Melodie - 21.díl

Slyšela jsem jemné zavrzání dveří, které se pomalinku otevřely a pak nejisté kroky mířící k posteli, na které jsem seděla. Něčí ruka se dotkla mého ramene. Otočila jsem hlavu na bok a periferním viděním zahlédla cíp modré košile, již měla na sobě Melisa, když jsem se s ní vítala. Povzdychla jsem si a otočila se zpět k mamince. Postel se prohnula, když na její druhou stranu dosedala Alex. Chtěla jsem s ní být sama, ale když už byly tady, rozhodla jsem se to využít k získání informací.
„Co je s ní?“ zeptala jsem se sklesle.
Melisa pustila mé rameno a dosedla na kraj postele za maminčinu hlavu. Matrace se znovu prohnula. Divila jsem se, že to mámu stále ještě nevzbudilo. Opět jen tiše vydechla.
Melisa mi pohlédla do očí. „Doktor to neupřesnil, ale prý má hrozně slabé srdce.“ vysvětlovala tiše, když v tom ji Alex přerušila.
„Já jsem to říkala!“ zasyčela a podívala se z okna.
Melisa unaveně vydechla a upřela na Alex své velké modré oči. „Co jsi říkala, Alex?“ ptala se otráveně.
„Říkala jsem, aby jí Jol o Tedovi prozatím nic neříkala!“
Překvapeně jsem zamrkala. Její slova byla, jako by mě někdo shodil z měkké peřiny na zledovatělou zem.
„Alex, prosím tě!“ zaúpěla Melisa rozzlobeně a pak pohlédla zpátky ke mně. Její pohled byl omluvný.
Maminčina ruka mi vypadla z dlaní, jak jsem ztartila sílu a z očí mi začaly stékat slzy.
„Jol,“ oslovila mě konejšivě Melisa. „neposlouchej ji, nemůžeš za to!“ řekla a pohladila mě po vlasech. Rychle jsem se jejímu doteku vysmekla a utekla na chodbu. Přibouchla jsem za sebou dveře a svezla se po nich na zem.
Slyšela jsem tlumené hlasy.
„Proč to sakra děláš, Alex?“ ptala se nasupeně Melisa.
„Co?“
„Proč jí tohle říkáš?“ upřesnila.
„Je to pravda!“ odsekla jí.
„Ne, to není!“
„A čí je to tedy vina?“ zeptala se tentokrát Alex Melisy.
Neměla jsem už sílu ani chuť je dál poslouchat. Snad jsem se bála Melisiny odpovědi, nebo jsem jen nechtěla slyšet pravdu. Postavila jsem se na nohy, hřbetem ruky setřela slzy a seběhla ze schodů. Dole jsem zakopla o svůj kufr a spadla na kolena. Naštěstí jsem při tom nenadělala příliš hluku, aby mě mohly slyšet. Zapřela jsem se o poslední schod a vstala.
V rychlosti jsem si vzala klíč, který ležel na botníku pod zrcadlem a vyběhla ven. Zastavila jsem se na verandě a vyzula si teplé zimní boty, které jsem měla ještě z příjezdu. Bosky jsem pak seběhla dřevěné schody a utíkala k řece.
Celou cestu jsem zakopávala a když jsem konečně doběhla na místo, měla jsem nohy úplně sedřené. Sedla jsem si na břeh a svěsila je do vody.
Napříč tomu, že byl opět slunečný den, foukal silný vítr a svou silou se mi vplétal do vlasů a šlehal mě jimi do tváře. Roztřeseně jsem si je zastrčila za uši a naklonila se, abych viděla na hladinu vody. Plula na ní moje tvář a s každou další vlnou se tříštila na několik kousíčků, které jen stěží připomínaly můj pravý obličej.
Plakala jsem. Plakala jsem nekonečně dlouhou dobu. Kvůli mamince, kvůli Alexiiným slovům, kvůli tomu, že jsem si jako jediná nevšimla, co se s matkou děje. Opravdu jsem žila někde úplně jinde, někde v myšlenkách a když jsem se teď vrátila z hor a procitla, měla jsem pocit, že jsem se změnila a přitom jsem pouze otevřela oči. Proč až teď? - ptala jsem se sama sebe zoufale.
