Madeleine - 7.část

Nízký dům na konci úzké ulice měl oprýskané zdivo a špinavá okna. Madeleine poděkovala Vivien a požádala ji, aby už raději šla, chtěla si tuto nepříjemnou záležitost odbýt docela sama. Zamyšleně pozorovala poletující listí na chodníku a zachvěla se.
„Ty pláčeš?...bojíš se?“ zeptala se jí Vivien.
„Ale ne, to je jen tím silným větrem….“ odpověděla jí rozpačitě. Zatracené slzy, zase ji prozradily,
pomyslela si a zimomřivě přitáhla vlněný pláštík až ke krku.
„Jdi už…prosím…chci být sama.“ Vivien jen pokývla rameny a vydala se na cestu domů.
Madeleine chvíli ještě postávala před vchodem a pak rozechvěle vešla dovnitř. Opatrně vzala za kliku a otevřela dveře. Uvítala ji ponurá místnost se zatemněnými okny, kterou osvětlovala jen malá stolní lampa, pokoj působil přeplněným dojmem, všude kolem byla spousta podivných věcí a příšerný nepořádek, ve vzduchu cítila kouř a omamnou vůni bylin.
U stolu seděla podivná stará žena. Přišla k ní blíže a tiše ji pozdravila,trochu se jí třásly ruce, ale snažila se zachovat klid.
Žena měla na hlavě pestrobarevný šátek, v uších obrovské náušnice a z tmavě olivové vrásčité tváře se na ni dívaly kupodivu dobromyslné černé oči.
„Jaký rozmarný vítr zde ke mně zavál tenhle kvítek…“ řekla skřípavým hlasem a usmála se.
Z Madeleine spadly všechny obavy a tiše se sklopenou hlavou přednesla svoji prosbu.
Cikánka se na ni zamyšleně zadívala.
„Posaď se, dítě, a podej mi svou ruku…velmi zvláštní, minulost tvé krve tíží zlý osud a špatné činy. Ty máš ale duši čistou, život máš však jen ve svých rukou, musíš se správně rozhodnout…vidím také, že tě čeká slavná budoucnost…tvá dlaň je jako otevřená kniha…pomůžu ti.
Jsi však ještě příliš mladá, pro tebe musím najít něco jiného než obvykle…“ Madeleine si ji rozpačitě prohlížela, mluvila tak podivně…co tady vůbec pohledávám?…pomyslela si.
Nikdy těmto věcem moc nevěřila, kouzla, tajemné lektvary, věštění budoucnosti a osudu…připadalo jí to vždy k smíchu. Nyní to však pro ni bylo asi jediné východisko, musí to aspoň zkusit…Pak se ta žena zvedla od stolu, kolem pasu měla uvázanou silnou šňůru a na ní spoustu nějakých amuletů a kožených váčků. Z police vytáhla malou baňatou skleničku, nalila do ní jakousi tekutinu a pak z jednoho váčku zde nasypala nějaký prášek.
Tekutina po chvíli dostala žlutavé zabarvení. Pak jí skleničku podala.
„Tohle ti pomůže. Vypij ale raději jen polovinu, nevím, jak se tvé tělo zachová. Musíš to však podstoupit, za jakoukoliv cenu, abys zůstala čistá…nepodceňuj mocnou sílu bylin, je veliká...“ Madeleine moc nechápala, o čem hovoří, ale horlivě přikyvovala. Pak položila na stůl váček s penězi, poděkovala a spěšně odešla.

Když vyšla ven, točila se jí hlava. Jako v nějakém zlém snu došla až na okraj čtvrti, v rukou stále pevně svírala tu malou lahvičku. Zde pak zastavila drožku. Připadala si velmi ponížená, její smysly otupovala úzkost a beznaděj, chtěla se někde ukrýt, přede všemi, před celým světem. Nicolase už nechtěla ani vidět, ať si jej Céline třeba nechá. Nechtěla vidět vůbec nikoho.
Napadlo ji jen jediné místo…zde ji určitě nebudou hledat.
„Kampak to bude, madmoseille?“
„ K Opeře Garniére, prosím….“

