Melodie - 17.díl

Zastavila jsem se a otočila se k němu čelem. Vložila jsem si do dlaně i jeho druhou ruku a držela je jako poklad. Chvíli jsem se na naše ruce dívala a pak vzhlédla a své oči ukotvila v těch jeho. Nedokázala jsem v nich číst. Snad v nich byl strach, smutek a možná, že i odhodlání. Stiskl víčka pevně k sobě, až se mu kolem očí vyrýsovaly nepatrné vrásky. Byl rozkošný, ale tuhle myšlenku jsem co nejrychleji zahnala. Bylo bláhové takhle uvažovat, když se mi snažil říct něco důležitého. Byla jsem šťastná, že se mi rozhodl nelhat, ale najednou jako bych to chtěla na nějaký okamžik pozastavit. Byla jsem zmatená. Poznal to na mně a snad jakoby si na poslední chvíli všechno rozmyslel. Pustila jsem jeho ruku a samovolně se dotkla jeho tváře. Odhrnula jsem mu z čela pramínek vlasů a zastrčila za lem čepice. Usmála jsem se.
Naklonil se a lehounce mě políbil, pak se odtáhl a já se znovu postavila po jeho boku, abychom mohli společně pokračovat v cestě.
„Co máš rád?“ zeptala jsem se tiše.
Zasmál se. „Co máš na mysli?“ Pozvedl obočí.
„Jídlo,“ upřesnila jsem. „Jaké máš rád jídlo!“
Semkl rty, jako by nad tím prve musel zauvažovat, než odpoví. Pozorně jsem si ho prohlížela.
„Tatarský biftek!“ pronesl s chutí.
„Zajímavý výběr!“ hodnotila jsem a ukazováček opřela o bradu.
Usměvavě mě dloubl do ramen a ten veselý Ted byl najednou zase zpátky. Radostně jsem mu stiskla ruku.
„A co máš ráda ty?“ vyzvídal.
„Italskou kuchyni. Zeleninové saláty, lasagne a tenoučkou pizzu!“ Slastně jsem se usmála při vzpomínce na jídlo, jelikož se tu plácáme téměř celý den hlady. Skoro už ani nevidím na cestu a mám takový pocit, že za chvilku se ozve i žaludek.
Znovu jsme utichli a mně se okolo srdce rozlil takový ten zvláštní pocit radosti, kdy máte pocit, že stačí málo a vy štěstím shoříte, nebo něco podobného. Nevěděla jsem, jak to popsat, protože jsem to zažívala poprvé. Jediné, co jsem si uvědomovala bylo, že je to jeho přítomností. Nevadí, že mi teď ještě nic nepověděl. Já počkám…
„Nezajdeme přece jen na ten hotel?“ zeptal se rozpačitě a po očku sledoval, jak budu reagovat.
„Jasně!“ Přikývla jsem horlivě. Je mi úplně jedno kde budu. Hlavně, že tam budu s ním a ten čaj si navíc můžeme dát klidně i na pokoji. Začala jsem se najednou hrozně těšit.
S úsměvem jsem pohlédla na jeho tvář. Dokonalý, jako vždy. Nikdy mě nepřestane udivovat, že někdo tak krásný je pak ještě krásnější v samotném jádru.
Vycítil můj pohled a podíval se na mě. Šibalsky se usmál a jako by se ptal, co se děje. Jen jsem zavrtěla hlavou, neztráceje úsměv. Také se usmál a následně i zavrtěl hlavou. Prstem přejel po mích kloubech a pak jsme společně odbočili na cestu vedoucí k parkovišti. Byla jsem ráda, že to už není daleko, protože prkno začínalo být opravdu těžké.

Po tom, co mi Ted otevřel dveře vozu, unaveně jsem se sklátila na přední sedadlo spolujezdce. Zanedlouho už seděl vedle mě, stále v dobré náladě a strkal klíčky do zapalování. Klimbala se mu na nich skořápka od vlašského oříšku. Musela jsem se nad tím pousmát. Zatím co kdokoliv jiný by si na klíče dal třeba právě značku svého auta, zvláště kdyby šlo o tak skvělé auto, aby se s ním mohl chlubit všude, kam přijde. On byl naprosto odlišný. Neobdivoval techniku, nýbrž přírodu. Byl prostě dokonalý a já ho začínala mít pořád víc a víc ráda. Lehce jsem při tomto zjištění zčervenala a byla jsem vděčná za to, že už jsme mezitím vyjeli na silnici, takže si toho nemohl všimnout. Zavřela jsem unavené oči a pocítila úlevu. Opřela jsem si hlavu o studené, avšak měkké opěradlo a nechala se ukolébávat jemným vrčením motoru a lehkým drncáním auta na nerovné silnici. Znovu jsem usnula.

