Melodie - 23.díl

Sluníčko mě pálilo na tváři. Mrkla jsem na hodinky, ukazovaly jen něco málo po čtvrté hodině. Přišlo mi to jako věčnost, co byl Ted v obchodě, ale ve skutečnosti uplynulo jen pár minut od chvíle, kdy vešel dovnitř.
„Už je to dlouhé, viď Poklade?“ Shlédla jsem k té hroudičce šedých chloupků, které se na slunci třpytily ještě mnohem více.
Nervózně popošlápl a otevřel pusu, ze které mu vypadl jazyk, když zběsile dýchal a snažil se tak ochladit.
„Uff, tam byla ale fronta!“ stěžoval si chlapecký hlas za mými zády, který jsem bezpečně poznala.
Otočila jsem se a Poklad také. Když jsem spatřila jeho veselou tvář, jen trochu otrávenou, protože musel čekat u pokladny, opadly ze mě veškeré pochybnosti, které mi ještě před chvílí vířily hlavou. Věděla jsem sice, že se vrátí, ale nyní byly pryč a já mu mohla úsměv oplatit.
Pak však jeho výraz uvadl a já si uvědomila, že má v rukou ten těžký pytel s krmivem.
„Počkej, pomůžu ti!“ Hrnula jsem se k němu vstřícně a on se znovu usmál, protože mu bylo jasné, že to nemůžu sama unést.
Chytla jsem pytel za jedno ucho a to druhé přenechala jemu. Šibalsky se usmál.
„Tak pojď!“ zavolala jsem na Poklad a volnou rukou ho podrbala na krku. Vesele cupital vedle nás. Chvíli u mě a chvíli zas u Teda. Snad si tím chtěl pojistit, že mu ani jeden neutečeme. Při tom však byl poslušný, jako jindy. Jen když jsme přecházeli přes silnici, musela jsem ho hodně krotit, aby ze své rozjařenosti neskočil pod kola nějakého auta. Při té představě jsem se nepříjemně otřásla. Měla jsem ho teprve dva dny a už mi zalezl pod kůži tak, jako nikdo jiný. Působil neuvěřitelně uklidňujícně, jako by vždycky vycítil, co zrovna potřebuji a dělal vše pro to, aby se mi odvděčil nebo mi nějak zvedl náladu.
Při poklusu přes silnici mi v kapse zacinkaly mince a já si uvědomila, že za mě granule zaplatil Ted. Šíleně jsem se zastyděla.
„Pane jo, vždyť já ti na to krmivo ani nedala peníze!“ řekla jsem kajícně, ale Tedovi to snad bylo úplně jedno. Zastavila jsem se a začala lovit v kapse.
„To je dobrý, Jol!“ uklidňoval mě.
„To teda není dobrý! Byly drahé!“ Mrkla jsem na cenovku, která zářila pestře zelenou barvou na okraji tmavě modrého pytle s fotografií psa.
„Ale prosím tě!“ namítal stále.
„Jakýpak prosím tě. Tu máš!“ Vrazila jsem mu peníze do ruky a odmítala si je vzít zpátky. Po chvíli rezignoval a nechal si je. Vypadal však otráveně.
Zakroutila jsem nad tím hlavou. Copak je možné, aby byl tak štědrý, že by mu opravdu vadilo, že od něj nechci, aby něco kupoval, ať už mně nebo Pokladu?
Najednou jsem si uvědomila, že mám poklady hned dva.
Šli jsme pomalu a písek nám křupal pod nohama. Pytel, jako by najednou vážil mnohem víc, takže jsem byla opravdu ráda, když se před námi, skrze vysoké stromy, ukázal náš dům.
Horší to však bylo, když jsem zjistila, že nemám klíč.
„Sakra!“ zanadávala jsem.
„Stalo se něco?“ ptal se vyjeveně Ted.
Provinile jsem sklopila oči. „Asi jsem cestou ztratila klíče!“
Usmál se. „Aspoň můžeme na tu večeři.“
Jindy bych byla možná pěkně vytočená ze skutečnosti, že nemám klíče od domu a on je za to rád, ale při jeho úsměvu jsem prostě nemohla odmítnout.
„Tak dobře,“ přikývla jsem. „ale co uděláme s Pokladem?“
„No, asi ho budeme muset vzít s sebou!“ Znovu se usmál.
„Ale to přece nejde,“ namítala jsem. „co by na to řekla tvá máma?“
„Ta má psy ráda!“ řekl a podrbal Poklad za ušima.
Přiblble jsem ho při tom pozorovala, naštěstí jsem se ale včas vzpamatovala, takže ani neměl možnost si toho všimnout.
Narovnal se.
„Tak jdeme?“ ptal se horlivě.
Vzpomněla jsem si na sestry. Problémů jsme teď měly už tak dost, nechtěla jsem tedy přivolávat ještě další a napsala jim malý lísteček, který oznamoval, kde jsem a připevnila ho na pytel s granulemi, který jsme nechali u dveří.
