Melodie - 22.díl

Seskákala jsem ze schodů tak rychle, až jsem se divila, že jsem zase nespadla. Dole jsem si obula sandálky, protože v teniskách bych asi bolestí umřela, vzhledem k odřeninám ze včerejška. Pak jsem si ještě vzala klíč a konečně vyšla ven. Zamkla jsem za sebou a mezitím co jsem se otáčela čelem k cestě, už jsem zase nabírala tempo, když v tom jsem do něčeho nebo někoho narazila a tentokrát opravdu upadla na zem. Sykla jsem bolestí a otevřela oči. Skláněl se nade mnou Ted a potutelně se usmíval, když si však všimnul mého výrazu, starostlivě mě vytáhl na nohy.
„V pořádku?“ ptal se a stále mě držel za ruce.
„Jo, díky.“ špitla jsem.
Oprášila jsem si kraťasy a vymetla z dlaní kamínky.
„Svezu tě.“ nabídl mi.
Plácla jsem se od čela. Úplně jsem zapomněla, že spěchám.
„Jsi moje záchrana.“ vydechla jsem a všimla si jeho úsměvu.
Dole už na nás čekalo jeho auto. Otevřel mi dveře a počkal, až nasednu, aby si byl jistý, že už budu v pořádku.
„Jak jsi věděl, že nestíhám?“ zeptala jsem se ho, když seděl vedle mě.
Pokrčil rameny.
Nechápavě jsem si jej prohlížela, ale když mi došlo, že z něj nic víc nedostanu, soustředila jsem se na cestu před námi.
U školy jsem zastavili za dvě minuty osm.
„Už jsem říkala, že jsi moje záchrana?“ ptala jsem se, když jsem si nasazovala batoh.
Znovu se usmál, zamknul auto a jen co ho obešel, lehce mě objal kolem ramen a vedl do třídy. První hodinu jsme měli společnou, ostatně jako každé pondělí.
Bylo to trochu zvláštní. Ve škole o nás prakticky nikdo nevěděl a po týdnu, co jsme oba chyběli, se teď vrátíme spolu, což nejspíš způsobí vlnu rozruchu a nových povídaček. Staneme se středem pozornosti a učitelé z toho jistě nebudou nadšení, to koneckonců ani my ne. Tahle představa mi nedělala příliš velkou radost, takže jsem se ani nedivila, když jsem v obličeji lehce zezelenala.
„Děje se něco?“ strachoval se, dnes už podruhé.
Jen jsem zakroutila hlavou a dál se dívala do země. Přitiskl si mě k sobě ještě víc a já si teprve teď všimla, že už stojíme před dveřmi do učebny, kde na nás čekalo nemilé přivítání pana Pruckla.
Ted pomalinku otevřel dveře a vešel jako první, se mnou v závěsu. Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy si ostatní sedali na místa. Rychle jsme je napodobili, ale učitelovi náš pozdní příchod neušel.
„Zdravím vás, milí studenti. To jsem rád, že jste se na nás přišli také podívat.“
Sarkastický, jako vždy – pomyslela jsem si a v zápětí zčervenala, protože, když domluvil, dívala se na nás už celá třída. V duchu jsem zasténala. Jak já jsem tyhle chvíle veřejného ponížení nesnášela.
„Omlouváme se,“ řekl za nás za oba Ted a já mu za to byla nesmírně vděčná. „tady Jol upadla a tak jsme se zpozdili.“ vysvětlil a usmál se na mě, zatím co já po něm vrhala nenávistné pohledy. Ovšem jeho slova zabrala, učitel zmlkl a dál už si nás nevšímal, takže jsem nakonec mlčela také. Navíc jsem neměla právo se zlobit, jelikož mluvil pravdu. Musel si o mně nejspíš myslet, že jsem nadmíru nešikovná a vlastně i to byla pravda. Jinak bych se takhle nezřídila za pouhé dva dny. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a dál už se věnovala probírané látce, i když to šlo, s Tedem po boku, velice těžko.
„Po škole mě počkej na parkovišti.“ volal na mě ještě Ted, když jsem odcházela na hodinu literatury, po které následovaly základy přírodních věd, matematika, španělština a konečně ekonomika. Celý den jsem neměla ani nejmenší čas na přemýšlení. Dohánění látky mi sebralo strašně moc energie, proto není divu, že jsem byla štěstím bez sebe, když školní den skončil. Pomalým krokem jsem se šourala do školní jídelny, vědoma si toho, že tam potkám Alex a Melisu. Vlastně nebyl důvod se na ně zlobit, šlo nejspíš jen o to, že jsem se v jejich přítomnost opravdu cítila vinna za to, co se mamince stalo.
