Madeleine - 13.část

Petrohrad, 20.března 1891

Konečně…..Madeleine zvědavě vyhlédla z okénka vagónu a zahlédla blížící se obrovské nádraží, v dálce byly vidět obrysy domů a vysoké čnící věže nějakých kostelů a chrámů.
Ihned se však schovala, na rozdíl od Francie zde byly ještě spousty sněhu, obrovská zima a dosti nevlídné ocelově šedé nebe, ani stopa po hřejivém slunci. Maličko se protáhla, po té dlouhé cestě byla celá rozlámaná a hrozně ji bolela hlava. Připravila si pomalu zavazadlo a po chvíli vlak s ohlušujícím pískotem a sykotem dojížděl na nádraží. S povzdechem a tíživou myšlenkou na to, co si počne v tomto bezpochyby tolik odlišném cizím prostředí, vystoupila na perón. Zachvěla se zimou a krátce se rozhlédla, byla tady spousta lidí a stěží se dalo rozpoznat, kdo vlastně má na ni čekat. Po chvíli k ní ale přistoupila nějaká štíhlá plavovlasá žena ve středním věku a promluvila k ní lámanou francouzštinou s velmi legračním přízvukem a zřejmě nezbytnou gestikulací.
„Dobrý den, jste slečna Gaudierová, z Francie?“
„Ano, to jsem já…“ odpověděla Madeleine krátce a usmála se na ni.
„Tak Vás u nás vítám, děvenko, já jsem Anna Nikolajevna Pavlovova, vedu balet v Mariinském divadle. Moc ráda Vás poznávám, Marius mi o Vás hodně vyprávěl…tak to jste Vy, ta dokonale tančící víla s havraními vlasy, která jej tolik okouzlila…Vy se červenáte! Ale to skutečně vůbec nemusíte, jeho uznání má opravdu velkou váhu, ruská baletní škola je ve světě velmi uznávaná a ceněná, a pokud si Vás vybral, můžete si být jistá, že opravdu věděl proč… Tak pojďte, bože jste tak droboučká a málo obléknutá, zdejší severské podnebí je mnohem odlišnější od vašeho, to sama poznáte.“
Řekla ta žena starostlivě, vypadala velmi dobrosrdečně, první dojem zajisté, ale rozhodně byla méně přísná, než Meg. Hned přes ni přehodila svůj kožešinový plášť.
„To abyste mi ihned ze začátku nenastydla…a také budete potřebovat lepší boty, má milá, ty Vaše střevíčky jsou sice krásné, ale před mrazem a sněhem Vás neochrání. Něco vymyslíme.“ zasmála se srdečně.
Pak už nastoupily do přistaveného kočáru, Madeleine zavadila pohledem o nádherné zapřažené koně, měli neuvěřitelně huňatou srst, dosud něco takového neviděla.
Když pak projížděli městem, s úžasem naslouchala, ani si nestačila vše kolem pořádně prohlédnout…pohádkově nádherné malebné pravoslavné chrámy ji zcela okouzlily. Jeden z nich vypadal docela nově, dozvěděla se, že je to Chrám svatého Izáka. A když projížděly centrem, nevycházela z údivu nad místními kanály, vinoucími se mezi vysokými domy.
„Tak to je naše chlouba, Benátky severu….nyní je pokrývá led a sníh, ale když se oteplí, jistě se Vám tady bude moc líbit…“
Úžasné, toto město bylo tolik odlišně od Paříže, rozhodně zde po ni byla spousta nové inspirace pro malování. Po chvíli kočár s mírným trhnutím zastavil.
„Jsme na místě, pojďte se mnou, ještě si musím v divadle něco zařídit. Bydlet budete u mne, mám pro Vás už přichystaný malý pokojík. Žádný přepych, ale jistě budete spokojená.
Jakže se to jmenujete?“
„Madeleine …“ špitla tiše.
Anna Nikolajevna s obtížemi opakovala její jméno.
„Nu, snad se to někdy naučím správně vyslovovat.“ řekla vesele.
Madeleine zvedla oči vzhůru, tohle divadlo bylo úplně jiné než jejich, mnohem menší a ne tolik honosné. Nezdobily je téměř žádné sochy ani reliéfy, působilo docela strohým dojmem.
