Madeleine - 12.část

Madeleine rozechvěle vyběhla ze stáje, dalo jí to docela práci vymanit se z Justinova objetí,ale bylo to příliš nebezpečné, otce mohlo kdykoliv napadnout sem přijít a to bylo to poslední, co by si dnes přála. Zavřela na chvíli oči a pokoušela se trochu uklidnit….avšak jen pouhá představa toho, čemu byli tak blízko, jí způsobovala divoké bušení srdce.
….Přestaň přece, vždyť se zatím celkem nic nestalo…slíbil že nebude spěchat… byla docela ráda, protože od těch hrozných událostí ještě uběhla příliš krátká doba.
Po chvíli se snažila neslyšně vklouznout do domu,marně. Erik tam na ni již netrpělivě čekal.

„To se podívejme, kampak jsi tolik spěchala? Ani jsi pořádně nedojedla snídani a já jsem si chtěl ještě s tebou promluvit o tvé cestě…“ řekl dotčeně.
Rozpačitě zamrkala.
„ Říkala jsem ti přece, že musím za Audrey…“
„Hm, skutečně?...“ řekl zvláštním tónem a pomalu vytáhl z jejích vlasů několik stébel slámy. Zarazila se, mírně si skousla rty a nenápadně si zkontrolovala všechny knoflíčky od blůzky…byly naštěstí v pořádku.
„Tak si promluvíme třeba dnes odpoledne, stejně musíš za chvíli do školy.“ vyhrkla na něj.
„A nemusíš mne pořád hlídat, už dávno nejsem malé dítě..“
„Tak právě o tom jsi mne nedávno příliš nepřesvědčila…“ odpověděl Erik rozmrzele a zadíval se směrem ke stájím. Roztržitě se ohlédla, ale Justin se naštěstí neukázal.
„Ale tati, slíbila jsem ti přece, že už se nikdy nic podobného nestane…musíš mi přece konečně začít věřit..“ pak jej letmo políbila na tvář, spěšně si prohrábla vlasy, nechala jej tam v údivu stát a utekla do svého pokoje.
Tváře jí jen hořely, snažila se něčím zaměstnat, a tak si horlivě začala balit věci do zavazadla. Přistihla se ale, že vůbec nemyslí na to, co dělá. Nechala toho a snažila se tedy začíst do knihy. Ani to nepomohlo, řádky jí splývaly v jednu šedivou rozmazanou skvrnu. Lehce se dotkla prsty svých rtů, stále na nich cítila jeho polibky, a zasněně se jen tak pro sebe usmála.
Po chvíli zaslechla přes otevřené okno nějaké hlasy, rozpoznala otce a ……to přece není možné!?
Vyskočila od stolu a vyběhla před dům. Nevěřila svým očím….u brány stál Nicolas de Chagny a právě se o něčem hlasitě dohadoval s otcem..
Váhavě se k nim přiblížila a jejich hlasy náhle utichly. Oba se na ni otočili, Erik pak už jen velmi
stroze řekl.
„Čtvrt hodiny, víc ani minutu, pamatuj si to…!“
Ještě na něj chladně pohlédl a pak spěšně odešel.