„Tak a je to, můžeme!“ Usmála jsem se a seskákala ze schodů.
Zastavili jsme se oba u auta, zatímco Poklad byl stále ještě na verandě.
„Tak pojď!“ volala jsem na něj. Neustále jsem ho musela přemlouvat, ale jakmile zaslechl můj hlas, okamžitě mi běžel vstříc. Otevřela jsem zadní dveře a podívala se na Teda. „Nemáš nějakou deku? Nechci, aby ti ušpinil potahy.“
„Počkej, podívám se do kufru!“ řekl a otevřel jej.
Mezitím jsem hladila Poklad po směru srsti.
„Máme štěstí. Je tu nějaké prostěradlo, ve kterém jsem vezl pneumatiky.“ Usmál se a podal mi ho. Přeložila jsem ho na půl a rozprostřela na zadním sedadle. Poklad, jako by vycítil, že místo chystám pro něj a ihned vyskočil na sedák.
„Šikulka!“ pochválila jsem ho, zavřela za ním dveře a sama nasedla na přední sedadlo vedle Teda.

Zastavili jsme před velkým domem, jehož fasádu zdobila studeně žlutá barva v kombinaci s pestře červenou střechou. Ten dům už jsem znala z večera, kdy jsem Teda doprovázela domů. Tehdy však už byla tma a já si pořádně nestihla vše prohlédnout.
Nečekala jsem, až Ted obejde auto a vyskočila z auta hned, jak zastavil, abych na dům lépe viděla.
Okenice byly z přírodního dřeva a za okny visely bíle varhánky záclon. Kolem dokola pak rostly vysoké túje, stejně jako u nás, nebo kdekoli jinde v okolí. A předzahrádku zdobilo pár žlutých a světle fialových hyacintů.
Ted mezitím pomohl Pokladu vylézt z auta ven a poté, co si všiml mého užaslého výrazu, byl nucen si odkašlat, aby na sebe přitáhl pozornost.
„Můžeme?“ zeptal se, když jsem se k němu otočila.
Němě jsem přikývla a pak kráčela po jeho boku přes cestu, jenž byla tvořena velkými, oválnými pískovci.
Zastavili jsme se před vstupními dveřmi a Ted mi obtočil ruku kolem pasu. Snad mi tak chtěl dodat odvahy, ale nebylo to třeba. Těšila jsem se na jeho matku a v duchu si už snad po sté představovala, jak asi vypadá a co všechno asi prožívá při překladu knih. Zažila už jistě desítky příběhů, odehrávajících se na lesklém papíře brožovaných knih a vžila se do mnohých hrdinů, jejichž osudy byly odlišné a přec je něco spojovalo.
Musí to být překrásné povolání – říkala jsem si.
Mezitím už Ted odemkl dveře a společně jsme vešli do prostorné chodby s naprosto bílými stěnami. Zavřel za námi dveře, čímž zabránil slunci, aby proniklo dovnitř a všude kolem nás se rozprostřela tma, postupně se měnící v šero, když si naše oči začaly zvykat.
Jedny z mnoha dveřích po stranách se otevřely a vykoukla z nich hlava ženy. Když nás spatřila, její tvář se rozzářila a zanedlouho už stála u nás.
„Teodore, zlatíčko, já myslela, že už se vás nedočkám!“ mluvila sladce, možná až příliš, ale byla půvabná. Světlé vlasy se jí vlnily kolem obličeje a barva jejích očí byla skoro stejně průzračná, jako ta Tedova. Jejich oči připomínaly nějaký drahý, skvostný kámen, ale ty její byly naplněny něčím jiným, než ty Tedovi.
„Jo, promiň mami! Museli jsme se postarat ještě o jednoho kamaráda!“ Usmál se.
Jeho slova, jako by ani nevnímala a nespouštěla pohled z mojí osoby.
„Ani nás nepředstavíš?“ stěžovala si.
„Jasně, tohle je Jol,“ mávnul rukou směrem ke mně. „a tohle moje mamka – Damaris.“
Aniž bych stačila jakkoli zareagovat, Tedova máma už mi svírala ruku oběma dlaněmi.
„Moc mě těší!“ Vypadala opravdu nadšeně z toho, že mě vidí a dávala to najevo. Trošku mě její přívětivost znervózňovala. Byla ke mně až přespříliš hodná, na což jsem nebyla tak úplně zvyklá, ale na druhou stranu to bylo příjemné.
„Mě také!“ přitakala jsem s úsměvem.
Pak si všimla Pokladu, který stál tiše mezi námi.
„Jé a kdo je tohle?“ Sklonila se ke psovi a začala ho hladit. Musela jsem se usmát. Jeho dokonalá srst lákala naprosto každého, aby se jí dotkl. Možná už mu to mohlo jít krkem, ale vypadal spokojený.
„To je ten kamarád!“ vysvětlil Ted.
„Poklad!“ dodala jsem.
