Melodie - 20.díl

Sebrala jsem z umyvadla poslední krabičku mýdla a přibalila ji k ostatním věcem do – původně velkého – kufru, který jakoby se během pobytu tady, zmenšil. Když se mi do něj podařilo vecpat i zbývající věci, které doteď ležely na posteli, zabloudila jsem pohledem směrem k oknu, kde seděl Ted. Díval se na ulici pod ním a vůbec se nehýbal. Pozorně jsem si prohlížela jeho posed. Byl tak nějak vznešený, ale ne smutný. Uvědomila jsem si, že pro něj tahle situace nebyla nová a když se dokázal – tedy jen výjimečně – smát i před tím, tak proč by nemohl být, alespoň trochu šťastný i teď…
Usmála jsem se. Bylo příjemné, vidět ho uvolněného. Najednou, jako by se mé srdce otevřelo a pustilo do sebe nový kyslík, se kterým postupně přicházel zvláštní pocit úlevy a následné harmonie.
Otočil se a když spatřil můj velice zvláštní výraz, který byl hoden tak akorát smíchu, s půvabem a ladností seskočil z parapetu a objal mě. Nikdy nedělal, co od něj druzí očekávali. Když jsem předpokládala, že se bude smát, neudělal to a když jsem si myslela, že bude smutný, najednou se mu koutky úst zvedly nahoru. O jeho nevyzpytatelnosti jsem ale měla možnost se přesvědčit i v mnoha jiných situacích. Možná právě proto se mi tolik líbil, ale byla jsem si téměř jistá, že to tak není. Milovala jsem jeho upřímnost, jeho pohled, jeho srdečnost, jeho láskyplnost, kterou denně obdarovával tolik lidí, včetně své matky a svého bratra. Milovala jsem plamínky v jeho očích, milovala jsem jeho…
Zatím co jsem přemýšlela nad tím, zda ho opravdu miluji, prsty mi jemně přejížděl přes páteř. V tu chvíli mnou projel neuvěřitelně silný pocit, který jsem však neuměla pojmenovat. Byl velice intenzivní, ale dalo by se říct, že příjemný. Ano, příjemný.
Lehce jsem zčervenala, když mi to došlo, ale byla jsem přesvědčená o tom, že pro mě bude nesmírně těžké mu to říct a možná, že k tomu ani nenajdu odvahu. Ano, je to asi hloupé, ale jsem už prostě taková…
„Tak vyrazíme, ne?“ optal se spíše ze zdvořilosti a sehnul se pro obrovské zavazadlo. Svým hlasem mě tvrdě uvrhl do reality a já se začala třást po celém těle. Snad jako kdyby vás někdo probudil ve dvě hodiny ráno a zavřel na balkoně, kde by bylo pouhých pět stupňů.
„Děje se něco?“ Pohlédl na mě starostlivě.
Rychle jsem se vzpamatovala.
„Ne, můžeme jít!“ Usmála jsem se a obtočila prsty okolo ucha Tedova značně lehčího zavazadla.
Pořád tam jen stál a prohlížel si mě, což mě rozklepávalo ještě víc a tak jsem ho předešla a razila cestu z hotelu, jako první.
Dole v hale jsem se naposledy podívala na paní za pultem. Mrkla na mě a v zápětí se usmála. Zakroutila jsem nechápavě hlavou, ale dál se tím už nezabývala. Otevřela jsem skleněné dveře hotelu a sestupovala po schodišti na chodník. Ted byl trochu opožděný a tak jsem se pod schody zastavila a smutně se podívala na budovu, ve které jsme spolu celý týden bydleli. Byl to bezpochyby krásný výlet – pomyslela jsem si.
Ze dveří se mezitím vybelhal Ted. S úsměvem jsem si ho prohlížela. Když mě spatřil, rozzářil se. Byl už zase úplně jiný, než před pár minutami v pokoji. Počkala jsem na něj a pak jsme se společně vydali k zaparkovanému autu. Povzdychla jsem si a v tu chvíli po mně mrštil pohledem.
„Copak?“ ptal se mile.
Usmála jsem se na něj. „Nic, jen se mi bude stýskat!“ přiznala jsem a skousla si ret.
