Život Daniho Deepa 2 - Klubovna

9.prosince 2018
Poletíme na Europu?

Americká Sonda Explorer + včera poslala k Zemi fotografie, kterými zřejmě způsobí nemalou revoluci na pohled na vesmír a život. Sonda vzdálená několik set tisíc kilometrů od naší Země měla v programu prozkoumat jeden z Jupiterových měsíců Europu, na které, jak vědci předpokládali, by mohl existovat primitivní život. K tomuto úkolu byl Explorer + náležitě vybaven. Byl odolný proti zákeřné atmosféře, dokázala jezdit po zmrzlé krustě měsíce a dokonce dokázala do ledu provrtat díru a potopit se do hlubokého oceánu. A právě tam objevila modře světélkující plankton. Je to vůbec první doklad mimozemského života!
,,Je to obrovský úspěch celé organizace NASA. Chtěl bych poděkovat americké vládě i celé veřejnosti, že nám stále a stále dávaly důvěru, a já jsem nyní hrdý, že jsme jejich v ěrnost aoddanost splatili. S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsme našli druhý domov.“ promlouval nesmrtelný ředitel NASA Dean Wisznowski.
Nyní zbývá jen jedna otázka – kdy se na Europu přestěhujeme?
...

(Michael Downmole, National Geographic)

9.prosince 2018
Nic než pravda: Clementine Perry

,,Vážení diváci a milé obecenstvo, jsem nadšen, že jste si ve svém jistě nabitém dni udělali chvíli a zapli si náš kanál čekaje na naši skvělou hru Nic než Pravda! Dnes to bude opravdu nářez! Ve studiu, přímo v horkém křesle už sedí naše dnešní soutěžící Clementine Perry! Clem, řeknětě nám něco o sobě! Kolik vám je let?“
,,Dvacet...mi bylo v říjnu.“
,,Jaké jsou vaše záliby?“
,,Ráda chodím do lesa, čtu a plavu.“
,,Koho jste si přizvala do studia?“
,,Moji maminku a tátu, starší sestru a babičku.“
,,Odkud jste k nám přijela?“
,,Z Denveru...“
,,Wow! Až z Denveru! Právě jste vyhrála pět tisíc dolarů, neboť jste právě vytvořila nový rekord v délce cesty k nám! Obecenstvo, to chce potlesk pro slečnu Clem! Jste snad slečna, Clem, nebo se mýlím?“
,,Jsme vdova...“
,,Ach, tak to mě mrzí...No, pustíme se do soutěže samotné, co říkáte? Vážení, začíná nám první kolo Nic než pravdy!
Chvíle napětí, než se na obrazovce objeví otázka...A tady je – Je pravda, že jste nikdy neměla ráda svoji starší sestru?“
(v hledišti to zašumělo a sestry se na sebe navzájem letmo podívali. Bylo vidět, že Clem váhá s vyslovením odpovědi)
,,Ano...“
(starší sestra sklápí zklamaně a zhrzeně svoji hlavu do dlaní. Maminka ji chlácholí a otec jí plácá po zádech. Babička se zmateně ptá, co se stalo, protože špatně slyší...)
,,Tato odpověď je...správná.“
,,Chtěla byste nyní něco vzkázat svojí sestře, Clem?“
,,Promiň, Samantho, ale vždycky jsi měla, co jsi chtěla, a já neměla nic. Vždycky jsem byla kvůli tobě odstrčená...“
(starší sestra propuká v pláč. Něco přes slepené vlasy mluví, ale nemá mikrofon, a tak se jen můžeme dohadovat, co má na jazyku. Zřejmě však nic špatněho, zdá se, že je tímto zcela zaskočená.)
,,Přejdeme na druhou otázku, Clem...Je pravda, že jste tajně svedla tehdy Samanthinina přítele Boba?“
(v hledišti to znovu zahučelo, snad ještě hlučněji než při minulé otázce. Samantha teď přestala brečet a přes mokré oči upřeně pozoruje Clementinu. Musí to být pro ni zlý sen.)
,,...Ano...“
,,Chtěla byste i tentokrát něco sdělit své starší sestře, Clem?“
,,Udělala jsem to, abych aspoň jednou měla něco, co ty nemáš. Abys mi záviděla...“
(mluvila a mluvila, ale Samantha tam už nebyla. V pláči odešla. Vypadala, jakoby měla každou chvílí zkolabovat.)
,,Tato odpověď je...správná.“
...
(uváděl Robert Morisson, Nic než pravda, kanál TV Shows)