„To je úžasné, tak pojďte…“
Nechápala jsem to. Z Tedova vyprávění jsem si ji představovala jako ženu, ke které nebyl život fér, když jí nevyšlo ani manželství a její syn se očividně vydal ve stopách svého otce. Jako jedinou dobrou věc v jejím životě jsem viděla Teda, který jí byl určitě oporou. Avšak tahle žena byla plna optimismu a radosti. Nemohla to však být radost pouze z toho, že nás vidí. Přece mě nezná a navíc jsem jí do domu přivedla psa, to by kdekoho neudělalo zrovna veselým – běželo mi hlavou.
Stále ještě trochu překvapeně jsem se vydala v jejích stopách, které nejspíš směřovaly do kuchyně. Nemýlila jsem se. Zavedla nás do krásné bílé místnosti, vybavené nábytkem z tmavého dřeva.
Zatím co jsem se rozhlížela po místnosti, požádal Ted svoji matku o nějaké jídlo a vodu pro Poklad. Děkovně jsem se na něj usmála. Jen ledabyle pokýval hlavou a začal krájet cibuli.
Tiše jsem je pozorovala. Byli oba tak odlišní. Ona velice otevřená a nadšená. On zamlklý, v očích smutek, ale někde hluboko za ním zářily plamínky naděje, které jsem tolik zbožňovala. Ano, byli odlišní. Avšak jedno měli společné, oba mi nebezpečně rychle – stejně jako Poklad – zalézali pod kůži. Teda jsem měla ráda už asi od té doby, co jsme společně seděli na stromě tehdy večer. Měla jsem té noci neuvěřitelné nutkání mu pomoci. Vidět ho ztrápeného bylo příšerně těžké. Proto není divu, že začínám mít ráda i jeho matku po tak krátké době. Lidí, jako je ona si vážím. Dělají pro ostatní, co jen můžou. Byla jsem opravdu ráda, že má Ted tak báječnou matku. Tohle si opravdu zaslouží.
„Nechcete nějak pomoct?“ zeptala jsem se, když jsem se trošičku vzpamatovala.
Damaris se ke mně otočila a znovu se krásně usmála.
„To je v pořádku, zvládnu to sama. Určitě chcete být chvíli sami. Zavolám vás, až bude jídlo hotové!“ řekla a vzala Tedovi nůž z rukou.
„Dík mami!“ Utřel si ruce do trička a téměř neznatelně se usmál, avšak právě tento náznak úsměvu ve mně vyvolával neskutečnou radost.
„Můžeme tu nechat Poklad?“ zeptala jsem se.
„Ale jistě. Je moc hodný!“ souhlasila.

„Jsi vážně čuně!“ Píchla jsem Teda ukazováčkem do břicha, když jsme stáli na chodbě.
„Proč?“ Pozvedl obočí a pobaveně si mě prohlížel.
„Tričko s příchutí cibule není zrovna sexy!“ škádlila jsem ho.
Pokrčil rameny. „Utěrka byla daleko!“ hájil se a usmál se tak krásně, že jsem málem zapomněla, kdo jsem. To už jsme však přišli před další dveře, jež plnily tuto prázdnou chodbu a jelikož se u nich zastavil, hádala jsem, že vedou do jeho pokoje.
„Můžu?“ optala jsem se, než jsem vzala za kliku.
Přikývl.
Opatrně jsem dveře otevřela a vstoupila dovnitř. Ted došel až ke mně a zezadu mě objal.
„Jsi hrozně nenechavý!“ vyčítala jsem mu, ale vzápětí se neubránila smíchu. On však mlčel. Přidržela jsem si jeho ruce na svém břiše a rozhlížela se po pokoji. Nejprve jsem si všimla velkého okna bez záclon a závěsů. Byl odtamtud krásný výhled přes koruny stromů, které naopak v mém okně ve výhledu bránily. Hned pod ním byl prostorný dřevěný stůl. Kromě počítače však byl téměř prázdný. Po jeho pravé straně pak byla veliké postel. Neustlaná. Polštář byl zmuchlaný do jakési neforemné guče a deka se ledabyle povalovala přes zbytek matrace a její spodní cíp padal na zem.
Tak přeci jen není dokonalý – pomyslela jsem si a usmála se.
Na zemi vedle skříně, jež stála u zdi v levé části pokoje, pak ležela kupa knih. Udělala jsem krok v před a Ted mě pustil, abych se k nim mohla sehnout. Tituly mi byly téměř všechny neznámé, avšak to, že je tu povaluje na zemi se mi vůbec nelíbilo.
„Takhle se staráš ke knihám?“ Zamračila jsem se.
„No jo, na knihovnu nebyl čas!“
Klekl si vedle mě a do rukou vzal jednu knihu. V té rychlosti jsem si ani nestačila všimnout, jakou. Otevřel ji a přeskočil pár stránek, pak se zastavil a s pohledem upřeným do knihy se usmál. Naklonila jsem se nad rozevřenou knihu a nechtěně se scukla s jeho čelem. Zasmáli jsme se tomu.