Melodie - 16.díl

Bez jediného pohledu, který jsem se neobtěžovala mu věnovat, jsem vyšlapávala kopec. Hnal se za mnou se stále se zvětšujícím úsměvem. Opravdu jsem nechápala, kde se v něm najednou bere ta odhodlanost a houževnatost. To mě taky nakonec donutilo zpomalit a jít po jeho boku.
„Vážně jsem na tom jel poprvé!“ řekl uvěřitelně.
„Já vím!“ Kývla jsem.
„Tak co je pořád s tebou?“ ptal se rozladěně. Mé chování už mu muselo začínat lézt na nervy, to uznávám. Já sama však neznala jeho příčinu. Jak jsem mu tedy mohla odpovědět?
„Nic!“ opakovala jsem se.
„To už jsi říkala v autě!“ Přestal se usmívat a hbitě pohodil s prknem pod paží – které mu začínalo nebezpečně sjíždět – aby mu nespadlo.
„Vážně budeme mluvit takto?“ ptala jsem se s jistou ironií.
„Dokud mi neřekneš, co s tebou je…“
„Tede,“ oslovila jsem ho prosebně. „nech to být, ano?“
Povzdychl si.
„Pojedeme zpátky?“ zeptal se.
Střelila jsem k němu pohledem. Takže tu se mnou nechce být? Vlastně se mu nedivím. Vážně se chovám hrozně. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Takhle to zkazit umím fakt jenom já.
Podíval se na mě a když spatřil můj výraz, zatvářil se omluvně.
„Tak jsem to nemyslel. Já jen, že tě do toho nechci nutit!“ vysvětlil.
„Ne, ty promiň!“ Zastyděla jsem se sama nad sebou.
Stále se na mě díval. Najednou jsme se oba samovolně zastavili.
„Nechci jet na hotel, půjdeme se třeba někam ohřát?“ Snažila jsem se o přátelský tón. Bylo už to podstatně snazší, ale pořád jsem to nebyla tak úplně já.
„Jasně!“ Byl nadšený, že zase mluvím, jako člověk. Neměl však žádnou záruku, že to tak zůstane a to mě mrzelo. I když to tak nevypadalo, opravdu jsem mu nechtěla výlet zprotivit.
Pokusila jsem se o úsměv.
„Pojď, svezu tě!“ Laškovně se usmál.
„Co?“ Vytřeštila jsem oči, ale nestačila nic namítnout. Chytil mě za loket a v minutě jsme oba seděli na prkně. Odrazil se rukama a spustil nás dolů. Nabrali jsme ohromnou rychlost, ale všude bylo hodně místa, takže nám nic nehrozilo. Pevně jsem se přitiskla k jeho zádům a zavřela oči. Konečně jsme začali zpomalovat, z čehož jsem poznala, že už jsme dole. Otevřela jsem oči a rychle vyskočila na nohy.
„Blázne!“ vykřikla jsem.
„Ale no tak, takhle brzo by jsme se dolů nikdy nedostali!“ Usmíval se.
Trochu se mi motala hlava a tak jsem si lehla do sněhu. Uznávám, že teď jsem vypadala jako blázen spíš já. Ale co na tom?
Klidně jsem dýchala a užívala si čerstvého vzduchu. Slyšela jsem, jak sníh zakřupal, když si lehal vedle mě.
Rukou jsem zašmátrala vedle sebe a vzala do dlaně tu jeho. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nevadilo mi to. Když byl teď tady, se mnou, najednou mi bylo zase mnohem lépe.
„Zazpívej mi, prosím!“ šeptala jsem, zatím co z dálky k nám doléhal hlasitý smích a prolínající se rozhovory horských nadšenců.
Měla jsem za to, že se začne smát, nebo něco namítat, ale to on neudělal. Stiskl moji ruku pevněji a začal tiše pěnkat. Měl tak okouzlující hlas, který ve mně vyvolával neskutečnou radost. Má hloupá nálada odezněla, aniž bych se dozvěděla důvod, proč mě vůbec popadla.
Dozpíval a já se s úsměvem nadechla.
„Co jsi zpíval?“ ptala jsem se, stále ještě trochu omámena jeho hlasem.
Tichounce se zasmál a pak mě za ruku vytáhl na nohy. Silně jsem protestovala, ale vůbec si toho nevšímal.
„Složil jsem ji pro tebe!“ pronesl rozpačitě.
„Pro mě?“ Nevěřila jsem.