...Vypnul jsem televizi. Bylo devět hodin večer a já se měl odebrat do postele. Muti mě ještě přišla zkontrolovat. Zhasla lampičku, popřála mi dobrou noc a zavřela bílé dveře.
Ležel jsem v posteli a čekal. Pokud půjde všechno podle plánu, bude dnešní noc stejně zajímavá, jako všechny předcházející, kdy jsem měl domácí vězení. Dnes mi trest vyprchal a zítra už jsem zase mohl s Tinou ven. Ale dneska ještě měla přijít ona ke mně.
Zanedlouho narazil do okenního skla vlašský ořech. Vyskočil jsem z postele a okno otevřel. Na zahradním trávníku zabaleném do sněžného županu stála drobná postavička v huňatém svetru. Byla to ona. Po kolena zabořená do sněhu, třesoucí se v chladu rané noci a s drkotajícími zuby. Tiše jsem na ni zavolal, aby si přistavila žebřík, který jsme měli pověšený na zdi domu. Vzala ho a postavila tak, aby dokázala vylézt do mého pokoje v horním patře rodinného domku. Když stanula v mém okně, opatrně jsem zavřel okno, abych náhodou nezavadil o žebřík, který by se mohl zkácet k zemi.
Sedli jsme si na postel a dívali se skrz francouzské okno na nebe. Bylo plné hvězd. Jako by se s každou uplynulou sekundou rozmnožovaly. Vždycky, když jsem takto seděl po boku Tiny, měl jsem prazvláštní pocit. Jako by v té chvíli nic neexistovalo, jako by se zastavil čas a tikal jenom pro nás dva, jako by vše zkamenělo a jenom my dva zůstali na celé širé planetě, jen my dva s nesčetnými hvězdami nad hlavami, které na nás shora svítily jako nekonečné svíčky, které nikdy nepohasnou, které nesfoukne poryv větru. A stejně tak jsem se cítil já, jako by mě od Tiny neodvála ani ta nejsilnější vichřice.
,,Taky se díváš na ty hvězdy, Dani?“ z ničeho nic se mě zeptala.
,,Jojo, jsou moc hezké. Zkoušela jsi je někdy spočítat?“
,,Zkoušela jsem to, ale vždycky jsem usnula. Ty je máš spočítané?“ řekla tak doufajícím tónem, až jsem měl nutkání zalhat, že ano. Ale lhát se nemá. Je to ošklivé.
,,Nemám. Maminka mi vždycky říká, že jsou jako ovečky skákající přes moji postel, že se jich nedá dopočítat. Říká, že každou sekundou se zrodí jedna další hvězdička.“
,,To je dobře, víš, protože ony jsou moc hezké. Kdyby v noci na nebi nebyly žádný hvězdy, tak bych se bála.“
,,Já je mám taky moc rád. Každou noc k nim vztahuji svoji ruku, abych si je chytil, víš, ale jsou moc daleko. Maminka vždycky říká, když zhasíná lampu, že jsou tak daleko, že se k nim ještě nikdo nedostal.“
,,A myslíš, že bychom se tam někdy dostali my? Že bychom si sedli na její cíp, dali si svačinu a dívali se na Zemi, jak se pod námi pěkně otáčí?“
,,To nevím, ale bylo by to pěkný. Máš nějaký hvězdy pojmenovaný?“
,,Nemám, protože já bych nepoznala, která je která. Ty pro ně máš jména?“
,,Jen pro nějaký. Ta, co svítí nejvíc, to je Černobyl...“
,,Jak? Proč zrovna tak?“
(Víte, já jsem odmalička miloval zeměpis. Díval jsem se do automap, když jsme cestovali dlouhou dobu, a tak jsem projel prstem celý svět. A plno měst jsem si zapamatoval. Tatínek mi navíc, on byl totiž moc chytrý, vždycky něco řekl o oné zemi, či městu. A tak jsem se dozvěděl i o Černobylu.)
,, To byla jedna elektrárna, která teďka leží na Ukrajině. To je v Evropě, víš. A ta elektrárna jednou vybuchla a všechno v okolí ozářila. Tatínec mi sice neřekl, čím všechno ozářila, ale asi nějakým hodně silným světlem, když o tom všichni tak mluví. A tak říkám té jasné zářící hvězdě Černobyl.“
,,Aha. A máš ještě nějaká jména?“
,,Jojo. Ale to jsou názvy pro celé skupiny hvězd, víš. Tatínek mě je učil. Říkal, že mají jména podle toho, jako co vypadají. A ty jména se potom používají v horoskopu. Támhle můžeš vidět kamzíka, napravo od něj je humr, nad humrem je vodník, nalevo od vodníka je střelenec, pak hodně vlevo od střelence jsou mlýnky a pod mlýnkama jsou dvojčata.“ ukazoval jsem ji rukou na jednotlivé seskupení hvězd, ale to už bylo stejnak zbytečné, protože Tina se stočila do klubíčka a s úsměvem na tváři usnula.
Bylo to vůbec poprvé, co tu zavřela očka. Předcházející dny jsme se dívali na televizi, ale potom zase slezla po žebříku a odcupitala domů.
'Vlastně ani nevím, kde bydlí.'pomyslel jsem si. 'Zítra se jí na to ve škole musím zeptat...'

