Madeleine - 11.část

Sézanne, únor 1891

Erik právě zamyšleně odložil na stůl čerstvý výtisk ranních novin a zahleděl se na hromádku došlých dopisů. Když se pak jimi probíral, jeho pozornost náhle upoutal jeden z nich, s hlavičkou Opery Garniére, byl adresovaný přímo jemu…… To má být snad nějaký žert? …téměř jako za starých časů, pomyslel si s úsměvem. Když pak ale dopis rozbalil a začetl se, údivem zvedl obočí.

„ Vážený pane,
je mi velkou ctí Vám opět po dlouhých létech napsat. Věřte mi, potřeboval jsem k tomu opravdu notnou dávku odvahy, naše dřívější konverzace byly vedeny na zcela odlišné úrovni. Ale k věci. Jedná se o Vaši dceru Madeleine. Nevím, zda jste už o tom byl informován, ale projevilo o ni velký zájem slavné Mariinské divadlo v Petrohradě, sám Marius Petipa, velký baletní mistr a choreograf, toho času v penzi, byl přítomen na naší premiéře Labutího jezera a je zcela okouzlen uměním Vaší dcery. Je přesvědčen, že získání nových zkušeností a metod u nich jí opravdu prospěje. Dovoluji si Vás pozvat k důležitému rozhovoru ohledně její, jak se zdá, velmi nadějné budoucnosti.Věřím, že mne neodmítnete.
Zítra odpoledne Vás očekávám ve své kanceláři.“
S úctou
André Moncharmin,
directeur

Neuvěřitelné, zase se vše dozvídám jako poslední…. pomyslel si Erik rozmrzele. Pak se dlouho snažil odpoutat od změti myšlenek, které mu vířily hlavou. Proč musí pořád zápasit se vzpomínkami, listovat stále zpět ve své knize osudu? Nu což, chce, abych přišel,má to mít. Jde koneckonců přece o mou dceru….snažil se zaplašit nepříjemný pocit z tohoto bezpochyby zvláštního setkání, duch minulosti zakroužil opět nad jeho hlavou, ale vzpomínky již poněkud zešedly, ztratily své klišé. Setkají se nyní tváří v tvář, jako dva obyčejní lidé, snad už bez jakékoliv zášti či nenávisti.

Druhého dne se časně zrána vydal na cestu do Paříže.
Na místo dojel až pozdě odpoledne, kdy denní ruch v ulicích pomalu ustával. Plně mu to vyhovovalo. Pak raději pro jistotu zadním vchodem vešel do budovy divadla.
André zamyšleně postával u svého stolu a přemýšlel o té dnešní schůzce. Tu jej ovanul lehký závan vzduchu a on se polekaně otočil.. Stál tam…. Zčistajasna, důstojně, vzpřímeně a pozoroval jej svým ostřížím zrakem.
Změnil se sice věkem, ale přece jen to byl on…
ano, jistě, měl nyní své jméno, svůj život, ale v jeho mysli i přes uplynulá léta to byl stále a jen Fantom Opery….
Ředitel se snažil ovládnout ale přesto se při pohledu na něj zachvěl a kapesníkem si rychle otřel drobně krůpěje potu, které mu náhle vyrazily na čele.
„Vítejte, ale propána, nemůžete aspoň jednou přijít dveřmi?“ pokoušel se André o žert.
Erik chvíli mlčky pozoroval tohoto nyní bělovlasého muže, který nikdy nechtěl přistoupit na jeho podmínky a kvůli němuž se musel kdysi neustále ukrývat jako štvaná zvěř.
„Nemělo by to tu správnou atmosféru, nemyslíte…?“ odpověděl zastřeným hlasem.
U obou mužů bylo patrné velké napětí. Erik se krátce rozhlédl po kanceláři, vše zde zůstalo stejné, tak jako kdysi, pohledem zavadil o několik zašlých fotografií na zdi….bylo na nich zvěčněno divadlo bezprostředně po tom dávném požáru…němé trosky, které žalostně čněly k nebi, jako svědek jeho dávného zoufalého činu.
Povzdechl a obrátil se na ředitele.
„Dosud jsem neměl příležitost se Vám omluvit…to jsem tenkrát opravdu neměl v úmyslu…“.
André se na něj chvíli zadíval a pak odpověděl.
„To už je vše minulost. Zapomeňte na ni, tak jako jsem to udělal já. A mimochodem, vy už jste svůj dluh splatil…..“ Erik na něj nechápavě pohlédl.
„Musím Vám vřele poděkovat, za Christinu, a také za Vaši dceru. Jsou obě pro naše divadlo obrovským přínosem, věřte mi. Jen mne mrzí, že se toho nedožil také Firmin, tak moc mu vždycky záleželo, aby divadlo vzkvétalo, jako právě nyní….“
„Děkuji, zrovna od Vás mne to těší dvojnásob. A to ještě nevíte, že pro Vás vychovávám někoho dalšího…pokud budete potřebovat dětský chlapecký soprán, obraťte se s důvěrou na mne…“.
André se na něj usmál, sám byl překvapen, že toho byl vůbec schopen.
„Skutečně? Jste neúnavný, to je skvělé, zajisté Vaši nabídku přijímám. A nyní k Vaší dceři.
Jak jsem Vám již psal v dopise,příští měsíc odjíždí do Petrohradu, doufám, že nebudete proti.“
„Nikdy jsem jí nebránil v jejím uměleckém růstu, na to se můžete spolehnout. Tak tedy, jsem velmi potěšen a rád souhlasím. Jen bych si ještě rád vyslechl veškeré podmínky.“
André si oddechl. Vše mu ještě podrobně vysvětlil a pak se rozloučili.
Když odcházel, dlouho se za ním ještě díval. Minulost, která jej celý život pronásledovala, zmizela nyní docela za zavírajícími se dveřmi.
Beze strachu a bez výčitek…….

