Irish stew IV.

Jaké to štěstí, že byla druhý den sobota a já navíc nemusela do práce… Ten člověk, co to naplánoval na pátek, měl evidentně docela jasnou představu o tom, že někdo bude ten druhý den potřebovat léčebnou kúru a spoustu spánku.
Vzbudila jsem se a myslela si, že mě snad někdo přepadl s velkým obuškem s hřeby a mlátil mě bez přestání do hlavy ještě teď. Zasténala jsem a pomaličku a opatrně se převalila na bok.
„Trochu’s to včera přehnala, co?“ ozval se Clairin hlas.
„Hmm?“ zamručela jsem a nakrčila čelo, když mi při tom znovu zatřeštila palice.
„Hele, vstávej,“ ryla do mě. „Finola pro tebe nachystá vyprošťováka a svůj spešl kocovino-drink.“
„He?“
Nechala mě být a já se ještě na dvě hodinky ponořila do nepříliš vydatného spánku, ale pak mě zase přišla vzbudit.
„Zlato, někdo ti volá,“ řekla mi tiše do ucha a její hlas zněl pobaveně i nadšeně zároveň. Vymrštila jsem se do sedu a málem se ztratila v hromadě, kterou na mě tvořila přikrývka. Byla jsem stále ještě oblečená a taky hodně pomačkaná.
„Co? Kdo?“ vyhrkla jsem.
„No nevím, asi neznámé číslo, nezobrazuje se jméno,“ pokrčila rameny a podala mi bzučící mobil. Milovaná písnička Full Moon mi kladívkem vyklepávala díru do hlavy. Na displeji svítilo velice povědomé číslo – to, které jsem nosila u sebe, krásným písmem vyvedeno na vizitce, jako malý, soukromý talisman.
„Do…“ řekla jsem velmi ošklivé slovo, asi tak ošklivé, jak ošklivě jsem se v tu chvíli cítila, zvlášť díky kocovině.
Zhluboka jsem se nadechla a zatímco jsem se snažila soustředit na to, abych se uklidnila a tolik se neklepala, třesoucím se palcem jsem přijala hovor.
„Prosím?“ zachrčela jsem do sluchátka a v duchu litovala, že jsem včera vůbec někam chodila.
„Ehm, ahoj, tady Cathair,“ ozvalo se dost nesměle. Srdce jsem už měla až v krku, když jsem slyšela jeho hlas, i když byl elektronicky zkreslený téměř k nepoznání.
„Ahoj,“ vydechla jsem s úsměvem. Bylo mi najednou o něco líp. Nelogicky mě napadlo, jestli náhodou neslyšel o tom, jak jsem se to ztřískala.
„Promiň, že jsem nezavolal dřív.“ Opravdu to znělo lítostivě. „Měl jsem posledních pár dnů spoustu zařizování.“
„To je v pohodě,“ zasmála jsem se. Hlavně nedat najevo, jak to se mnou mávalo. „Já měla taky dost práce, stejně bych nejspíš neměla čas.“ Hm, to znělo dobře. Doufám, že jsem to nepřehnala.
„Fajn,“ vydechl a bylo slyšet, že se mu ulevilo. „Takže… No, jestli bys měla dneska čas a chuť… chtěl bych tě pozvat na tu večeři. Jen jsem přemýšlel, jestli by nebyl lepší spíš oběd?“
V tu chvíli mi přišlo k smíchu všechno, takže jsem se zahihňala.
„No…“ Vzhledem k mému stavu jsem to musela pořádně uvážit. „Já nevím…“
„Nemáš čas? Nebo chuť?“ Skoro jsem viděla, že se při poslední větě usmál, i když mu asi veselo nebylo, jestliže o mě na tom obědě fakt stál.
„Ne, o to nejde, spíš… Eh, jak to říct. Nerada bych, aby sis myslel, že jsem nějaká pařmenka…“
Jeho smích mi, čert ví proč, ještě zlepšil náladu.
„Byla, hm, velká akce?“
„No, asi jo. Totiž… já si to moc nepamatuju,“ nervózně jsem se uchechtla. „Upřímně doufám, že jsem moc nevyváděla. Nejsem na chlast zas tak zvyklá a tyhle místní pařby jsou ho plné. Nevím, kde jsem nechala míru.“
„Asi se mu nechtělo jít,“ odpověděl Cathair a já se upřímně rozesmála. Jak je možné, že je mi tak dobře už jenom z toho, že slyším jeho hlas?
