Život Daniho Deepa 1 - Tak takhle to tu chodí

2. prosinec 2018
Poslední tygr mrtev

Dnes v městě Orlandu,U.S.A., zemřel poslední tygr usurijský. Podle jeho osobního chovatele Marca Sinniera odešel bezbolestně z neděle 1. na pondělí 2. prosince. Jako příčinu uvádí sešlost věkem, neboť se Max, jak se tygr jmenoval, dožil na kočkovitou šelmu vysokých dvaceti tří let. Mezi návštěvníky se stal Max doslovně miláčkem, a proto není divu, že mu teď ti nejoddanější chystají vystrojit více než důstojný pohřeb.
Ovšem truchlit by měl celý svět, jak varuje odborník John Webber z institutu NOAP (National organisation of animal population), neboť už nikdo nikdy neuvidí živého tygra a děti se budou o tomto královském zvířeti učit jako o vyhynulém. Apeluje na lidi, jak dodává, aby si uvědomili, jak je situace vymírání druhů kvůli lidské činosti vážná, když už kromě drobných zvířat, nad kterými se pozastaví jen biologové, vymírají i takoví velikáni jako tygr usurijský.

Charles Dunne, Stars' magazine

2. prosince 2018
Blacksun: Rozchod?

Včera, dne 1. prosince se paparazzi opravdu vyznamenali. Na balkóně soukromé vily, která patří slavnému americkému rapperovému zpěvákovi Jammie O'Brienovi, známému více pod pseudonymem ,,Blacksun“, přistihli jeho nynější přítelkyni Judy Goldflameovou, jak vyhazuje Jammieho osobní věci přímo do bazénu. Zdá se tedy, že četné hádky, kterými se pár na veřejnosti netajil, vyvrcholily a že Jammieho čekají dlouhé a bezesné noci.
Není totiž tajemstvím, že před dvěma dny, kdy se vracel domů z pracovního večírku, havaroval se svým lamborghini a policie mu naměřila dvě promile alkoholu v krvi. K tomu se ještě připojilo obvinění, které tvrdí, že v podzemních prostorech své rozložité vily pořádal pittbullové zápasy. Pokud se prokáže pravda tohoto obvinění, čeká na něj cela, ve které by pobyl až tři roky.
Dnes jsme se snažili Jammiho O'Briena zastihnou v jeho vile v Los Angelské městské části Beverly Hills, aby nám z celé této kauze něco řekl, ale nepodařilo se. Zato jeho přítelkyně Judy, známá americká topmodelka, byla více než sdílná.
,,Ano, je pravda, že jsme se včera s Jammiem chytli. Už dlouhou dobu spolu nemůžeme najít stejnou řeč. Myslí si, že jsem jeho jistota a že si se mnou může dělat, co chce, a tak jsem udělala, co jsem udělala, a vůbec toho nelituji. Zasloužil si to za to svoje chování. A pokud si neuvědomí, jak se chová, tak náš vztah povedu k rozchodu...a to myslím opravdu vážně.“ řekla rezolutně.
Když se ale budeme řídit Jammieho minulostí, můžeme očekávat v brzké době rozpad tohoto vztahu, neboť za poslední čtyři roky stihl Jammie vyměnit více než deset partnerek, přičemž byla jedna slavnější než druhá. Pro představu topmodelky Rachel Flydownová, Ivette Goodgodová, Samuela Rinconová, Argentina D'Allesandreová, zpěvačky Marcelle Moonová, Tarossa, Frederica Bittersweetová, či herečky Angelica Greenová a Emma Huddlestoneová. Ovšem i Judy Goldflameová je pěkná hříšnice. Na svém kontě má například herce Bena Thompsona a Garyho Gumpa, hokejisty Michela Jacques Fourchetta a Grenara Pascala, či basketbalistu Rhodyho Skina.
Těšme se tedy, jak celá kauza dopadne. Každopádně to bude velmi pikantní.

