Anna

Ležím na zádech, ruky pod hlavou a zírám do tmy. Jedu už minimálně dvě hodiny, možná i dýl, jsem si téměř jistá, že už jsme projeli Bratislavou, ale ještě sem nepřišli znovu celníci. Nedívám se na hodinky, nesleduju krajinu za okny, jakou taky, když svítat bude až za dlouho, nepočítám zastávky. Nerozsvítila jsem si v kupé, nemám náladu číst, nezapla jsem si ani přehrávač s hudbou, mám toho dost, čím můžu zaměstnat hlavu.
Teším se pryč. Těším se, až budu zase v tom velkém cizím městě, kde skoro nikoho neznám, a kde je toho tolik, co musím zvládat, tolik, že není čas přemýšlet. Teď je toho času ale víc než dost, a kdo ví, možná to je dobře. Možná si to potřebuju trochu srovnat v hlavě.
Byla jsem doma sotva tři dny. Tři kraťounké dny, kdo by řekl, že toho stihnu tolik. Ukázat se ve škole a dozvědět se, že náš třídní je zklamaný, že mě vidí. Uznávám, já jej taky nemám zrovna v lásce, ale tohle si alespoň mohl nechat pro sebe. Jít na maturitní ples své třídy, třídy, ve které jsem už sedmým rokem, a přece mě tam kromě dvou kamarádek nikdo nezajímá natolik, abych s nimi po měsíci, kdy je nevidím prohodila víc než „ahoj“. A kde možná půlka lidí ani netuší, kam jsem zmizela, kde o mě půlka lidí asi ani neví nic jiného, než jak se jmenuju, a že sem tam vyhraju nějaký závod, o čemž se píše v místních novinách. Jít na maturitní ples v doprovodu kamaráda, zatímco mám už dýl než rok jiného přítele, ve čtyři sta kilometrů vzdáleném městě. Teď už osm set, vezmu-li v úvahu, že momentálně je mým oficiálním bydlištěm jiné město, to, do kterého teď opět mířím. Vlastně pardon, skoro jsem zapomněla, teď už mým přítelem není. Ač se mi zatím neráčil odpovědět. To ale odbíhám. Skončila jsem u plesu v doprovodu kamaráda.
Kamaráda, do kterého jsem se tajně platonicky zamilovala, když mi bylo jedenáct. Musím se usmát, když si na to vzpomenu. Malá, poblázněná holka. Nadšená, že s ním prohodila pár slov, že si jí všiml, že má jeho číslo. Jenže když nad tím přemýšlím, co se vlastně za těch sedm let změnilo?
Na plese jsem si uvědomila, že toho moc není. Celý večer jsme strávili spolu, a mě v tu chvíli došlo v čem je ta zásadní chyba ve vztahu s mým přítelem. Kdysi jsem ho možná milovala, možná že jo, možná že ne, to už teď zpětně, po tom, jak moc mi v posledních měsících a hlavě týdnech, kdy jsem se navzdory jeho přemlouvání rozhodla jet studovat do ciziny, ublížil, nevybavím. Ale teď, když si večer na internátu sedám k internetu a zapínám icq, netěším se na něj, těším se na toho kamaráda. Na ples jsem nepozvala jeho, tak jak bych měla, pozvala jsem, jak už bylo řečeno, kamaráda. A celý večer jsem toho ani náhodou nelitovala.
Vím, že ty spolužačky, co rády drbou i ty nezajímavé a nevýrazné osoby v naší třídě, si už šuškají, že mám někoho nového. Usměju se do tmy. Těsně vedle. Jsem sama, konečně sama, a kupodivu jsem za to v tuhle chvíli asi i ráda. Tuším, že mi ta radost ze samoty nevydrží dlouho, ale v tuhle chvíli stále cítím tu stejnou úlevu, která se dostavila ve chvíli, kdy jsem mu ráno po plese napsala, že je konec. Že už za ním nepřijedu. A že už se nemusí snažit jezdit za mnou. Možná jsem měla brečet, snad by to bylo správné. Ale já se smála. Bože, v poslední době jsem kvůli němu brečela tolikrát...a přesto jsem si namlouvala, že to brečím z lásky. Jak hloupá jsem byla. A jak moc jsem mu dovolila, aby mnou manipuloval, aby mě ničil.
Ráno po plese... Nejsem hrdá na to, že jsem takovou zprávu napsala do sms. Jak dětinské, rozcházet se v smskách. Už mi není patnáct, tehdy jsem si říkala,že už tak pitomá nikdy nebudu. A přece, udělala jsem to znovu. Je to tak jednoduché, napsat zprávu a odeslat ji. Pár vteřin, a bez větších emocí je po všem.