Majetnicky mě objal kolem ramen. „Přece odjíždíme spolu, ne?“ snažil se mi zvednout náladu, ale jeho slova ve mně rozvířila stejný pocit, jako tenkrát, když jsem se vzbudila a on tam nebyl. Tehdy se mi zdálo, jako by měl odejít a já měla zůstat sama. Rychle jsem tu myšlenku i se vzpomínkou zahnala.
„Asi máš pravdu.“ Přikývla jsem nakonec a nastoupila si.
I přes dlouhé námitky jsem si pustila CD s jeho nahrávkami a uvelebila se na sedadle. Tentokrát jsem ale nebyla unavená, takže mě ani jeho auto nedokázalo uspat. Pousmála jsem se nad svým vítězstvím a sledovala cestu před námi. Míjeli jsme stromy a opuštěné dřevěné chatky. Jel pomalu, tak jako vždycky a já konečně chápala proč. Byl zodpovědný a proto se svému otci nebude nikdy podobat. Obdivně jsem na něj pohlédla. Tvářil se netečně, jako ostatně pokaždé, když řídil. Přesto byl krásný.
Po necelých čtyřiceti kilometrech zastavil na benzínce, i když měl nádrž ještě do poloviny plnou, protože hrozilo, že už po cestě na jinou nenarazíme a představa nepojízdného auta, které by se zastavilo někde v zatáčce při největší sněhové vánici, nebyla zrovna lákavá. Byla jsem nyní za jeho zodpovědnost opravdu vděčná.
Za pět minut byl zpět. Z přihrádky vytáhl malý bloček a pečlivě si do něj zaznamenal ujeté kilometry, počet načerpaných litrů a částku, kterou za ně utratil. To mě donutilo přiřadit k jeho vlastnostem ještě jednu a to neuvěřitelnou pečlivost. Nezdá se mi ten kluk jen? – ptala jsem se sama sebe a užasle kroutila hlavou, zatím co jsem pozorovala jeho dlouhé prsty, jimiž obepínal propisku a kroužil jí po papíře.

Pomalinku jsme se blížili k našemu bydlišti a za sebou nechávali, jak silnici tak i zážitky, které jsme si odtamtud odváželi pouze v našich hlavách v podobě vzpomínek.
„Tede?“ promluvila jsem náhle.
„Ano?“ Na sekundu se ke mně otočil.
Z počátku mi přišlo lepší, když mu řeknu pravdu bez větších příprav a promýšlení, ale jeho unavený tón mě dokonale uzemnil. Ne, teď mu rozhodně nemůžu říct, co jsem si ráno uvědomila…
Zavrtěla jsem hlavou a rty stočila do falešného úsměvu, jímž jsem chtěla zamaskovat smutek, který se mě dnes držel celý den a nyní ještě více zesílil. „Vlastně nic!“ řekla jsem stroze a pohlédla z okna, kde se začínala kreslit – mně známá – krajina.
Zanedlouho jsme zastavili před naším domem. Na verandě už nadšeně poskakovaly Alex a Melisa a šťastně nám mávaly nad hlavou. S povzdychem jsem se tomu zasmála a vystoupila z auta. Ted ke mně rychle přispěchal a vzal mě za ruku. Trochu mě tím překvapil, ale bylo mi to příjemné, takže jsem nic nenamítala. Společně jsme se pak přesunuli k mým sestrám.
„Nazdárek, tak jak bylo?“ ptala se nás rozjařená Alex. Pořád stejná – pomyslela jsem si. Skoro jsem zapomněla, jaké to doma vlastně je. Je možné, aby mě pouhý týden tolik změnil?
„Ahoj holky, bylo nám fajn, viď?“ Mrkla jsem po Tedovi a ten se usmál.
„Tolik jsi nám chyběla.“ řekla Melisa dojemně a procpala se ke mně, aby mě mohla obejmout.
„Tak to prr. Mně tu bylo náhodou dobře i bez ní“ poznamenala se smíchem Alex a já se rozesmála. Už se mi po jejím humoru začínalo dokonce i stýskat.
„A kde je máma?“ zeptala jsem se trošičku rozrušeně a nakukovala přes Melisino rameno ke kuchyňskému oknu. Přišlo mi dost nepravděpodobné, že by mě ani nepřišla uvítat.
Najednou se Melisa odtáhla a Alex se přestala smát. Vystrašeně jsem k nim pohlédla.
„Možná bude lepší, když ti to povíme až doma.“ řekla Alex a zmizela za dřevěnými dveřmi.
