A co bylo dál ( 35. kapitola)

Násir al-din Quajar si své entrée připravil vskutku dobře. Ten pocit, když najednou ztuhne sál nejvýznačnějších lidí jedné ze světových mocností jen proto, aby vás zahlédli... A pak když tentýž sál před vámi ohne svá záda na znamení úcty ... Ten pocit vydá za dýmku toho nejlepšího opia. A možná i dvě.
Šáh přelétl ze svého vyvýšeného místa lidi pod sebou, důstojně pokynul hlavou a posadil se. Byl spokojen. Zdálo se, že se hosté baví. Možná tedy ta myšlenka na maškarní bál nebyla tak šílená jak se mu zkraje zdála. Paříž se přece jen umí bavit jinak než Londýn. Nijak zvlášť se netěšil na nezáživné a nekonečné potřásání rukou a stokrát omleté zdvořilostní fráze, které ho právě čekaly. Nedalo se ale nic dělat. Podrbal tedy za ušima geparda, který se mu povaloval u nohou a pokynul ceremoniáři na znamení, že je připraven.
Erik neměl kam spěchat, jeho se audience netýkala. Nezaujatě si prohlížel celou scénu. Pro něj ovšem nebyl středem tohoto malého vesmíru perský princ, ale osůbka mnohem méně nápadná a mnohem více zneklidněná možností, že se v tak významný okamžik dopustí nějaké ostudné chyby. Christininy oči byly očima srny, která pochopila, že není úniku. Rozhlížela se kolem v zoufalé naději, že odněkud přijde pomoc. Erik si znechuceně uvědomil, že on je zatím nucen více než kdy dříve skrývat se zde za maskou a ještě k tomu přihlížet jak šáh znuděně pozoruje nekonečnou řadu čekajících, v níž je i Christine Daae se svým snoubencem. Ten prázdný hlupák ani nestojí o to ji poznat a zapomene její jméno než je dořeknou. Já si musel vyrvat ze srdce už pouhou naději na to, že bych jí mohl před cizími lidmi vyjít vstříc s odhalenou tváří, promluvit s ní nebo jen tak stát po jejím boku a vnímat její blízkost ...
„Podle mě děláš pěknou pitomost,“ řekl mu otec Jacoppo, když se zmínil o svém úmyslu dostat se mezi hosty perského šáha. „To sis uložil jako trest? Nebo se chceš dát chytit a spáchat elegantní sebevraždu až tě zapíchnou perští vojáci?“
Erik se tehdy na ta slova jen pousmál a pokračoval v psaní. Otec Jacoppo zaútočil na jeho klid jediným slovem:
„Christine?“
Pero se zastavilo na papíře a chvíli trvalo než se znovu dalo do pohybu.
„Nic tím nezměníš.“
Erik konečně zvedl oči. „Já vím,“ odtušil klidně.
„Strašně riskuješ.“
„Ano.“
„Jsi blázen!“
Znovu ten trpký úsměv zkřivených rtů. „Zřejmě ano. Ale zatím nacházím v tomto druhu sebetrýznění jakousi zvrácenou úlevu. Nedá se to srovnat s hašišem, ale kdoví ....“
Dopsal poslední slovo, složil list a podal jej knězi: „Je to jen výstřel naslepo a nemusí z toho být vůbec nic. Prostě se zkuste na vyslanectví zeptat na muže jménem Nádir Khan. Nikomu jinému dopis nedávejte a nic víc neříkejte. Popravdě si nejsem jist, jestli mě můj starý přítel rovnou neudá svému pánovi, takže raději vezměte nohy na ramena a zmizte odtamtud co nejdřív.“
Otec Jacoppo se na něj zvědavě díval a obracel dopis v ruce.
„Raději se ani neptám, jak jsi přišel k přátelům u perského dvora,“ řekl, „z Antoinettiných slov jsem měl dojem, žes operu nikdy neopustil.“
„No, to bylo možná její zbožné přání. Ale asi by si sama vzpomněla, že bývala období, kdy se fantom opery zdánlivě ztratil ze světa. Stačilo to na to, aby viděl pár míst, potkal pár lidí a udělal si obrázek o živočišném druhu, který sám sebe tak rád tituluje homo sapiens,“ chladně dořekl Erik a otočil se ke knězi zády, aby dal najevo, že v rozhovoru už nemíní pokračovat.
Ještě téhož dne se podařilo otci Jacoppovi dopis doručit adresátovi. Když se díval, jak starý Peršan, značně vyvedený z míry, zapaluje list nad plamenem svíce, vyslal v duchu malou modlitbičku za to, aby Erikovy plány selhaly. Hospodin však měl zřejmě nějakou jinou práci nebo nějaké jiné plány, protože modlitba se minula účinkem. Nádir Khan okamžitě sepsal krátkou odpověď a připojil k ní jakýsi objemný balík. Z něj pak Erik na stole v zahradním domku kostela v Saint Mandé vybalil arabský oděv a pozvánku na ples perského šáha.
