Melodie - 19.díl

Potichu jsem sledovala poklidnou Tedovu tvář a čekala, zda nevědomky neprozradí ještě něco. Ale mlčel. Ustrašené vrásky, které se mu vyrýsovaly na čele a kolem očí, když mluvil, najednou zmizely a obličej se mu dokonale vyhladil do původní podoby.
Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Všude bylo ticho, jen uvnitř mé hlavy se to všechno bilo. Kdo je Gas a co se mu stalo? – Ptala jsem se sama sebe. Nic mi však nedávalo smysl. Byla jsem otupělá a postupně začal přicházet spánek, i když jsem se mu mermomocí bránila, nakonec jsem stejně podlehla. V poslední vteřině, kdy jsem ještě byla schopná vnímat, jsem si položila hlavu na polštář hned vedle něho a nechala se ukolébat rytmem jeho dechu.

Trhla jsem sebou a dost nehezkým způsobem se probrala k životu. Srdce mi tím rychlým pohybem začalo prudce bít. Otočila jsem hlavou směrem k oknu a všimla si, že Ted vedle mě neleží. Vyděšeně jsem se posadila a rozhlížela se po pokoji. Všude bylo nepříjemné ticho. Stejné, jako v noci.
Vyletěla jsem z postele a běžela do koupelny, nedbaje na to, že bych ho tam mohla překvapit neoblečeného. Prudce jsem otevřela dveře a úlevou vydechla, když jsem spatřila jeho udivenou tvář s kartáčkem v puse.
Objala jsem ho kolem pasu a nevšímala si jeho nechápavého výrazu. Byla jsem hrozně ráda, že tu je. Ani nevím proč, ale po včerejší noci jsem měla zvláštní pocit, že o něj brzy přijdu. Utěšovala jsem se ale tím, že se mi to jen zdálo.
Vzhlédla jsem k jeho tváři, stále měl v puse kartáček a vyjeveně si mě prohlížel. Snažil se něco říct, ale přes překážku v ústech mu to moc dobře nešlo, takže to nakonec vzdal. Usmála jsem se a nechala ho o samotě. Nejspíš jsem mu teď udělala v hlavě pěkný galimatyáš, ale určitě ne tak velký, jako on mě včera v noci. Ještě mi to bude muset vysvětlit…
Vzala jsem si ovladač a zalezla s ním do postele. Chvilku jsem s ním mířila na televizi a vytrvale přepínala kanály, pak mě ale začala bolet ruka – jak jsem ji držela ve správné výšce – tak jsem toho nechala a obraz zastavila na programu pro děti, ke které jsem zrovna došla. Nepřítomně jsem sledovala šedé slony brodící se nakreslenou divočinou, když do pokoje vešel Ted.
Vzhlédla jsem k němu. Usmíval se a s pozdviženým obočím si mě měřil.
„Co to mělo znamenat?“ Ukázal palcem za sebe, někam ke koupelnovým dveřím a jeho úsměv se ještě zvětšil.
Pokrčila jsem rameny, snažíc se o lhostejnost, uvnitř jsem při tom však byla děsně malinká. Opravdu jsem se bála toho, co přijde.
Přešel na druhou stranu postele a zalezl pod deku za mnou. Když ji odkryl, vjel pod ni studený vzduch a nepříjemně polechtal mé holé nohy. Zatřásla jsem se.
„Je ti zima?“ strachoval se, jako vždy.
„Trošku!“ Přikývla jsem a i nadále sledovala barevnou obrazovku. Přitáhl si mě blíž a zadíval se stejným směrem. Ihned se rozesmál, ale nic neříkal. Po chvíli utišil i svůj smích a téměř nehybně sledoval kreslená zvířátka.
„Kdo je Gas?“ promluvila jsem ve chvíli, kdy jeden ze slonů zachraňoval svého přítele.
Ted sebou polekaně škubl a odvrátil zrak od televize směrem ke mně. Tlukot jeho srdce se v mžiku zrychlil a on si mě stále nepohnutě prohlížel.
„Jak o něm víš?“ zeptal se tvrdě a značně překvapeně.
„Nevím, proto se tě ptám.“
Semknul rty a zatvrzele hleděl na své ruce, jež mačkaly cíp bílé deky.
„Je to můj bratr.“ řekl nakonec a zavřel oči. Z pod řas mu při tom stekla kapka slzy. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla plakat a už nikdy víc jsem si to nepřála zažít.
Pohladila jsem ho po vlasech a přitáhla blíž k sobě. Opřel si hlavu o mé rameno a já pomalinku začínala chápat. Bál se o něho, protože se vyboural. Proč ale tenkrát v noci, když jsme sem přijeli, radikálně odmítal mě s ním seznámit a nechtěl se o něm ani bavit? Na tom kopci mi přece řekl, že jezdí Rally i to, že nezvládl zatáčku, tak proč ta náhlá změna. A proč teď kvůli tomu brečí? Říkal přece, že bude v pořádku a brzy jim ho vrátí domů.
Rychle jsem si v hlavě přepočítala dny, co od té doby uplynuly. Podle všeho by se měl vrátit ve stejnou dobu, jako my.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se jemně. Tentokrát už jsem to nechtěla pozastavit, chtěla jsem se konečně dozvědět pravdu.