„Ehm… jo!“ Nervózně se podrbal ve vlasech, jako to dělával vždycky, když ho něco vyvádělo z míry, nebo se prostě jen styděl, či se bál dát najevo, co cítí. V těchhle chvílích jsem ho zbožňovala úplně nejvíc. A přestože jsem sama nedokázala moc dobře vyjadřovat své city, při něm mi to šlo tak nějak samo. A zrovna teď mi udělal obrovskou radost. Místo zbytečných slov, která by nakonec třeba ještě vyzněla úplně jinak, jsem ho objala. Byl zaskočený, ale evidentně se mu to líbilo.
„Chci, abys věděl, že si tě vážím!“ řekla jsem mu do ramene, protože jsem nevěděla, jak jinak mu to sdělit, než slovy.
Cítila jsem, jak se usmál. Vždy, když měl radost, něco se změnilo. Jeho barva pleti, tep, dech, teplota, pode toho, jak moc velká radost to byla. Avšak, jaká pro něj byla tentokrát jsem nedokázala určit. Pořád ještě byl pro mě velkou záhadou a potrvá dlouho, než ji rozluštím. Pokud vůbec. Jsem si totiž jistá, že některé věci mi zůstanou utajeny navždy. Někde na dně oceánu jeho čisté duše. A kdo ví, možná to tak má být.
Celá tahle chvíle, tahle přítomnost, to, že je tu se mnou, to, že jsme tu spolu, beze všeho, mimo školu, mi však připadalo, až příliš krásné. Logicky po tom všem musí přijít něco špatného. Nechtěla jsem to. Ale mé myšlenky si dělaly, co zrovna chtěly a neustále se ubíraly tímto směrem. Špatným směrem. Snad proto jsem měla tak špatnou náladu. Bylo to vlastně celkem rozporuplné. Místo, abych si ty poslední chvíle s ním, které měly podle všeho brzy skončit, užila, tak se chovám jako naprostej idiot.
Pustili jsme se a já se rozhodně napřímila. Narovnala jsem si čepici a usmála se. Byl to upřímný úsměv, i když jsem teď nebyla zrovna nejšťastnější. Na něj jsem se smála ráda. Dokonce moc ráda.
Kývl hlavou směrem ke mně a prstem mi cvrnkl do brady. „Co je to zas s tebou!“ ptal se usměvavě.
Odpovědět mu znovu „nic“ se mi nezdálo příliš fér. Možná bych mu mohla říct pravdu, alespoň částečně.
Stále čekal s rukama v kapsách. Nakláněl se nade mně, vyhupujíc se na špičky a usmíval se na mě pohledem. V očích měl radostné plamínky. Čímž mě utvrdil v tom, že mu to říkat nemám. Nechtěla jsem tak rychle přijít o radostného Teda. Ještě ne.
Zakroutila jsem záporně hlavou a vzala ze země – dnes nepoužitý – snowboard. Ted si vzal pod paži ten svůj a mlčky šel po mé pravici.
Narážela jsem špičkami bot do sněhových kouliček na cestě a nepřítomně hleděla kamsi do dálky.
Pomalinku se začal navracet ten druhý kluk, kterého jsem chtěla co nejvíc pozdržet. Ach ne. Takže jsem tomu nezabránila.
Povzdychla jsem si. „Mám strach, že to brzy skončí!“ přiznala jsem a skrze řasy sledovala prostor přede mnou. Jen matně jsem si uvědomovala, kde je ve sněhu vyšlapaná cesta.
Uvolněně se rozesmál a do očí se mu navrátily jiskřičky, které jsem měla za vyhaslé.
„Proč si myslíš, že by to mělo skončit?“ Kroutil nesouvisle hlavou.
„Nevím. Zákonitě by to tak být mělo!“ Pokrčila jsem smutně rameny.
„Jsi legrační, víš to?“ Znovu se usmál a povytáhl obočí, ruce stále v kapsách. Zastavili jsme se a hleděli na sebe.
Zkřivila jsem rty do jakéhosi neforemného tvaru, který mi zaručeně neslušel, ale prostě jsem v tu chvíli neviděla jiné východisko. Možná, když se budu tvářit škaredě, přestane se na mě dívat. To se ovšem nestalo. Postupně mě začínaly bolet čelisti a tak jsem od této hlouposti upustila, smířena s tím, že se jeho pohledu jednoduše nevyhnu.
„Možná, ale stejně si to myslím!“ opožděně jsem reagovala na jeho vyřčená slova, která mezi tím zmrzla kdesi nad námi a visela tam, jako ozvěna. Přestože se neměla od čeho odrazit, aby byla zopakována. Nebylo vlastně třeba, pamatovala jsem si je. Nedělá mu starosti to, co mně. Asi bych si z něj měla vzít příklad, ale já už jsem holt taková. Chovám se hloupě, mám nesmyslné úvahy nad sušenkami, sluncem a podobnými věcmi. Tak proč ne i o rovnováze štěstí a neštěstí, že? Musela jsem mu byt k smíchu.
