(Ne)šťastná náhoda

Michal ležel ve své nemocniční posteli a čekal, až přijdou jeho rodiče, Simona a Radka. Těšil se na ně, byli pro něj oživení stereotypu. Zaradoval se, když před dveřmi zaslechl kroky. Místo očekávaných ale vešli dva primáři.
„Dobrý den“ pozdravil.
„Dobrý den, jak se máte?“
„Docela dobře, za chvíli by měli přijít naši, tak už se na ně těším.“
„Přišly výsledky“ řekl druhý primář.
„A?“
Jejich výrazy se mu vůbec nelíbily.
„Bohužel, máme špatnou zprávu“ pokračoval primář, „poranění jsou trvalá.“
Michal se na ně chvíli vyjeveně koukal, už se tak dlouho připravoval na to, že tahle zpráva přijde – a teď tomu nechtěl věřit. – Je to pravda. Všem nadějím je konec. Už nikdy nebude chodit. Do smrti bude sedět na vozíku a bude závislý na ostatních.
Aniž by si to uvědomil, začaly mu po tvářích stékat slzy, vůbec nevnímal dotazy doktorů, sotva vnímal, že odcházejí. Do reálu se vrátil, až když se ve dveřích objevila jeho rodina.
„Michálku…“ začala jeho máma.
Umlčel ji gestem ruky. Nechtěl teď nic slyšet, žádné utěšování a povzbuzování, nechtěl se s nikým bavit, nechtěl nikoho vidět, nechtěl s nikým být.
„Můžete mě nechat o samotě, prosím?“
Nebylo to ani tak přání jako spíš rozkaz. Jeho máma chtěla ještě něco říct, ale ostatní ji rychle popadli za ruku a odvedli.
„On nás nechce vidět“ řekla zdrceně za dveřmi.
Oba dva primáři tam ještě stáli, jeden řekl: „Nezazlívejte mu to ani se tím netrapte, potřebuje být teď chvíli sám.“
Z místnosti se ozvala rána. Primář tam rychle vešel, ale za chvíli byl zpátky.
„Stalo se něco?“ zeptala se Radka.
„Vlastně nic“ odpověděl, „Michal jen hodil skleničku proti stěně, to je normální, počítám, že během chvíle bude lítat všechno, na co dosáhne.“
Za chvíli se ozvala další rána.
„Počkejte tady“ poradil jim druhý primář, „za chvíli se trochu uklidní a určitě vás bude chtít vidět, bude potřebovat někoho vedle sebe. Ale vynechejte pak fráze typu – to bude dobrý, to zvládneš apod. A ani ho moc nelitujte, lidé jako je on to špatně snáší.“
A tak se posadili a čekali. Doktor měl samozřejmě pravdu, vždyť už také tuhle situaci zažil mnohokrát. Michal se po půl hodince trochu uklidnil a cítil, že potřebuje, aby u něj někdo byl, někdo kdo ho obejme. Zavolat nikomu nemohl, jeho telefon se nacházel se spoustou dalších věcí na druhé straně pokoje. Zazvonil tedy na sestřičku. Jakmile přišla, zeptal se: „Prosím vás, je tady ještě moje rodina?“
„Je, řeknu jim, aby přišli.“
„Děkuju.“¨
V prvních chvílích neříkal nikdo nic, jen Michala objali. Nic jiného teď ani nepotřeboval. Byli u něj ten den dlouho, ale neřekli skoro nic.

Už druhý den pozorovali na Michalovi změnu, byl zamlklejší, mrzutější a popudlivější. Nikdo mu to nevyčítal, ale nenápadně se ho snažili rozveselit, dodat mu alespoň trochu naděje a štěstí. Nedařilo se jim to. Sice se s tím trochu srovnal, ale už to nebyl jejich starý Michal. Doktoři jim říkali, že se možná srovná, až se dostane do reálu a na svoji pozici si zvykne. Věřili tomu, Michal byl silný člověk, ale jak dlouho bude ještě tahle šílená situace trvat?
Asi po týdnu se Michal trochu zklidnil, začal se trochu smát a snažil se, nebýt neustále naštvaný – alespoň před ostatníma, ale bylo to pro něj těžké. Jakmile ale zel jeho pokoj prázdnotou, chtělo se mu brečet. Ale přísahal si, že musí udělat vše proto, aby se mohl vrátit do dřívějšího života co nejdřív a věděl, že stěžování na nespravedlnost života mu v tom nepomůže – ani jemu, ani mámě, tátovi, Radce a Simoně. Už kvůli nim se musím chovat co nejnormálněji a ne tak jako tenhle týden.

Čím více plynul čas, tím víc se začal Michal chovat jako dřív, ale stále měl chvíle, kdy ho přepadl vztek. Ostatní, i on sám, přemýšleli, co s ním udělá návrat do reality.