Madeleine - 6.část

...O dva dny později již Madeleine váhavě stoupala po schodech domu, v němž se nacházela ordinace doktora Thomase Dessoliera. Chvíli postávala přede dveřmi a pak nesměla zaklepala. Po chvíli vyšla sestra Sophie a pozvala ji dovnitř. Když ji Thomas uviděl, s úsměvem ji přivítal a pobídnul ji, aby vešla k němu do vedlejší místnosti. Přetrpěla obvyklé fráze, jak je doma, co její otec…..skoro neposlouchala. Hrdlo měla sevřené úzkostí, téměř celou noc probděla.
„Tak a teď se podívám na Vás, nejste nemocná? Ta vaše bledost mne velmi znepokojuje…“
To už Madeleine nevydržela a přednesla mu svůj hlavní důvod, proč přišla.
Lékař ji prohlédl a pak se na ni vážně zadíval. Pochopila. Její nepříjemné tušení se stalo pravdou. Další jeho slova téměř nevnímala, jako by zněly odněkud z velké dálky.
Pak se usedavě rozplakala, po chvíli zoufale prosila Thomase, aby nikomu nic neříkal,zejména ne otci.
Když vyšla ven, měla pocit, že se jí celý svět zhroutil jako domeček z karet, byla naprosto bezradná a zoufalá, vidina slibné baletní kariéry se pomalu rozplývala jako ranní mlha, s tím se asi těžko smíří. Neměla vůbec žádnou představu o tom, co bude dál.
Marně uvažovala, komu se svěřit, zatím potřebovala čas na rozmyšlenou. Možná by to měl nejdříve vědět Nicolas. Ano, jakmile přijede, pojede hned za ním. Už nyní se jí ale podlamovaly úzkostí kolena, nedovedla si vůbec představit, jak mu řekne, že toho večera, když spolu byli poprvé, počali nový život…
Nejhorší bylo překonat těch pět dní.
Ještě že zde byl Adrien, její sluníčko. Jeho andělský hlásek ji vždy uklidnil. Pobýval již u nich stále častěji a byl velmi nadaným žákem, ve všech směrech. Erik mu nyní dával i hodiny klavíru, byl v poslední době jako vyměněný, občas s ním i dováděl na zahradě, jejich smích se někdy rozléhal po celém domě. Nepoznávala ho. Když se s tím rozpačitě svěřila tetičce Antoinette, ta se jen pobaveně zasmála a vysvětlila jí, že všichni muži ve skrytu duše touží po synovi. A když se jim naskytne příležitost, chovají se sami jako chlapci.
Adrien neustále pobíhal po domě, jako rozpustilý kamzík, i Claire si jej oblíbila a také jej pořád rozmazlovala a samozřejmě úspěšně kryla jeho rozpustilé kousky, tak jako jí…. A když měla přijet Christina, seděl na sloupku u brány třeba celé hodiny, dokud nespatřil od lesa přijíždět kočár.
Přála jim to oběma, rozhodně je nechtěla zatěžovat svými problémy. Musí to nějak vyřešit sama.

Před Erikem se Madeleine snažila nedat nic najevo, k večeru to však už nevydržela a odešla do stáje za Audrey. Zamyšleně přidala seno do jejího žlabu a něžně ji pohladila. Pak zabořila obličej do její husté hřívy a bolestně se rozplakala. Klisna se jemně dotýkala nozdrami její paže, skoro jako by jí rozuměla a chtěla ji utěšit. Po chvíli nervózně odfrkla,poznala, že se někdo blíží.
Madeleine se polekaně otočila, byl to Justin.
Přistoupil k ní, poznal ale, že nemá smysl se na nic ptát. Něžně jí jen otřel slzy z tváře.
Přivřela oči, jeho dotek byl tolik příjemný a uklidňující, ale pak maličko uhnula, připadala si jako nějaký pošlapaný kus papíru. Pak se ale nadechla a pokusila se o úsměv, musí nějak přijít na jiné myšlenky.
„Projedeme se spolu? Vezmi si Lilly, je mírná jako beránek. Neshodí tě.“
Justin radostně přikývl a za chvíli již oba ujížděli směrem k lesní pěšině.

