Melodie - 24.díl

Najednou náš společný smích utichl a my se začali pomalinku přibližovat. Když jsme se jeden druhého dotýkali svými rty, někdo prudce otevřel dveře. Byly jsme však ještě stále omámeni svojí přítomností, že jsme se od sebe nestačili odloučit.
Trvalo ještě nějakou chvíli, než jsme se oddálili. Usmáli jsme se na sebe a teprve potom vzhlédli ke dveřím. Stál v nich překvapený chlapec, kterému mohlo být tak maximálně patnáct let. Vypadal opravdu zaskočeně. Ted se trochu uchechtl a ptal se ho, co potřeboval.
„Mamka už vás… máte jít dolů… už… už je to hotové!“ koktal zmateně.
Tentokrát jsem se musela pousmát i já.
„Jasně, hned přijdeme, Gasi!“ řekl Ted mile, zatím co kluk stál pořád omámeně ve dveřích. Trvalo ještě asi tři dlouhé minuty, než nás znovu nechal o samotě.
Pak se ke mně Ted otočil zpátky a opět se usmál. Byl najednou tak uvolněný, tak šťastný. Dělalo mi to nesmírnou radost jej takového vidět, že jsem se prostě nemohla udržet a objala ho. Byl nejspíš hodně zaskočený, ale mě to bylo jedno. Prostě jsem si jen užívala toho, že jsem tu s ním.
Najednou jsem si vzpomněla na to, co jsem si uvědomila na horách. Zdálo se, že je teď naprosto skvělá příležitost mu to říct, ale jako bych neměla odvahu. Kdo ví proč, jsem to nedokázala.
„Tak pojď!“ Vstal ze země a natáhl ke mně ruku. S úsměvem jsem ji přijala, ale uvnitř sebe jsem si přišla hrozně malinká, že jsem mu to neuměla říct. Nevěděla jsem, proč je to pro mě tak těžké a hrozně mě mrzelo, že to neví. Tolik jsem si přála, aby si tím byl jistý a doufala, že tomu tak je, aniž bych mu to musela říkat.
Sotva jsem na to pomyslela, vzal moji ruku do dlaně a propletl své prsty mezi mými. Tímhle činem ve mně znovu rozvířil pocit radosti, která před chvílí zmizela. Snad tedy opravdu ví, co cítím – doufala jsem.
Společně jsme vešli zpátky do kuchyně.
Poklad ležel u Damarisiných nohou, která zrovna nalévala polévku do zelených talířů a Gas seděl u stolu a něco si kreslil.
Rozpačitě jsem se rozhlížela a nevěděla, co dělat. Ted mi však pomohl, tak jako to dělával pokaždé. Odsunul jednu ze židlí a vybídl mě, abych se posadila. Mezitím šel pomoct Damaris s talíři. Chvíli jsem si ho prohlížela. Byl tak pracovitý a všímavý.
Pak jsem se podívala směrem k hnědovlasému klukovi, který svůj pohled upínal pouze k papíru.
„Jolana, ahoj!“ Natáhla jsem k němu ruku a usmála se. V hlavě mi pořád běžel jeho překvapený výraz. Trochu mě mrzelo, že naše seznámení proběhlo takto, ale stalo se. Nezbývalo tedy než seznámení opakovat a alespoň trochu napravit vzniklou nepříjemnost.
Vzhlédl ke mně a úsměv mi opětoval. Vypadal mile překvapeně, že se mu představuji a s neskrývaným nadšením přijal moji ruku. „Gas, čau!“ řekl a znovu se zazubil.
Taky byl úplně jiný, než Ted a přec měli něco společného. Byli si podobní vzhledem, ale gesty se vyjadřovali naprosto odlišně, stejně tak i postoj těla a jejich mluva se lišily. Gas byl ještě bezstarostný puberťák, kdežto Ted přebíral jakousi nepsanou zodpovědnost za jeho činy.
