Melodie - 14.díl

Procházeli jsme uzoučkými uličkami. Skrze domy k nám proudilo světlo pouličních lamp a na zemi byl jen nepatrný poprašek sněhu. Brouzdala jsem se v něm a sledovala naše nohy. Vzduch byl chladný a těžký, špatně se mi dýchalo.
Začali jsme mluvit téměř ve stejnou chvíli. Zasmáli jsme se tomu.
„Ty první!“ vybídla jsem ho.
„Ehm… tak dobře!“ Usmál se a stočil pohled zpět na cestu. Já se však na něj nedokázala přestat dívat.
„Takže si se narodila ve Vídni?“ vyzvídal a tvářil se u toho, jako by dělal něco zakázaného. Pousmála jsem se. Nejsem tedy jediná, komu ten druhý vrtá v hlavě. Rozhodla jsem se toho patřičně využít.
„Když ti odpovím, povíš mi něco o sobě i ty?“ ptala jsem se.
Rozesmál se. „Uvidíme!“ Stiskl rty, aby udržel další smích.
Moc jsem si přála, něco se o něm dozvědět. Proto jsem mu nakonec odpověděla, abych pak měla větší šanci, že mi také něco řekne.
„Do Vídně jsme se přestěhovali, až když mi bylo šest let. Do té doby jsem žila v Česku, kde jsem se taky narodila.“
Najednou se zatvářil smutně. „Neplánujete doufám další stěhování?“ zeptal se náhle, čímž tentokrát spustil můj smích.
„Mám dost ztřeštěnou matku, ale potřetí by to bylo už i na ni moc.“
Střetli jsme se pohledem. Byl najednou hrozně vážný, trochu mě to vykolejilo a tak jsem rychle odvrátila hlavu. Na chvilku jsme utichli.
„Jak se daří bráchovi?“ optala jsem se po delší odmlce.
Střelil ke mně pohledem, snad jako by byl překvapený, že se na to ptám. Čekala jsem na jeho odpověď a snažila se tvářit co nejméně vzrušeně.
„Je na tom už podstatně líp, ale domů nám ho svěří až za dva týdny!“ odpověděl hned jak se vzpamatoval.
„Seznámíš nás?“ Usmála jsem se. Chtěla jsem poznat jeho rodinu a kdo jiný k němu má blíž, než bratr? Dívala jsem se na jeho profil a vštěpovala si do paměti každý kousíček jeho obličeje.
Tváře se mu naduly a koutky úst zvedl do úsměvu.
„Nevím jestli je to nejlepší nápad!“ Zavrtěl hlavou, ale stále se usmíval.
„Proč?“ Nechápala jsem.
Pokrčil rameny.
„To má být vysvětlení?“ Zvedla jsem obočí a pošklebovačně si jej měřila.
Podíval se na mě, a jelikož jsem si stále prohlížela jeho tvář, znovu jsme se střetli pohledem. Avšak tentokrát byl uvolněnější.
„Máš zvláštní přání, víš to?“ tázal se.
„A proto mi ho nepředstavíš?“ Hledala jsem důvod.
Znovu se usmál.
„Také znáš mé sestry!“ řekla jsem na oko dotčeně.
Další smích.
Vůbec jsem nevěděla jestli se mě snaží znervóznit, protože se mu to docela dobře dařilo a nebo mě uvést do rozpaků, v čemž byl snad ještě lepší.
„Co je na tom tak vtipného?“ rozhodila jsem rukama a hřbetem se nechtěně dotkla té jeho. Okamžitě se přestal smát. Chtěla jsem ruce zastrčit zpět do kapes, ale on mě za tu levou chytil. Zpytavě jsem na něj pohlédla, byl podmračený a soustředil se jen ne náš dotyk. Zastavili jsme se a oba hleděli na naše spletené ruce. Někomu jinému by to mohlo připadat komické, pro nás to však bylo něco naprosto kouzelného. Najednou jsme mohli pohlédnout do citů toho druhého. Je-li to vůbec možné.
Usmála jsem se a pozvedla hlavu, abych na něj viděla. Znovu jsem žasla nad jeho výškou. Zvedla jsem tedy hlavu ještě o něco víc. Tvářil se stále stejně, jen mu na čele přibylo o trochu víc vrásek. Pevně mou ruku sevřel. Nemluvila jsem, jen se dívala do jeho tváře. Nevyznala jsem se v ní. City, které mi doteď odkryl pomocí dotyku, zase pěkně uzamčel ve svém nitru. Ale já si tak moc přála vědět, na co myslí. Co způsobilo tu náhlou změnu nálady. Takhle to s ním bylo pořád. Buď byl smutný, nebo až příliš veselý a to všechno se odehrávalo v nepravidelných intervalech za neskutečně krátkou dobu.
„Jsi tak tajemný… Proč?“ Vzdychla jsem.