Když jsme se ráno probudili, museli jsme vymyslet, jak dostat Tinu nepozorovaně z domu, neboť žebřík přes noc spadl na zahradu a zabořil se do bílé pokrývky. Dlouho nás nic nenapadalo, až nakonecTina navrhla, že by se mohla převléknout za Prince a odejít se mnou v převleku do školy. Ale byly tu dva problémy. Zaprvé byl Prince mnohem menší než já, zatímco Tina se mi svojí výškou mohla orvnat. A zadruhé, kdyby dělala, že je Prince, co bychom potom udělali se skutečným Princem? Rozřešení nakonec přinesla událost, kterou jsem našel na mých dveřích zvenku. Byl tam přilepený žlutý papírek se vzkazem:
,,Dani, musela jsem s tatínkem do nemocnice, protože ho hrozně bolí zub. Tak si dej s Princem něco k snídani a potom ho odveď do školky. Díky.“
,,Super!“ vykřikl jsem. Teda ne, že by mě nemrzelo, že otecka bolí chrup, ale taková situace byla pro Tinin nepozorovaný únik z domu jako stvořená.
Společně jsme tak odvedli Prince do školky, přičemž jsme mu kladli na srdce, aby o Tinině návštěvě nemluvil před rodiči, a odešli jsme do školy. A tentokrát jsme do ní opravdu vstoupili.
Naše třída byla seskupena z třiceti žáků a žákyň. Přesněji řečeno, deset kluků a dvacet holek. To znamená, že na jednoho kluka připadají dvě holky. Ale když vezmete v potaz takovou Suzan McFellovou, která se pořád jenom šťárala v nose, nebo Wilmu Palaceovou, která se každému chlubila tím, že má v levém loktu umělý kloub, tak uznejte, že to žádná extra výhra nebyla. Navíc v té době jsme se s holkama nikterak moc nebavili, natož kamarádili, a to ani s takovými sexbombami jako Nicole Hillová, které splývaly její světlé vlasy až na ramena, nebo Carmen Foxová, která měla hrozně dlouhé nohy. Jedinou výjimkou jsem byl já, který se kamarádil s Tinou. S klukama jsme byli jedna velká parta. Všichni jsme seděli v zadních lavicích a obvykle jsme dělali něco úplně jiného, než co po nás chtěl učitel. Ale i přesto, že jsem nedával pozor, jsem měl velmi dobré známky. Někteří už ne, ale všichni jsme nakonec neměli horší známku než dvojku. Teda až na Kierana. To byl sportovec tělem a duší, dělal atletiku a ještě k tomu parkour, ale ať dělal, co dělal, i když často nedělal vůbec nic, měl především trojky a čtyřky.
V lavici jsem seděl s Dizigenem, australanem, který se k nám přistěhoval před čtyřmi lety. Měl delší kudrnaté vlasy a tmavě hnědé oči, široká ramena a byl o hlavu vyšší než já. Byl to můj dobrý kamarád, zdali ne nejlepší, se kterým jsem po škole ještě s Floydem a Bardem hrál fotbal. Byl hodně chytrý a zajímal se o spoustu věcí. A pořád říkal, že chce být jednou chirurgem.
Ten den nás napadlo něco velkého. Když odzvonila poslední hodina, sešli jsme se na plácku před školou, kde slunce žhnulo do šedého a zaprášeného asfaltu, se všemi kluky. Všichni nadšeně souhlasili. Teda až na Joachima, našeho věčného skeptika a pesimistu.
,,Nechci vám kazit radost, ale stejně to nevyjde...“povídal.
,,Proč by ne?“řekl mírně naštvaný Dizi.
,,Zafouká vítr, spadne to. Zaprší, zmokne to a shnije to. Přijde bouřka, blesk a zapálí to. Přijde chlap a vykrade to. Přijde...“
,,Zadrž, zadrž, Ape (tak jsme mu totiž říkali. Ta přezdívka byla vytvořena zkrácením slova apokalypsa, které více než vystihovalo jeho charakter), můj táta je architekt a ten nám určitě poradí.“ vložil se do toho Blade.
,,A můj táta je zámečník. Dám nám nějaký dobrý zámek.“ přidal se Floyd.
,,To je mně úplně jedno. Já vám říkám, že vám to nevyjde, že to spadne...v lepším případě.“
odvětil Ape, pomalu se otočil a s ohnutými zády se vydal ulicí k domovu. Nemyslel to nijak špatně, ale prostě byl přesvědčen, že náš nápad nemá šanci na úspěch. Jako ostatně o všech jiných věcech. Když Apo zmizel za horizontem, začali jsme rozvíjet svoji myšlenku dále.
,,Musíme najít nejideálnější místo.“
,,Co takhle nad školou na tom velkým kopci?“
,,Jo, tam by to bylo vážně skvělý.“
,,Super, tak domluveno.“
,,Už budu muset jít. Tak řeknu svým rodičům, aby nám nějak pomohli, kdyby mohli.“ řekl Jean-Jacques a odešel domů.
Ten den se v našich myslích zrodil plán na vybudování klubovny na stromě...

