Na život se vsází vše 1

Vystoupím z letištní haly a nasaju vzduch.Je trochu prosycen smogem ale je teplý a slibuje něco nového.Rozhlédnu se po okolí a vidím silnici potom jakousi skalku a v dáli se skví obří pohoří.Trošku mě přepadají výčitky svědomí proč jsem vlastně jela sama.Všechno se mi pokazilo.Načež jsem si uvědomila že na život se vsází vše a tak zmizím.Ukončila jsem dlouholetý vztah s přítelem.Rodiče mi přestanou mluvit do života.Prostě chci začít žít jinak.Sluníčko pálilo a vypadá to že odpoledne bude pořádné vedro.
Po chvilce vidím muže kterého poznám podle fotek.Jmenuje se pavel a bude se tu po celou dobu o mě starat.Starat je přehnané slovo ale budiž.Představíme se a vypadá to na celkem milého chlapíka.Všechno by mělo být přes agenturu takže bydlení mám zajištěné.Odjedeme asi 50km od letiště a Pavel zastaví u krásné hospůdky.Celá je obložená dřevem a všude jsou truhlíky s muškáty.Vypadá to tak rodinně spíše.Z boku je zahrádka pár slunečníků a když se utočím jen vydechnu úžasem.Vidím jen několik metrů vzdálené moře a vzádu to velké pohoří, zahalené do mlhy.
,,Páni." Vypadne ze mě v úžasu a úsměv už mám od ucha k uchu.
,,Budu muset krotit Tvé nadšení." Usměje se Pavel.Pavel je chlapík asi ve středním věku je sympatický ale má takový ustaraný obličej.
,,To nebude třeba ...snad." Dodám.
,,Tak pojď ukážu ti jak to tu chodí."
Uvede mě do té hospůdky.Za barem leští sklenice starší chlapík tipuju mu tak přes padesát.Po place běhá číšník a usmívá se na celé kolo.Na schodech potkáme nějakou paní tipnuji na manželku toho za barem.Pavel mě vede do mého pokoje.Pokoj je takový nic moc a je malý.
Pavel mi nejspíše přečte myšlenky.
,,Neboj stejně tu moc často nebudeš není to tak hrozný."
Načež se jen usměju.A on dojde ke stolečku a podá mi smlouvu.
,,Tohle je smlouva budeš mi pomáhat v kuchyni a zaskakovat kde bude potřeba." Vysvětluje mi.
,,Dobře.Kde to mám podepsat?"
,,Tady." Ukáže a já si zpečetím osud na půl roku.
,,Takže dnes máš ještě volno.Trochu se tu rozhlídni a zítra začneš od osmy.Už se asi neuvidíme tak zítra ahoj." Když klapnou dveře ztěžka dosednu na postel.Už jsem velká holka dojde mi.Už se semnou nikdo nemaže.Čekala jsem že mě tu provede a ták ale ono nic.Trochu jsem si vybalila a převlékla se do letních kalhot a tílka.Potom jsem pomalu sešla dolů.Cítila jsem pohled toho za barem i na place.Bylo to zvláštní.Ale stěžovat si nemůžu chtěla sem co mám.Přišla jsem k baru a pozdravila představila jsem se a podala jsem ruku tomu za barem.Trochu se zašklebil podal mi ruku a zažbrblal jméno které jsem mu stejně nerozumněla.Potom hbitě přikočil číšník natáhl ke mě ruku.
,,Mar-celo" Pokusil se o český přízvuk.Představila jsem se taky a hned potom ho prudce odehnal ten za barem.Vyšla jsem ven a rozhlédla se na obě strany.Nakonec jsem to vzala rovně přímo k pláži.Je tu nádherně ale snad se ve vnitř nějak adaptuju.Zatím mi nejblíž sedí Pavel....a samozřejmně ten číšník.Ty čokoládové oči.Ne fuj žádný chlapy.jsem tu kvůli práci a chci se věnovat hlavně sobě.Chci zhubnout a trochu se o sebe starat.Tak uvidíme jak se to povede.Lidi jsou tu zvláštní.Všechno si prohlížím a je to tu nové.Když se vrátím zpátky Marcello už má po práci.
,,Vuoi Ispezionare?" Optá se.Trošku nechápavě koukám protože tu jejich Italštinu moc neznám.Rukama mi naznačí a já pochopím že to znamená že mě to tu chce ukázat.Jen kývu jakože jo.Vypadá božsky.Má tmavé vlasy ale ne tmavé uplně černé jako uhel.Oči má zase kakaove stejně jako zbytek jeho těla.Rty takové plné a světle růžové.Usměje se a zdvihne prst do luftu.Trochu se nechápavě zatvářím a on naznačí rukou ať počkám.Za chvilku vyjde jen v černých kraťasech a růžových žabkách.Teda můžu vám říct to je něco.
,,Bisognare partire." Otevře mi dveře a jde zamnou.Rozumím mu asi jako koza petrželi ale.....

A tak zatím vím že i pád na hubu je krok vpřed:0)