Zvedl víčka a nechápavě mi pohlédl do očí. Neuhýbala jsem před jeho pohledem, naopak, vyhledávala jsem jej. Doufala jsem, že mi odpoví alespoň jeho oči. Ty však byly snad ještě tajemnější. Povzdychla jsem si.
Pokrčeným ukazováčkem se dotkl mojí tváře. Byl studený, ale cítila jsem jakousi úlevu. Bylo mi to příjemné a tak jsem si tam jeho ruku přidržela.
„Máš rád kakao?“ Tiše jsem k němu promluvila. Navrátil se mu úsměv, jen nepatrný, ale zahřál mě.
Přikývl.
„Tak pojď, znám tu jednu prima čokoládovnu. Kakao tam mají nejúžasnější, jaké jsem kdy pila!“ Popadla jsem ho za ruku a táhla ulicí. Při tom jsem se začala hlasitě smát. Za chvilku mě doběhl a začal se také smát.
„Proč se směješ?“ ptala jsem se.
„Proč se směješ ty?“ Pozvedl obočí.
„Nevím!“
„Nevím!“ opakoval po mně.
„Sluší ti to, když se směješ!“ pochválila jsem ho.
„Ne tolik, jako tobě!“ Upřímně mi pohlédl do očí.
Pousmála jsem se a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho.

„Tak jsme tady!“ Usmála jsem se a zastavila před prosklenými dveřmi útulné čokoládovny.
„Tak prosím!“ otevřel dveře a pobídl mě, abych vešla.
Gentleman, jako vždy. Opět jsem se pousmála.
Po tom, co jsme si odložili bundy, jsem se chystala k baru, ale Ted jen zakroutil hlavou a pokračoval dál. Šla jsem tedy za ním. Rozhlížel se po místnosti a nakonec zastavil u osamoceného stolečku v její zadní části. Chtěl tedy být se mnou sám? Tahle možnost se mi líbila a tak jsem nic nenamítala a přistoupila na ni.
Posadili jsme se naproti sobě a čekali, než přijde servírka.
„Tak co to bude?“ zeptala se usměvavým tónem.
„Dvakrát kakao!“ objednala jsem za nás oba, a podívala se směrem k Tedovi, zda má ještě nějaké další přání.
„To je všechno, děkujeme!“ Usmál se.
Dívka se také usmála a nechala nás o samotě.
„Tak, kde jsme to skončili?“ Šibalsky zamrkal.
„Jsi na řadě, ale stejně se mé první otázce nevyhneš!“ varovala jsem ho.
Přešel to jako by bez povšimnutí.
„Jakou školu jsi dělala ve Vídni?“ položil mi další otázku. Mluvil tiše a přátelsky.
Zaradovala jsem se nad jednoduchostí dotazu. Není těžké odpovídat na všední věci.
„Byla to obyčejná střední škola, poblíž našeho bydliště. Mám moc starostlivou matku. Chce nás mít neustále pod kontrolou!“ Zasmála jsem se při vzpomínce na ni. Co teď asi děljí? Nejspíš hrají společně karty, nebo koukají na televizi. Zastesklo se mi, ale byla jsem s Tedem a nic lepšího pro mě v tuto chvíli neexistovalo.
Zdálo se, že je rád, že s ním mluvím na rovinu a nic mu nezatajuji. To jsem ovšem nemohla říct já o něm. Byl pořád víc a víc tajemnější.
Přistihla jsem ho, jak otevírá pusu a chce se ptát dál, ale umlčela jsem ho slovy: „Teď já!“.
„Takže ty bydlíš v Ticině od narození?“ Rozhodla jsem se ptát se postupně, stejně jako on.
„Ehm… ano!“ Usmál se, rád, že je řada na něm. Tohle není fér. Odpovídá jedním slovem a považuje to za vyřešené. Zašklebila jsem se. On si toho ale nevšímal.
„Měla jsi hodně kamarádů?“ Zeptal se naprosto vážně, aby tak vyloučil případnou možnost, že si ze mě dělá legraci. Copak takhle se běžně vede rozhovor? Kroutila jsem nad tím hlavou. Nicméně, opět to byla jednoduchá otázka a tak jsem na ni odpověděla.
„Jen pár!“ Napodobila jsem jeho rychlou mluvu. Vypadal zklamaně.
„Tak ještě jednu otázku.“ Vztyčil prst, aby mě umlčel. Zatvářila jsem se poraženecky, nebyla jsem totiž schopná jeho pohledu odolat, natožpak mu odporovat.
„Já… nechci být nezdvořilý…“ Podrbal se na temeni hlavy a nervózně si poposedl. Úpěnlivě jsem ho pozorovala.
„Měla jsi přítele, něž jste se odstěhovaly?“ Vydechl.