„Vstávej šípku!“ utahoval si ze mě Tedův hlas a pošimral mě na nose.
Protáhla jsem se a spokojeně otevřela oči, připravena vrátit se zpět do reality. Zamžourala jsem do Tedovi narůžovělé tváře a na rtech se mi vykreslil úsměv. Nic hezčího si po probuzení opravdu nemůžu přát. Napřáhl ke mně ruce a chtěl mě vzít do náruče, tak jako včera po příjezdu, ale zastavila jsem ho. Ještě by se tu kvůli mně strhal. Může za to to pohodlné auto, kterým mě teď vozí. Divím se, že ještě neusnul za volantem.
Za jeho asistence jsem se konečně vymotala ze sedačky. Snowboardy i ostatní věci jsme si nechali v autě a společně pak vyšli k našemu hotelu.
Chladný a neuvěřitelně silný vítr se opíral do kmenů stromů a rozpohyboval větve v jejich korunách. Ze kterých se následně sesypával sníh. Otřásla jsem se zimou tak silně, že si toho Ted všiml a okamžitě si mě přitiskl k boku, hladíc mě po levém rameni. Jeho přítomnost mě zahřála víc, než kdejaká deka. Opětovně jsem ho objala kolem pasu, jelikož výš mi moje velikost nedovolovala. Připadal mi každým dnem vyšší a vyšší. Skoro, jakoby nepřestával růst. Nedokázala jsem si ho však už představit jinak. Takhle to byl prostě on. Můj Ted… Pousmála jsem se. Opravdu jsem řekla „můj“? To ve mně vyvolalo skrytou zvědavost. Zajímalo by mě, zda o tom už přemýšlel. Mně se totiž do myšlenek vkrádalo toto slovo, občas také zaměňované slovem „pár“, velice často. Byla jsem hrozně zvědavá, jak to bere on, ale nenacházela jsem v sobě odvahu se na to ptát. Připadala bych si možná i trochu hloupě. Tohle byly přece jenom holčičí úvahy a takto kluk nikdy neuvažuje, nebo ano? Co já o tom vlastně můžu vědět? Nikdy jsem do chlapecké mysli nenahlédla a Ted je navíc naprosto odlišný. Jeho mysl by byla mnohem dokonalejší, než mysl ostatních kluků. Tím jsem si jistá.

Podržel mi dveře vedoucí do hotelové haly a já proklouzla pod jeho rukou dovnitř.
Zatím co Ted už si to vykračoval ke schodům, požádala jsem tu milou paní za pultem, jestli by nám někdo nemohl na pokoj přinést tabulku mléčné čokolády a zelený čaj.
„Myslím, že to nějak zařídím!“ Mrkla na mě a usmála se.
„Dekuji!“ Oplatila jsem jí úsměv a spěchala za Tedem, který si ani ničeho nevšiml. Společně jsme zapadli do útulného pokojíku a oba jsme vyčerpaně padli na postel, aniž by nám vadilo, že jsme úplně mokří. Vlastně má mládí i své výhody, člověk tak nějak nemusí zvažovat věci do konce a proto klidně může umokřit čistou postel.
Zasmála jsem se.
Ted se překulil na bok, aby mi viděl do tváře. Okamžitě jsem se přestala smát.
„Co je?“ ptala jsem se nechápavě.
„Tolik ti to sluší, když se směješ!“ řekl upřímně. A mně bylo hned jasné, že ještě neviděl sebe, když se smál. Protože jemu to slušelo mnohokrát víc.
Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.
„Co…?“ ptal se.
„Tobě úsměv sluší víc!“ přiznala jsem.
Neodpověděl. Očima koulel po mém obličeji a nakonec se zastavil u mých rtů. Dnes už po druhé mě políbil.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Polekaně jsme se od sebe odtrhli. Ted chtěl vstát a tak jsem ho přitlačila zpátky na matraci. Sama jsem se zvedla a šla otevřít. Nadšeně jsem přiskočila ke dveřím. Stála za nimi mladá dívka, kterou jsem tu ještě nepotkala. Měla na sobě žlutou zástěrku a ve vlasech bílou čelenku pro kuchařky, z čehož jsem usoudila, že k nám jde přímo z kuchyně. Musím té milé paní poděkovat – pomyslela jsem si a na dívku se usmála. Podala mi tácek se dvěma šálky a konvicí a hned vedle ležela tabulka zabalené čokolády.
„Mockrát děkujeme!“ hlesla jsem
„Není zač! Ať vám chutná!“ popřála a zmizela někde ve tmě.
Ted to celé pozoroval s neskrývaným zájmem.
„Chtěla jsem ti udělat radost!“ vysvětlila jsem, čímž jsem mu na tváři vykouzlila úsměv, který mě zahřál o to víc, že byl jen a jen pro mě. Položila jsem tácek na noční stolek a začala se svlékat z mokrého a těžkého oblečení.
„Neříkalo se náhodou, že se nebudeme svádět?“ Pozvedl obočí a potutelně se usmál. Rozhořčeně jsem si sundala čepici a hodila ji po něm. S neutuchajícím úsměvem si ji nasadil a se zájmem si mě i nadále prohlížel.
„Otoč se, nebo půjdu pryč!“ přikázala jsem mu.
„Vydírání není fér!“ řekl na oko rozmrzele, ale poslušně se otočil.