Madeleine s Nicolasem se na sebe chvíli rozpačitě dívali. Zoufale tiskla k bokům své rozechvělé ruce, měla na sebe zlost, že ji tyto pocity tolik ovládly.
„Slyšel jsem, že brzy odjíždíš. Jak se ti daří, už jsi v pořádku? Dlouho jsme se neviděli, ani k nám už nezajdeš…“začal zvolna.
Nedůvěřivě se na něj zadívala, nechápala, kam míří. Jak si vůbec dovoluje takhle mluvit?
„Já bych ti mohla říct totéž, nemyslíš? Mimochodem, slyšela jsem, že jsi v poslední době velmi zaneprázdněn, třeba bych tě jen zdržovala. A pokud vidím, nezapomněl jsi, kde bydlím…..ale jinak se již cítím dobře…“odpověděla mu pichlavě.
„Jestli myslíš Céline, tak to už dávno není pravda…“ snažil se o smířlivý tón.
„Skutečně? A na jak dlouho? Nebo až se třeba naskytne jiná příležitost?….“ nenechala se zviklat.
„Chybíš mi…moc…..mám tě pořád rád,stýská se mi a jsem zoufalý..“ stále se snažil ji obměkčit.
Nadechla se a ostře mu odpověděla.
„Zoufalý? Ty? O zoufalství nevíš vůbec nic, mohla bych ti o tom vyprávět celé hodiny, třeba jaké byly mé pocity před tím, co jsem kvůli tobě udělala. A pak, když jsem se zmítala mezi životem a smrtí, taky jsi tady nebyl. Nechal jsi mne napospas, a to ti neodpustím…nikdy!“
Snažil se jí dotknout,pohladit ji, ale prudce uhnula a ustoupila stranou. Cítila, že se jí do očí derou slzy, nechtěla aby to viděl a zoufale vykřikla.
„Jdi pryč!...odjeď prosím!…už ti nevěřím,nemá to cenu…“
„To je… kvůli němu?...“ procedil mezi zuby a ukázal ke stájím, kde se právě objevil Justin a zpovzdálí je zvědavě sledoval.
Sklopila oči, pak se beze slova náhle otočila a běžela směrem k domu. U dveří se znovu krátce ohlédla. Chvíli tam ještě stál, ale pak se vydal pomalu k čekajícímu kočáru.
Proč zprvu tak krásně začínající den musel přejít v tuhle nepříjemnou frašku? Pak už to nevydržela, vysíleně se opřela o zeď a rozplakala se.
A takhle ji tam našel Erik.
Starostlivě ji objal a snažil se ji uklidnit. Zvláštní, jak se vše najednou obrátilo. Vzpomněl si, jak se kdysi dávno snažil zabránit tomu, aby se spolu stýkali…a ona s ním kvůli tomu dlouho nepromluvila ani slůvko…..jako by už tenkrát podvědomě tušil, že jí tento mladík není hoden.
„Proč přijel…proč? Já chci už konečně zapomenout! Nechci ho už ani vidět!“ vzlykala otci na rameni.
Pak se konečně trochu uklidnila.
„Promiň, omlouvám se, připadám si hloupě, už kvůli Christině…ale prostě to tak cítím…“
Nic na to neodpověděl, jen ji lehce pohladil po vlasech. Pokusila se trochu usmát a pak odešla do svého pokoje….Musí to dokázat, snažila se myslet na Justina…nové světlo v jejím životě, které ji určitě pomůže zapomenout…….
Později, když otec s Adrienem odjeli, konečně vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně za Claire, beze slova jí začala pomáhat s přípravou oběda.
„Ale no tak, drahoušku, proč jste tolik smutná? Nesluší Vám to…a nemyslete už na to.
Justin je moc hodný chlapec, věřte mi, hodí se k vám mnohem více. A nikdy vás nezklame,jako tamten….. nu? Usmějte se přece!“
Povedlo se.
„No vidíte, hned je tady mnohem veseleji..“
Madeleine se mírně zlepšila nálada…ale přistihla se,
že se na svou cestu trochu přestává těšit…bude muset
ty dlouhé tři měsíce bez Justina nějak vydržet…

O dva dny později…
…Velké nádraží bylo toho rána poloprázdné, opodál netrpělivě supěla obrovská lokomotiva a vypouštěla k obloze mohutné sloupy páry. Po nástupišti dobíhali ještě poslední opozdilci.
Erik zamyšleně pozoroval svou dceru, která měla odjet vstříc své nové budoucnosti a kariéře. Právě propustila z objetí malého Adriena, nemohl se za žádnou cenou smířit s jejím odjezdem a neustále si otíral slzy.
„A dovezeš mi nějaký dárek? Moc rád dostávám dárky…“ popotahoval.
„To víš, že dovezu, a ty mi taky jeden dej, hned teď….přestaň plakat…“ Horlivě přikývl a pokusil se vykouzlit něco jako úsměv.
Pak přistoupila k Justinovi a objala jej. Erik se mírně zamračil a s obavami pohlédl na Christinu, ta se však jen smířlivě usmála a chápavě stiskla jeho paži. Vždyť její syn ani neprojevil zájem, aby se přišel rozloučit. Nehodlala jej přemlouvat a odešla sama.
Madeleine se k nim ještě na chvíli vrátila, políbila a pevně objala otce.
„Každý den ti budu psát…slibuji“..řekla mu se slzami v očích a Erik pak už jen se svíravým pocitem sledoval, jak doprovázena Justinem odchází směrem k vlaku.
Ještě jim krátce zamávala.
Nikdo z nich ale netušil, že je zpovzdálí, dobře ukryt před jejich zraky, někdo pozoruje….
…….Nicolasovi se při pohledu na Madeleine, která políbila toho cizího mladíka a poté nastoupila do vlaku, sevřelo srdce. Ale pochopil, že se už nic nedá vzít zpátky…už bylo příliš pozdě něčeho litovat, stále se ale nechtěl smířit s tím, že kvůli lehkovážným očím povrchní Céline zřejmě přišel o to nejlepší, co kdy měl….Pak jen sledoval, jak Erik s matkou, chlapcem a tím mladíkem odcházejí. Zprvu měl silné nutkání se k nim třeba přidat, nakonec si to ale rozmyslel.
Zlostně odkopnul kámen, ležící mu v cestě a za chvíli jeho kroky splynuly se začínajícím ranním ruchem pařížských ulic…