Pruďas vs. Taťka...?

1.Kapitola

,,No,to snad nemyslíte vážně!?!“ zahromoval taťka. Právě jsme totiž rozbili jednu z váz. Teda abych to uvedla na pravou míru, byla to Lucka. ,,To nic miláčku, už byla stejně stará. Za chvíli by se rozbila.“ snažila se mamka taťku uchlácholit. Moje sestřenice. Lucka má ještě bratra Toma, který je o rok starší než já a sestru Báru. Obě máme patnáct. A já jsem Karmen. Mám o rok starší bratry Petra a Davida. Strejda s tetou měli, jsou to tak dva roky zpátky, nehodu, při které oba na místě zemřeli. Tak naši řekli, že teď budeme bydlet spolu. ,,O to nejde. Jde o princip. Teď to tu pěkně seberete, utřete podlahu, najdete novou vázu a dáte do ní kytky.“ rozhodl taťka. Taťka je celkem v pohodě, podle toho jakou má náladu. Ale jakmile s něčím začne, tak toho nenechá. Když se mu něco nelíbí, tak to okamžitě řekne a musí být po jeho. Všichni jsme poslechli. Mamka to posbírala, já to utřela, Barča donesla novou vázu, Lucka utrhla pár růží v předzahrádce a kluci jen kibicovali. ,,To vám to teda trvalo. Jste strašně pomalí.“ řekl s úšklebkem David. Strašně mě to naštvalo. Vrazila jsem mu do rukou mokrou, páchnoucí hadru. ,,Fuj, to je puch. Podívej cos udělala. Teď se musím jít převlíct.“ vykřikl na mě a Barča mu to okamžitě vrátila: ,,Takový dojemný setkání. Dva smraďoši se hledali až se našli.“ Jakmile to dořekla, vystřelila nahoru do pokoje. David ji okamžitě začal pronásledovat. Tohle jsem si nemohla nechat ujít, vyběhla jsem za nimi. Barča počkala na tu pravou chvíli a zabouchla dveře, takže do nich David vrazil. Na čele mu začínala růst pořádná boule. Podíval se do zrcadla vedle mě.
,,Takhle přece nemůžu jít do školy.“ řekl skoro plačtivě, ale když jsem se mu podívala do očí, zřetelně jsem viděla obraz vzteku. ,,Sorry,ale na tohle je i pudr krátký.“ ozvala jsem se. ,,Takhle mi žádná holka nedá pusu. Tohle snad není možný.“ Stěžoval si. ,,Jakápak holka by se taky líbala s takovou ropuchou, která se nikdy v prince nepromění?“ zavolala přes dveře Barča. Tohle už jsem nevydržela a začala se válet smíchy. David vyletěl skoro ke stropu, jak se urazil a odešel do pokoje. David si teď hodně začal zakládat na vzhledu. Když jsem se já do školy upravovala, vždycky se mi jen smál a říkal, že na takovou ohyzdnou tvář žádný krášlení nepomůže.
,,Děcka večeře!“ houkla po půl hodině mamka. Všichni jsme se sebrali a šli dolů. ,,O co ses praštil?“ zeptala se mamka Davida, když si sedal ke stolu. David mamce chtěl všechno vyklopit, ale Barča ho pod stolem nakopla. Něco zamumlal a vzal si jídlo do pokoje. Večeře probíhala poněkud klidněji než obvykle, protože jsme u stolu zůstali jen my holky. Kluci se šli najíst do pokojů. ,,Barčo, neměla bys ty kluky tak provokovat. Jednou se ti to vymstí.“ snažila se jí domluvit mamka, ale neměla úspěch. Němě mi naznačila, že bych to měla zkusit já, ale já jí neslyšně odpověděla, že to nepůjde. Barča se změní až se jí bude chtít a teď by se mohla šprajcnout a dělala by to schválně. Navíc, kdyby se Barča změnila, byla by tu strašná nuda. Mě se takhle líbí víc. Já si taky nenechám nic líbil, ale nejsem tak oprsklá. Mě si kluci hodně všímají, ale Barča se řídí heslem, že kluci jsou dobří nanejvýš jako stojan na šaty. Podle mě jsou kluci prima. Jen tak si zaflirtuju a Barča je pak pěkně setře. ,,Co myslíš, že mi David provede tentokrát?“ zeptala se mě Barča, když už jsme ležely v postelích. Pokoj máme rozdělený na dvě poloviny. Není možné tuhle skutečnost nezaregistrovat. Já mám svou polovinu pokoje pěkně uklizenou a čisťounkou, zato Barča má ve své polovině pokoje doslova bordel. Tvrdí, že kdo uklízí je jenom líný hledat. ,,Nemám páru.“ odpověděla jsem a dokončila to spokojeném, pravidelném oddechováním.
,,Vstávej. Ranní ptáče dál doskáče.“ řekla jsem a zacloumala s Bárou. ,,Jo, víc sežere a dřív chcípne.“ vylezlo spod peřiny a za tím se soukalo tělo. Obě jsme se oblékly, já si vzala minisukni a tričko na ramínka, vlasy jsem stáhla do ohonu, Barča si vzala nějaký triko, kraťase a vlasy jen rozčesala a nechala je tak, jak stály. Při naší snídani se dolů pomalu dosoukal David. ,,Dobré ráno.“ popřála mu mamka a my všichni kývly. ,,Ježiš, já myslel, že slet čarodějnic je 30.dubna, a ty tu ještě furt strašíš.“ Neodpustil si na Barčin účet David. A hned toho trpce litoval. Barča si udělala ze lžičky katapult a jeho tričko zdobil velký červený kruh stékající marmelády. David se ji snažil setřít utěrkou, ale tím ji jen rozpatlal. ,,Davide, podívej se jak vypadáš.“ Zlobila se mamka, když se obrátila od chystání svačin. ,,Ale já nejsem prase, který neumí jest. To je Barčino dílo.“ snažil se obhájit. ,,Nemluv nesmysly. Jak by to mohla udělat Barča, když sedí na druhé straně stolu?“ zeptala se mamka a káravě se na něj podívala. David poznal, že nemá šanci, tak jen něco zamumlal a šel se nahoru převlíct. My vyrazily směr škola.