Tohle byla už podstatně těžší otázka. Samotné ano složité nebylo, ale už jen při vzpomínce na Matta se mi sevřel žaludek úzkostí. Tolik se mi po něm stýskalo. Vlastně patřil mezi těch málo přátel, které jsem tam měla. Těžko říct, co jsem k němu doopravdy cítila, nebo co k němu cítím. Stále jsem si jistá tím, že patří do mého srdce, ale je pravda, že jsem se po jeho boku nikdy necítila tak jako s Tedem. Což se může zdát úsměvné, zvláště pak, když ho znám jen několik málo dní. Avšak v té době byl Matt opravdu mým přítelem.
„Ano!“ odpověděla jsem pravdivě.
Čekala jsem, že mě zasype dalšími otázkami, ale mlčel. Jen mě tiše pozoroval. Naklonila jsem hlavu na stranu, snažíc se pochopit jeho chování. Už zase byl zcela jiný, než se dalo očekávat.
Chtěla jsem se ho také na něco zeptat, ale jeho přátele jsem znala, stejně tak jako Susan. Nebylo tedy nic nového, o čem by mi mohl povědět, a předbíhat jsem nechtěla. Oplácela jsem mu tedy stejným pohledem.
„Tady jsou ta dvě kakaa. Nechte si chutnat!“ Usmála se dívka a položila před nás tác s nápoji. Stále ještě jsem byla omráčena hloubkou jeho očí, že jsem nestihla ani poděkovat. Ted byl o něco víc duchaplnější a tak to udělal za nás oba.
Stále se na nic nevyptával a já pochopila, že chce, abych začala mluvit sama.
„Matt!“ řekla jsem do ticha mezi námi. Všude okolo bylo jinak docela rušno.
Náhle zpozorněl a rozradostněně se na mě podíval. Znovu čekal.
„Jmenuje se Matt.“ Zopakovala jsem a velkoryse se nadechla. „Poznali jsme se ve školce. Tedy, ne doslova. Jeden den jsem měla vyzvednout Eriku – malou holčičku, kterou jsem občas hlídávala – ze školky. On šel zrovna pro svého mladšího brášku. A čirou náhodou jsme se dali do řeči. Byl sympatický a pořád se usmíval. To se mi na něm hrozně líbilo.“ Umlkla jsem a dala mu tak možnost strávit nové informace. Zamyslela jsem se a upila z hrníčku teplého nápoje.
„Susan je velice… dominantní a přitažlivá. Líbila se mi už od prvního okamžiku a tak nebylo divu, že jsem souhlasil, když mě pozvala do kina!“ Pousmál se a na chvilku se odmlčel.
Byla jsem překvapená, že se mi rozhodl o Susan říct. Snad to vycítil, jako povinnost, když jsem mu řekla o Mattovi. Ale tak to nebylo. Nechtěla jsem ho nutit, řekla jsem to sama od sebe. Na druhou stranu, on nepatří k lidem, kteří by se nechali do něčeho tlačit a tak jsem to pustila z hlavy a naslouchala jeho líbeznému hlasu.
„Nebyla moc originální, co se týče výběru místa.“ řekl a znovu se pousmál – snad vzpomínce.
Nechápavě jsem na něj pohlédla.
„Do čokoládovny mě třeba nikdy nepozvala!“ vysvětlil a obdaroval mě dalším úsměvem.
Zasmála jsem se.
Dál už jsme opět mlčeli. Nebylo na co se ptát. Věděla jsem, proč se se Susan rozešel a on věděl, proč jsem se já rozešla s Mattem. Vztah, ve kterém se na toho druhého nemůžete obrátit je snad ještě horší, než ten na dálku. Každý jsme tedy přemýšleli a tiše vychutnávali společnost toho druhého.

Vyšla jsem z koupelny ve flanelovém pyžamu, které příliš neodhalovalo. Nechtěla jsem to dělat těžší, než to bylo. On se tím ale nejspíš bavil.
Když jsem ho uviděla, rychle jsem si zakryla oči dlaní, jinak bych se neubránila zírání.
„Oblíkni se!“ přikázala jsem mu.
Bylo slyšet jen tlumené pochechtávání.
„Dělej!“ naléhala jsem. Avšak neubránila jsem se jemnému pousmání.
„Už můžeš!“ řekl po chvíli, stále s úsměvem.
Opatrně jsem si odkryla oči a uklidnila se, když byl také v pyžamu.
„Snažíš se mě svést?“ ptala jsem se a zúžila oči.
„Chtěla bys?“ Potutelně se usmíval.
Rázně jsem zavrtěla hlavou.
Usmál se. „Myslel jsem si to. Vyspím se na zemi!“ řekl mile.
„Ne, to ne.“ Zamítla jsem jeho nabídku, při jejíž realizaci hrozilo, že onemocní.
Pozvedl obočí a se zájmem si mě prohlížel.
„Když se budeš chovat slušně, můžeš spát na posteli. Zem je studená!“ řekla jsem nevzrušeně.
S nadšením zahučel pod peřinu.