„Zajdem radši na ten čaj, ne?“ řekla jsem ledabyle a dala se opět do kroku.
„Jak chceš!“ Pokrčil rameny a zapnul si zip až ke krku.
V duchu jsem si nadávala, že jsem opět zahnala jeho úsměv. Kdo ví, třeba mám jeho rozpolcenou osobnost na starosti já sama. Vlastně by mě to ani moc neudivovalo, jako spíš by mi to bylo líto. Zatoužila jsem mu to nějak vynahradit.
Tak jo, začnu pozvolné téma, to by nám mohlo pomoct.
„Co vůbec dělají tví rodiče?“ vznesla jsem dotaz a podívala se na jeho profil. Dělávala jsem to ráda a mu to nevadilo, tedy většinou ne.
Vzpomněla jsem si na dnešní cestu autem, kdy mu byl můj pohled nepříjemný. Těžko říct proč.
Zúžil oči a následně se zasmál. Byla jsem ráda, že se opět směje, i když to nebyl ten správný radost-dávající smích.
„Opravdu tě to zajímá?“ Semknul rty pevně k sobě.
„Jistě!“ odvětila jsem nevrle. Jako by bylo možné, aby mě něco ohledně něj nezajímalo.
Podíval se na mě a pak s nečitelným výrazem odvrátil oči, hlavu však měl stále nakroucenou mým směrem. Vypadal opravdu zvláštně.
„Máma překládá knihy!“ řekl nepřítomně. Jako by ho to snad ani nezajímalo, nebo se právě o tomhle nechtěl bavit. Škoda. Myslela jsem, že nám to prospěje. Navíc, kdo má dnes tak krásné povolání, to na ni není ani trošku pyšný? Ovšem, že v tom dobrém slova smyslu.
Ráda bych se o jeho matce dozvěděla víc. Musí to být jistě zajímavá žena, charismatická, jako on. Chytrá a vzdělaná. Už jen to, že překládá knihy je neuvěřitelné. Kolika lidem tak vnáší do života krásu. Ale nemá cenu ho do toho nutit. Nechce-li o ní mluvit, vymyslíme jiné téma. Udělám všechno proto, jen abych zase viděla jeho smích. Možná se opět chovám pošetile – pomyslela jsem si.
„Tak o čem chceš mluvit!“ Rozhodila jsem rukama ve vzduchu.
Nechápavě nakrčil čelo. „Neptala ses právě na mé rodiče?“
Tak teď jsem byla naprosto zmatená. Postupně jsem upouštěla od možnosti, že někdy pochopím jeho myšlenkové pochody.
„Tak a dost! Teď hned to vyklop. Já se v tobě prostě nikdy nevyznám!“ Zaúpěla jsem a podívala se kamsi k nebi, což dodalo situaci na dramatičnosti.
Byl zmatený. „Co máš na mysli?“
„Tebe. Já to vzdávám… Musíš mi pomoct, jinak se v tobě nikdy nerozkoukám!“ řekla jsem vyčerpaně.
Stál tam jako tvrdý y a mlčky po mně koukal. Asi si navzájem vůbec nerozumíme, nebo mi nechce říct pravdu. Jiný důvod, který by vysvětlil to ticho, jenž nás obklopovalo, jsem neviděla. Jenomže tentokrát to nebylo to harmonické ticho, jako vždycky. Bylo to takové to nepříjemné ticho. Kdy jeden něco zapírá nebo neví co říct.
„Tak fajn, nic mi neříkej!“ řekla jsem zklesle a popošla o kousek dál. Možná jsem to trochu přepískla, ale to, že nevím, co se děje mě nesmírně mučilo. Proč je pro něj tak těžké mluvit o sobě?
Možná by to chtělo zkusit jinou taktiku – pomyslela jsem si, ale dál pokračovala v cestě. Slyšela jsem za sebou váhavé kroky. Za chvilku mě doběhl a pokračoval opět vedle mě.
Rozvážně posunul ruku mým směrem a pohladil mě po prstech, pak ty své propletl mezi mými. Zpytavě jsem se po něm otáčela, ale on si mě nevšímal.
Jako vždy jsem mu vůbec nerozuměla.
„Chceš to vědět? Tak dobře…“ Promluvil do studeného ticha a zrychlil krok.