,,Ahoj Karmen. Jak se dneska máš?“ ozvalo se na chodbě za námi. Seb! Je o dva roky starší. Jsem jediná holka z našeho ročníku, se kterou se dá do řeči. ,,Co máš dneska v plánu?“ ,,Nic.“ ,,Super, tak co kdybychom šli ve tři na kolu? Zvu tě.“ ,,Cože? Já se zblázním!“, myšlenky letěly v houfu hlavou, ,,Mně, Seb? Na kolu?“ ,,Tak jo.“
,,Jak mě má učit někdo, kdo je slabší než já?!“zaslechla jsme Barčino posměšné zvolání. Hned jsem se rozběhla k hloučku dětí. ,,Já nejsem slabší.“ ohradil se nějaký kluk. Když jsem přiběhla blíž, poznala o koho jde. Byl to Martin,spolužák Seba. Taky spolu chodili do karate, ale už se neměli co naučit, tak je trenér nechal odejít. ,,Nezapomínej,že jsem karatista.“ dodal s pýchou v hlase. ,,Nemůžeš být lepší, protože jsi to před tím nezvládl.“ ozvala se Barča. ,,Nebudu soudit svoje dovednosti, podle dávného incidentu.“ řekl Martin. ,,Protože jsi skončil na lopatkách a v bezvědomí.“ zchladila ho. Jednou se spolu chytli a Barča vyhrála a od té doby si myslí, že Martin je slabší. ,,Tak jo, nechám se od tebe trénovat…“ přestala, rozhlédla se a když mě spatřila dodala ,,…ale musíš to naučit i Karmen.“ ,,Ale když budu trénovat tebe, tak nevím jestli to stihnu naučit i Karmen.“ v tu chvíli ho zachránil Seb. ,,Já to Karmen naučím, ale nejsem si jist jestli to zvládne. Ale soudě podle toho jak se dokáže ohánět v těláku, to určitě zvládne.“ ,,Tak jsme domluveni.“ zvolala Barča a odešla do třídy. Posadila se na své místo, a když mě zahlédla, řekla: ,,Jak jsem to vymyslela? Naučíme se karate a pomstili jsme se těm dvěma slepicím, který po těch klucích pasou.“ Sedla jsem si vedle ní a zapletli jsme si prsty pravé ruky do sebe a zavlnili jsme jimi. To bylo naše znamení, když se nám něco povedlo. ,,Co si jako o sobě myslíte?!“ vyštěkla na nás Simona, jedna ze slepic a v patách jí byla její posluhovačka a nejlepší kamarádka Nikola. ,,Simono, běž se klouzat.“ procedila Barča mezi zuby. ,,Právě jsme se dozvěděli, že vás budou naši kluci učit sebeobranu.“ přidala se Nikola. ,,Tak za prvé to nejsou vaši kluci a za druhé vám do toho nic není. Navíc nám to sami nabídli.“ řekla jsem na naši obhajobu. ,,Vy jste takové potvory. To snad není možný. Chodit s našima klukama a ještě říkat, že nám do toho nic není. Slyšíte to?!“ rozkřikla se po třídě, která se začala pomalu naplňovat. Barča naplno zívla, aby ukázala, jak ji to nudí a řekla: ,,Zklapni.Táhne.“ a zase všechny rozesmála. Simona připomínala býka vidící červenou. Toto byl jeden z okamžiků, kdy jsem byla na Barču hrdá. Někdy mi to připadá trapný, ale je super mít takového člověka na své straně. Vyučování proběhlo, jako každé jiné. Učitelé se rozčilovali, děcka z nich měli legraci a něco jsme se naučili. ,,Co budeme dělat?“ zeptala se mě Barča, při cestě z obědu. ,,Seb mě pozval na kolu.“ odpověděla jsem. ,,Tak to jdu taky,“ řekla a když jsem se na ni podívala dodala, ,,nedovolím,aby ti někdo znovu ublížil.“ Asi před rokem jsem byla šíleně zamilovaná do jednoho kluka. O našem vztahu jsem složila básničku a pak se mi značně ulevilo. Tady je: Proč jsi mi ublížil? Chci se ptát! K ní ses víc přiblížil, mám se snad smát? Chtěla jsem lásku, na srdci mám vrásku. Své city jsem ti svěřila a tolik jsem ti věřila. Vždyť si blonďák,co můžu chtít, myslela jsem, že si mě ceníš víc. Ráda jsem tě měla, poznávat tě chtěla, ale tys mi neřekl nic, já chtěla znát víc. Co ty pohledy znamenají, když ti oči hrají. Někdy jsou zahalené, z temné noci omámené. Co to znamená, můžu jen hádat, jsem strašně znavená, nechci se vzdávat. Všechno jednou přebolí, ať je to cokoli, ale tohle strašně bolí, jak rána bejsbolovou holí. Barča se mě snažila uklidnit, ale já nereagovala. Časem jsem se z toho dostala, ale do té doby se mnou nebyla žádná legrace. Teď mi dělá bodyguarda na kluky. ,, Skočíme hodit dom tašky a vyrazíme.“ řekla Barča a už si to šinula domů. ,,Holky, to jsem ráda, že jste doma. Potřebuji, abyste pohlídaly Lucku. Já si musím něco zařídit.“ vychrlila na nás mamka, jen co jsme překročili práh. Kdykoliv jindy by jsme ji pohlídaly, ale dneska to nepůjde. ,,Teto, mi se budeme učit karate a dneska máme schůzku, na které se domluvíme, co a jak. Ve tři tam máme být, jinak začnou bez nás.“ řekla Barča a zatřepala řasami. ,,To nevadí. Tom má přijít o půl třetí, tak Lucku pohlídá do té doby než přijdu. Ještě mu zavolám, aby nešel k někomu.