(Ne)šťastná náhoda

Když přišli druhého dne do nemocnice, našli Michala se zavřenýma očima, ale nespal. V obličeji měl výraz naprostého soustředění. Bylo jim jasné, o co se snaží.
„Ahoj“ řekl.
„Ahoj.“
„Pokoušel jsem se o nemožný“ řekl jakoby na vysvětlenou, „nechce se mi věřit, že nemůžu hejbat nohama.“
Snažil se to říct, jakoby ho to netrápilo, ale všichni moc dobře věděli, že je to pro něj neuvěřitelně těžké. Pro každého je to těžké a pro lidi jako je Michal, kteří jsou zvyklí sportovat, zvlášť.
„A jak se ti spalo?“ zeptal se táta.
„Vůbec netušim, spal sem jak poleno.“
Potom už probíhala konverzace na všelijaká témata. Bohužel tam nemohli být tak dlouho jako dříve. Michal musel hodně odpočívat, chvíli si s nimi povídal a už se mu chtělo spát.

Stále častějším tématem jejich konverzace byla postupem času Michalova budoucnost. Mluvili například o rehabilitacích apod. Možnosti, že rehabilitace budou zbytečné, protože Michal už nebude moci nikdy chodit, se záměrně vyhýbali. Ale čím víc se vyhýbali o ní mluvit, tím víc na ni všichni mysleli.
Michal čekal, jestli mu k tomu něco nějaký doktor řekne, ale když nikdo nic neříkal, uhodil sám přímo na primáře.
„Víte už, jestli budu chodit?“ zeptal se.
„Ne, to vám ještě říci nedokážu.“
„Ani trošku?“ zeptal se s nadějí.
„Ani trošku, jediné co vám teď můžu říct je – buďte připraven na obě možnosti.“
Přikývl a primář odešel. Ta krátká rozmluva ho ani trochu nepotěšila, primář mu sice neřekl, že bude do smrti na vozíku, ale ani to nevyloučil.

Michal nad tím pak musel pořád přemýšlet. Co se mnou bude? ptával se sám sebe, co budu dělat, jestli nebudu moct chodit? A co naši? Doteď je to stálo hodně sil, jejich život by se už nikdy nevrátil do normálu. A co Radka? Byli jsme spolu sotva čtvrt roku, když se to stálo. Je to silná ženská a miluje mě, ale tohle by už nebylo jen nevinné chození, byla by to pro ni obrovská změna a odpovědnost. Nemohl bych jí vyčítat, kdyby z toho vycouvala. Přiznávám, bojím se budoucnosti.
Střídali se u něj nálady jako na kolotoči. V jednu chvíli byl veselý, dělal si ze všeho legraci, dokonce i z toho že je v nemocnici. A za chvíli už byl mrzutý, všechno bylo špatně a říkával, že život je svině. Byly to chvíle, kdy myslíval na budoucnost.

Nálady se u něj střídaly stále častěji a rychleji. Všichni se modlili, aby přišla nějaká dobrá zpráva.
„Vždyť se z toho snad dřív zblázní“ naříkala si máma.
„Ani se mu nedivím“ ozvala se Radka, „pro mě by to bylo taky šílený.“
Všichni šli svorně do nemocnice. Před oddělením chirurgie, kam byl Michal převezen, stáli dva primáři, jeden z chirurgie a druhý byl z ára. Očividně čekali na ně. Měli zřejmě nové zprávy, ale čekali na ně proto, že jsou dobré nebo špatné?
„Dobrý den“ pozdravili dvojhlasně.
Odpověděli a pak už se na ně jen zvědavě dívali.
„Máte něco nového?“ zeptal se táta.
Primář chirurgie přikývl.
„Ano, máme“ na chvíli se zarazil, hledal slova, „nebudu to protahovat, tu zprávu to stejně nezlepší – to poranění míchy se ukázalo jako nenapravitelné, takže – Michal už chodit nebude.
„Bože“ hlesla Simona, „už to ví?“
„Ne, ještě ne, ty výsledky přišli teprve před chvílí, a tak jsme si říkali, že počkáme na vás a až pak mu to dojdeme oznámit“ řekl druhý primář.
„Chcete jít hned s námi nebo počkáte, až mu to řekneme?“
Rozhlédli se po sobě.
„Běžte nejdřív sami“ poprosila Michalova máma, „potřebujeme chvilku, abychom to trochu vstřebali.“
„Dobře.“