Stydím se za tu formu. A hodně. Jenže... nevím, jak jinak jsem to měla udělat. Před třemi týdny jsem za ním jela osmset kilometrů, deset hodin ve vlaku, a k čemu? Neukázal se. Stála jsem na dešti před nádražím, dvě hodiny jako husa, a on se neukázal. Neodpověděl mi na zprávy, nebral telefon. Dvě hodiny mi trvalo, než jsem se otočila, nastoupila do vlaku zpátky, a jela domů. Půl cesty jsem probrečela, a pak napsala kamarádům, že uděláme filmklub. Celou noc jsme leželi a koukali na filmy a já měla chuť brečet. Místo toho jsem se u komedií smála. A on nepsal a nepsal. Měla jsem strach i vztek, nevím, co víc. A ráno potom zavolal.
Fascinuje mě, že se neomluvil. Byla to moje chyba, špatně jsme se domluvili, špatně jsem něco pochopila. Měla jsem dojít za nimi na bazén, vím přece kde je. Proč jsem nešla? Proč jsem tam jen čekala a proč jsem jela domů?
Skoro jsem uvěřila jeho výtkám. Dřív jsem mu všechno uvěřila bezezbytku. Teď ve mě zůstal hlodat červíček pochybností.
O týden později mě přesvědčil, ať přijedu znovu. Ať dojedu na závody, že bude zábava, že půjdem večer pařit, že se sejde celá naše parta, prostě dokonalý víkend. Přijela jsem. Plná optimismu, skoro jsem mu odpustila, co mi udělal minulý víkend, a navíc jsem věřila, že vyhraju. Měla jsem teď natrénováno jako nikdy. A opravdu. O půl minuty jsem překonala holku na druhém místě. O půl minuty. A o půl vteřiny dřív jsem pustila štafetu. Diskvalifikovali mě. A on za mě ani nebojoval. Ostatní lidi z týmu podali protest, on mi řekl, že si mám dávat pozor. Ano, řekl, že je to škoda, a že jsem byla dobrá. Ale jeho „jen si příště dej proboha pozor, taková hloupost“ mi zní v uších doteď.
Neměla jsem sílu večer pařit. Řekla jsem mu, že je mi zle a že jedu domů. Odpověděl, že je to moje volba. Bylo to to poslední, co mi řekl do očí. Ani se neusmál, ani mě nepolíbil na rozloučenou. A nejvíc mě mrzelo, že se ani nepokusil mě přesvědčit, nebo navrhnout, že pojede se mnou.
Cestou ve vlaku jsem nejdřív brečela a pak zavolala kamarádům, že uděláme filmklub. Souhlasili. Ležela jsem vedle Adama, toho kamaráda, co se mnou byl předevčírem na plese, a strašně moc jsem potřebovala utěšit, strašně moc jsem si přála něčí dotek, obejmutí. Ale nedokázala jsem nikomu říct, co mě trápí. Nedokázala jsem nikomu přiznat ani že mě diskvalifikovali, natož jak moc mě zklamal můj přítel.
Nerada přiznávám své prohry.
Ležela jsem vedle něj a když už jsme byli vzhůru skoro jen my dva, když už ostatní nad ránem únavou zaspali, zkusila jsem se k němu přitulit blíž. A on se odtáhl. I to jsem doteď měla v mysli. Bolelo mě to možná i víc než cokoliv jiného, co se ten den stalo.
Znovu jsem odjela pryč a čekala jsem. Čekala jsem na zprávu od Jiřího, mého přítele. Věděl, že je ples. Nevěděla jsem, zda mám zájem ho zvát. A tak jsem čekala, zda se zmíní sám.
Neudělal to. A tak jsem šla s Adamem. A byla to nejlepší noc za posledních několik týdnů, nejmíň.
Ráno jsem mu napsala. Jsou to dva dny a stále mi neodepsal. Je mu to úplně jedno? Nestojím mu už ani za odpověď? Styděla jsem se za způsob, jakým jsem se s ním rozešla, ale neměla jsem sílu za ním znovu jezdit, neměla jsem sílu mu už obětovat víc. Vím, zní to krutě. Ale přesto jsem byla ráda, že jsem to udělala.
Ležím ve vlaku a promýšlím to znovu a znovu. Mobil mlčí, a já stále tak nějak podvědomě čekám na tu jeho odpověď. Proto jsem nezapla hudbu, abych ji slyšela. A proto ani nespím, ač mám obvykle ve zvyku prospat tu část cesty, než překročíme Slovenské hranice a vlak se začne plnit.
Budu dnes ve škole asi nepoužitelná, vůbec jsem nespala. Ale ani to mě nepřiměje zavřít oči. Koukám do tmy a poslouchám ticho. Dá-li se cestování vlakem nazvat tichým. Přemýšlím a čekám.
A v momentě kdy se ozve zvuk smsky, sebou trhnu, jako kdyby mě někdo nachytal při něčem nezákonném. Posadím se a trvá mi několik vteřin, než se odhodlám natáhnout se pro mobil a podívat se kdo mi píše.
„Dana,“ svítí na displeji jméno kamarádky, ke všemu ani ne příliš blízké. Je ani ne šest ráno. Co mi teď proboha může chtít? Zklamaně se usměju. Jiří nebyl jediný, od koho bych si přála dostat zprávu. Ona však tou druhou osobou rozhodně nebyla.