“ řekla mamka a odešla. Barča se na mě podívala, tak jakože si musí udělat úkoly a já, že mám Lucku pohlídat. Vzala jsem si do obýváku učení a hrála s Luckou Člověče, nezlob se! Lucka se pomalu začínala učit počítat, proto ji taky dlouho trvalo, než se posunula a já jsem se stihla naučit. ,,U sousedů na zahradě by se moc dobře hrála schovka.“ prohlásila ke konci hry. ,,Čau Tome, pohlídej Lucku. My jdem ven.“ řekla jsem a vystřelila nahoru se převlíct do kraťasů a ohon jsem si upravila. Seběhly jsme dolů a už jsme si to vykračovaly ke kavárně. Vešly jsme dovnitř, hodiny ukazovaly za pět minut tři, ale Seb už tam byl. ,,Ahojky.“ pozdravili jsme se a my jsme si objednaly dvě koly. ,,Ty jsi tady taky?“ zeptal se Seb Barči. ,,Kdepak, sedím u Nilu a chytám kapry.“ odvětila mu. Seb zavolal Martinovy a ten za chvíli přišel. ,,Tak co? Jak se domluvíme?“ ,,Kolikrát týdně by to bylo?“ zeptala se Barča a Sebovu otázku ignorovala. ,,Dvakrát až třikrát. Šlo by to u nás v garáži. Auto tam stejně není a žíněnky tam máme.“ řekl Seb. ,,Tak jo, co pondělí-středa-pátek?“ nabídla jsem. ,,Tak jo. Zítra kolem čtvrté, u mě v garáži.“ řekl Seb a všichni přikývli. Zaplatili jsme a každý šel domů. ,,To co máš na sobě, Seba fakt rajcovalo. Tos neviděla jak se na tebe díval?“ prohodila Barča po cestě. ,,Však ty ses Martinovy taky líbila, si nemysli. Za posledních několik minut jsi ho ani jedinkrát neurazila. Tobě se líbí.“ poškádlila jsem ji. ,,Jo a tobě zase Seb. Ale ať se nemyslí, že se kvůli němu změním. Já zůstanu taková jaká jsem.“ řekla. ,,Však to se mu na tobě líbí.“ uklidnila jsem ji. ,,Ale ať se Seb opováží ti jen malinko ublížit! Ten by to schytal.“ zamávala pěstí ve vzduchu. Objala jsem ji kolem ramen a byla jsem šťastná. Doma bylo hotový pozdvižení. Tom zapomněl pohlídat Lucku a šel někam s kámošema. A Lucka zmizela. No to snad není možný. Kluk neuhlídá ani pětileté dítě. Taťka už chtěl volat policii, ale já jsme ho zadržela. ,,Tati chceš si uříznout pořádnou ostudu?“ ,,O čem to mluvíš? To se ví, že nechci, ale Lucka se nám ztratila. Musíme ji najít.“ osopil se na mě taťka. ,,Dejte mi pět minut.“ mrkla jsem na Barču, ať jde se mnou. Zazvonily jsme u sousedů a zeptali se jestli bychom se nemohly jít podívat k nim na zahradu, protože se nám tam něco schovalo. Naši sousedé jsou starší manželský pár. Jsou strašně milí a tak nám to dovolili. Šla jsem přímo ke keři a otevřela padací dveře, které vedly do sklepa. Pomalu jsme sešly po schodech a tam na nás Lucka bafla. ,,Hra skončila, princezno. Mám tě.“ zazubila jsem se a podívala se do rozesmátého obličeje mé sestřenice. Když jsme došly domů, zeptal se mě taťka, jak jsem věděla, že se Lucka schovala u sousedů. ,,Když jsme hrály Člověče, nezlob se! Lucka mi řekla, že by se u sousedů na zahradě bezvadně hrála schovka a pak jsem si vzpomněla, jak nám s Luckou paní Kordelová vyprávěla, jak si tam její děti rády hrály na schovku. A bylo to. Chce to jen ty malý trochu víc poslouchat.“ všechno jsem jim pověděla a mrkla na Lucku, která pak se mě zeptala, jestli bych jí neudělala nějaký pěkný účes. Já souhlasila. Vlasy jsem jí stáhla do ohonu a podél obličeje jsem ji nechala dva pramínky spletené do copánků. Lucka byla z účesu na větvi. Večer jsme si dlouho povídaly o Martinovy a Sebovy. ,,Tobě se ten Seb opravdu líbí, že?“ zeptala se mě Barča. Tahle otázka mi vyrazila dech, obzvlášť, když se mě zeptala právě ona. ,,Ano, líbí. Ale nevím, jestli bych s ním mohla chodit. Vždyť on je o dva roky starší, ale to je v podstatě dobře. Poněvadž ti naši kluci ze třídy vůbec nemají páru o tom, že něco jako holky vůbec existuje. My se nechováme jako zjara, jenže naši hošani mají buď nudli u nosu a méně než metr padesát, anebo jsou to kolohnáti a odstátýma ušima a životním rozhledem čerstvě vylíhnutého špačka. Zbývá otázka, jestli on mě má taky rád.“ odpověděla jsem. ,,On tě má určitě rád, ale počkej si až ti to řekne on. Neboj, není taková mouka, jako ten,kterému ses líbila od první třídy, ale nic ti neřekl.“ konejšila mě. ,,Víš co? Budeme si s něma hrát, ale jestli se mnou pořádně Martin praští, tak dostane.“ Tohle mě uklidnilo. Pomalu jsem si začala myslet, že ji Martin úplně zblbnul. Naštěstí je v pořádku. Skoro celou noc jsem nespala a přemýšlela o všem možným.