Zavřela jsem oči, když v tom jsem ucítila teplý dotek na mých stehnech. Rychle jsem oči otevřela a spatřila malého šedého psa. Svoji hlavičku si položil do mého klína a koulel očima po okolí. Jako by mi přišel říct, ať nejsem smutná. Byl nádherný.
Opatrně jsem se dotkla jeho hlavy a pak dlaní postupně sjížděla po krku níž. Tiše vrněl.
Usmála jsem se. „Ahoj, jak pak ti říkají?“ použila jsem otřepanou frázi, kterou jistě slyšel tolikrát, že už prostě musel vědět, co znamená. Psi se prý totiž dokáží za život naučit až čtyřicet, ne-li více slov.
Vzhlédl ke mně a smutně mi pohlédl do očí. Úplně jsem zkoprněla, jako by to snad ani nebyl pes, ale člověk.
Znovu jsem ho pohladila po stříbrné srsti. „To bude dobré, uvidíš. A jméno spolu vymyslíme!“
Opět si na mě položil hlavu a tiše vydechl.
Pomalinku už se začínalo stmívat a vzduch se ochlazoval, i když voda zůstávala pořád stejně teplá. Vytáhla jsem z ní nohy a znechuceně se podívala na zničené nárty. Už tolik nebolely, ale když jsem se na ně znovu postavila, bylo to, jako by mi do nich někdo zabodl dýku.
Pajdavým krokem jsem se začala přemísťovat domů se psem u levé nohy. Šel naprosto klidně. Byl vychovaný, o tom nebylo pochyb. Ale kde má tedy svého pána? - nechápala jsem.
Podívala jsem se znovu na jeho čistý kožich a došlo mi, že je to Výmarský ohař. Nádherné plemeno, zvláště pak tento malý andílek. Byl nesmírně poslušný a zatím ne moc vysoký, mohly mu být tak maximálně dva roky.
Vzpomněla jsem si na našeho prvního psa, který nám ve svém raném věku zničil snad celý dům, včetně našeho oblečení. Jeho pána jsem sice neznala, ale už teď jsem jej obdivovala, že dokázal takto zkrotit hravé zvíře.
Hrdě jsem si vykračovala po jeho boku a úplně zapomněla na všechny ty problémy. Jako by mi ho snad seslal sám bůh.
Společně jsme došli před náš dům. Na verandě pořád stály ty pitomé boty, vzala jsem je a otevřela dveře na chodbu. Pustila jsem svého zachránce před sebe a ten nadšeně naskákal dovnitř. Vypadalo to, skoro jako by nikdy neměl domov.
Boty jsem schovala do dřevěné truhly, jenž stála na chodbě, nedaleko schodů a zavedla svého nového přítele do kuchyně.
Nadšeně vrtěl ocáskem a oddaně ke mně vzhlížel. Najednou jsem pocítila nesmírnou úlevu a štěstí pocházející z jeho psího srdce.
„Podíváme se, co se tu pro tebe najde!“ Mrkla jsem na něj a otevřela ledničku. Našla jsem v ní kousek paštiky, ale jinak nic, co bych mu mohla nabídnout. Zavítala jsem tedy ještě do spížky a tam bylo hledání o něco účinnější.
Vrátila jsem se do kuchyně s konzervou jakéhosi masa.
„Neber to jako rozmazlování. Tohle je jen výjimečně. Zítra zajdeme pro granulky!“ Mluvila jsem k němu výchovně, ale on mě zřejmě vůbec neposlouchal, jen se drze oblizoval. Nejspíš už měl opravdu hlad.
Rychle jsem plechovku převrhla do misky a tu mu pak položila do rohu místnosti. Zběsile se pustil do jídla.
„Nehltej tolik. Nikdo to nevezme!“ uklidňovala jsem ho, ale vůbec to nepomáhalo. Nalila jsem mu ještě čistou vodu do hlubokého talířku a položila jej hned vedle misky s jídlem, ve které zrovna lovil poslední kousíčky masa. Na chvíli se přestal cpát a děkovně na mě pohlédl, když polykal poslední sousto.
Usmála jsem se. Opravdu byl jako člověk.
Opřela jsem se o roh stolu a sledovala, jak se krmí, když v tom do kuchyně vešla Melisa. Opatrně kladla jednu nohu před druhou a nespouštěla ze mě oči.
„Kde jsi byla?“ zeptala se nejistě.