Najednou mi pohled sklouzl k velkému šrámu, lemovanému fialovějící modřinou, na jeho levé ruce. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
Všiml si mého pohledu a ruku schoval pod stůl, při tom si mě ostražitě prohlížel. Omluvně jsem se na něj u smála a během toho už si k nám přisedla i Damaris a Ted.
Atmosféra byla trošičku napjatá. Damaris to okamžitě vycítila a začala se nás ptát, co bychom chtěli dělat přes prázdniny. Gas se chtěl ihned ujmout slova, ale ona ho utnula tím, že jeho plány určuje doktor. Zatvářil se rozmrzele, ale neodporoval. Ted se s pohledem na svého bratra znovu uchechtl a pak se podíval na mě. Všichni čekali co řeknu, i když jsem měla za to, že se Damaris neptala pouze mě. Trochu mě to vyvedlo z míry.
„Já ještě nevím!“ Rozpačitě jsem se usmála a začala drtit rukojeť vidličky.
Po chvíli nastalo nepříjemné ticho. Každý hleděl do svého talíře a ve vzduchu se vznášelo cosi nového a já začínala mít pocit, že se brzy něco změní. Někde uvnitř mne mi něco říkalo, že mě tito lidé, které jsem začínala milovat, opustí. Byl to stejný pocit, jako na horách. Intenzivní a nesmírně bolestný. Rychle jsem tu myšlenku zahnala a podívala se na ně. Nerušeně pokračovali v jídle a vypadali úplně normálně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo opravdu stát. Vzpamatovala jsem se a začala jíst také, abych na sebe nepřítáhla ještě více nechtěné pozornosti.

Zbytek večera proběhl už docela obyčejně. Zapomněla jsem na ten nepříjemný pocit a začala se s nimi uvolněně bavit. Gas po jídle odešel do svého pokoje a my s Tedem jsme si ještě chvíli povídali s Damaris.
„Takže tu bydlíš se svojí matkou?“ ptala se mě.
Při těch slovech jsem si vzpomněla na bledou maminčinu tvář jak nehybně leží v pokoji.
Ted mi sevřel ruku. „Děje se něco?“ strachoval se.
Uvědomila jsem si, že o maminčině nemoci zatím nikdo neví a prozatím mi to tak přišlo nejlepší.
„Ano, bydlím tu s matkou a dvěma sestrami!“ odpověděla jsem – rádoby uvolněně – a pokusila se o úsměv, ale moc dobře to nešlo. Ted vycítil, že něco není v pořádku a omluvil nás, že už mě raději odveze domů. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale najednou jsem se cítila hrozně vyčerpaně, takže jsem nabídku s chutí přijala. Rozloučila jsem se s Damaris a společně s Pokladem kráčela k Tedovu autu, zatímco Ted si se svojí matkou ještě něco říkal. Nemohla jsem jim však rozumět, protože už jsem od nich byla až příliš daleko.
Sedla jsem si do příjemně chladivého vozu a konečně pocítila tu vytouženou úlevu. Těšila jsem se domů. Na dnešek toho bylo až moc, na to, že jsme se teprve včera vrátili z hor. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná.
„V pohodě?“ zeptal se mě Ted, když nastoupil.
„Jasně!“ snažila jsem se o přesvědčivý tón.
Dál už se mě na nic neptal a pomalinku jel k našemu domu.

„Zítra tě vyzvednu!“ sdělil mi, když jsme stáli na verandě.
„Tak dobře!“ řekla jsem trochu překvapeně.
„Měj se krásně!“ řekl a ochranitelsky mě políbil na čelo.
„Ty taky!“ Usmála jsem se na něj a mávala mu, když se vzdaloval k autu. Nečekala jsem až odjede a společně s Pokladem vstoupila do domu. Dveře byly odemčené, takže holky už musely být doma. Nepříjemně se mi sevřel žaludek. Neměla jsem náladu je vidět, ale jiná možnost nebyla. Dům přece jen nebyl tak velký, tudíž bylo velice pravděpodobné, že se s nimi budu potkávat téměř každou chvíli.