Přikývl a vrátil se do původní polohy, ve které mohl lépe mluvit. Nebrečel, ale měl tak strašně ztrápený obličej, až mě píchlo u srdce. Bylo pro mě hrozné, vidět ho v tomhle stavu, ale neměla jsem mu jak jinak pomoci, než si ho vyslechnout. Možná se mu pak uleví a možná taky ne. Co ale jiného můžeme dělat? – ptala jsem se sama sebe v duchu.
Po dlouhém nadechnutí začal mluvit. „Když jsem byl malý, vždycky jsem obdivoval tátova auta. Doma měl hned tři a každou volnou chvíli se jim věnoval. Zpočátku jsem byl na něj pyšný. Byl jsem rád, že mám tátu závodníka. Děti ve školce mi ho záviděli a já se tak stal oblíbený. Když jsem ale vyrostl, neměl už jsem z toho takovou radost. Věčně nebyl doma a když ano, schovával se někde v dílně. Pamatuji si, že z toho byla špatná i máma a za to jsem ho nenáviděl. On o tom nevěděl, ale já viděl její ztrápený obličej každý den. Gas byl v té době ještě hodně malý. Určitě si nic nepamatuje a jestli ano, tak rozhodně ne maminčinu bolest.“ Na chvilku se odmlčel a prsty si přejel přes čelo. Nemohlo mi ujít s jakou láskou a pečlivostí o své matce mluvil. A když se pak zmínil o Gasovi, jako by zjihl. Má je jistě moc rád – pomyslela jsem si a to mi na rtech vykouzlilo úsměv, aniž bych se o něj snažila.
Objala jsem si kolena, upřela na něj oči a znovu se zaposlouchala do jeho krásného, avšak nyní bolestí obestřeného, hlasu.
„Když však vyrostl i on, začal se o auta zajímat se stejným nadšením, jako táta. Jezdil s ním pravidelně na všechny závody a i přes maminčin strach se do toho nakonec pustil také. Jezdil už od třinácti. V závodech je věk prakticky neomezený, ale snad si dokážeš představit, jak nebezpečné to je. Ti kluci nemaj rozum a v mnohých situacích by neuměli zareagovat. A tak to bylo i v případě Gase, když se před měsícem vyboural.“
Z levého oka mu stekla jedna jediná slza. Trhl sebou a podíval se z okna, když znovu monotónním hlasem pokračoval ve vyprávění.
„Je to už druhá nehoda v tak krátké době. Před tím, asi o dva dřív, se vyboural táta s celou naší rodinou. Nikomu z nás se nic nestalo, ale on vrazil do člověka na přechodu. Nikdy jsem nezažil nic horšího!“ Střídavě tiskl rty k sobě. Ani jsem nedutala, jen tiše naslouchala jeho slovům. „Už rok a tři čtvrtě je ve vězení. Dodnes se nepřišlo na to, čím byla havárie způsobena, nicméně táta auto řídil. Je tedy vinen, tak či tak. Možná mě teď budeš považovat za člověka bez kouska citu, ale jsem rád, že tátu potrestali. Jezdil jako šílenec. A při představě, že by někdo jiný na jeho místě zabil někoho z mé rodiny, přál bych mu to samé. Tady prostě musím být na straně těch druhých…“ Odmlčel se a pohledem se vrátil ke mně. Pomalinku jsem se nadechovala a upřeně se dívala do jeho očí. Bylo mi v tu chvíli jedno, jestli vypadám, jako totální blázen. Nedokázala jsem prostě tak rychle vstřebávat informace. On mezitím vyčkával a s neidentifikovatelným výrazem ve tváři si mě prohlížel. Jindy by mě to nejspíš rozhodilo, ale v téhle chvíli jsem neměla čas, nad tím byť jen zauvažovat.
Postupně mi totiž začaly docházet souvislosti. Tedův bratr je právě v nemocnici, kvůli havárce a jejich otec zabil člověka na přechodu. Jen, co mi ta věta proběhla hlavou, ruka mi instinktivně vystřelila k obličeji a zakryla mi ústa. Vyplašeně jsem třeštila oči. Trvalo dlouho, než jsem se vzpamatovala.
„Ach Tede!“ Svraštila jsem obočí do lítostivého tvaru a vší silou ho objala. Ale on mě od sebe odstrčil a hluboce mi pohlédl do očí.
Nechápavě jsem na něj zírala.
„Copak tobě tohle všechno nevadí?“ Kroutil nevěřícně hlavou, oči plné bolesti.
Bývala bych se zasmála, ale situace to nepovolovala.
„Tede, to nemyslíš vážně, viď? Ty za to přece nemůžeš!“
Sotva jsem dořekla poslední slova, přitiskl si mě k sobě – ještě silněji, něž před chvílí já jeho – aniž bych stačila jakkoli zareagovat. Seděli jsme tam v obětí ještě hodně dlouho. Tak nějak jsme si to oba přáli a jako by se ani nenaskýtala jiná možnost, jak tohle zvládnout, než být jeden druhému na blízku.