„Takže oběd asi ne, co?“
Odmlčela jsem se a zapřemýšlela. Jestliže mi Finola naordinuje tu svou obávanou medicínu, mohla bych se vzpamatovat docela brzy. Jenže...
„Hm, kolik je hodin?“
„Jedenáct. Ale jestli bys chtěla obědvat později, v pohodě, nejsem z těch, co si žádají jídlo přesně v poledne, spíš naopak.“
„Já taky… Hmm. Ale jo, myslím, že půjdu,“ rozhodla jsem se nakonec. Pravděpodobně to bude moje smrt, neboť jsem ještě nepotkala zrcadlo, ale měla jsem nutkání Cathaira vidět co nejdřív.
„Tak… V kolik? Máš nějaké oblíbené místo?“
„Co takhle ve dvě? Myslím, že ještě budu potřebovat nějakou tu chvilku…“
„Paráda.“
„Místo nevím, v práci obědvám v takovém mrňavém bistru.“
„Můžeme klidně zaskočit tam, jestli chceš… Ale upřímně, chtěl jsem tě pozvat do nějaké pěkné restaurace. Bistro není zrovna moje představa ideálního rande,“ zasmál se.
„Jo, my máme rande?“ pozdvihla jsem obočí a přizpůsobila tomu i tón. Pobavilo mě to a zároveň nehorázně potěšilo. Přátelský oběd, nebo rande, to je podle mě docela rozdíl, i když přímo na místě být nemusí. Vždycky jsem totiž měla pocit, že chlapi, kteří zvou slečny „jen“ na přátelský oběd, se těch slečen bojí.
„No,“ protáhl Cathair a zase jsem mu v hlase slyšela úsměv, tentokrát uličnický. „Myslím, že když se někomu jiný člověk opravdu líbí, mělo by to být rande. Rád vím, na čem jsem.“
„To já taky.“ Povzdechla jsem si a na rtech mi hrál potěšený úsměv. „Tak teda rande.“
„To jsem rád.“ Smích.
Okamžik bylo ticho.
„Ve dvě budu před vchodem,“ řekl pak.
„Fajn. Jdu si dát toho vyprošťováka.“
Opět za smíchu jsme se rozloučili a já típla hovor.
Chvíli jsem zůstávala ve stejné poloze, se stejným spokojeným úšklebkem a jen civěla do zdi. Tak teda rande. Nádhera… Asi to opravdu myslí vážně, když mi říká, že se mu líbím. No… konečně někdo, s kým máme sympatie vzájemné.
Jen upřímně doufám, že se z něj nevyklube další takový podařený týpek, jakých jsem už pár potkala.
„Tak chceš teda ten koktejl?“ ozvala se z obýváku Finola a i její hlas zněl pobaveně. Evidentně obě poslouchaly.
„Si piš, drahá,“ zasténala jsem, protože ve chvíli, kdy to řekla, jsem si vzpomněla na tu bodavou, tříštivou bolest ve spáncích a všude kolem nich, která během telefonátu nějak ustoupila do pozadí. Zvláštní; Cathair zřejmě nebude muset být ani doktor, aby mě dokázal aspoň na chvilku vyléčit z každé nemohoucnosti… On sám byl pro mě lék. Jeho léčení bylo nanejvýš příjemné a zatím dokonce nemělo žádné nechtěné vedlejší účinky.

Hned, jak mi bylo trochu líp, jsem podnikla další procesy. Osprchovala jsem se, holky mi pomohly vybrat oblečení (jako kdybych nevěděla, že stejně nakonec půjdu v milované bundě a džínách), Finola mi vyfoukala vlasy, a udělala mi tak na hlavě místo obvyklého nepořádku slušivý účes, a Claire mi mezitím nalakovala nehty tělovým odstínem s třpytkami.
Vypadala jsem nakonec ještě sakra dobře. Na sobě jsem měla purpurový rolák a kolem krku jsem si jako ozdobu pověsila starý stříbrný medailonek zdobený drobnými olivíny. Přibalila jsem si do kanárkově žluté kabely deštník a pro všechny případy prášky proti bolesti. Hlava mi totiž pořád bolela a necítila jsem se na žádný velký oběd, i když s mým stavem předtím to bylo neporovnatelné.
Vyšla jsem před vchod těsně po druhé, upřímně trochu překvapená, že už na mě čekal.