2.Kapitola

,,ÁÁÁ!!!“ zaječela jsem, ale hned jsem byla na sebe naštvaná, protože toto bylo to, co chtěli slyšet. Lidi, ti kluci mají vedení delší než vodovodní potrubí. Musíme jim to oplatit. Ne nadarmo se říká ,,kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou.“ Ale nejvíc mě dopaluje fakt, že mám na hlavě místo citrónového šampónu tělové mléko. Celou dobu, co jsem se sprchovala, jsem vymýšlela co klukům provedeme. Bylo nad slunce jasné, že to neudělal jeden, ale že v tom mají pracky oba. Musím se poradit s Barčou jak Davidovi a Tomovi zavaříme. Je jasné, že v tom nemá prsty Petr, protože ten je na to příliš zamyšlený a zabraný do sebe. Hlavu má pořád v knihách a mluví strašně šroubovaně, teda pokud vůbec promluví. ,,Co kdybychom Davidovi místo kolínské daly vodu s octem?“ navrhla jsem. Musely jsme jim to nějak oplatit. Hned jak jsem to mlíko dostala z vlasů jsem šla k nám do pokoje a řekla o tom Barči. ,,Je to dobrej nápad.,“ pochválila mě Barča, ,,ale co když si tu košili převleče dřív než půjde do školy?“ ,,David má rád jen dvě košile…“ ,,Tak mu tu druhou posypeme svědícím práškem a bude to a Tomovi se pomstíme tak, že mu schováme jeho nejoblíbenější kšiltovku, aby ji pěkně dlouho hledal. A uděláme to hned.“ Já jsem si šla pohrát se svědícím práškem a Davidovou voňavkou. Zatímco kluci byli u Toma v pokoji (jako každé ráno) jsme jim připravily pořádné překvapení.Nikdy jsme se nedozvěděly co tam každé ráno dělají, ale upřímně je nám to celkem fuk. Moc času jsme na to nepotřebovaly. Když jsme se všichni sešli u snídaně, kluky pořádně překvapil fakt, že moje vlasy se lesknou stejně jako vždycky. ,, Hledáš si novou rodinku?“ zeptala jsem se posměšně Davida. ,,Co?“ zeptal se překvapeně David. Buď mu pach košile nevadil nebo si toho ještě nevšiml. ,,Mohl bys učit malý tchoře smrdět.“ přidala se Barča. Davidovi ještě nic nedocházelo. ,,Davide,co to máš za voňavku?“ zeptala se mamka, která to už taky začala cítit. David si té voňavky na sebe lije kvanta, tak jsme měly jistotu, že to bude pořádně cítit. ,,Okamžitě se běž převlíct!“ nakázal Davidovi taťka. Když procházel kolem Lucky vypískla: ,,David strašně smrdí. To si říká velkej kluk, který se o sebe dokáže postarat.“ S Barčou jsme měly co dělat, abychom neřvaly smíchy. Jakmile se David vrátil ke stolu, mohly jsme na něm oči nechat a jen jsme čekaly, kdy se začne škrabat. A už je to tady. Sklidil nesouhlasné pohledy mamka a taťky. Byla velká sranda pozorovat, jak se David u snídaně ošívá a snaží se podrbat. ,,Neviděl někdo moji kšiltovku?!“křikl z pokoje Tom. Konečně se začíná rýsovat druhá část pomsty. ,,Kde sakra je! To se mi snad jenom zdá! Do prde…“ mamka se na něj zlostně podívala ,, kvančič.“dořekl. Tom byl strašně naštvanej, ale měl smůlu. Kšiltovka nikde. Barča mu ji schovala tam, kam by se v životě nepodíval a to do Davidovi skřínečky, kde měl všelijaké voňavky atd. Byla ohromná legrace pozorovat ošívajícího se Davida a Toma, který běhal po domě jako splašenej. ,,Tak my jdem,čau.“ houkly jsme ještě do kuchyně a zabouchly za sebou dveře. Ještě deset minut po tom co jsme vyšly z domu jsme se teprve dokázaly uklidnit. ,,Tak toto se nám strašně povedlo.“ Pochválila mě i sebe Barča. ,,Dneska pojedeme autobusem, abychom byly u školy dřív a stihly se domluvit s klukama.“ ,,Oki.“ Souhlasila jsem. Na zastávce moc lidí nestálo, protože bylo ještě poměrně brzo a lidi jezdili do práce a do školy až tím dalším autobusem. Za necelý dvě minuty přijel autobus a my jsme nastoupily. Na cestě do školy jsou dvě ostré zatáčky, které upřímně nesnáším. Už se blíží. Jedna je za mnou a teď je na řadě ta horší. Pořádně se musím chytit, jenže autobus byl rychlejší a já jsem rukou sáhla do prázdna. Než jsem se nadála, seděla jsem na klíně překvapeně se zubícího kluka. ,,Sedí se ti dobře?“ vypadlo z něj. ,,Mohlo by to být pohodlnější.“ Opáčila jsem místo očekávaného promiň. Zvedla jsem se a další zastávku jsem vystupovala. ,,Tohle bylo super. Začínáš se učit.“ Pochválila mě Barča. ,,Hele kdo tam je.“ Ukázala ke školním vratům. Stál tam Seb s Martinem. Jakmile nás zmerčili, zamířili k nám. ,,Čau holky.“ Pozdravili. ,,Čau kluci.“ ,,Platí teda ten dnešek?“ zeptal se Seb pro jistotu. ,,Ne. Sorry hoši, ale už jsme si našly jiný učitele…“ Omluvila se Barča, ,,Samo, že to platí, tak ve tři.“ Bylo na nich vidět jak si oddechli. ,,Jaká jsem byla?