Propletla jsem se mezi stolečky, u kterých studenti probírali nejrůznější věci, které mi však nyní přišli malicherné a naprosto všední, nudné. Přesto jsem jim záviděla, kéž bych tak neměla na práci nic jiného a mohla se zaobírat nudnými věcmi. Pravda, nedělávala jsem to ani dříve, když jsem mohla, teď bych to však dělala ráda.
„Ahoj!“ pozdravila jsem své sestry a s táckem si přisedla vedle Melisy, Alex jsem tedy měla naproti sobě. Všimla jsem si jejich překvapeného výrazu, pramenícího ze skutečnosti, že si k nim přisedám. No bezva, takže už se za své činy musím ospravedlňovat i před svými sestrami, nejen profesory a spolužáky.
Vzala jsem si vidličku a jemně na ni napichovala zeleninu, dokud nebyla úplně plná. Pak jsem si ji strčila do úst a byla ráda, že tak mám omluvenku a nemusím mluvit a co hůř, něco vysvětlovat.
Melisa na to ale nehleděla.
„Takže tě Ted vyzvednul?“ zeptala se.
Málem mi zaskočilo.
„Jo, jak to víš?“ Střelila jsem po ní nechápavým pohledem.
Pokrčila rameny. „Poslala jsem ho tam!“
„Aha!“ Pozvedla jsem obočí a obrátila hlavu zpátky k talíři.
Takže je všechno zase při starém. Možná jsem otevřela oči, ale všichni ostatní se dále baví za mými zády. Jak se pak mám něco dozvědět, když mě ze všeho vynechávají?
„Zlobíš se?“ zeptala se náhle.
Neodpovídala jsem.
Melisa se začala nervózně vrtět, až jí byla židle malá.
„Jak jinak ses ale chtěla dostat do školy?“ bránila se, i když jsem jí nic nevyčítala.
„Autobusem.“ podotkla jsem nevzrušeně a dál cinkala vidličkou o keramický talíř.
Alex náhle vstala od stolu a s nepříjemným zavrzáním zasunula židličku. Melisa po ní vyjeveně koukla. „Už jdeš?“
„Jo, dojedla jsem.“ odsekla.
„Tak počkej, půjdeme s tebou.“ řekla Melisa.
„Ne, já jsem ještě nedojedla.“ řekla jsem, snažíc se o stejně nepříjemný tón jako Alex.
Melisa stála jako opařená a nerozhodně po nás pokukovala.
„Běžte sami.“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla od talíře. Přesto jsem si nemohla nevšimnout, jak se uklidnila, že mezi námi nemusí volit.
„Tak ahoj.“ rozloučila se se mnou nejistě a následovala Alex.
Zůstala jsem sama u stolu a ani nevím proč, najednou se mi za Tedem nechtělo.
Loudavě jsem dojedla svůj oběd a ještě loudavěji si to šinula ze školy. K mému překvapení tam Ted stále ještě byl. Doufala jsem, že si mě třeba nevšimne, ale to se bohužel nestalo.
Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Zmateně jsem po něm koukala, nechápajíc, jak se ke mně tak rychle dostal. Všiml si mého výrazu, jenž mi na tváři zanechaly Alex a Melisa a kterému jsem ani já sama nerozuměla. Jemně mě pohladil po líci. Sklonila jsem hlavu a sledovala své nohy.
„Co se stalo?“ zeptal se neskutečně jemným hlasem.
„Nic!“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale no tak, přece mi můžeš věřit.“ Lehce mě objal kolem pasu.
Povzdychla jsem si. „Nějak si teď se sestrami nerozumím a přitom nás bude mamka potřebovat všechny, až se probudí.“
Ač jsem se tomu mermomocí bránila, nakonec mi z očí začaly padat kapky studených slz na Tedovi ruce. Udělal ze svých prstů hřeben a pomalinku mi jimi vjel do vlasů.
„To bude zase dobré!“ konejšil mě.
Nic jsem neříkala, chtěla jsem jeho slovům věřit a doufala, že se opravdu vyplní.
„Platí pořád, že bys ráda poznala moji rodinu?“ zeptal se po několika minutách opojného ticha.
Zvedla jsem hlavu, abych viděla do jeho očí a když jsem v nich poznala, že mluví pravdu, přikývla jsem.
„Tak pojď, mamka už se na tebe těší.“ řekl s úsměvem a chytl mě za ruku.
Znovu jsem vzhlédla a pečlivě zkoumala jeho tvář, která se mi opět naskýtala pouze z profilu. Znovu jsem si uvědomila, že se v něm nikdy nebudu moci vyznat a přesto budu vždycky vědět, že mě má rád. Při této myšlence jsem nadskočila radostí.