Melisa se na nás omluvně usmála a nechala nás o samotě, abychom se mohli nerušeně rozloučit. Koukala jsem za nimi stále s otevřenou pusou, dokud si mě Ted neotočil k sobě. Pod jeho dotykem jsem na všechno zapomněla a usmála se, jakmile své oříškové oči zabodl do těch mých.
Upravil mi pramínek vlasů a pozvedl jeden koutek úst do úsměvu.
„Bylo to úžasné.“ řekl a zadíval se na mé rty.
„Jo, to bylo.“ Horlivě jsem přikývla a nechala se od něj políbit.
„Brzy se uvidíme.“ slíbil a pustil mě.
„Dobře.“ souhlasila jsem a dívala se za ním, jak elegantně došel k autu a s jakousi noblesou se do něj posadil. Opět dokonalý – pomyslela jsem si a naposledy mu zamávala, než zmizel v zatáčce za stromy.
Sehnula jsem se ke kufru u svých nohou. Ani jsme si neuvědomovala, že by mi ho sem přinesl. Nejspíš to udělal, když jsem se vítala s Melisou.
Znovu jsem se pousmála. Myslel prostě na všechno.
Obezřetně jsem nakoukla do dveří, jako bych se bála toho, co mě za nimi čeká, a teprve potom vešla.
Kufr jsem postavila ke schodům a bundu, kterou jsem doteď svírala v rukou, položila na něj.
Vstoupila jsem do kuchyně. Melisa si zrovna vařila čaj a Alex seděla ve vedlejším pokoji na gauči a ukusovala koláček. Vypadalo to, že se tady za tu dobu, co jsem byla pryč, nic nestalo. Vše se zdálo být při starém. Ale kde je máma? – ptala jsem se sama sebe pořád dokola a nepřestávala se rozhlížet po domě. Melisa si mých roztěkaných pohledů všimla. Opřela se o kuchyňskou linku a usrkla ze svého hrníčku. Telepaticky jsem k ní vysílala všemožné otázky, než konečně promluvila.
„Je nemocná…“ řekla téměř neslyšně.
Úlevně jsem vydechla. Rýma nebo kašel totiž zmírnily katastrofické scénáře, které mi doteď běhaly hlavou.
„Uzdraví se a je to, ne?“ Usmívala jsem se.
„Ne Jol, je nemocná.“ S přehnanou pečlivostí kladla důraz na to poslední slovo, které ve mně vyvolalo tíživou bolest.
„Cože?“ vyhrkla jsem.
Melisa ke mně pomalu přišla a pohladila po vlasech, oči se jí při tom leskly. Prudkým pohybem jsem její ruku setřásla.
„Co to má znamenat?“ ptala jsem se bezmocně a ustoupila o krok do zadu. Najednou u mě stála i Alex.
„Kde je?“ zeptala jsem se tvrdě a přehlušila tak jejich uklidňující slova, která mi teď byla naprosto k ničemu.
„Zrovna spí.“ kuňkla Melisa.
Rychle jsem se otočila a vydupala po schodech nahoru. Přešla jsem přes celou chodbu, až k posledním schodům, vedoucím do její ložnice. Prudce jsem je otevřela a srdce se mi rozbušilo. Popošla jsem blíž k její posteli a spatřila bledý obličej s kamenným výrazem, který snad ani nepatřil mé usměvavé matce.
Stála jsem tam bez hnutí nekonečně dlouho a sledovala její zvedající se hrudník. S každým jejím nádechem se mi vracela síla, ale s každým pohledem do její tváře zase opadla. Sedla jsem si na kraj postele a sevřela mezi prsty její ruku. Tiše vydechla.
Co se to jen děje? – nechápala jsem. Všechno, jako by se začínalo hroutit. Ten původní život, jenž jsem měla tolik ráda, napříč strastem, které se v něm občas objevily, jako by nadobro zmizel kdesi v nepoznaných dálkách. Místo něj se v celém okolí usadila jakási tíživá mlha, která se drala do našich duší a zatemňovala i ty nejkrásnější – sluncem prozářené – dny tady v Ticinu.
Společně s tím předešlým životem najednou zmizel i ten krásný sen, jež jsme spolu s Tedem prožívali na horách a během jediného okamžiku se změnil v krutou realitu, kdy jsem si uvědomila, že jsem zpátky doma.