“ zeptala se, jakmile jsme byly z doslechu. ,,Naprosto úžasná. Ti ti to spolkli i s navijákem.“složila jsem Barči pochvalu. ,,Dík. Děkuju mockrát.“ Smála se Barča a předstírala jak dostává kytici a klaní se. Byla komická. Chvíli nato přišel panter. Nemyslím opravdovou divokou kočku, ale našeho učitele zeměpisu. On vždycky chodí tak potichu, že si ho člověk skoro nevšimne, a když už si ho všimne, je většinou pozdě. Jako teď. ,,Co se to tu krucinál děje?!“ zařval panter stojící už za katedrou. ,,Pokud vím, tak je už po zvonění a vy nejenže nejste na svých místech ani nemáte nachystaný učení. Celou hodinu budeme zkoušet.“ Ale místo zkoušení jsme psali celohodinový test. ,,Crrrrrr.“ Jaký slastný zvuk. Panter odešel stejně jako přišel. Potichu. Celá třída si začala šuškat o tom, jak napsali tu písemku. ,,Panter se může těšit na pořádnou pomstu!“ soptila Barča. Já jsem tu písemku napsala celkem slušně, ale soudě podle Barčinýho slovníku poznáte sami jak to napsala. ,,Neblbni. Přece nemůžeš něco provést učiteli!“ domlouvala jsem jí. ,,On časem vychladne a možná se to ani počítat nebude.“ ,,Víš, že máš vlastně pravdu?“ ,,V čem?“ nechápala jsem. ,,Nebudu se vymýšlet s nějakou pomstou, ale až budu umět karate. Zpřerážím mu kosti!“ Tohle už nebylo tak strašný, protože až se naučí bojovat, už si na to nevzpomene. Pokud panter zase něco nevymyslí. Odpoledne uteklo jako voda. Přesně ve tři jsme zaklepaly na garážová vrata. Pomalu a s vrzáním se otevřely a my jsme zkameněly úžasem. Bylo to skvěle připravené. Na zemi byla spousta žíněnek a v rohu se našly i žebřiny. ,, Líbí?“ zaznělo od kluků. ,,Bombový.“ Vyhrkly jsme jednohlasně. ,, Tak s čím začneme?“ zeptala jsem se Seba. ,,Nejdřív si trochu zaběháme, pak si uděláme rozcvičku a pak se do toho pustíme.“ Prohlásil Seb a mrkl na mě. Udělali jsme to co řekl. Vyběhli jsme ven a dali si dvě kolečka okolo baráku. Rozcvičku měl Martin a Seb nás kontroloval, jestli to děláme dobře, aby se nám při cvičení něco nestalo. Když jsme se konečně pořádně protáhli začali jsme cvičit. Seb se mi opravdu věnoval, ale ani Martin nebyl pozadu. ,,Máš skvělý postřehy Karmen. Za chvíli už si na tebe žádný ničema netroufne.“ Chválil mě Seb. ,,To bude asi tím, že jako malá dělala aquabellu a pak gymnastiku.“ Zamumlala Barča, která byla naštvaná, protože jí to moc nešlo. Barča je velmi pohotová, to se jí musí nechat, ale při tělocviku je trochu pomalejší. Celkem mě překvapilo, že to na mě nevyštěkla, ale řekla to potichu. Martin na ni musí mít blahodárný vliv. Už se začíná měnit, ale sázím boty na to, že se úplně nezmění. To bych ani nechtěla. ,,Jde ti to líp než na začátku.“ Pokoušel se ji uklidnit Martin. Nemá šajnu, nebo jo? Stal se zázrak!!! Barča nevypěnila, nýbrž s nadějí řekla: ,,Myslíš?“ Všichni jsme horlivě přitakali. Začíná se ukazovat Barčina jemnější stránka, ale bráchové to schytají stejně. V tom se nikdy nezmění.
,,Crrrrrr. „ ,,Ahoj mami…to už je tolik?...jo, my už půjdeme…neboj se…pa.“ Rozloučila jsem se a schovala mobil. ,,To byla mamka. Už budeme muset domů. Pomůžeme vám to tu alespoň trochu uklidit, než půjdeme.“ ,,Doprovodíme vás.“ Oznámili nám kluci stojící za zavřenými dveřmi garáže. Obě jsme na ně zíraly s otevřenou pusou. Tak toto by žádnej kluk z našeho ročníku neudělal. Maximálně by řekl čau a tím by to pro něj skončilo. ,,Přece by jsme vás nepustili přes ten černý a temný park. Musíme vás přece ochraňovat, protože, kde bychom sháněli za vás náhradu na učení karate.“ Pokoušeli se nám to vysvětlit, ale my to chápeme, až moc dobře a ten pocit nás hřeje na srdci. ,,A taky tak talentované.“ Usmála se Barča. Na tohle už kluci neměli slov, nepatrně přikývli. Martin se Sebem nemají chybu. Jsou nejen milí a strašně hodní, ale jsou i citliví, což je u kluků potlačovaná vlastnost. Také vstřícnost jim není cizí. Šli jsme pomalu a hodně jsme si povídali. Nejdříve jsme šli všichni vedle sebe, ale po chvíli jsme se Sebem stáhli dozadu. V břiše jsem měla takový divný, na druhou stranu velmi příjemný pocit. Tento pocit jsme měla naposledy, když jsem začínala zjišťovat, že se mi líbí ten, co mi tak ublížil. ,,Jak dlouho jsi dělala aquabellu?“ zeptal se Seb po delší pomlce. ,,A proč jsi skončila? To jsi musela nebo tě to už nebavilo a chtěla jsi vyzkoušet něco nového?“ ,,Částečně máš pravdu. Skončit jsme nechtěla, ale musela jsem, protože jsem měla každou chvíli zánět středního ucha. Všechno jsem se vždycky doučila, ale trenérka mi moc nevěřila a na žádné důležité závody mě nepouštěla. Pak mi doktor oznámil, že jestli nepřestanu, hrozí mi, že ve třiceti ohluchnu.