(Ne)šťastná náhoda

A realita přišla. Byla spojena s mnoha změnami. Nejen že se do ní Michal vrátil na vozíku, ale i do jiného bytu. V jeho dřívějším bytě by to bylo na vozíku složité. Byl ve 2. patře a dům neměl výtah. Proto mu pořídili byt v přízemí.
Celou cestu z nemocnice mlčel. Snášel to vše ztěžka, nejdřív ho odvezli na vozíčku – příšerný pocit – a nakonec mu pomáhali do auta. Bylo těžké zvyknout si, že už nikdy nepoužije nohy. Viděl je jako součást svého těla, ale necítil je. Byly a zároveň nebyly.
Nejdřív všechnu pomoc přijímal, ale už druhý den ho to štvalo. Když mu chtěla Radka pomoci z vozíku na gauč, zprudka odsekl: „Nech toho! Chci taky něco dělat sám!“
Pomalu se snažil přesunout se, ale nepovedlo se mu to. Radka ho chytla a pomohla mu. Pomoc přijal, protože mu bylo jasné, že to bez ní nedokáže, ale byl kvůli tomu ještě naštvanější.
Jakmile Michal bezpečně seděl na gauči, odešla. Potřebovala se uklidnit. Nevyčítala mu to, protože pro ni samotnou bylo těžké se s tím srovnat, ale vydržet s ním v jedné místnosti teď nemohla.
Rozhodla se totiž žít s Michalem v jednom bytě. Nemusela, ale chtěla být s ním, pomáhat mu. Věřila, že ho časem jeho výbuchy vzteku přejdou – až si zvykne na vozíček a bude se umět sám obsloužit. Ale v tuhle chvíli to ještě bylo o nervy. Bylo jí z toho do pláče.
Zatímco Radce stékaly po tváři slzy v koupelně, Michal seděl v obýváku na gauči, ze kterého se sám nedokázal dostat. Byl naštvaný sám na sebe. Proč na ni musím pořád tak vyjíždět? Vždyť za nic nemůže, naopak, nebýt jí, musel bych zpátky k našim a ti by se o mě starali. Kolikrát už jsem si umiňoval, že na ní nebudu křičet? – Snad milionkrát.
Z podobných myšlenek ho vytrhl až Radčin návrat. Hned si všiml, že má mírně načervenalé oči.
„Radko“ řekl slabě, „pojď sem, prosím.“
Šla tedy k němu. Bez otálení ji přitáhnul k sobě a objal.
„Promiň miláčku, já vím, že to se mnou nemáš lehký.“
Řekl ta slova tak něžně, procítěně a jeho objetí byla tak krásné, že se neubránila novým slzám. Stačila chvíle a Michal brečel taky. Líbali se a brečeli, ale vlastně byli šťastní.
„Nebudu ti slibovat, že na tebe už nikdy nebudu křičet, protože vím, že to nedodržím“ řekl jí asi po pěti minutách.
„To po tobě ani nechci – aspoň zatím.“
Přitiskl ji pevně k sobě, a tak tam dlouho napůl leželi a napůl seděli.

Již druhý den přijeli Michalovi rodiče, sice měli přijet až za několik dní, ale očividně to nemohli vydržet. Chtěli vědět jak se Michalovi a Radce daří, jak vše zvládají.
„Jestli chceš, tak můžeš jít ven“ řekla máma Radce, „aby ses odreagovala. My to tady zvládneme.“
„Tak jo, děkuju“ řekla, dala pusu Michalovi, rozloučila se a šla pryč.
Šla za svojí kamarádkou Šárkou.

„Ahoj“ výskla radostně mezi dveřmi, „konečně že ses taky objevila.“
Vtáhla ji rychle dovnitř.
„Přišla jsem jen na chvilku, přijeli Michalovi rodiče, tak nemusím být nutně doma, ale nevědět co se tam děje dlouho nevydržím.“
„To ti věřím, ale teď povídej…“
„Co by – už je to lepší, ale pořád je to boj. Ale Michal už to začíná pomalu zvládat, smiřovat se s tím, dneska na mě dokonce ani nevyjel – teda aspoň zatím.“
„Nemáš to vůbec lehký, ale snad to k něčemu bude.“
„Určitě, já věřím, že se Michal zase dokáže vrátit do normálního života, ale nevim kolik mě to bude stát nervů.“
„Hodně holka, strašně moc. A kdy se budeš vracet do práce?“
„Asi za 14 dní. Nejspíš tady potom budou ještě chvíli s námi jeho rodiče.“
„A Michal se pak bude moct vrátit do firmy?“
Pokrčila rameny.
„Mohl. Bezbariérový přístup tam je, záleží jak to bude zvládat, jestli se sám bude chtít vrátit a taky na jaký místo. Prostě tohle je zatím ve hvězdách.“