Tak se tedy stalo, že mohl v určený den vstoupit do Elysejského paláce jako jeden z mnoha hostí. Jeho nevšednímu smyslu pro humor přišel jako velmi osvěžující fakt, že i on byl při vstupu do Chateau obdarován velkou růžovou perlou, ne nepodobnou těm, které si různými cestami obstaral v šáhových službách. Kdybys jen tušil, princi Násire, kam dnes putuje jedna z nich! Zalovil v záhybech svého burnusu a krabičku s perlou otevřel. Svým dlouhým štíhlým ukazovákem se jí zlehka dotkl. Bylo by zábavné vrátit ji šáhovi s malým vzkazem! Bylo by krásné zasadit ji do zlata a zavěsit jí ten šperk na hebkou šíji ... Už jen při té představě pocítil téměř nezvladatelnou touhu po Christine. Zlostně zaklapl víčko. Bylo zřejmé, že pokud měl ples účinkovat jako jed, jenž má definitivně otrávit jeho city, pak naprosto selhal. Když viděl Christine vznášet se po parketu v Raoulově náruči, dokázal se ještě přesvědčit o tom, že je za jejich štěstí nenávidí oba. Stačilo ale, aby na její tváři zahlédl první stín a nenávist se rozpustila jako kapka inkoustu ve sklenici vody. Pozoroval její sladkou tvář a viděl, cítil tu její nejistotu a skleslost. Zmátlo ho to. Nechal jsem tě odejít, zbavila ses mě, máš svého Adonise. Měla bys tedy být šťastná. Proč nejsi?
Dívka zatím dole v sále svírala ruku své přítelkyně jakoby se topila. Raoul o pár kroků dál v kroužku několika mužů vášnivě diskutoval o aktuálních politických problémech. Občas se na svou snoubenku povzbudivě usmál, ale to jí bylo platné stejně málo jako upřený pohled Erikových očí. V naprostém zoufalství sklonila hlavu, zavřela oči a do sepnutých rukou rychle zašeptala několik slov.
Když o tom Erik později přemýšlel, vždycky dospěl k závěru, že toto byl okamžik kdy se všechno zlomilo. Se sevřeným hrdlem tiskl svou zbraň. Pod tvá křídla, ke své spáse, anděli můj utíkám se... Kolikrát ji za ta léta takto viděl? S dětskou důvěrou přicházívala za svým Andělem při každé příležitosti a on se naučil už jen podle naklonění hlavy určit míru smutku, již s sebou přinesla. Zvyk posvěcený vzpomínkami šťastného dětství se stal zaklínací formulí na všechna trápení světa a dnes zcela automaticky vytanul Christine na mysli jako první. Přece jen nezapomněla! Ještě pořád ho měla v myšlenkách, nedokázala ho odtamtud dostat, stejně jako on ji nemohl dostat z těch svých. Erik cítil srdce až v krku a jen stěží ovládal dojetí. Bože, jak toužil na ni zavolat, dát jí pocítit svou přítomnost! Jak toužil sdílet s ní ten strach a ukonejšit ho na křídlech té nejkouzelnější hudby, jakou kdy stvořil!
Ani nevěděl jak se dostal na venkovní terasu. Párek milenců, který tam ve stínu cypřišů dával průchod svým vášním, si ho nevšímal. Erik, zápasící s vlastními vášněmi, se na ně díval téměř s nenávistí a pocítil chuť je zabít, jen aby ulevil té nesnesitelné bolesti kdesi uvnitř. Odvrátil tvář ve strachu, že by mu ta myšlenka mohla za chvíli připadat ještě přitažlivější, a pozvedl oči ke hvězdám. Chladný večerní vzduch a mihotající se nekonečno ho přivedly zpět k rozumu.
„Že za tebou chodívala s dětskou důvěrou?“ ozval se mu kdesi v hlavě jedovatý hlas. „Chodívala, to ano. Prosila. Plakala. A cos udělal?“
Erik zavřel oči, jakoby se tak mohl vyhnout odpovědi.
„Nic. Neudělal jsi nic. Dnes se budeme věnovat dechovým cvičením, slečno. To´s jí řekl. Právě jsi vyplýtvala pět minut naší dnešní hodiny. Pokud mě příště hodláš zdržovat něčím tak přízemním, tak sem už nemusíš chodit. Jak citlivé! ...A najednou jí chceš pomáhat? Ty?!“
Milenci ve stínu cypřišů od sebe poděšeně odskočili, když se kdesi za nimi ozval rachot padající kamenné vázy. Těžké střepy dolétly až k jejich nohám. Opatrně vyhlédli ze své skrýše, ale viděli jen jakéhosi muže odcházet do tmy v zahradě. Měl nachýlená ramena, jakoby na nich nesl velkou tíhu. Tíhu vědomí, že nejdražší bytosti na světě může prospět jen tím, že jí zmizí ze života.