“povzdechla jsem si. ,,Ty jo, to je teda něco. Já jsem se učil jenom karate a s taťkou jsme jezdili kousek za ten výstupek potápět a už jsem se to naučil. Mohly bychom se jít někdy potápět.“ Navrhl. ,,Super, už se nemůžu dočkat.“ Souhlasila jsem. Supééééééééér!!! Se Sebem se půjdu potápět. Nic lepšího se mi nemůže stát. ,,Tak ve středu za týden?“ ,,Jasan.“ ,,ÁÁÁ!!! Co to bylo?“ zaječela jsem a chytila se Seba. ,,Nevím co to bylo, ale už je to pryč.“začal mě uklidňovat Seb. Nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená ani šťastná zároveň. Seba jsem se držela ještě pěkně dlouho, ale aby to nevypadalo divně, jsem ho pustila. Až k nám domů jsme nemluvili. Když jsme došli k domovním dveřím, kde už na nás ti dva čekali, jsme se všichni rozloučili. ,,No to je dost, že jste doma. Víte jaký jsem měla strach?!“ spustila na nás mamka, hned jak za námi práskly dveře. ,,Co se to s vámi stalo? Jste nějaké šťastné, spokojené. U tebe je to celkem normální, ale u Bači mě to překvapuje.“ ,,Doufám, že mile. Promiň, zdržely jsme se na hodině karate, ale už se to nestane.“ Vysypala na mamku Barča a vystřelila nahoru se mnou v závěsu. Asi za hodinu jsme ležely v posteli a přemýšlely. ,,Proč jsi v parku tak zakřičela?“ zeptala se mě Barča. ,,Něco se mi otřelo o nohy, ale tys mi nepomohla a to jsi slibovala, že mě budeš vždy chránit. To byli jen řeči?!“ poškádlila jsem ji. ,,Já jsem ti chtěla pomoct, ale Martin říkal, že když je s tebou Seb, se ti nemůže nic stát. ,,To jsi udělala dobře.“ Ujelo mi. ,,Proč? Co se mezi vámi stalo?“ ,, Ale nic. Myslím si, že se Sebovi líbím.“ ,,Tak to je super. My si s Martinem půjdeme zahrát fotbal ve středu za týden.“ ,,To my se akorát jdeme potápět.“ Oznámila jsem Barči a ta jen uznale kývla. Pak už jsme spaly jako by nás do vody hodil.

3.Kapitola

Týden utekl strašně rychle a už zítra jsme měly jít s klukama každá úplně jinam. Bylo ředitelské volno, tak proč se nudit doma s otravnými bratry. Ale nemyslete si, že jsme necvičily. Celej týden jsme makaly. A už je to tady. Hned jsme se začaly přehrabovat ve skříni a hledaly, v čem bychom nevypadaly blbě. Nakonec jsme každá našly přesně to, v čem vypadáme sexy, ale zároveň kouzelně. Já jsem na sobě měla sexy červené plavečky na zavázky a přes ně jsem si dala šaty, končící těsně pod zadečkem. Barča si ode mě půjčila kraťasy a sukni v jednom (však víte, jak to nosí ty tenistky) a svoje tričko na ramínka. Já jsem měla vlasy rozpuštěné a v nich sluneční brýle, zato Barča měla ohon a kšiltovku. Před domem nás už čekali kluci. Jakmile jsme vyšly ze dveří, nemohli od nás odlepit oči. Oba dva uznaně hvízdli. Vyrazili ještě před polednem s tím, že se pak někde naobědváme. ,,Máš na sobě plavky?“ zeptal se Seb, jakmile jsme došli na pláž. ,,Jasně.“ Odpověděla jsem. Seb rozložil deku a vytáhl z tašky ploutve, šnorchl a potápěčské brýle. Lehli jsme si na deku a jen se opalovali. ,,Půjdeme si zablbnout.“ Oznámil mi Seb a už mě držel za ruku a utíkali jsme k moři. Dlouho jsme blbli, pak jsme si došli pro ploutve a všechno co k tomu patří a pospíchali jsme k vodě, abychom se ponořili do podmořského světa. ,,To je naprosto úžasný.“ Vydechla jsem, když jsem se vynořila za kyslíkem. ,,Nechceš mi taky něco ukázat?“ potutelně se usmál. ,,Co máš na mysli?“ nechápala jsem. ,,Ukaž mi něco, co jste dělaly v aquabellách,prosím.“ žadonil Seb. Řekla jsem si proč ne? Předvedla jsem pár figur, které jsem si pamatovala. Seb byl velmi nadšený a strašně mě chválil. Pak jsme se ještě dlouho potápěli. ,,Bylo to strašně příjemné odpoledne. Doufám, že nebylo poslední.“ Prohlásil Seb při cestě domů. Jemně zavadil o moji ruku, jakoby náhodou, ale já jsem ho chytila a celý zbytek cesty jsme se drželi za ruce. Před domem se ke mně Seb naklonil a políbil mě. Čekal jak na to zareaguju a já jsem mu hned polibek vrátila. Chvíli jsme se líbali a pak jsme se rozloučili. Jakmile jsem přišla domů, ihned jsem zamířila nahoru, kde jsem si lehla na postel a v tu ránu jsem byla mrtvá. Na večeři mě mamka vzbudila, a když jsem sešla dolů, poznala jsem, že se něco stalo. U večeře byla atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Skoro celou večeři jsme nemluvili. ,,Jak jsi jen mohla?!“ zazněl taťkův naštvaný hlas. ,,Jak jsem jen mohla,co?