Henry Boulestar, Stars' magazine


Morgan Deep odložil znechuceně noviny a strčil si do pusy olejovatý hemenex, který měl k snídani.
,,Ty zprávy jsou den ode dne horší a horší. O tom tygrovi, co umřel, napíší tři řádky, ale hlavně že víme, že nějakej podělanej rapper pohádal s topmodelkou...jeětě že tam jsou aspoň její fotky.“ zabědoval.
,,Budeš chtít ještě chleba?“ optala se ho manželka Emma, která skákala po kuchyni a nevěděla, co hlídat dřív – na sporáku vařila vodu, v troubě se dopékala buchta a na pánvičce se smažila další várka volských ok s anglickou slaninou.
,,Ne, to je dobrý, už budu muset do práce.“ odpověděl při pohledu na své digitální hodinky a otřel si koutky ubrouskem. ,,Jsi hotový, Dani?“
Dani jsem byl já. Malý osmiletý chlapec s hlavou jako tenisák, s vlasy střiženými nakrátko, s nikterak vysokou postavou a s pramalou tělesnou hmotností. Rodiče mi říkali, že by se na moje žebra dala složit docela dobrá symfonie.
,,Dani, jsi hotový?“
Nebyl jsem výrazného charakteru. Vyznačoval jsem se spíše tichostí, nesmělostí a plachostí. Neměl jsem rád hrubou sílu a chtěl jsem, aby vše bylo spravedlivé. Živě si pamatuji zahradní oslavu, která se konala pro právě vyškolkované děti. Zúčastnil jsem se hry o sbírání vajíček na čas. Trpělivě jsem čekal na odstartování závodu, ale ostatní děti vyběhly dříve a posbíraly všechny vajíčka. Pamatuji si, jak jsem si sedl na obrudník chodníku a začal plakat. Vždyť to bylo tak nefér! A proč jsem byl jediný, koho to naštvalo a dohnalo k pláči?
,,Dani, kde jsi? Spěchám do práce! Jestli chceš vzít do školy, tak pohni.“
Ještě jsem spal. Otcův hlas ke mně tlumeně doléhal. V mé hlavě probíhal boj, zda nechat vzdálený hlas vyprchávat do ztracena či se přinutit vstát. Rozřešení provedla matčina ruka, která rozsvítila světlo a přinutila mě k opuštění postele.
S batohem přes rameno a s pětiletým bráškou Princem jsme nasedli do otcova služebního auta, dodávky polepené logy firmy. V rukách jsme svírali spěšně namazané krajíce chleba s nutellou, které jsme už nestihli sníst doma. Otcko už nervózně svíral volant a poťukával prstem na hodinky.
,,Jezdíme čím dál později. Ještě chvíli a budeme vyjíždět pči setmění!“
Poslušně, tiše a pokáraně jsme seděli na svých sedadlech a okusovali chleby. Otočil klíčky. Hluk motoru se ovšem neozval. Byl 2. prosinec. Byl mráz. A zřejmě i v noci. Otcko se musel hodně ovládat, aby nevypustil do éteru nějaké sprosté slovo.
,,Musíme počkat, až se auto rozehřeje. Zatím, Dani, můžeš oškrábat skolo od mrazu.“
Vzal jsem do ruky škrabku a ladnými pohyby, přičemž jsem se při natahování přes kapotu auta ušpinil, jsem odstranil z předního skla ledovou krustu. O pár minut později, když už jsem seděl v teple v autě, nasedl i otcko a těšil se, že konečně vyjede vstříc práci. Zděsil se však! Zatímco my zírali skrze průzračné sklo, on ho měl před sebou neprostupně zamrzlé. Myslel jsem si, že hlavní je, abychom viděli my.
Ten den jsme šli do školy pěšky...

Chodníky byly pokryté sněhem se štěrkem, který se marně snažil snížit riziko podklouznutí, a u každého kmene stromu byly podezřelé dírky s nažloutlými otvůrky. Nikdy jsem nepřišel na to, kde se tam berou. Každopádně v posledních letech byl sníh v našem městě spíše výjimkou. Většinou jsme měli zablácenou a deštivou zimu, kterou jsem ze srdce nesnášel. O to víc jsem si tento rok užíval. Poté, co jsem odvedl Prince do školky, vydal jsem se pomalu ke škole. Cesta vedla kolem rodinných baráků, kolem staré cihelny, která se přesatvěla na park, kolem sídliště, kde se člověk cítil sevřený mezi panely obepínající ho ze všech stran, okolo červeného domu, který v noci svítil a měl otevřeno, ačkoli už nikdo nebyl venku (asi byli trochu ťululum na hlavu), a také kolem rehabilitního centra, jehož název jsem nebyl nikdy schopem správně vyslovit, ni po slabikách.
Když jsem se dobelhal s promáčenými botami a konci džínů k šedé budobě základní školy, kterou hned po mém odchodu nabarvili na světlavou a optimistickou žlutou...), u viděl jsem, jak na zídce sedí jedna malá postava v bílé bundě, s bílým kulichem a bílými rukavicemi. Ihned mi bylo jasné, kdo to je.
,,Ahoj! Jaktože ještě nejsi ve třídě?“ vyhrkl jsem na ni.
,,Ahoj, kde jsi byl?“ zeptala se mě sametovým hláskem, jakoby ignorovala moji otázku.
,,Ale, taťkovi se nerozjelo auto.“
,,Prosím tě, stejně jsi jen nevstal...“ usmála se na mě.
,,Ty tu čekáš jenom kvůli mně?“
,,Ne-e, ale nemám domácí úkol z matiky, a tak se bojím.“
,,Tak tam nepůjdeme...“
,,A kam chceš jít?“
,,Do Cihelny!“
,,Do toho parku?“
,,Jo, je tam novej kolotoč.“
,,Super!“
Byla to má kamarádka Tina. Chodili jsme spolu do stejné třídy. Bylo jí osm let stejně jako mně. Měla dlouhé světlé vlasy a modrá očka (a každý si myslel, že je ze Švédska). Do našeho města se přistěhovala teprve před několika měsíci, ale přesto mwzi námi vzniklo pouto tak pevné, že se mohlo zdát, že spolu kamarádíme odjakživa. Musím uznat, že to byla nejzáhadnější postava v mém životě. A možná, že to bylo právě ono, co mě na ní tak přitahovalo. Navíc byla velmi chytrá a taky hezká.
Dobrodili jsme se k Cihelně, jak se parku mezi místními říkalo. Z kolotočové lavičky jsem rukavicí shrábl sníh, abychom si mohli s Tinou sednout. Pak jsem se roztočili, až se okolí změnilo na jednu dlouhou rozmazanou čmouhu. Po několika minutách nás to přestalo bavit, a tak jsme se začali koulovat sněhovými koulemi. Netrvalo dlouho a byli jsme úplně mokří.
Když jsem pak přišel domů, marně jsem lhal, že jsem byl ve škole a ne v parku. Týden jsem pak měl domácí vězení. Ale vůbec mi to nevadilo, neboť...