O princi na bílém koni

VIII.
Pobyla jsem si ve své komnatě sotva půl hodiny, když Její Výsost královna zatoužila po mé přítomnosti, jak mi sdělil usmívající se Morris.
Nenadšeně jsem se zvedla z kožešiny před krbem a zavřela za sebou bytelné dveře. V chodbách hradu byla zima a mně okamžitě vyvstala husí kůže.
Někde za mnou se ozval tlumený pleskot. Otočila jsem se.
Dva statní psi skákali po schodech nahoru, ale jak mě viděli, s přikrčením se zastavili a z hlubokých hrdel se dralo temné vrčení.
Panika. Ne. Nedívej se na ně. Neutíkej.
Zůstala jsem stát jako paralyzovaná a snažila se jim nedát sebemenší příčinu k tomu, aby se na mě vrhli.
Vždyť mám tak ráda psiska. A psiska mají rádi mě. Tak proč na mě tihle dva vrčí?!
Někdo silně hvízdl. ,,Aarone, Ciro, co to tam máte?‘‘
Psů se to nijak nedotklo.
,,Vy potvory prašivý!‘‘
Zpoza rohu vyšel Tristram s mírně nasupeným výrazem, který se okamžitě změnil v překvapený. ,,Chloé?‘‘
,,Prosím tě, zavolej si je k sobě,‘‘ pobídla jsem ho mdle.
Poslechl mě a uvázal psi na kus řemenu. ,,Promiň, ještě tě neznají...‘‘
,,A já ani netoužím je poznat.‘‘
,,Tarja tvrdí to samé,‘‘ rozesmál se. ,,Míříš za mojí matkou?‘‘
Přikývla jsem a Tristramův úsměv odpadl. Prohlížel si mne nápadně hnědýma očima, ne nepodobnýma těm Angelovým.
,,Měla by ses řídit rozumem, ne srdcem, princezno Chloé.‘‘
,,Co tím myslíš?‘‘
Trhnul hlavou. ,,Přeji ti, aby ses rozhodla správně.‘‘
Snažila jsem se dát do svého pohledu co nejvíce nevyřčených otazníků, ale Tristram jen škubl vodítkem a zmizel i se psy.

Moje nenadšená nálada se trochu zmenšila, když jsem mezerou u dveří spatřila hořící krb. Král seděl v křesle vedle něj a uvítal mě malým úsměvem, zatímco jeho manželka dnes opět oblékla přísný výraz.
U okna stál Angelus a díval se ven.
,,Co tě tak zdrželo?‘‘ zeptala se královna a tón jejího hlasu ostře kontrastoval s plápolajícím krbem.
Mám jí říct, že mě chtěli sežrat psi?
,,Já... hm... potkala jsem Tristramovy psy a-‚‘‘
,,To mě nezajímá,‘‘ udělala odmítavé gesto.
Zmateně jsem se odmlčela.
,,Princezno Chloé,‘‘ vykročila směrem ke mně. ,,Víš, proč jsi tady?‘‘
Ze vzteku jsem hrdě zvedla bradu a statečně čelila jejímu pohledu. ,,Vím.‘‘
Jak to říkal ten Tristram? Pomalu jsem začínala chápat smysl jeho doporučení.
Angelus dál hleděl z okna, i když bylo znát, že ho stojí nemalé úsilí. Trochu jsem zaváhala, ale hned chytila rovnováhu a snažila se potlačit úsměv, kterým jsem obvykle doprovázela podobně míněné řeči.
,,Princi Angele.‘‘
Podíval se na mě.
,,Chtěla bych ti poděkovat za to, že jsi mě vysvobodil.‘‘
A opět připomínám, že ti to nedalo žádnou práci.
Angelus letmo kývl a opět se odvrátil k oknu.
Král i královna mě vysloveně špikovali pohledem, ale já se soustředila jen na ni. ,,Vím, co je mojí povinností, Výsosti. Ráda se provdám za prince Angela.‘‘
Bum. Bác. Finíto.
Jemný úsměv změkčil královnin výraz, ale i tak to nebylo nijak příjemné.
Král namáhavě vstal z křesla. ,,Dovolte, abych vám udělil požehnání.‘‘
Angelus se odpoutal od okna, v obličeji stále stejný výraz. Vzal mě za ruku a poklekl.
O vteřinu později jsem ho napodobila.
Zatímco starý král něco mumlal a dotýkal se našich čel, konečně jsem si naplno uvědomila, co jsem tou jedinou větou způsobila.
Ráda se provdám za prince Angela. Já? V osmnácti? Za někoho, koho nemiluji? A co po svatbě? Děti?
Vstali jsme, Angelus pustil moji ruku, lehce sehnul hlavu a vyběhl ven.
Nerozhodně jsem se podívala na krále; vracel se ke krbu.
,,Počkej, má milá,‘‘ zastavila mě královna na odchodu.
Otočila jsem se.
,,Brzy uspořádáme zásnubní hostinu. Mohu se ovšem zeptat, u kterého dvora jsi byla vychována?‘‘
Bylo to neomalené, ale nijak se mě to nedotklo. Neodpověděla jsem.
,,Jako manželka bratra krále bys měla značné mezery v chování, které je obvyklé u dvora krále,‘‘ přiblížila se ke mě a její hlas zněl výhružně.
,,Svatba bude nejdříve v Máji. Doufám, že za tu dobu se stihneš naučit všemu, co se na vévodkyni sluší.‘‘

