A co bylo dál ( 34. kapitola)

„Vikomte, snad byste se mohl trochu více věnovat i jiným dámám.“
Hlas Honorie de Chagny byl jako med, na nějž se má chytit nepozorná moucha. Raoul se otočil a zjistil, že stojí tváří tvář nikoli své matce, ale Renée Vauvilliers. Vévodkyně stála až za ní, svůj úkol připravit scénu už splnila. S úsměvem na tváři pozorovala dobře maskovaný zmatek svého syna, červeň ve tváři Christine i špatně maskovanou zlost vlastní dcery.
„Dobrý večer, vikomte,“ prohodila slečna Vauvilliersová škádlivě a usmála na obě dívky, „škoda, že jsme se nepotkali hned ze začátku, mohli jsme si tak hezky popovídat!“
Christine vykoktala cosi o kouzelném večeru. V duchu myslela pouze na to, že nikoho tak krásného jako Renée ještě neviděla. Jakoby sama Artemis sestoupila z Olympu, éterická a přitom sebejistá, chladná, připravena k lovu. O tom, kdo má být uloven, nebylo pochyb. Christinina chatrná sebedůvěra se zachvěla v základech, a když zavadila pohledem o tvář vévodkyně, zhroutila se docela. Takhle vypadá vhodná partnerka pro mého syna! Cítíš se vedle ní jako nula? Vždyť také nic víc nejsi ...
Marie Louisa našla způsob jak celou situaci vyřešit. „Neslyšel jste, vikomte?“ pobídla svého bratra posměšně, „vaše matka si vás právě vyžádala do kola a vy tu stojíte jako sloup.“
Honoria stiskla pevně rty, ale pak se mlčky zavěsila se do syna, jakoby přesně to měla v úmyslu od samého počátku. Ke štěstí jí muselo v tuto chvíli stačit to, že se Raoul přes rameno zklamaně ohlédl za Renée. Ta stála na kraji parketu sama, zatímco komtesa odváděla Christine co nejdál od jedovatostí své matky. Procházela s Christine jedním sálem, pak dalším a dalším ve snaze zapomenout na nepříjemnou mezihru. Nejasné tušení neviditelných sítí kolem bylo stále silnější a pocit nejistoty ji znervózňoval.
Pojednou nespokojeně sykla: „Je i tady! To snad ...“ Právě totiž znovu zahlédla onoho muže v arabském oděvu. Od chvíle, kdy si ho všimla poprvé, je provázel z místa na místo jako stín.
Hněv a strach daly Margot sílu jednat. Zanechala Christine v hloučku známých a zamířila do temného kouta pod balkónem, kde spatřila bílý plášť. Teprve když zastoupila cizinci cestu, měla čas zalitovat své odvahy. Muž měl po zvyku některých arabských kmenů zahalenu celou tvář a ze škvíry mezi látkou na ni hleděly zvláštní oči, které naháněly strach. Ruku měl nedbale položenou na hlavici zahnuté šavle po svém boku a komtesa v nejmenším nepochybovala o tom, že zbraň i její nositel jsou zvyklí brát životy. Teď tomu však nehodlala věnovat pozornost.
„Dobrý večer, pane,“ pozdravila nepříliš přívětivým tónem a hned pokračovala: „mohu znát důvod, proč dnes večer neustále sledujete moji přítelkyni a mne? Váš zájem je nejen nezdvořilý, ale i zneklidňující.“
Muž se uctivě uklonil, zvedl ruku k ústům a čelu v muslimském pozdravu. Pak promluvil hrdelním hlasem v jazyce, jenž Marie Louisa neznala. Zmateně sklopila oči a uvažovala co dál. Přitom zahlédla, jak se prsty spočívající do té chvíle volně na zbrani sevřely kolem jílce tak pevně, až zbělely. Dívka rychle zvedla oči.
