeho síla i působnost totiž zmizí, když tma není. Potřebujeme se navzájem, ale já prostě nechci svým štěstím ubližovat někomu jinému. To by nebylo fér.
„Jak to myslíš?“ ptal se. Byl trochu rozladěný a nejistý.
„Já… proč mě to nutíš opakovat?“ Z očí se mi řinuly slzy. Rychle jsem je setřela do rukávu.
Ted se ke mně natočil a pravou nohu si položil na pohovku, aby tak ke mně byl blíž. A i když jsem se bránila, nakonec silou otočil moji hlavu k sobě, držíc ji v rukou, jako něco velice cenného a zranitelného. Donutil mě, abych se mu podívala do očí. Proč mi tohle jenom dělá? Spustila jsem víčka a zpod řas mi stekla další slza na jeho ukazováček, jímž mi podpíral hlavu, abych nemohla uniknout jeho pohledu. Palcem mi usušil tváře a věnoval mi povzbudivý úsměv.
„Co se stalo, Joli?“
Joli? Opravdu mi takhle řekl? Mluvil tak něžně a mé jméno vyslovil s takovou láskyplností. Úplně jsem roztála, přesto jsem byla přesvědčená o svém rozhodnutí a hodlala mu ho sdělit.
„Víš, já myslím, že Susan není zlá, i když jsem ji tak dnes nazvala…“ Posmrkla jsem.
Usmál se. Byl jako můj rodič. Rozumný a vnímavý, připravený mi poradit. Jako bych mluvila s mudrcem. Skoro jsem se až styděla, jak moc byl oproti mně chytrý.
„Co to plácáš?“ Usmíval se. Vřele a upřímně.
„Ona… asi má v něčem pravdu!“ řekla jsem smířeně. Smířila jsem se snad s tím, že už s Tedem nebudu moci být? Ne to nebylo možné, ale snad jsem se dokázala smířit s tím, jak to je.
Pozorně poslouchal.
„Já, prostě jsem si sem jen tak přišla a všem přeházela život na ruby. A jí nejvíc. Takhle to nejde…“ Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a z očí se mi – navzdory vlastním protestům – draly další a další slzy.
Naklonil hlavu, snad soucitně a rty stiskl do pevné, avšak nerozhodné linky. Jeho oči byly plné vzdoru, ale i pochopení.
Chytil moji hlavu pevně do dlaní a s neskutečně milým výrazem mi hleděl do očí.
„Tím chceš říct, že se k ní mám vrátit?“ zeptal se rovnou, bez dalších měr.
Podívala jsem se na jeho hruď, jinam mi to jeho ruce nedovolovaly. Nesnesla jsem pohled do jeho očí. Byl upřímný a to já nedokázala.
Znovu mě přinutil hlavu zvednout.
„Jol, já s ní být nechci!“ řekl rozhodně a pustil mě. Otočil se zpět k televizi, i když už dávno nejela, nejspíš ji vypnul, když jsem byla nahoře.
Jeho slova mě zmátla. Nad tímhle jsem ani na chvilku nezaužovala. Takže on se k ní nechce vrátit? To ovšem absolutně mění situaci.
Byl rozmrzelý a já pocítila touhu ho opět rozveselit, jelikož jsem za chmuru v jeho duši mohla já.
„Víš, co mi chybí?“ zeptala jsem se. Na tváři úsměv. Jak zvláštní, že se situace může takhle radikálně změnit a to během jediné chviličky.
Mlčel, ale na okamžik se koutkem oka podíval mým směrem.
„Sníh!“ řekla jsem a zasnila se, vzpomínajíc na chvíle s tátou, kdy jsme sebou plácali v čisté, bílé přikrývce kopců, stromů a střech domů.
Zaujalo ho to. Veškerý chlad se z jeho tváře odpařil a on opět nabil dobré nálady. Milovala jsem jeho smích a tak ji vrátil i mně.
„Sníh?“ ptal se pobaveně.
„Jo, co kdybychom jeli na hory. Je březen, pořád tam bude spousta sněhu!“ navrhla jsem.
Lehce zčervenal a podrbal se na zátylku. „No, já vlastně neumím lyžovat!“ přiznal se.
„Nebudeme lyžovat, pojedeme na snowboard!“ Byla jsem nadšená. Sníh, čerstvý vzduch a jen my dva. Přišlo mi to dokonalé. Možná, až moc dokonalé, aby to byla pravda.
„To ale také neumím!“ Byl už značně rozhozený. Chlapská ješitnost je hrozná věc – pomyslela jsem si.
„Naučím tě to! No tak…“ přemlouvala jsem ho.
„Tak dobře,“ Přikývl. Zaradovala jsem se a chtěla ho obejmout. Když v tom začal opět mluvit. „ale vezmeme si i brusle!“ Stanovil podmínku.
„To ale neumím já!“ Posmutněla jsem.
„Jsem dobrý učitel!“ Usmál se.
Konečně jsem ho mohla obejmout.