Madeleine - 9.část

...Adrien se ještě opatrně rozhlédl kolem sebe a pak tiše proklouzl do pokoje k Madeleine.
Měl nyní zakázáno zde chodit, ale dnes poprvé neposlechl. Musel jí však přece toho tolik říci……
Opatrně a po špičkách přistoupil k její posteli a pak si kleknul vedle ní. Lehce se malými prstíky dotknul její tváře, ani se nepohnula, bázlivě svou ručku stáhl. Vzpomněl si, jak se takto naposledy dotýkal mámina chladného čela…viděl však, že Madeleine dýchá, měla sice zavřené oči, ale snad ho bude slyšet…přesto hovořil skoro šeptem.
„To jsem já, Adrien, přinesl jsem ti mého koníka, aby ti nebylo tolik smutno. A víš o tom, že vaše kočka má od včerejška čtyři koťata?…. také mám pro tebe jednu důležitou novinu….už budu napořád bydlet u vás…..
a Justin mi dnes říkal, že až budu větší, naučí mne jezdit na koni tak dobře, jako to umíš ty……
Ještě bych ti chtěl zazpívat, jednu ukolébavku, kterou mi zpívala maminka, když jsem byl nemocný……
..Sen tvůj ať sladký je, vždyť zrodil se v hlavě tvé……“

Jeho andělský hlásek však náhle přerušily otevírající se dveře.
„Adriene, co jsem ti říkala, okamžitě utíkej ven, Madeleine potřebuje klid..!“ ozval se ode dveří tiše přísný hlas. Byla to Christina. Chlapec k ní provinile přistoupil a zašeptal:
„Viď, že neumře, jako moje máma?...“
S úsměvem zavrtěla hlavou a pobídla jej, aby si šel hrát na dvůr.
Když jí Erik vše pověděl, byla z toho velmi zoufalá. Nepřál si však, aby se z čehokoliv obviňovala. Nemohla za to. Starostlivě urovnala přikrývku a pohladila Madeleine po vlasech,po téměř beznadějných prvních dnech vypadala již o něco lépe a to ji uklidnilo, stejně jako utěšující slova doktora Thomase, který ji včera ujistil, že by tento stav neměl zanechat žádné následky, s nadějí, že v budoucnu bude Madeleine moci mít další děti. Ten, kdo jí podal ten nápoj, zřejmě dobře rozuměl tajemství bylin, problém byl jen ve velkém množství, které vypila.
Avšak její mladý organismus se nakonec dokázal vyrovnat s velkou ztrátou krve.
Christině bylo líto, že se jí se svým problémem nesvěřila, tak moc si přála, aby jí mohla aspoň trošku nahradit Jeanette. Kdyby se tak stalo, třeba by k této situaci vůbec nemuselo dojít.
Co naplat, byla po svém otci…tvrdohlavě nést sama své břímě bez jakékoliv cizí pomoci.
Někdy je jí ale opravdu zapotřebí.
Pak odešla a zavřela za sebou tiše dveře, aby ji neprobudila. S Nicolasem ale rozhodně musí promluvit, dluží jí vysvětlení…u vchodu do divadla jej zahlédla s tou plavovlasou dívkou, jejíž pověst nebyla zrovna z nejlepších. A v poslední době byl samá zábava a večírek, vůbec žádné starosti ani výčitky…jako Philippe…na to, že nebyli stejné krve, hodně jí ho svým chováním připomínal a to se jí příliš nelíbilo, stejně jako skutečnost, že ji vůbec o ničem neinformoval.
Mrzelo ji také, že Erik výslovně zakázal, aby Nicolas v nejbližší době překročil práh jejich domu. Ale nemohla s tím zatím vůbec nic dělat….