,,Tati?“
Morgan Deep odložil noviny a otráveně, protože ho vlastní syn vyrušuje ze světových novinek, zamručel: ,,No...?“
,,Pomůžeš nám se stavbou klubovny?“
,,Cože?“
,,Se stavbou klubovny. Chceme si s klukama postavit domek na stromě na kopci za školou.“
,,A co já s tím?“ řekl nevrle, protože už se nemohl dočkat, až se vrhne na nekonečnou válku v Íráku, která je beztak z Americké strany vedena nikoli k výhře, ale k tomu, aby trvala nejdéle, což se nejvíce líbí obchodníkům se zbraněmi.
,,Řekli jsme si, že se zeptáme tatínků, aby nám pomohli. A protože pracuješ v elektru, tak bys nám tam mohl zavést elektřinu.“
,,Ježíš, a fontánu di Trevi tam nechcete?! Má matka dobře věděla, co říká, když pravila, ať se nedávám na elektřinu, ale na doktora!“
,,Nám stačí elektřina. Víš, aby nám svítilo aspoň jedno světlo.“
,,A co petrolejka?“
,,Co to je?“
V tu chvíli Morgan Deep pochopil, na čem je, a rozhodl se, že se mě paradoxně zbaví nejdříve, když se mnou půjde na kopec a podívá se, co se dá dělat. V plánu samozřejmě měl říct, až se vyškrabe na tu proklatě strmou horu, jak později poznamenal, když se supotem stoupal po kopci, že se nic dělat nedá. Ale to, co uviděl, rozhodně nečekal.

Na vrcholku kopce stála košatá broskev, po které lozilo devět tatínků a mnoho dalších kamarádů tatínků a kamarádů kamarádů tatínků, všichni s pilkami, kladívky, hřebíky a dřevy, a oteckovi, doteď znuděnému, se rozzářily oči, rozběhl se k tatínkům a kamarádům tatínků a kamarádům kamarů tatínků a okamžitě se zapojil po prací.
,,Jak to má být velký?“ ptal se a pobíhal od jednoho tatínka k druhému.
,,Metr sedmdesát na výšku, tři metry na délku a dva metry padesát na šířku.“
,,A jak to bude vysoko nad zemí?“ vyzvídal již u Kieranova tatínka, který měl obchod s horolezeckými potřeby.
,,Čtyři metry. Dám jim provazový žebřík.“
,,Z čeho bude střecha?“ ptal se Gorgonova tatínka, který byl pokrývačem.
,,Z laminátu. Je to trvanlivý a hlavně toho mám doma tuny a nevím co s tím.“
,,A z čeho...“ pokračoval otecko dále.
Pod blízkou jabloní jsem uviděl skupinku spolužáků. Rozběhl jsem se k nim.
,,Čau, padavky.“ pozdravil jsem je. Byli takoví nesví. Zaraženě seděli ve vysoké trávě a pozorovali své tatínky, jak se hemží kolem broskve jako mravenci na mraveništi.
,,Dívej se na ně, vůbec nás k tomu nepustí.“ řekl smutným hlasem Dizi.
,,Jsou jako sršni. Úplně pomatení. Teď pro ně nic jinýho neexistuje.“ povídal Gorgon, nejmohutnější z nás, který si nikdy nebral servítky.
,,Až tak do té práce nejsou zaslepeni, ne?“ pochyboval jsem.
,,Jestli nevěříš, tak sleduj. Haló! Haló, tati, máma tě volá domů, máme večeři. Uzený žebírka!“ křikl Gorgon na svého tatínka.
,,Tak jí řekni, že z té večeře bude snídaně.“ odpověděl, když zrovna proběhl kolem nás, aby donesl další dřevěnou desku.
,,Stačí takový důkaz, Dani? A to jsou žebírka jeho nejoblíbenější jídlo!“
,,Počkej, zkusím to taky. Tati? Musíš vyzvednout Prince z keramického kroužku!“
,,Tak mamince řekni, že si tu večeři dám až k snídani.“ zahulákal a plácl si vysmátě s
Gorgonovým tatínkem, jak se nás elegantně zbavili.
,,Vidíš, ani tě neposlouchá, co říkáš. Já jdu domů.“ řekl zklamaný Dizi a zvedl se ze země. Vstal jsem také a následoval jsem ho.
Slunce už zapadalo, když jsme odcházeli z kopce. Když jsme se ohlédli, tak jsme stále viděli proti oranžovému kotouči pobíhající stíny tatínků, kteří stloukali, vrtali, měřili, podruhé vrtali, mlátili se dlaní do čela, vyvažovali, uvazovali a hlavně pobíhali okolo rodícího se domku jako smyslů zbavení. Byl jsem rád, že je naše myšlenka nakonec tak oslovila, ale byl jsem smutný, že jsme se také my samotní nemohli zúčastnit stavby. Zmizeli jsme pod kopcem.

