Melodie - 18.díl

„Počkej!“ Brzdila jsem patami o lesklé dlaždičky v jídelně hotelu.
„Copak?“ ptal se s pozvednutým obočím.
„Musím ještě něco zařídit, běž napřed!“ pobídla jsem ho.
Nechápavě zamrkal, ale nakonec uposlechl.
Oblékla jsem si bundu a rukavice schovala do jejích kapes. Přišla jsem k recepčnímu pultu, ale nikdo tam nestál. Chvilku jsem tedy počkala, než se za ním objevila ta milá paní.
„Dobrý den!“ pozdravila jsem ji plynulou němčinou.
Zářivě se usmála.
„Chtěla jsem vám poděkovat za to včerejší občerstvení. Co jsem dlužná?“
„Ale kdepak, to nestojí za řeč!“ Kroutila rozhodně hlavou.
„To přece nejde…“ namítala jsem.
„Ale jde.“ Usmála se. „Tak už běž, ať na tebe nečeká. Važ si toho, že ho máš!“ řekla s náhlou vážností. Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou. O kom to mluví? O Tedovi? Ale odkud by ho znala?
Po chvilce jsem se vzpamatovala a s dalším poděkováním opouštěla halu. Otevřela jsem prosklené dveře a vyšla do zimou provoněného dne. Vítr byl stejně prudký, jako včera. Rychle jsem si přitáhla límec bundy, až k bradě a těžce pokládala jednu nohu před druhou, než jsem se konečně dobelhala k autu. Ted seděl uvnitř, ale jakmile mě spatřil, vyhopsal ven a otevřel mi dveře spolujezdce. Pomaličku jsem si na jeho gentlemanství začínala zvykat a bylo mi to nesmírně příjemné. Usmála jsem se na něj a pevně stiskla jeho dlaň. Znovu se do nás opřel ledový vítr a tak už jsem to nadále nezdržovala a rychle si nastoupila. Celou cestu jsem měla hroznou chuť se ho opět dotknout, ale kdybych si bývala byla přivlastnila jeho pravou ruku, nemohl by řadit. Musela jsem to tedy vydržet až na stadion. Povzdychla jsem si.

Konečně zabrzdil na rozlehlé ploše, která ovšem ani v nejmenším nepřipomínala parkoviště. Rozhlédla jsem se, ale všude bylo ticho a prázdno.
„Kde to jsme?“ ptala jsem se zmateně.
Uchichtnul se. „Nejsi jediná, kdo se v Rakousku vyzná, víš?“
Omráčeně jsem si ho prohlížela. Vážně jsem mu nerozuměla. Mluvil mnohem méně srozumitelně, než ta recepční. Vzpomněla jsem si na její poslední slova. Zavrtěla jsem hlavou, ve snaze vytřást z ní všechny nesrovnalosti, které mi zatěžovaly mysl. Bude lepší, když nad tím teď nebudu přemýšlet.
Mezitím už Ted obešel auto a jako vždy mi pomohl vylézt. Kdybych zrovna nebyla nasoukaná do oteplovaček a péřové bundy, připadala bych si po jeho boku, jako princezna. Tahle představa mi na rtech vykouzlila úsměv. S radostí jsem tedy přijala Tedovu nabízenou ruku, po které jsem toužila celou cestu.
„Kam to jdeme?“ vyzvídala jsem, když už jsem konečně stála na obou nohách.
„Přece bruslit!“ Zasmál se, jako by to snad bylo jasné.
„Ale vždyť tu nikde není žádný stadion!“ Znovu jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že se nemýlím.
„A kdo říkal, že jedeme na stadion?“
„Nikdo.“ připustila jsem a upínala oči kamsi do dálky, snažíc se zjistit, kde dnes budu padat. Všiml si mého vystrašeného výrazu a povzbudivě se na mě usmál.
„Neboj, budu tě držet!“ sliboval.
„Jenomže, já na tom nikdy nestála!“ přiznala jsem se.
„Já vím a od toho jsem tady!“ Usmál se. „No tak, hlavu vzhůru!“
Semkla jsem rty pevně k sobě.