Vztekle jsem si doběhla pro plášť a sešla do stáje. Koně vydávali teplo a já se pomalu uklidňovala.
Sedla jsem si na Belendekův prázdný žlab a přitáhla si hlavu koně.
Protivná, stará rašple. Co jí na mě tak vadí? Možná by stálo za to, zeptat se Tarji. Možná by mě Tarja mohla seznámit se svým každodenním životem, ať vím, co mě čeká.
Co mě čeká... Chtělo se mi nahlas zavýt. Proč tohle nemůže být jenom zlý sen? Co můj dosavadní život? Copak musím všechno hodit za hlavu?
Belendek zvedl nos a začal mi rejdit po obličeji, nenápadně poznamenaným slzami.
,,Co tady děláš?‘‘
Angelus se tvářil značně rozčileně.
,,Sedím tady. Pokud sis toho ještě nevšiml.‘‘
Cynik. Tak to vždycky bývalo. Slzy, a potom cynismus.
Angelus zhluboka povzdechl a odstrčil bok koně. ,,Ty pláčeš?‘‘
Vážně jsi nějaký nevšímavý...
,,Ne. To se ti zdá.‘‘
Nečekaně rychle se obrátil a sundal mě ze žlabu dolů, do kterého pak nasypal oves.
Schoulila jsem se v rohu na slámě a vyšívaným rukávem si začala vytírat slzy z očí. Angelus poplácal koně po krku a po chvilce váhaní se připojil ke mě.
,,Nemusíš tady sedět.‘‘
,,Ty taky ne.‘‘
Ticho rušilo jen odfrkování koní, občasné přešlapování a Belendekovo labužnické chroupání.
,,No tak, Chloé. Od rána do večera tě vidím jen smutnou, když nepočítám tu krátkou vyjížďku dnes ráno. Pověz mi, co ti vadí teď?‘‘
,,Mezi námi děvčaty, Angele, tváříme se oba stejně,‘‘ vmetla jsem mu do tváře. ,,A chceš vážně vědět, co mi vadí?‘‘
Možná ho to mělo odradit, ale neodradilo.
,,Tvoje matka. Řekla, že se chovám jako buran.‘‘
,,To neřekla.‘‘
,,Ale myslela to tak.‘‘
Angelus se pousmál. ,,Moje matka si myslí spoustu věcí.‘‘
,,Jo, jenomže tahle se mě dotkla. Copak jsem buran?‘‘
Dostávala jsem se do varu.
,,To jistěže ne. Byla jsi jen vychovaná jinde.‘‘
,,To se ti moc nepovedlo.‘‘
Tentokrát se rozesmál nahlas a nevěřila jsem svým pocitům, když mi položil paži kolem ramen.
,,Už nebuď smutná, Chloé. Napravíme to spolu, chceš?‘‘
Zvedla jsem k němu oči. Přestože byly hluboké a momentálně změkčené smíchem vyčetla jsem z nich, že to myslí vážně.
Neochotně jsem svolila. ,,Tak dobrá.‘‘