Stál opřený o auto a jak jsem vyklouzla ze dveří, ocitli jsme se proti sobě čelem. Měla jsem co dělat, abych se neotočila a nezdrhla zpátky domů. Slušelo mu to ještě víc než předtím. Taky měl na sobě rolák, ale v odstínu slonoviny, která mu šla dobře k čisté, světlé pleti. Jeho cappuccinové kalhoty vypadaly lehce formálně a přes jedno předloktí měl přehozené sako v té samé barvě. Najednou jsem si připadala jako neupravená rockerka, která jde na oběd s elegantním kravaťákem, který je na rozdíl od ní navíc ještě krásný, a nálada mi poklesla.
Proto mi taky přišlo divné, proč po mě přejel lehce obdivným pohledem a na tváři se mu objevil neskutečně sladký úsměv.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj,“ usmála jsem se taky.
Odpinkl se od karoserie, zařadil se mi po boku a nabídl mi rámě. Zavěsila jsem se do něj stejně zaraženě jako tehdy před kinem a nechala se odvést na stranu spolujezdce.
Když jsme vyjížděli, nikdo z nás nepromluvil. Bylo to zvláštní ticho. Nevěděla jsem, jestli je to tak dobře, ale taky jsem neměla žádný dobrý nápad, jak ticho prolomit. Vyřešil to za mě mobil, který mi v tašce spustil milovanou melodii.
Volala matka. V duchu jsem zakoulela očima. Vždycky měla perfektní načasování – když už se mi rozhodla zavolat, bylo to dokonale nevhod. Vrhla jsem po Cathairovi omluvný pohled a zvedla telefon, protože kdybych to neudělala, nejspíš by se bála, co se mi stalo.
„Ahoj, mami.“
„Ahoj, broučku!“ mámin tón byl nadšený. „Jakpak se máš?“
„Hm, dobře,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jestli ji mám nechat říct mi, co se jí stalo tak pěkného, nebo ji radši odbýt a nechat to na večer. „Co ty?“
Moje matka poslední dobou mívala různé nálady – když byla šťastná z něčeho, co řekl nebo udělal její momentální ženatý přítel, skákala do stropu a zavalovala mě spoustou řečí. Když byla nějaká krize, byla naopak celá v depresích, brečela po nocích a já ji musela utišovat. Byla to velice citlivá osobnost a mě to občas obtěžovalo, protože já se naopak snažila být silná a lhostejná, především jsem nikomu příliš nevykládala o věcech, na které myslím. Ale i tak je moje ztřeštěná, trochu dětská máma nejbližší osobou v mém životě.
Jmenuje se Morrigan Siberová, ale to není úplně její jméno; nechala si příjmení svého druhého bývalého manžela, Paula Sibera, Skota rakouského původu, který byl sice parádní kámoš, ale jako manžel a otčím naprosto k ničemu, díky čemuž jsem ho dlouho neměla v lásce. Mámino dívčí příjmení bylo Athol, ale nelíbilo se jí. Můj otec se jmenuje Sean McNamara. Já si tohle nenáviděné příjmení změnila s naprosto jasným cílem – zbavit se ho.
Vybrala jsem si Farrell. Pořád to bylo irské jméno, ale mnohem hezčí. Žádný bláznivý hrdina moře, který by mi připomínal neschopného, nezodpovědného otce a kterého by mohl kdokoli komolit do nepěkných podob, ale srdečný, statečný bojovník. To bylo jméno pro mě… Přinejmenším mě podporovalo v mé snaze být silná. Nikdo si nedovolil se ušklíbnout, když jsem jej vyslovovala s pýchou a mírně nebezpečným pohledem.
„Mám se báječně,“ rozplývala se mi do telefonu matka. „Niall totiž zítra zase jede do Švýcarska a já jedu s ním. Zase jsme si celou noc psali esemesky… Ale vůbec mi to nevadí, dneska mě v práci drží při životě hlavně to očekávání. Tentokrát je to tutovka, žádné změny na poslední chvíli. Strašně se těším!“
„To jsem ráda,“ usmála jsem se. „Tak ho pozdravuj. A ať občas napíše, už dlouho mi neposlal žádný strip o plukovníkovi a Jakubovi.“ Při té představě jsem se neubránila zasmání.
„Řeknu mu to,“ slíbila matka. „Poslyš, co si mám vzít s sebou? Jedeme zase do Genevy, k těm krásným fontánkám, jak jsme u nich fotili. Myslíš, že bude dobré počasí? Mám si vzít tu zelenou sukni, nebo radši šortky?“
„Ehm, mami, promiň, ale zrovna teď bych to neřešila. Zavoláš mi později?“
„Co se děje? Jsi někde s kamarádkami?“
„Ne.“ Nevěděla jsem, jestli jí to mám říkat teď. Nic nebylo jisté a navíc ona stěžejní osoba seděla vedle mě.