Mrzelo mě, že si nerozumíme ani v takovýchto chvílích, jako byly tyhle. Začala jsem přemýšlet, čím byla naše roztržka vlastně způsobena. Před horami bylo vše v pořádku, zvrtlo se to až včera, když jsme seděly u maminky v pokoji. Bylo mi to opravdu líto, avšak věděla jsem, že za nic nemohu a Alexiin postoj k věci mě urážel.
„Ahoj!“ vítala mě Melisa.
Vzhlédla jsem k ní. „Ahoj!“ řekla jsem téměř neslyšně.
„Četla jsem tvůj vzkaz. Jaká byla večeře?“ Pokoušela se navát běžný sesterský rozhovor, ale vůbec jí to nešlo. Mluvila strojeně a nesympaticky. Ze všeho nejvíc jsem si teď přála vidět maminku.
„Jo, bylo to fajn! Jdu se podívat na mámu!“ řekla jsem stroze a prošla kolem ní. Stačila jsem si ještě všimnout, jak se za mnou zmateně otáčí, než jsem začala stoupat do schodů.
Prošla jsem tmavou chodbou a zastavila se před posledními dveřmi. Přiložila jsem k nim pravé ucho, snažíc se zjistit situaci za nimi. Bylo však ticho, vše tedy naznačovalo tomu, že maminka stále ještě spí. Opatrně jsem otevřela dveře a prošla místností k její posteli. Ležela na boku a jakmile zaslechla mé kroky, převrátila se ke mně čelem.
„Mami?“ téměř jsem vyjekla radostí, že je vzhůru.
„Jol, broučku!“ řekla suše a pokoušela se úsměv.
„Mami!“ Objala jsem ji a z očí se mi řinuly slzy. Snad radostí, snad úlevou, smutkem nebo prostě jen tak. Ať už byl důvod jakýkoli, nebránila jsem se jim. Jako bych si s jejich pomocí uvědomovala, že jsem stále ještě žijící člověk. Bylo to opojné.
„Stýskalo se mi!“ řekla jsem plačtivě.
„Mně taky!“ Její hlas byl unavený, ale někde jsem v něm slyšela prostou radost.
Pustila jsem ji a zahleděla se do její bledé tváře.
„Nemáš hlad?“ ptala jsem se a už chtěla vstát, abych jí mohla něco přinést.
„Ne, holky mi už něco nachystaly!“ Přidržela mě za ruku. Sedla jsem si tedy zpátky na postel a úsměv se mi začal z tváře vytrácet, když jsem si všimla, jak moc je slabá. Bylo hrozné ji takhle vidět a nemohouc jí pomoci.
„Bolí tě něco?“ zeptala jsem se starostlivě.
Zavrtěla hlavou.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Když jsem odjížděla, byla přece plná života a na horách jsme si volaly. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Nikdo mi však nechtěl nic bližšího říct.
„Je tady hrozné ticho!“ postěžovala si, čímž mě probrala z myšlenek.
„Cože?“ zeptala jsem se, protože jsem si její slova nepamatovala.
„Je tu nepříjemné ticho!“ opakovala.
Usmála jsem se.
„Přinesu ti sem svůj přehrávač, chceš?“
Oči se jí rozzářily. „To bys byla hodná!“
„Tak vydrž hned jsem zpátky!“ Odběhla jsem do svého pokoje a když jsem se vrátila, už spala. Položila jsem tedy přehrávač na židli a přisunula ji k zásuvce u dveří. Pustila jsem klidné klavírní skladby od Yirumy a potichu za sebou zavřela dveře.
Unaveně jsem si povzdychla a zalezla do koupelny, toužíc po chvilce klidu. Sundala jsem si kousavé oblečení a rozčesala vlasy. Pak jsem se podívala na maličkou vanu v rohu místnosti. Ještě jsem ji nepoužila, většinou jsem si pouze sedala na její okraj při čištění zubů. Často jsem totiž musela uvolnit koupelnu pro ostatní a tak jsem v rámci šetření času používala sprchu. Ovšem teď jsem měla času dost, takže mi nic nebránilo v tom, abych ji vyzkoušela.