O měsíc později…

Madeleine se rozkošnicky protáhla a rychle vyskočila z postele. Do očí jí svítilo probouzející se březnové slunce. Už pozítří! Neustále na to musela myslet, vidina cesty do tak daleké země ji okouzlovala. Byla trochu nervózní, ale Meg ji včera uklidňovala, že se vůbec ničeho nemusí obávat.
Umí toho dost na to, aby všechny dostatečně přesvědčila o svém talentu.
Rychle se umyla, oblékla a vběhla do pokoje, malý Adrien ještě zřejmě spal, otec už ale seděl
u stolu,četl noviny a dopíjel ranní kávu. Lehce jej políbila na tvář, zhltla snídani a vymluvila se, že musí zkontrolovat Audrey, zda je o ni dobře postaráno.
Vlastně to byla jen záminka.
Mnohem více ji nyní zajímal někdo úplně jiný….
Nakoukla do stájí, ale neviděla ho. Zklamaně pokývla rameny a šla tedy ke své oblíbené klisně. Ta ji okamžitě poznala, krátce zaržála a okamžitě se k ní začala lísat.
„Ale ano, zlatíčko, já vím, že mne máš ráda, však já tebe také, a moc. A nekoukej tak na mně, to víš, že se mi po tobě bude stýskat.“ Řekla a políbila ji krátce na čelo.“
„A po mně ne?...“ ozvalo se najednou za jejími zády. Rozbušilo se jí srdce. Justin…
Pomalu se otočila.
Samozřejmě…ten úžasný bělostný úsměv, při kterém se jí podlamovaly kolena. Byl jen v košili,
na nohou měl jezdecké holínky a rukama se snažil uhladit neposedné prameny tmavých vlnitých vlasů.
Jako ve snu se k němu přiblížila, krátce se podívala k vratům, zda někdo nejde. Pak jí pohled s úžasem sklouzl k částečně rozepnuté košili a zadívala se na jeho krásně tvarovanou hruď. Vzal ji za bradu a jemně prstem obtáhl konturu jejích rtů.
„Bude mi po tobě smutno…nemám rád loučení..“ řekl tiše.
„Ale vždyť je to jen na tři měsíce, uběhne to jako nic, uvidíš.“ Odpověděla mu s úsměvem.
„Možná, ale přesto pro mne bude každý den bez tebe tak dlouhý jako celý rok…“.
Pak už jen sledovala, jak se jeho uhrančivé tmavé oči hladové vpíjely do jejích. Když ji pak objal a přivinul k sobě, nebránila se mu, stejně jako jeho hebkým rtům, které si něžně udělaly cestičku od vlasů, přes ušní lalůček, tvář až k jejím čekajícím ústům. Při jejich prvním dlouhém polibku okouzleně zavřela oči a překvapeně opět vnímala to příjemné lehké mrazení, které ji náhle projelo celým tělem. Jako tenkrát, když se jí poprvé dotknul. Přitiskla se k němu a snažila se nemyslet na to, že přes to, ač měla za sebou již jednu lásku, na kterou se snažila zapomenout, tohle cítila opravdu poprvé…….vymykalo se to všem jejím dřívějším představám…..po chvíli zavřel vrata stáje na petlici, vzal ji do náruče a jemně položil do nahromaděné slámy.
Rozechvěle a s obavami se na něj zadívala. Vzpomněla si na své předešlé loučení, když měl tenkrát odjet Nicolas. Ale přece jen někde uvnitř cítila, že tohle je něco úplně jiného.
Všimnul si, že mírně znejistěla.
„Neboj se, neublížím ti, vím, co jsi prožila a nespěchám na tebe...na vše máme dost času…“ zašeptal.
Uklidnila se a pak už jen jako omámená vnímala jeho něžné doteky a horké polibky.
Jedinými tichými svědky této magické chvíle pak už jen byli oni dva a sametové oči černé klisny Audrey…..