„Tak co? Pověz mi to,“ mámin tón přešel do spikleneckého, protože začala cosi tušit. „Jsi někde s nějakým klukem, co?“
„Eh, no…“ koktala jsem. Vrhla jsem na Cathaira další pohled, tentokrát bezradný. Díval se na mě se zvědavostí v očích. „Jo. Jedeme na oběd.“
„Jedete? Má auto? Pověz mi o něm něco, no tak,“ žadonila.
„Mami, je vedle mě, myslíš, že je vhodná doba to rozebírat?“ utrhla jsem se a snažila se, abych nemluvila moc nahlas, i když bylo marné doufat, že mě necelý metr vzdálený Cathair neuslyší. Zase jsem na něj rychle koukla. Zeširoka, pobaveně se usmíval.
„Já bych docela rád slyšel, jak bys mě rozebrala,“ řekl tiše, skoro pro sebe. Zrudla jsem a otočila se zpátky, zatímco matka si stěžovala, že mlčím.
„Mami, neboj, zavolám ti večer, jo?“
„No dobře,“ vzdala to. „Tak teda později. Ale zavolej mi, zítra už odjíždíme!“ nabádala. „A dávej na sebe pozor. Měj se. Mám tě ráda.“
„Já tebe taky, mami. Pa.“
„Ahoj.“
Zavěsila jsem sama, pro případ, že by matku ještě něco napadlo. Povzdechla jsem si. Cathairův pohled byl zase upřený na mě a jeho rty roztažené do úsměvu.
„Myslel jsem, že bydlíš s maminkou.“
„Ne, ona žije s přítelem, já se sem odstěhovala za školou. Bydlím se dvěma kamarádkami.“
„Aha.“ Znovu odtrhl oči od vozovky a zadíval se na mě.
„Mohl bys, prosím tě, dávat radši pozor na cestu?“ okřikla jsem ho nepříliš jistým hlasem. Můj ruměnec totiž ještě neopadl a já neměla ráda, když se na mě někdo takhle upřeně díval, zrovna když jsem měla pocit, že nevypadám dobře.
„Rád pozoruju tebe,“ odpověděl prostě a kdyby pokrčil rameny, znělo by to, jako kdyby říkal tu nejsamozřejmější věc na světě. To mé červené v obličeji už vůbec nepomohlo. No, jí možná, ale mně tedy ani náhodou.
„Věřím, že tohle autíčko vydrží hodně, ale i tak bych byla nerada, kdybys kvůli mně naboural.“
„Ale mému řízení nevěříš, že?“ Znělo to pobaveně.
„Nejde o to, jestli mu věřím…“
„A o co jde?“ Upřímný zájem.
Nespokojeně jsem se zamračila. „Já nevím. Prostě nemám ráda, když někdo řídí neopatrně.“
„Promiň. Tak já už dávám pozor, jo?“
„Díky,“ vrhla jsem po něm vděčný, ale i trochu zahanbený pohled. Sice to, co jsem řekla, je pravda, ale moje pohnutky k tomu byly trochu o něčem jiném.
„Ale fakt,“ řekl po chvilce ticha, „docela rád bych si poslechl, co si o mně myslíš.“
Na to jsem vážně neměla slov, jen jsem nevěřícně vydechla a radši koukala před sebe na cestu, abych se nemusela setkat s jeho pohledem, který se nejspíš bude snažit odhalit, co mi běží hlavou.
„Podívej, já vážně nepotkal moc holek, co by přijaly mé pozvání a zároveň byly tak zvláštně odtažité…“ vysvětloval trpělivě. „Fascinuje mě, jak jsi záhadná. Nevím, co mám očekávat.“
Konečně jsem na něj položila pohled.
„Tys těch holek asi musel mít nepočítaně, co?“ nadhodila jsem maličko kousavě. Nemyslela jsem to tak, ale když on mě srovnával s nimi, na oplátku jsem já jeho srovnala s takovými, které nemám ráda.
Bylo vidět, že jsem teď trefila nějaké citlivější místo. Tvář mu potemněla a měla jsem dojem, že se v ní objevil i střípek provinilosti. Odpověděl protiútokem, i když jeho tón rozhodně útočný nebyl, spíš jako by si přál, abych na tom byla stejně jako on, a nemusel se cítit blbě.