*****

Nekonečných pět dní…pomalu uplynuly a Madeleine toho dne vystoupila z drožky, prošla bránou a váhavě se vydala směrem k Nicolasovu domu. Trochu se jí třásla kolena. Věděla však, že ani Christina ani vévodkyně zde nejsou, odjely na nějakou dobročinnou akci a to bylo dobře.
Když přicházela k terase, objevil se na ní Nicolas. Jakmile si jí všimnul, rozběhl se k ní a pevně
ji objal.
„Konečně, tolik jsem se na tebe těšil…“ řekl radostně a políbil ji. V nitru ji to potěšilo, nepředpokládala takový projev radosti, ale…možná to bylo tím co nyní prožívala, po takové době odloučení by snad měla něco cítit…i jeho polibek byl dnes jiný, jako by políbil vlastní sestru, ne však dívku, kterou, jak říkal, miluje….. Byla z toho zmatená. Vychrlil na ni spoustu zážitků ze své cesty, ani ho nestačila vnímat. Jen zamyšleně přikyvovala, snad ani pořádně nevěděla, o čem hovoří. Byla rozpačitá a zamlklá, všimnul si toho.
„Děje se něco, jsi nějak bledá, co se stalo?“
V následující chvíli mu třesoucím se hlasem vše řekla. Zamračil se a poodstoupil od ní.
Zabolelo ji to.
Chvíli ještě mlčel a pak odpověděl podivným tónem.
„A jsi si jistá, že jsem to já? Jak mohu vědět, co děláš třeba s tím umouněncem, který se neustále motá kolem vašeho domu a hladově si tě prohlíží? Nemysli si, že jsem si toho nevšimnul…jak ti potom mohu věřit?“ Vyšel na terasu a opřel se ledabyle o zábradlí.
Nevěřícně se na něj zadívala. Do očí se jí draly slzy.
„Tak tohle si neměl říkat, nezasloužím si to!“ vykřikla rozrušeně, obrátila se a rozběhla se směrem k drožce. Běžel okamžitě za ní a pokoušel se ji zadržet, ale prudce se mu vytrhla.
V té chvíli se rozhodla. Pojede k Vivien.
Něco se v ní najednou zlomilo a bylo jí už všechno jedno, pak křikla na kočího.
„Jeďte, předměstí Paříže, Rue de Sévres…!“ Chtěla být co nejrychleji odtud pryč.
Ani se neohlédla na Nicolase, který zůstal zmateně stát u brány. On pak váhavě vytáhl z kapsy malou modrou krabičku...otevřel jí a zamyšleně se zadíval na dárek, který jí ani nestačil dát…
prstýnek s diamantem…

Madeleine dojela na místo, zaplatila drožku a váhavě se vydala k poslednímu domu. Byla to chudinská čtvrť, po ulici pobíhala spousta otrhaných dětí. Tu zahlédla Vivien, která zrovna vyšla před dům. Měla ji moc ráda, dívka pocházela ze šesti sourozenců a musela se doma pořádně ohánět. Bylo to nesrovnatelné s relativně bezstarostným životem, jaký měla Madeleine.
„Jsem tady, a potřebovala bych asi tvou pomoc…“ zašeptala a rozplakala se.
Vivien pochopila, objala ji a pak ji odvedla k nim domů.
Uvařila jí čaj a po chvíli řekla.
„Máma o tom už ví, poradila mi, co se v takovém případě dá dělat. Sama toho nedávno musela využít, jistě chápeš, už je nás doma moc. O dvě ulice dál bydlí jedna stará cikánka, říká se o ní, že je to čarodějnice, ale já tomu nevěřím, vyzná se prostě jen v bylinách, to je vše. Kdokoliv z nás někdy onemocněl, vždy uměla pomoci. To víš, peníze na lékaře nemáme. Pomůže ti taky. Na tohle je ale budeš potřebovat, nezapomeň si je s sebou vzít. Pozítří tě čekám tady u nás před domem.
Jsi opravdu rozhodnutá?“
Madeleine přikývla a utřela si slzy. Pak se rozloučily.

Druhého dne si doma tajně přichystala nějaké věci a peníze. Erik byl překvapen, jak se kolem něj
toho dne točila. Ale příliš se tím nezabýval, znal svou dceru, a už se nedivil jejím občasným rozmarům a náladám. Předpokládal, že tohle je jeden z nich.
Pak se jela ještě projet na Audrey. Když se vrátila, zamkla se ve svém pokoji a usedla na postel, hrací skříňku s opičákem v náruči….jako to dělávala, když byla malá. Dívala se do skleněných očí své oblíbené loutky a marně hledala odpovědi na nevyslovené otázky.
Cítila se velmi zahanbená a ponížená. Její první a skoro dětská láska se nyní jako mávnutím proutku a pod tíhou toho, co se stalo, roztříštila na tisíc drobných kousků. Možná se ve svém rozhodnutí unáhlila, ale snažila sama sebe přesvědčit, že jedná správně. Nebyl tu nikdo, kdo by ji utěšil, nebo snad poradil, před otcem se styděla a ti ostatní...
Měla také hrozný strach z toho, co ji čeká, ale už věděla, co udělá pak.
Mezi hořkými slzami už pak jen vnímala tu krásnou melodii Maškarády, kterou tolik zbožňovala…
…mami, proč tady nejsi…