Madeleine - 8.část

Eugénie de Chagny si právě vychutnávala poslední příjemné podzimní dny. Seděla zahalená v plédu na terase a pozorovala chvějící se listí na stromech, které se začínalo pomalu vybarvovat do překrásných odstínů.
Tu jí pohled zabloudil až k hlavnímu vstupu do zahrady, zdálo se jí, jako by tam zahlédla vysokou mužskou postavu v černém plášti a tmavém klobouku se širokou krempou. Zaujalo ji to a tak zavolala na služebnou,aby ji ihned zavezla k bráně.
Když kola vozíku mírně zaskřípala v kamíncích cesty, ten muž se k nim pomalu otočil, Judith slabě vykřikla
a ruka jí bezděčně vylétla k ústům.
Měl na pravé tváři masku.
Vévodkyně ji ostře napomenula, aby byla zticha.
Hloupé děvče, pomyslela si rozmrzele.
Se zaujetím se na něj zadívala. Byl velmi vkusně oblečen, zřejmě si potrpěl na dosti drahé šaty.
Oči jí na chvíli spočinuly na jeho, pokud se to dalo tak nazvat, tváři. Maska dokonale skrývala vše, co mělo zůstat ukryto, až na zbytek velké jizvy, táhnoucí se šikmo dolů od pravého koutku částečně pokřivených úst.
Lehce se uklonil a pozdravil velmi příjemným hlubokým hlasem.
„Dobrý den, madame, omlouvám se velice, že Vás vyrušuji, ale hledám zde svou dceru. Jsem….“
„…Já vím, kdo jste, a jsem ráda, že Vás konečně poznávám…“ řekla s úsměvem.
„Ach tak, vy jste zajisté vévodkyně de Chagny…je mi opravdu velkou ctí. Madeleine mi o Vás častokrát vyprávěla.“ Opět lehká úklona, navzdory svému vzhledu byl velmi šarmantní,se vskutku zdvořilým a vznešeným vystupováním. A ten hlas a oči…samozřejmě. Věděla to. Rozhodně nezklamal její očekávání.
Avšak nemohla si nevšimnout starostlivého výrazu v jeho tváři…tedy v části jeho tváře…

„Říkal jste, že hledáte Madeleine, není tady však. Také můj vnuk ji už druhý den shání.
Pokud však ani vy nevíte, co s ní je, jsem nyní velmi znepokojena…“ odpověděla mu starostlivě.
Erik se zamyslel, poznal, že tato žena vůbec nemá tušení, co se nyní děje, ten mizera Nicolas zcela určitě nikomu nic neřekl. Zaťal pevně zuby a zhluboka se nadechnul. Uvědomil si však také, že kdyby věděla ještě mnohem více, jistě by s ním zde takhle zdvořile nehovořila. Přešel to tedy mlčením. Po chvíli řekl.
„Ano, také mi to dělá starosti, ale ještě je tu jedna možnost, kde by mohla být…omluvte mne, ale raději bych už šel… moc rád jsem Vás poznal.“
„Já také, monsieur….a doufám, že to není naposledy….“ pokynula mu, a pak už jen pozorovala, jak se ladně otočil a vznešeně odcházel. Tento muž, jehož minulost byla opředena tajemnými legendami, byl opravdu vyjímečný, to krátké setkání ji úplně stačilo, nyní už se Christině vůbec nedivila. I přes svůj věk si uvědomila, jak je zvláštně přitažlivý, až se této myšlence musela pousmát.
„Kdo to byl, madame?“ zeptala se Judith šeptem.
„Přece otec Madeleine, má milá…odvezte mne prosím domů, je mi už chladno… a v době, kdy jste se narodila, však býval také obávaným Fantomem Opery“…dodala již spíše jen pro sebe…

Erik s tíživým pocitem v hrudi tiše zaklepal na dveře u bytu Antoinette Giryové. Madeleine však nebyla ani tam. Odmítl pozvání a se slovy, že jí později vše vysvětlí, v údivu ji tam nechal stát a vyběhl rozrušeně ven. Zmocnila se jej úzkost, snažil se s tímto pocitem ze všech sil bojovat.
Chvíli přemýšlel, pokoušel se vše v mysli urovnat a pak jej něco napadlo…kdysi přece chtěla znát každé tajné dveře či chodbu v divadle!
No samozřejmě, mohl na to přece stokrát přijít! Ani chvíli neváhal a později již rychle sestupoval
po schodech do podzemí Opery. Když došel až do míst, která se kdysi stala nedílnou součástí jeho života, spatřil v dálce u vchodu do jeskyně na zemi ležet nějakou postavu. Běžel rychle, sotva popadal dech.
Když se přiblížil k tomu místu, ustrnul.
Byla to Madeleine… Zahlédl u ní nějaké střepy,k jednomu z nich přičichnul, tuhle vůni však nepoznal, bylo to něco zcela neznámého. Rychle se ji snažil zvednout. Byla bledá, vyčerpaná a promrzlá. S hrůzou se zahleděl na tratoliště krve pod jejím útlým tělem. Zabalil ji do pláště a rychle odnášel nejkratší cestou ven do čekající bryčky. V jeho náruči se mírně probrala, slabě zasténala a chytla se jej kolem krku. Zaradoval se. Byla naživu.
Slíbil sice Antoinette, že ji bude informovat, ale nechtěl zbytečně ztrácet čas, byla před nimi daleká cesta domů. Musí se ještě zastavit pro Thomase…jistě jej bude zapotřebí, aby Madeleine pomohl. Celou cestu ji starostlivě zahříval a snažil se ze všech sil potlačit nenávist k tomu, kdo tohle vše zapříčinil…samozřejmě nemohl soudit jen jeho, byl také zklamán neuváženým chováním své dcery…vždyť mohla zemřít!

Thomas Dessolier zamyšleně přistoupil k oknu své ordinace,měl za sebou velmi těžký den, protřel si únavou oči a tu si ve světle pouliční lampy všimnul přijíždějící bryčky. Poodhrnul záclonu a s úžasem pozoroval, jak z ní vystoupil Erik a v náručí nesl….Madeleine. Rychle a s obavami mu seběhnul po schodech naproti. Při pohledu na dívku a její zoufalý stav si vyčítal, že jejího otce neinformoval již mnohem dříve…než využila nějakých bezpochyby neodborných šarlatánských služeb.
„Kde jste ji proboha našel? A proč jste ji nezavezl raději do nemocnice? Její život přece může být vážně ohrožen! Ach ta vaše tvrdohlavost…“ Vzal ji z jeho náruče a jemně položil na lůžko v ordinaci.
Měla zavřené oči, ale byla při vědomí. Náhle se začala třást a zrychleně dýchala, zřejmě měla velké bolesti..rychle začal připravovat vše potřebné.
Erik jen zoufale zavrtěl hlavou a prosebně se na něj zadíval. Nechtěl zřejmě o tom všem zatím vůbec hovořit. Bylo nyní na Thomasovi, aby pro ni udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji zachránil…