Na nic nečekal, lapil mě pevněji za ruku a běžel neznámo kam.
„Chceš mě odrovnat ještě před tím bruslením?“ stěžovala jsem si.
„Ne, na to tě mám příliš rád!“ řekl a zpomalil.
Nakonec jsme se dostali před obrovskou lesklou plochu, posetou tisícem maličkých sněhových vloček. Kolem dokola byla vysoká zmrzlá tráva, která tak na ledě utvářela jakési pódium, na nějž právě dopadaly paprsky zimního slunce. Vše tak dostalo třpytivý a skvostný nádech.
„Není tohle lepší, než nějaký umělý stadion?“ Zasmál se a v očích mu opět jiskřilo. Nemohla jsem od těch jisker života odtrhnout oči, byly stokrát krásnější, než vše tady kolem.
Němě jsem přikývla. V tu chvíli mě popadl za pas a vzduchem přemístil na led. V mžiku jsem se probrala.
„Co vyvádíš?“ rozčilovala jsem se.
„Říkal jsem, že tě budu držet!“ obhajoval se.
„Chodit ještě umím!“ upozornila jsem ho, ale nadále už se neubránila úsměvu. Jeho rozpačitost a hravost mě prostě uhranula.
Sledovala jsem, jak svými dlouhými prsty rozvazuje tkaničky bruslí, jimiž byly svázány k sobě. Klečel při tom na ledě pode mnou, takže jsem měla výjimečnou příležitost k tomu, abych si prohlédla jeho tvář. Vlastně jsem to nikdy pořádně neudělala. Tak nějak jsem se spíš věnovala jeho srdci. Chtěla jsem do něj prozřít a pochopit jeho chování, ale teď už to pro mě nebylo tak úplně důležité. Ta žena měla pravdu, měla bych si jej vážit. Nikoho tak skvělého už v životě nemám šanci potkat.
Něžně – snad jako bych měla strach, že mu pohledem ublížím – jsem sledovala vějířky černých řas, které se třepotaly, když zamrkal. Linií ostře řezaného nosu jsem se pak nechala vést, až k srdcovitému tvaru jeho rtů. Vlasy mu obkreslovaly tváře a vystouplé lícní kosti dodávaly jeho obličeji zvláštní dospělý výraz.
Najednou vzhlédl. Lekla jsem se a rychle stočila pohled na svá kolena. Hned na to jsem zčervenala, vědoma si toho, že mě prokoukl. Periferním viděním jsem si mohla všimnout jeho pobaveného úsměvu. Nervózně jsem si uhladila pramínek vlasů na kraji obličeje a vrátila se pohledem zpátky k němu.
„Tak ukaž, pomůžu ti ji obout!“ řekl naprosto klidně, aniž by mi věnoval pohled.
„Ne, to je dobrý. Já to zvládnu.“
„Vážně?“ pronesl pobaveně.
Naštvaně jsem se sehnula pro brusli a snažila se do ní nasoukat. Chvíli jsem s ní zápasila, ale nakonec jsem to přece jen vzdala.
„Jsou malé!“ rozčilovala jsem se.
Zpozorněl a starostlivě si vzal brusli i moji botu do ruky. Přeměřil jejich délku a začal se smát.
„Nejsou malé. Opravdu nechceš pomoct?“
„Tak fajn!“ rezignovala jsem nakonec.
Stále se usmíval, když bral moji nohu do rukou. Bez sebemenšího problému ji vsunul do brusle, to samé pak udělal i s tou druhou a nakonec mi ještě pevně utáhl tkaničky. Pak mě vzal za ruce a opatrně zvedal.
„Ty si nebudeš brát brusle?“ ptala jsem se.
„Dnes jsem přece učitel, takže zůstanu v botách!“ řekl nesmírně sladkým hlasem.
„To není fér!“ zaúpěla jsem.
„Přestaň už vyvádět! Přece tě držím, ne?“
„Jo!“ připustila jsem.
„Tak vidíš! A teď se uklidni, jsi hrozně křečovitá!“
„No a?“
„Pokud se to chceš naučit, tak budeš muset spolupracovat!“ Zamračil se.