Když dojeli na místo, již se pomalu šeřilo. Zaplatila kočímu a počkala až, odjede.
Pak zašla za roh té obrovské budovy. Ještě chvíli šla podél zdi a pátravě ji sledovala.Tady to přece někde musí být, ty tajné dveře do podzemí, které ji jednou otec ukázal. Našla je.
Ukrývaly se ve zdi za měděnou mříží. Se slabým skřípotem ji otevřela a pak vstoupila do nízkého výklenku. Po pár krocích narazila na kovové dveře a vešla dovnitř. Opět ji ovanul ten povědomý vlhký vzduch. Šla pomalu a téměř poslepu, dlaněmi se stále přidržovala zdi, byla tam tma. Ani nepočítala, jak dlouho šla a kolik schodů vlastně sešla. Konečně se před ní objevila velká jeskyně, po jejíž straně se rozprostírala temná vodní hladina, nad ní se vznášel lehký opar.
Došla až na kraj podzemního jezera. Ano, tohle bylo přesně to místo, němý svědek dávné bolestné tragédie jejího otce... na tomto místě žil spoustu let, a nyní jej ona vyhledala jako útočiště ve svém smutku. Pak ucítila ve svém nitru zvláštní klid, najednou z ní spadla veškerá tíha předešlých dní.
Bylo zde namodralé příšeří a uklidňující tajemné ticho, narušované jen slabým šumem a kapkami, dopadajícími s lehkou ozvěnou ze stropu na vodní hladinu.
Vytáhla lahvičku a položila na vlhkou zem svůj vlněný pláštík. Rozhlédla se kolem sebe a zachvěla se chladem. Pak chvíli pozorovala tu zvláštní žlutou tekutinu.
Proč jen polovinu, raději to vypiju vše, aby to pomohlo…Po chvíli však pocítila ukrutnou bolest v břiše, která ji zcela ochromila. Jako by jí něčí neviditelná ruka uvnitř trhala na kusy…
„Musíš to podstoupit, za jakoukoliv cenu,abys zůstala čistá…“ stále se jí vracela slova té staré cikánky.
V tom osamělém okamžiku nesnesitelného utrpení si však poprvé uvědomila hrůznost svého činu, ale již bylo příliš pozdě před ním utéci. Bolest jí zcela pohlcovala. Lahvička jí vypadla z ruky a roztříštila se a za chvíli se v mdlobách zhroutila k zemi i Madeleine…

*****
Erik již druhý den starostlivě vyhlížel, zda se už nevrací domů jeho dcera. Možná že zůstala v Paříži
u Christiny, nebo u Antoinette… ale zlobil se na ni, že mu nic neřekla. Ještě měl dnes v plánu zajet do vesnice vyřídit nějaké formality kvůli pěstounství malého Adriena.
Na náměstí potkal Thomase.
„Jsem rád, že Vás vidím, Eriku, potřebuji s Vámi nutně mluvit….týká se to Vaší dcery, je to velmi důležité…..jako lékař jsem sice povinen zachovávat mlčenlivost, ale v tomhle případě snad….minulý týden mne totiž navštívila… a její reakce mne velmi znepokojila, mám o ni opravdu velkou starost, aby neprovedla něco nerozumného“.

Erik nechtěl věřit tomu, co se pak dozvěděl. Rozzlobeně zat’al pěsti, poděkoval Thomasovi a spěšně ujížděl domů. Rozlíceně vběhl do stájí a tam zlostně chytil Justina za košili.
„To mi zaplatíš, za to, cos jí provedl! Jestli se Madeleine něco stane!...“ zasyčel na něj.
Justin se mu však vytrhnul.
„Nevím pane, o čem to mluvíte, nic jsem přece neprovedl !“ Erik mu krátce vše vysvětlil,
mladík mu však ostře odpověděl.
„Neobviňujte mne z něčeho, co jsem neudělal! Kdyby to bylo mojí vinou, rozhodně bych se k tomu postavil čestně, a nenechal bych ji napospas, to mi můžete věřit. Já ne…“
Erikovi se zatmělo před očima…….de Chagny. Co jiného mohl očekávat?! To jméno mu celý život nosilo jen smůlu. Syn svého otce….má velké štěstí, že je také synem Christiny……
Omluvil se Justinovi a spěšně odešel do domu. Proto byla v posledních dnech Madeleine tak zamlklá a bledá, vše pochopil. Musí ji najít! Pojede ještě dnes………