Otočila jsem červeným kohoutkem a naklonila se nad stoupající bílou páru. Byla horká a za chvíli oteplila i veškerý vzduch, jež proudil malým prostorem. Cítila jsem, jak mi začínají červenat tváře a bylo to nesmírně příjemné.

Stále ještě rozpálená jsem vyšla na studenou chodbu a otřásla se. Rychle jsem v ručníku přeběhla do svého pokoje a padla do postele. Konečně jsem se cítila trošičku odpočatěji a pomalinku si uvědomovala, jak se mi navrací energie. Začínala jsem tedy mít i podstatně lepší náladu.
Dopínala jsem si zrovna poslední knoflíčky na košili, když někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ ptala jsem se.
Dveře se rozvážně otevřely a k mému překvapení v nich stála Alex. Vyjeveně jsem na ni koukala.
Nervózně si skousla ret. „Právě večeříme. Budeš chtít taky?“
„Ne, už jsem jedla!“
Přikývla a chystala se k odchodu.
„Alex počkej!“ zavolala jsem na ni.
Neochotně se otočila zpátky.
„Pojď na chvíli za mnou, prosím!“ Snažila jsem se o milý tón. Nejspíš zafungoval, protože bez řečí přišla k mé posteli a posadila se.
Chvíli jsem mlčky přemýšlela, nevěděla jsem, jak formulovat své pocity.
„Tak co jsi chtěla?“ vybídla mě po chvíli nervózně.
Najednou jsem věděla přesně na co chci znát odpověď.
„Co jsem ti udělala Alex, že se ke mně takhle chováš. Nevěřím, že bys mě obviňovala z maminčiny nemoci!“ Kroutila jsem záporně hlavou a zúžila oči, čekajíc na její odpověď.
Cukla sebou, ale stále mlčela.
„Když mi to řekneš, můžeme s tím něco udělat. Pokud však nechceš, budeme kolem sebe klidně dál chodit, jako kočka a myš. Vyber si!“ Poslední slova jsem řekla možná až příliš tvrdě.
„Fajn, chceš to vědět? Řeknu ti to – závidím ti!“ řekla a z očí ji vytryskly slzy.
Čekala jsem všechno, ale tohle ani v nejmenším.
„Proč?“ ptala jsem se zaskočeně.
Zvedla ke mně uslzené oči a její výraz byl najednou mnohem lidštější, než před chvílí.
„Copak to nevidíš? Máš takové štěstí, Jol!“
„Alex, já ti nerozumím!“ Začínala jsem být poněkud zoufalá.
„Jak bys taky mohla, když máš Teda!“ odsekla.
Její slova byla ostrá jako led, který se mi zařízl do největší části srdce, kterou jsem darovala právě Tedovi. Představa, že mi vlastní sestra závidí byla zničující.
„Včera, když jste se vrátili z hor. Viděla jsem vás, jak se držíte za ruce, když jste šli k nám. Tohle jsem nikdy nezažila…“ Mluvila tesklivě až lítostivě.
„Copak ty jsi to někdy chtěla? V jednom kuse flirtuješ s kdekým!“ Nevěřícně jsem si ji prohlížela. Má slova s ní však nehnula ani o píď.
„To není pravda!“ bránila se monotónním hlasem. „Vždycky jsem si to přála, ale jsem jiná a ostatní mě tak berou. Zatímco ty a Mel jste křehké a kluci vás chtějí ochraňovat, mě mají pouze za kamarádku.“
„Ale Alex, co to plácáš. To je nesmysl. S klukama jsi to vždycky uměla nejlíp.“ Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. Začínalo mi jí být poněkud líto.
Ucukla před mým dotykem a bleskově zmizela ve dveřích.