„A co ty, měla’s hodně kluků?“
Usmála jsem se, ale moc veselí v tom nebylo.
„Počítají se i chyby trvající pár dní?“
Pokrčil rameny. „Klidně.“
„Takže asi se třemi – a všichni byli ony chyby.“
Zamrkal a chvíli byl zticha.
„Panejo,“ hlesl pak. Teď už to nebyla vina, ale sebepohrdání, co se mu vkradlo do výrazu. „To abych se ti radši klidil z cesty.“
„Co tím myslíš?“ Tep se mi zrychlil. Možná jsem na tohle neměla zavádět řeč.
„Protože u mě jsou to závratná čísla. A od té doby, co tě znám, jsem na sebe za to čím dál míň pyšný.“ Hořkost v jeho hlasu ve mně vyvolávala lítost.
„Každý dělá chyby,“ řekla jsem shovívavě. Podíval se na mě nevěřícně.
„To bys nazvala chybou? No nevím, já tomu říkám děvkařství,“ odfrkl. „Pro takové holky, jako jsi ty, jsem pohroma.“
„Taky nejsem andílek,“ odsekla jsem, protože mi zatím vůbec nepřišel jako děvkař.
Uchechtl se a dál už mlčel. Přemýšlela jsem, jestli je to konec. Možná bude tohle naše setkání poslední. Jestli je takový, že by mě kvůli svým dřívějším činům nechal opět na pospas samotě a takovým jako Darren, není vlastně o co stát. Cynické myšlenky opět začaly dupat po výhoncích naděje.
Zastavili jsme v městské části, kterou jsem leda tak občas projížděla – byla to historická čtvrť, pouze pro zámožné lidi –, před honosným a na první pohled velice drahým podnikem. Začala jsem se cítit ještě hůř. Cathair mi opět jako pravý gentleman otevřel dveře a pomohl vystoupit z auta. Když se chystal zamířit do restaurace, otočila jsem se na něj.
„Počkej,“ vydechla jsem, hrdlo stažené. „Tam mám jít? Podívej se, jak vypadám…“
Vrhl na mě nechápavý pohled a změřil si mě od bot až po vlasy.
„Vypadáš dokonale,“ řekl to jako samozřejmost.
Nebudu vykládat, jak mě to potěšilo, ovšem stejně to nezaplašilo můj špatný pocit z toho, že mám jít obědvat do takovéhohle podniku. Totálně jsem se tam nehodila, to za prvé, a za druhé, nikdy jsem v ničem tak honosném nebyla. Začínala jsem mít čím dál palčivější podezření, že na Claiřiných slovech cosi bude.
Když jsme vešli, ze rtů se mi vydral užaslý vzdech. Celá místnost mi přišla jako z pohádky. Malé kulaté, masivní dřevěné stolky byly po okrajích vyřezávané a stály na jedné tlusté, rovněž zdobně vyřezávané noze. Židle byly ve stylu barokních křesílek, čalounění na nich bylo ve stejné, petrolejově tyrkysové barvě jako jakási látka, jíž byly pokryty zdi. Mosazné svícny na každém stolku doplňovaly mohutné nažloutlé svíce. Na temně hnědé dřevěné podlaze byly pod každým stolkem petrolejové koberečky. Vše bylo tak dokonale vkusné a útulné, že jsem se do té restaurace zamilovala.
Cathair pozoroval můj výraz.
„Líbí se ti tu?“ nadhodil, konečně zase s úsměvem.
„Je to tady nádhera… Fakt krása.“
„Chodím sem moc rád.“
„Nedivím se ti…“
Přispěchal k nám číšník; solidní, komorně se tvářící muž v perfektně padnoucím obleku.
„Dobré odpoledne,“ vyloudil profesionální úsměv. „Přeje si pán odvést k jeho stolu?“
„Ehm,“ zarazil se Cathair, jako by o něčem přemýšlel. „Myslím, že bych potřeboval jiný stůl. Změna je život,“ usmál se nepřesvědčivě.
„Normální stůl, nebo opět box?“ zeptal se číšník, jehož to evidentně ani trochu nevyvedlo z míry.
„Box. Děkuji vám, pane Bristowe.“
Byli jsme odvedeni do zadní části restaurace, kde byla schovaná úhledná řádka prostorných boxů, jejichž stěny byly rovněž potaženy onou zelenou látkou. Usadili jsme se do jednoho z nich, ke stolku pro dva, a pan Bristow zase odspěchal.