Krátce se nadechla a váhavě následovala svou budoucí cvičitelku.
Prošly nevelkou vstupní halou a za okamžik vešly do dvojitých prosklených dveří, nacházejících se na konci nekonečně dlouhé chodby.
Zdejší baletní sál měl docela nízký strop, byl daleko menší a i zrcadel zde bylo méně.
Všimla si, že se k nim blíží štíhlý, velmi pohledný, rusovlasý mladý muž. Když přišel až k nim, krátce na ni pohlédl zvláštníma tyrkysovýma očima a začal s Annou hovořit nějakou podivnou měkkou řečí. Dosud nic takového neslyšela.
Podle gest ale uhodla, že se baví o ní. Žena pak na chvíli někam odešla. Ten mladý muž k ni poté přistoupil a zlehka se uklonil.
K jejímu úžasu na ni začal mluvit plynně její mateřštinou.
Vítám Vás u nás, madmoseille, dovolte, abych se Vám představil, jmenuji se Alexandr, ale pro Vás budu vždy jen Saša.
Je mi ctí Vás poznat, snad se Vám u nás bude líbit. Jsem budoucím nástupcem Anny Nikolajevny, budeme tedy spolu úzce spolupracovat…..“ Madeleine se opět mírně
začervenala a poděkovala mu za velmi milé přivítání.
„Vy tedy přijíždíte z Paříže? Velkolepé město, spojené s mnohými bezpochyby zajímavými dějinami, mé nejoblíbenější jsou ty z období krále Ludvíka XIV.
Abyste tomu rozuměla, můj otec se narodil v Saint-Etienne, proto je mi Vaše řeč tolik blízká, znám ji už od malička. Mnohokrát jsem s ním Paříž navštívil, nikdy nezapomenu na Versailles … opravdu nádherné a fascinující.
A pokud jsem dobře slyšel, vaším působištěm je slavná Opera Garniére, bohužel jsem měl kdysi tu čest ji vidět jen jednou, a sice jako změť doutnajících trosek, jaká škoda. Proslýchalo se tenkrát, že snad tuto tragédii zavinil ze zoufalství nějaký duch, jak vy říkáte
„Le Phantome“, údajně z nešťastné lásky k nějaké sopranistce…ale tuto historku vy jistě znáte lépe než já……vzpomínám si, že po návratu domů, kdykoliv jsem šel navštívit otce do zdejšího divadla, s dětskou hrůzou jsem opatrně nahlížel za každý závěs!“ zasmál se pobaveně.
Madeleine sebou trhla a podívala se na něj úkosem. Historku?
„Co vy můžete vědět o skutečném zoufalství….žádní duchové tam nejsou a divadlo je nyní jako nové…“ odpověděla mu úsečně. Rozpačitě se na ni zadíval.
„Tak to se omlouvám, chápu Vás, je to Vaše rodné město, nepřísluší mi, abych jej jakkoliv zesměšňoval“.
A nejenom město…pomyslela si Madeleine dotčeně.
Ale překonala to a pokusila se o úsměv.
„Promiňte mi ten tón, ale to, o čem jste hovořil, je pro mne až příliš osobní, snad více, než si dovedete představit…..“ odpověděla tajemně. Zaujalo ho to, ale zatím se na nic neptal.
Chvíli se odmlčela a pak dodala.
„Tak tedy, Sašo, ukážete mi nyní Vaše divadlo?“
s úsměvem přikývl.
Právě se k nim vrátila i Anna Nikolajevna.
„Vidím, že jste se již seznámili, takže po prohlídce ji pomozte se zavazadlem ke mně domů, já mezitím přichystám něco k jídlu.
A příliš dlouho ji nezdržujte, má za sebou dlouhou únavnou cestu a zítra ráno musí být svěží!“ Usmála se a s těmito slovy se pak rozloučili.
Madeleine se zhluboka nadechla a pravou nohou vykročila vstříc své nové budoucnosti,která se před ní otevírala jako nedotčená kniha. Šlo jen o to naučit se v ní správně číst…..