Leželi jsme vedle sebe v pyžamech a popíjeli teplý čaj.
„Takže mi pověz, jaká byla tvá nejoblíbenější postavička v dětství?“ zeptala jsem se a do úst si vložila další čtvereček sladké čokolády.
Lehce se zavrtěl a uvelebil se více v peřinách, hlavu si podepřel dlaní a loket položil na polštář. Šibalsky se usmíval a mezitím přemýšlel nad svým hrdinou.
Na chvilku zavřel oči a pak je znovu otevřel. „Už vím!“ vykřikl radostně.
Nepřerušovala jsem ho. Tiše jsem si ho prohlížela a bažila se chvíle, kdy jsme spolu. Možná, že tahle chvíle byla až příliš dokonalá, ale my si ji zasloužili.
„Bezkonkurenčně to byl brouk Pytlík!“ Oči mu jiskřily, když se na mě díval.
„Brouk Pytlík? To je ale český hrdina, toho přece nemůžeš znát!“ Kroutila jsem nesouhlasně hlavou.
„Jistě, že znám. Pohádky jsou všude stejné!“ Usmál se tak krásně, že jsem mu prostě musela uvěřit.
„A koho jsi měla nejradši ty?“ ptal se dychtivě.
Nemusela jsem se rozmýšlet tak dlouho, jako on.
Usmála jsem se. „Křemílek!“
„Toho neznám!“ připustil rozmrzele.
„Jak bys taky mohl, tohle už je opravdu ryze český večerníček!“ Cvrnkla jsem mu do nosu, abych tak navýšila pocit svého vítězství a rychle se schovala pod deku, aby mi to neměl šanci oplatit. Pevně jsem držela její okraj přitisknutý k matraci, ale Ted byl silnější a za chvilku se ke mně probojoval. Naklonil se nade mnou a zpomalil své pohyby, až jsme se oba nakonec přestali hýbat úplně. Oddechovali jsme a hleděli si navzájem do tváře. Nakonec však byla ta touha silnější a my se znovu políbili.

Druhý den ráno

Právě jsem v rukách žmoulala rohlík s marmeládou a s oblibou sledovala Teda, jak si maže chleba kostičkou másla. Skoro už to vypadalo, že zápas vyhraje máslo, ale Ted se nevzdal a zkrotil ho. Měla jsem co dělat, abych udržela smích, když v tom mi v kapse zavibroval telefon. Rychle jsem ho vylovila a zamžourala na displej. Máma.
„Sakra!“ zanadávala jsem. Jsme tu už třetí den a já jí stále ještě nezavolala.
S velkým sebezapřením jsem hovor přijala a sluchátko přiložila k uchu, i když jsem věděla, že to nebude zrovna přátelský rozhovor.
„Ahoj mami!“ Snažila jsem se začít zvesela.
„Jolano, proboha! Víš, jaký jsem měla strach?“ spustila rozzuřeně.
„Omlouvám se mami, zapomněla jsem!“ řekla jsem pravdu, jelikož mi bylo jasné, že v tomhle případě zapírání nepomůže.
„Tak mi slib, že odteď už nezapomeneš!“ naléhala.
„Slibuji!“ Usmála jsem se.
Najednou, jako by se uklidnila.
„Tak co, jaké to tam je?“ ptala se rozjařeně. „A co Ted, je k tobě milý?“ položila mi vzápětí další otázku a pak další a další. Nestíhala jsem odpovídat. Nakonec jsem byla ráda, když na mě Ted mávnul, že už bychom měli jít. No bezva, takže jsem se ani nenasnídala a celý den budu hladovět.
„Mami, už musím končit!“ skočila jsem jí poněkud ostře do věty.
„Vážně musíš?“ Zněla smutně.
„Ano, mami! Večer ti zavolám, jo?“
„No tak dobře. Měj se krásně, broučku!“
„Ty taky a pozdravuj holky!“ řekla jsem a zmáčkla červené tlačítko.
„Uff!“ Vydechla jsem vyčerpaně.
Ted si mě pobaveně měřil a pomohl mi vstát ze židle.
„Dík!“ hlesla jsem.
„Teda, ta tě odrovnala. Tak víš co?“
„Co?“ Zívla jsem.
„Dneska budu učitelem já!“ Radoval se.
„Ty?“ Zpozorněla jsem.
„No jasně, zapomněla jsi, že tu máme ještě brusle.“ Zazubil se a táhnul mě k autu.