“ nechápala jsem. ,,Jít někam s klukem a ani se nám o tom nezmínit. Myslel jsem, že se ti dá věřit.“ Posmutněl taťka. Nechápala jsem. ,,Vůbec nevím o čem to tady mluvíš.“ ,,Prostě jsi se sbalila, odešla a nikomu jsi nic neřekla a ani jsi o sobě nedala vědět. Pak tě vidím, jak blbneš se starším klukem na pláži a báječně se bavíš. Jsi jenom v plavkách na zavázky a vůbec ti nevadí, že se tě občas dotkne. Nakonec tě přivede domů totálně vyčerpanou a spokojenou a před domem se ještě dlouho líbáte. Jak si to mám podle tebe vyložit?!“ Tohle už bylo moc. ,,Tak za prvé jsem vám řekla, že se se Sebem jdeme potápět. Za druhé ty plavky jsi mi koupil ty a za třetí jsme jenom blbli. Já jsem se ho taky dotýkala. S kým se budu líbat je moje věc. A nevím co by jsi si měl domýšlet, když se nic nestalo!!!“ Rozkřičela jsem se na celé kolo a s pláčem utekla nahoru. Vůbec jsem je nechápala. A mamka se mě ani nezastala, jen souhlasně přikyvovala. Bylo to jako zlý sen. ,,Co to má znamenat?!“ zahuhlala přes polštář, který jsem po ní hodila, Barča. ,,Co se to tu u všech čertů děje?! Dole sedí všichni v naprostém tichu, ty tady brečíš a bombarduješ mě polštáři. Řekneš mi už konečně co se stalo nebo to z tebe budu muset vytlouct?“ ,,Taťka šílí, protože jsem se byla se Sebem potápět sama, že jsem měla jen ty plavky, který mi koupil a prej jsem jim to neřekla.Ty jsi u toho byla, když jsem jim to říkala, takže nechápu, proč je najednou takovej.“ Vzlykala jsem. ,,Prosím tě nebreč. To nemá cenu. Znáš ho. Časem se mu to v hlavě rozleží a on bude zase jako dřív. Já ti proti němu pomůžu. Přece tě nenechám na pospas rozzuřenýmu zvířeti.“ Strašně mi pomohla. Jsem ráda, že mám někoho, na koho se můžu spolehnout. Pořád nechápu ty jeho obavy. S uslzenýma očima jsem usnula. Každou chvíli jsem se budila a nemohla najít tu správnou polohu. Barča spala klidně, asi se jí ten den s Martinem vydařil a nikdo na ni neřve z naprosto nesmyslných důvodů. Ráno jsem se vzbudila velmi brzo. Šla jsem do koupelny za ranní hygienou. Když jsem si čistila zuby, zjistila jsem, že mám velké kruhy pod očima. Dneska mi kluci nic neudělali. Říkala jsem si při cestě do pokoje. Však oni za chvíli budou teprve vstávat, takže od nich nemůžu chtít, aby byli takhle brzo vzhůru. Vzala jsem si červenou mini sukni, bílý tričko na ramínka, vlasy jsem nechala rozpuštěné. Na krku se leskl stříbrný řetízek, na jedné ruce byli hodinky a na té druhé jsem měla spoustu stříbrných kruhových náramků. Vzala jsem si i nenápadné náušničky. Také stříbrné, aby to ladilo. Bylo poměrně brzo a nikdo ještě nebyl vzhůru, tak jsem zaplula zpátky do koupelny. Snažila jsem si ty kruhy zapudrovat, ale stále jdou vidět. Namalovala jsem se a byla sama překvapená, jak mi to sluší. Nejdřív jsem si namalovala červené stíny oči, pak jsem si dala řasenku a lesk na rty, ale všechno jsem dělala jemně, abych nevypadala jako nějaké baba od kolotočů. ,,Dneska ti to, ale sekne Karmen.“ Pochválila mě rozespalá Barča. Jen jsem se na ni usmála. Řekla jsem si, že se včerejškem nebudu zatěžovat a taťka ať si třeba leze po stropě. To už je jeho věc. ,,Děcka snídaně.“ Houkla mamka nahoru. ,,Nesnáším, když mě mamka řadí mezi děcka.“ Mumlal David. ,,Máš pravdu naše ňuňo.“ Poškádlila jsem ho. ,,Ty…ty…ty jsi se přemalovala.“ ,,Alespoň nesmrdím.“ s tím jsem si sedla na svoje místo. Sedím po pravici vedle Barči a po levici mám Lucku. Taťka sedí šikmo ode mě, takže jsem se na něj nemusela dívat. U snídaně jsme s taťkou a mamkou vůbec nemluvili. ,,My dem, tak čau.“ Houkla jsem mezi dveřmi do kuchyně. Po cestě do školy jsem cítila pohledy kluků, jak se mi propalují do zadku. Jakmile jsme prošly školní branou, všichni mě sjeli pohledem od hlavy k patě. Několik kluků dokonce hvízdlo obdivem. Vůbec jsem se necítila divně, když jsem kolem nich procházela a oni se na mě hladově dívali. Byli to především kluci z vyšších ročníků. ,,Ahoj Karmen. Páni, vypadáš…skvěle.“ Řekl Seb. ,,Máš se?“ ,,Skvěle a ty?“ ,,Taky. Přijdete dneska zase cvičit?“ zeptal se Martin. ,,Že váháš.“ Zněla jednohlasná odpověď. ,,Takže ve tři se uvidíme.“ Řekla Barča už na odchodu. ,,Ani jsi mi neřekla jak to včera probíhalo.“ Ozvala se Barča, jakmile jsme dosedly na židle. ,,My jsme s Martinem celou dobu hráli fotbal a pak mě Martin pozval na zmrsku.“ ,,My jsme se potápěli a já jsem pak Sebovi ukazovala to, co si pamatuju z aquabell. Seb mě pak doprovodil domů. Ale vůbec nevím co budu dělat s taťkou. Nikdy takhle nevyšiloval. Vůbec ho nechápu a strašně mě mrzí, že si to ani nenechal vysvětlit.“