Jako vždy počkal až nasednu, pak auto obešel a sedl si za volant. Tolik jsem si už na jeho řízení zvykla, že se mi bude špatně navykat na to Alexiino. Zatímco jeho jízda byla plynulá a požitkářská, Alex v jednom kuse trhavě brzdila a vzápětí šlapala na plyn.
„Na co myslíš?“ vyzvídal.
Usmála jsem se, vědoma si toho, že mu nemůžu říct pravdu.
„Přemýšlím, jestli jsem vhodně oblečená.“ vymyslela jsem si rychle.
Zasmál se a v rychlosti mě přejel pohledem, nic však neříkal.
„Tak co?“ doprošovala jsem se.
„Perfektní.“ řekl pouze.
Nervózně jsem si poposedla, zatímco jeho tvář opět zdobil ten známý potutelný úsměv.
Dál už jsme mlčeli.
Po pár minutách jsem si však vzpomněla na Poklad. Nechala jsem ho doma samotného a bez jakéhokoliv jídla.
„Tede, dneska to nejde.“ řekla jsem rozmrzele.
„Cože?“ nechápal.
„No, víš, já mám od včerejška psa a musím s ním zajít pro granule a pak ho vyvenčit.“ vysvětlila jsem a on se zasmál.
„Ty jsi jedno překvapení za druhým.“ řekl a stočil auto doprava, kudy se dalo dostat k našemu domu.
„Ne, počkej, to už můžu dojít.“
„Kdepak, zavezu tě a až všechno zařídíš, pozvání platí.“
„Tak dobře, ale nečeká na nás tvoje máma?“ ptala jsem se starostlivě.
„Brnknu jí.“ řekl, když zastavoval na naší příjezdové cestě.

„Ahoj, Poklade! Tak jsi to tu zvládnul?“ ptala jsem se svého přítele, kterého jsem nechala celý den hlady. Chudák malej – litovala jsem ho.
„Páni, ten je ale krásnej, odkud ho máš?“ ptal se Ted, když pokládal svoji dlaň na jeho stříbrnou srst.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím, to on mě našel! Nejspíš se někomu ztratil, protože je hrozně vychovaný!“
„Aha!“ konstatoval a drbal Poklad za ušima.
Já jsem mezitím vyštrachala nějaké peníze a doufala, že to bude stačit.
„Tak pojďte vy dva.“ zavolala jsem na ně. Očividně se spřátelili, což mi na rtech vytvarovalo úsměv.
Seběhli jsme společně ze schodů a já spěšně nakoukla do kuchyně, jestli tam nebudou holky, ale místnost zela prázdnotou.
„Tak můžem!“ řekla jsem a rukama je pobízela do kroku.
Auto jsme nechali zaparkované před domem a vyšli směrem na náměstí k obchodu. Matně jsem vzpomínala, kdy jsem tam byla naposled. Bylo to tehdy, kdy jsem tam potkala Teda a on se mi omlouval, při tom neměl proč. Tenkrát jsem ani neznala jeho příběh a věřila podvrhu, který si na nás připravila Susan. Byla jsem tak hloupá. Měla jsem opravdu štěstí, že mi Alex a Melisa otevřely oči a že Ted ještě neztratil trpělivost.
Vzpomněla jsem si i jak jsem v tmavém rohu uličky spatřila siluetu dvou lidí, kteří mi připomínali Teda a Melisu a já tomu nevěřila, i když to oni opravdu byli. Melisa mi pak na oslavě narozenin říkala, že byl hrozně smutný a já teď vím proč. Vůbec jsem mu to neulehčovala a on přesto dělal, co jen mohl. Zasloužím si ho vůbec? – ptala jsem se sama sebe.
„Jaké krmivo mu koupíš?“ Tedův milý hlas mě vytrhl z přemýšlení.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatovala.
„Nevím, dřív jsme kupovávali Timberwolf.“ řekla jsem trošku ochraptěle, protože mi hlavou stále zněla ta ostrá otázka, která se nabodávala do každého koutku mé mysli.
„Co je s tebou?“ ptal se mě Ted.
„Ne nic, to je dobrý.“ Usmála jsem se na něj tak falešně, že to prostě musel poznat.
„Víš co, počkej tu s Pokladem a já pro ty granule zaběhnu, jo?“ sdělil mi svůj plán a čekal, co já na to.
„Tak dobře.“ souhlasila jsem a posadila se na nízkou zídku před obchodem.
„Hned jsem zpátky.“ zavolal ještě, než zmizel za skleněnými dveřmi potravin.
V duchu jsem byla vděčná původnímu majiteli, že svého psa tak dokonale vychoval a já tu s ním můžu být i bez vodítka.
Způsobně mi seděl u nohy a vznešeně se rozhlížel po okolí.
Pohladila jsem ho. „Ty jsi vážně poklad, víš to?“ Usmála jsem se.