„Na vzduchu!“ Usmála jsem se, čímž jsem ji totálně zmátla. Najednou jako by zkoprněla a pohled jí sklouzl na stranu, kde spatřila mého nového kamaráda. Polekaně ucukla, ale pak si uvědomila, že je to jen pes a uklidnila se.
„Co tu proboha dělá ten pes?“ ptala se nevěřícně.
„Co by, měl hlad, tak jsem mu dala najíst!“ Opět jsem se usmála.
Překvapeně zamrkala a pak polkla. V duchu jsem se jí musela zasmát. Jen ať si tu klidně fantazíruje, my se zatím půjdeme ubytovat – pomyslela jsem si.
Hvízdla jsem na psa a ten se okamžitě vydal za mnou.
Uchopila jsem těžké zavazadlo a pomocí koleček se ho snažila dostat nad schody. Bylo to opravdu obtížné a tak jsem pustila psa před sebe, nebo by to nemuselo dopadnout dobře. Polekaně uskočil, když jsem jedním kolečkem zavadila o římsu, což způsobilo neúměrně velký rámus.
„Neboj!“ Pohladila jsem ho na temeni hlavy a vybídla jej, aby šel první. Opatrně vyskákal schody přede mnou a já ho následovala. Zanedlouho jsme se konečně ocitli nahoře.
„Uff!“ vzdychla jsem, když jsem vyšlápla poslední schod, zatím co pes si mezitím ustlal před dveřmi do mého pokoje.
Užasle jsem zakroutila hlavou. „Jak jsi věděl, které dveře vedou ke mně?“ ptala jsem se ho, ale on nehnul ani brvou. Muselo mi tedy stačit vysvětlení, které mi podal vlastní mozek, a to to, že psi mají neuvěřitelně vyvinutý čich.
„Tak pojď, ty naše záhado!“ řekla jsem a otevřela dveře do svého pokoje. Teprve teď vstal a vešel.
Kufr jsem postavila u pracovního stolu a konečně se rozhlédla. Nic se nezměnilo, vše tu vypadalo úplně stejně jako před týdnem.
Přešla jsem místnost čtyřmi velkými kroky a otevřela okno. Spokojeně jsem se nadechla čerstvého vzduchu, který jako by odvanul všechny problémy stranou. Dívala jsem se daleko za stromy a sledovala třpyt měsíce, který se mezitím vyhoupl na oblohu. Shlédla jsem ke svému kamarádovi a usmála se. Seděl nepohnutě na zadních a stejně jako já sledoval měsíc, který svým jasem připomínal jeho hebkou srst.
„Už vím,“ promluvila jsem do ticha a pes se na mě podíval. „budu ti říkat Poklade!“ sdělila jsem mu jeho nové jméno a usmála se.
Neudělal nic, čím by dal najevo spokojenost nebo naopak nesouhlas, jen mi znovu děkovně pohlédl do očí.

Druhý den ráno

Něco slizkého mě pohladilo po tváři. Rychle jsem otevřela oči a zamžourala před sebe. Málem jsem se rozkřikla, když jsem nad sebou spatřila psa. Pak jsem si ale vzpomněla, že to já si ho včera přivedla domů.
„Poklade?“ zeptala jsem se nejistě.
Jako by se usmál. Takže jsem se nespletla.
„Dobré ráno!“ Usmála jsem se na něj a podívala se na displej mobilu. Hlásil sedm hodin a čtyřicet pět minut.
„Do prkýnka!“ zanadávala jsem. „Přijdu pozdě.“
To si na mně učitelé pěkně smlsnou – pomyslela jsem si. Proč mě ale holky nevzbudily? – nechápala jsem. Neměla jsem však zrovna moc času na přemýšlení a tak jsem se tím přestala zabývat.
Vyskočila jsem z postele a běžela do koupelny. Rychle jsem si vyčistila zuby, umyla obličej a střelhbitě se vrátila zpět do pokoje. Ani jsem si v té rychlosti nevšimla, co si na sebe oblékám a v podstatě mi to bylo úplně jedno. Do batohu jsem naházela všechny potřebné sešity a učebnice a naposledy pohladila svůj Poklad.
„Musíš to tu nějakou chvilku vydržet sám, ale až se vrátím, zajdeme ti pro pořádné psí jídlo. Co ty na to?“
Místo odpovědi se oblízl.
Zasmála jsem se a ještě cestou ze schodů si vázala vlasy do culíku.