Celý vyučování jsem byla mimo. Někteří učitelé se mě ptali, co se děje a proč nedávám pozor. Jen jsem zakroutila hlavou. Je to šílený, ale co jsem měla učitelům říct? Promiňte, že nedávám pozor, ale můj taťka je na mě strašně naštvanej jenom proto, že mám kluka. To by asi nebylo nejlepší. Konečně škola končí. Už se nemůžu dočkat, až se doma natáhnu na postel a sáhnu po nějaké knížce. Domů jsem šla sama, protože Barča si potřebovala něco vyřídit. Doma nikdo nebyl a tak jsem uskutečnila svůj plán. ,,Buch, buch, buch.“ Někdo zaklepal na dveře pokoje. Byl to taťka. Jsem zcela zkoprnělá. Co může chtít? ,,Ahoj.“ Začal nesměle. Odpověděla jsem tichým čau. ,,Víš…kvůli tomu včerejšku…nechtěl jsem na tebe tak křičet, ale přece máš na kluka ještě hodně času.“ Chtěla jsem něco namítnou, ale on mi jasně naznačil, že ještě neskončil. ,,Nechci, aby ti někdo ublížil.A jestli si nedáš pokoj,tak mi asi nezbude nic jiného,než abych ti zakázal se s ním stýkat.“ ,,To snad nemyslíš vážně.“ Vydechla jsem. ,,Myslím to zcela vážně.“ Pronesl hlasem, který nesnesl odpor. ,,Tak tohle neuděláš. A i kdybys mi to zakázal, já se sním stejně budu stýkat, protože je mi s ním dobře a cítím se šťastná. Jestli to uděláš, nikdy ti to neodpustím.“ Propukla jsem v pláč a vyřítila se z pokoje a pak i z domu. Sandály jsem se nezdržovala, prostě jsem je čapla do ruky a utíkala jsem k Sebovi. Když jsem tam konečně doběhla, sotva jsem popadala dech, v boku mě strašně píchalo, z očí mi tekly slzy stékající po hořících tvářích. ,,Panebože, Karmen. Co se stalo?“strachoval se Seb. Všechno jsem mu pověděla a Seb jen nechápavě vrtěl hlavou. Podal mi sklenici vody a nadýchaný polštář, abych se alespoň trochu uklidnila. Ani nevím jak, prostě jsem usnula Sebovi v náruči. Mezitím co jsem spala Seb připravoval žíněnky v garáži a Martin mu zavolal, že jdou s Barčou na kofolu, takže nepřijdou. Jakmile Seb položil telefon, objevil se v otevřených vratech garáže taťka a začal Sebovi nadávat. Vzbudil mě známý hlas vycházející z garáže. Šla jsem za hlukem a viděla jak se můj taťka pořádně hádá s mým klukem. ,,Dóóóst!!!“ zakřičela jsem, ale oni jakoby mě neslyšeli. ,,Jestli chceš řvát po mém klukovi, tak si to nejdřív budeš muset vyřídit se mnou, protože já Seba miluju a nenechám tě, aby ses stavěl mezi nás a už vůbec ne, abys na něj řval.“ Postavila jsem se před svého kluka. Toto jsem taťkovi vmetla přímo do obličeje. Stále jsem stála před svým klukem proti taťkovi a čekala co udělá. K mému překvapení neudělal nic, jen se sebral a odešel. Otočila jsem se čelem k Sebovi a ten mi řekl:,,Tvůj taťka mi řekl, že jestli o tebe stojím, musím za tebe bojovat. Řekl jsem mu, že za tebe bojovat budu, a že bych ti nikdy neublížil. Pak na mě začal křičet a vykládat nějaké nesmysly, ale když jsme se mu to snažil vysvětlit, vůbec mě neposlouchal a ještě víc na mě začal řvát. Jsem strašně rád, že jsi se postavila na moji stranu, ale trochu se obávám, co tvůj taťka.“ ,,S tím si hlavu nedělej, to se nějak vyřeší, ale já se tě nevzdám.“ Řekla jsem a vášnivě ho políbila. Líbali jsme se dlouho. ,,Já teď skočím za taťkou a pak ti řeknu, platí?“ zeptala jsem se. Seb je vděčně kývl. Když jsem přišla domů, tak taťka seděl u vypnuté televize a zíral do černé obrazovky. ,,Sedni si. Musím s tebou mluvit.“ Řekl, aniž by zvedl hlavu. Posadila jsem se vedle něho a čekala co přijde. ,,To jak jsi se postavila před svého kluka a bránila by jsi ho i před vlastním otcem, tak úplně stejně se zachovala tvoje matka. Myslím, že jsem byl slepý a nevnímal tu lásku jaká mezi vámi je. Můžeš mi to odpustit?“ zeptal se s nadějí v hlase. Tohle jsem nečekala a ani jsem na to nebyla připravená. Řekla jsem ano a se vzlyky jsem se mu vrhla kolem krku. Jsem tak šťastná. ,, Poslouchej: Ať už z dálky nebo z blízka, vždycky se mi hrozně stýská. Mám tě strašně,strašně rád, myslíš na mě taky tak?“ Přečetla mi Barča esemesku od Martina, když už jsme ležely v postelích. ,,Já jsem taky dostala. Hned dvě. Poslouchej: Pro tvůj pohled slunce září, pro tvůj úsměv oheň hoří. V duchu tě objímám, pusu ti posílám. A teď ta druhá: Jsi má láska největší, můj medvídek nejsladší. Jen tebe ve svém srdci mám a pořád na tebe vzpomínám.“ Nakonec se všechno urovnalo a já mám šťastný, klapající vztah. Barča s Martinem jsou na tom úplně stejně.