Když Erik později vstoupil do obývacího pokoje, Christina právě chystala stůl k obědu.
Jemně ji zezadu objal a lehce zabořil tvář do jejích vlasů. Voněly po heřmánku. Po těch uběhlých těžkých dnech, naplněných úzkostí a strachem o dceru, potřeboval nyní její blízkost a žádostivě ji k sobě přivinul.
Odjakživa tento okamžik zbožňovala, v hřejivém objetí vnímat sílu jeho stále pevného těla,
s neodolatelnou touhou schoulit se zcela v jeho náruči. Ten zvláštní pocit naprostého bezpečí v jeho přítomnosti jí asi nikdy nezevšední…..
Rozpačitě se však zasmála.
„Pusť, někdo sem přijde..“
„Nemá kdo, Claire je v kuchyni, Adrienovi jsem zadal práci a Madeleine spí…“ odpověděl škádlivě, odhrnul jí vlasy a něžně políbil na šíji. Sotva to však dořekl, chlapec stál mezi dveřmi a usmíval se na ně. Erik se na něj zvolna pootočil a zeptal se.
„Už jsi uklidil to dříví, které jsi předtím rozházel?...“
„Ještě ne, podívej se na mé ruce, jsou příliš malé na to, aby to samy zvládly. Pomůžeš mi? Víš přece, že za to tak docela nemůžu…spadlo to potom samo….“
Zasmáli se tomu a Erik mu odpověděl.
„Dobrá tedy, pomůžu ti, tak utíkej napřed, já za tebou za chvíli přijdu…ještě si tady musím něco zařídit….“
Jakmile Adrien odběhl, vzal Christinu za ruku a za chvíli se za nimi tiše zavřely dveře od světnice….
*****
Madeleine se probudila až pozdě odpoledne, pomalu otevřela oči a slabě pohnula rukou. Zavadila o nějakou věc, pootočila hlavou a všimla si, že je to nějaká hračka…..dřevěný koník, pousmála se…. Adrien. Zamyšleně si hračku prohlížela, je to od něj moc milé, byli nerozlučnou dvojicí, a když jí ho zde takhle zanechal…Pak ji bolestně píchlo u srdce. Opět se jí v paměti vše vrátilo, stejně jako obava z toho, že třeba už nikdy nebude moci tančit. Slabě povzdechla.
Tiše se otevřely dveře a dovnitř vešel Erik. Přistoupil k ní a usedl na okraj postele.
„Jak se cítíš? Je ti už lépe?“ S úsměvem přikývla. Vyčítavě se na ni zadíval.
„Proč jsi to udělala? Kdo ti v tom nerozumném činu pomáhal? Čekám od tebe nějaké přijatelné vysvětlení..“ Zavrtěla hlavou a odvrátila se ke zdi, bylo to pro ni ještě příliš čerstvé a bolestné.
Nemůže přece zradit Vivien a už vůbec ne tu starou cikánku, která ji chtěla jen pomoci.
„Dobrá, nechceš o tom hovořit, snažím se to pochopit. Ale rád bych se to někdy dozvěděl.
Uvědomuješ si, co by se stalo, kdybych tenkrát nepotkal Thomase?
Nikdo nemá právo sahat si na svůj život. Neudělal jsem nikdy ani já, a věř, že jsem měl k tomu určitě tisíc vážných důvodů…“ Řekl přísně. „Měl jsem o tebe hrozný strach, jsi pro mne to nejdražší, co mám.“
„A Christina…?“ zeptala se tiše a zkoumavě na něj pohlédla.
„To je něco zcela jiného, ty jsi má dcera...a tvé matce jsem před smrtí slíbil, že tě budu po celý život chránit“. Pak ji pohladil po vlasech a zvednul se k odchodu.
Mezi dveřmi se málem srazil s Justinem. Ten vyděšeně ucouvl, Erik zprvu zaváhal, ale pak jej přece na chvíli pustil za ní dovnitř.
Madeleine se rychle posadila na lůžku a zmateně si začala upravovat vlasy.
Justin ji však zadržel a hezky se na ni usmál.
„Kvůli mně nemusíš, pro mě jsi krásná i tak….. moje víla se při tanci poranila za svitu měsíce,
tak ji musím potěšit a vyléčit…..“ dodal.
Zasmála se tomu. Po dlouhé době měla konečně důvod.
Zpod košile pak vytáhl maličké mourovaté kotě a položil je na přikrývku. Dojatě je přivinula k sobě, jemný kožíšek ji příjemně šimral na tváři, bylo tak heboučké a vonělo senem.
Justin kotě pak opatrně sebral z jejích rukou.
„To byl dárek, a teď ten slíbený lék….“Překvapeně se na něj zadívala. Vzal ji jemně za ruku a pak se k ní pomalu přiblížil. Chvíli ji zasněně pozoroval svýma čokoládovýma očima, skoro měla nutkání odvrátit tvář, ty oči a úsměv byly až nesnesitelně krásné, skoro až zapomněla dýchat.
Pak se jeho sametově hebké rty opatrně dotkly jejích.
Tentokrát se nebránila, ani neuhnula…na ten kratičký úžasný okamžik se jí podařilo na vše zlé, co prožila, zapomenout…víc se zatím neodvážil, byla mu za to vděčná, ještě potřebovala čas.
Pak se na ni opět dlouze zadíval.
„Nedovolím už nikomu, aby ti ublížil…“ řekl tiše a jemně si přitiskl její dlaň na svou tvář.
Pak se ale rozloučil a odešel. Tušil, že za tuhle povolenou návštěvu mu Erik přichystal jistě spoustu úkolů. Za vše se musí platit. Ale jemu to vůbec nevadilo. Byl připraven pro ni udělat cokoliv na světě….