Doma už mě očekávala muti. Celým domem voněla večeře a já jsem v tu chvíli pocítil hrozný hlad.
,,Dáš si smažená játra s bramborama?“ zeptala se spíše řečnickou otázkou, protože už mi nesla talíř s jídlem.
,,Jasně, mám hlad jako vlk.“
,,Bude večeřet i Tina?“
,,Proč by? Cože teda?!“
,,Když už tady byla v noci a ráno...“ řekla překvapivě klidně.
,,Cože?! Prince to vyžvanil?!“ naštval jsem se a pohledem jsem hledal bráchovu zdánlivě nevinnou tvářičku.
,,Prince? Ne. Ale žebřík, co leží na zahradě ve sněhu. A taky kožíšek, který máš vedle postele, a který by sis na sebe asi nevzal.“
,,Sakra.“ zabědoval jsem, že ji prozradily tak blbé věci.
,,Tak příště řekni, že přijde, a otevřeme jí vchodové dveře, jo?“ pousmála se.
,,Dobře.“ začervenal jsem se.
,,A kde máš tátu? On nešel s tebou?“
,,Tam jo, ale on se na tom kopci zržel s ostatními tatínky a staví nám klubovnu na stromě.“
,,A vás k tomu ani nepustili, že?“
,,No...ne.“
,,Když už z toho ti chlapi vyrostou...“zazoufala ,,Až tohle budu telefonoval Alice, tak se uválí smíchy!“

Bylo jedenáct, když jsem ležel v posteli a pomalu usínal. Pak se ale na chodbě rozsvítilo světlo a zavřely se vchodové dveře. Zmatené kroky. Rychlé kroky. Tatínek volající jméno muti.
,,Emmo! Emmo! Kde jsi?“
Z ložnice vylezla ospalá muti, zívla a úplně klidně mu odpověděla: ,,V ložnici. Kde jinde bych měla v jedenáct večer být? Na kopci?“
,,No právě...na kopci! Pomáhali jsme klukům postavit jejich klubovnu, když v tom se Dani prostě vypařil! Nebyl! Zmizel!“ nervózně a zoufale ze sebe chrlil synonyma.
,,Uklidni se, Morgi.“
,,Ježíš! Jak mám být klidnej, když nemáme syna?!“
,,A co třeba jeho pokoj?“
V tu chvíli už jsem stál ve dveřích a pozoroval jsem celou tu noční scénku. Otecko se otočil a spatřil mě.
,,Tos mi ani nemohl říct, že odcházíš?“
,,Já ti to, tati, říkal, ale ty jsi mě vůbec neposlouchal.“
,,Cože?!“
,, No říkal jsem ti, že musíš vyzvednout Prince, ale tys mě vůbec neposlouchal...“
,,Prince?“ zvedl otecko zděšeně obočí.
,,Prince? Tys nevyzvedl Prince z keramického kroužku?!“ vykřikla muti na otecka.
,,Doprdele!“ jen prohodil táta a skočil do auta.
Jenže Prince už samozřejmě ležel v postýlce a tvrdě spal. Muti se na mě podívala a mrkla okem.
,,To má za to, že vás nenechal stavět vaši vlastní klubovnu.“