Povzdychla jsem si a snažila se uvolnit.
Pomalinku mě táhnul směrem k sobě a postupně kráčel dozadu. Vlastně to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela, ale to nejtěžší asi teprve přijde, protože teď za mě všechno odedřel on. Po pěti minutách bezcílného posouvání si stoupl za mě a chytil mě kolem pasu.
„Teď se zkusíme točit, ano?“ Mluvil, jako profesionální učitel. Dokázal měnit barvu hlasu hrozně často. Byl v tom opravdu mistrem.
Znovu jsem němě přikývla. V jeho blízkosti jsem nebyla schopna slova.
Pomalinku se se mnou začal otáčet zprava doleva. Stále jsem se dívala na zem, kontrolujíc svoje nohy. Jednou rukou mě pustil a zvedl mi bradu. Chtěla jsem se bránit, ale jakmile jsem spatřila tu krásu, nemohla jsem už shlédnout. Bylo to dokonalé. Dokonce i počasí se nad námi slitovalo, zatím co ráno byl vítr prudký a ledový, nyní povíval jen něžný, sametový vánek, jenž nás hladil po tvářích. Všude bylo ticho, jen občas bylo slyšet lehké cinknutí brusle o mramorově hladký led. Sledovala jsem na slunci se třpytící sníh a Ted mi plynulými otáčkami umožňoval prohlédnout si krajinu, jež nás obklopovala.
„Páni!“ špitla jsem.
Cítila jsem jeho dech na krku, jak se usmál.
Pomalinku mě obešel a stoupl si přede mě. Vylekaně jsem sledovala, že mě nedrží.
„Jen klid!“ řekl tiše a nastavil mi dlaň ve výši svého ramene a tou druhou si mě přitáhl za pas. Nechápavě jsem sledovala co to dělá a prsty vložila do připravené dlaně. Usmál se.
Pak uděl krok do zadu a zase do předu. Chvilinku trvalo, než jsem ho pochopila přidala se. Tančili jsme spolu hrozně dlouhou dobu a přesto to nebylo dostačující. Zůstali jsme tam tedy až do úplného setmění. Sluneční paprsky nahradilo stříbro měsíce a skrze tmavou látku, tvořící nebe prosvitly hvězdy.
Vzhlédla jsem k nim a usmála se, podle mého vzoru udělal to samé. Shlédli jsme ve stejnou dobu a naše pohledy se setkaly.
Usmála jsem se.
„Tak vidíš, zvládla jsi to!“ promluvil tiše a radostně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jen díky tobě!“
Stále jsme se kolébali ze strany na stranu a sem tam se otočili. Bylo to úchvatné. Nechtěla jsem přestat tančit ani na chviličku. Nechtěla jsem odsud odejít a nechtěla jsem se vrátit do Ticina. Chtěla jsem zůstat tady. S ním.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a tiše vydechla.

Byli jsme náramně unavení a tak jsme si už v sedm zalezli do postele.
Ted usnul, jako první. Dívala jsem se na něj, zatím co do pokoje se prodíral svit měsíce a kuželovitě ozářil jeho tvář.
Hlavou mi běželo nespočet myšlenek a vzpomínek proplétaných dnešními zážitky. Nebyla jsem schopna zamhouřit oči.
Přemýšlela jsem nad tím, co asi dělají holky a taky nad školou. Nejspíš budu mít hodně zameškaných hodin, ale jelikož během roku nikdy nechybím, tak nevidím důvod, proč bych si jednou nemohla udělat volno.
Ted se zavrtěl a pod víčky bylo vidět, jak kmital očima. Zatajila jsem dech, abych ho neprobudila a zaposlouchala se do rytmu jeho srdce.
„Gasi!“ vykřikl.
Polekaně jsem sebou trhla. Avšak jeho nehybné tělo mě přesvědčilo, že pořád spí.
„Gasi!“ opakoval tišeji.
„Není ti nic?“ ptal se ho.
Překvapeně jsem zírala na jeho frustrovanou tvář.
„Tolik jsem se o tebe bál!“ řekl s láskou a úlevně vydechl.