„Jak myslíte, pane,“ řekla, „budeme tedy předstírat, že vy francouzsky nerozumíte, a já že vám to věřím.“
„Madmoiselle de Chagny, váš jazyk je hbitější než let sokola, více rozvahy by mu neuškodilo,“ ozvalo se nečekaně za jejími zády. Těžký přízvuk prozradil cizince už předem a pohled přes rameno to komtese jen potvrdil. Postarší snědý muž s výraznýma očima a inteligentní tváří patřil podle umně a bohatě zdobeného oděvu k význačným osobám z okolí perského krále. Navzdory své ne právě dvorné poznámce se dívce před sebou hluboce uklonil na pozdrav a pokračoval: „Tento muž zde patří k nejvěrnějším služebníkům šáhova vnitřního dvora. Bylo by tedy ... ,“ hledal správný výraz, „.... nepatřičné? Je to tak správně?“ Když zmatená komtesa přisvědčila, pokračoval: „Bylo by tedy nepatřičné ho podezírat, že by měl nějaký zájem sledovat vás či vaši přítelkyni z jiného důvodu než z titulu ochrany hostí nejmilostivějšího šáha Násira.“
Jako nejlepší řešení se pod tíhou okolností jevilo vykoktat své hluboké politování a ztratit se ze scény. Marie Louisa se nechtěla vzdát tak snadno. Tím spíš, že Peršanovy oči měly při pohledu na arabského bojovníka takový zvláštní výraz ... Uměla ale hrát šachy dost dobře na to, aby věděla, že za stávající situace jí moc možností k útoku nezbývá. Snad jen předstírat ústup ...
„Je-li tomu tak, pak se tomuto muži musím samozřejmě omluvit,“ řekla a doprovodila svou omluvu půvabnou úklonou. „Nicméně mne překvapuje, že znáte mé jméno. Nepamatuji se, že bychom si byli představeni,“ obrátila se ke staršímu z obou mužů.
„Nebudu vás zatěžovat celým zněním svého jména. Myslím, že pro evropskou společnost je Nádir Khan zcela dostačující. V Paříži se pohybuji už dost dlouho na to, abych znal tak okouzlující dámu jako jste vy, i když osobně se setkáváme poprvé. Mohu dodat, že je mi velkou ctí?“
Komtesa lichotku přijala s úsměvem, ale zůstávala ostražitá.
„Jaké je vaše postavení u šáhova dvora?“
Takovou otázku už bylo možné brát téměř jako impertinenci, ale Marie Louisa měla ve tváři jen naivní úsměv a zvědavost mláděte ženského pohlaví.
„Mým úkolem je připravit půdu pro návštěvu našeho pána a vládce a dbát o to, aby byl celý jeho pobyt naplněn pouze radostnými zážitky. Dokonalá znalost místa pobytu a obyvatel je tedy prvním předpokladem.“
Ať už tato neurčitá odpověď znamenala cokoli, komtesa se po podrobnostech nepídila. Přátelsky nabídla Nádir Khanovi ruku k políbení a pak se podívala i na muže v bílém. Ačkoli sklonil hlavu ve zdvořilému pozdravu, nemohla si nevšimnout, že jeho ruka stále pevně svírá šavli.
O chvilku později se na ústupu ohlédla přes rameno a viděla Peršana vycházet na zahradu. Arab či muž oblečený jako Arab se obezřetně rozhlédl a následoval ho. Margotina zvědavost byla vyburcována na nejvyšší míru. Kradla se nepozorovaně stínem kolem velkých francouzských oken. Zastavila se, když za jedním z nich spatřila v matném světle pochodní siluety dvou mužských postav a pootevřeným křídlem zaslechla tlumený smích. Čekala bez dechu.
„Mon ami, vskutku nečekané setkání po tolika letech!“ Peršan – protože podle hlasu to byl právě on – položil ruce na ramena muži v arabském oděvu. „Když jsem dostal váš vzkaz, myslel jsem, že se mi to zdá!“
Oba muži se krátce objali a pak řekl druhý z nich: „Salam alejkum, Nadir Khan, hale shoma chetore?“
Starší muž se znovu krátce zasmál: „Mám se dobře, jak vidíte, vždyť jsem naživu ...“. Dál už pokračoval persky a komtesa zklamaně poodstoupila od okna. Náhlý výbuch velkého ohňostroje a slavnostní fanfáry jí ale přetrhly úvahy. Perský král konečně vstoupil mezi své hosty v Elysejském paláci.